Z hangáru, kde byl ve vyprázdněném mrazáku na zeleninu uskladněn sestřelený "pilot", se ozvalo tlumené zarachocení. Vzápětí se s ohlušujícím duněním vyvalilo půl boční stěny z vlnitého khaki plechu, a ze tmy se vynořila postava, která ze sebe s odporným skřípotem strhávala dvoumilimetrový pozink rakve.
"Gabrieli, tady jsi!" to poprvé promluvil Bůh.
Pak nad celým nočním letištěm vzplálo nezemské světlo.
"Slyšte, lidé!" Bůh promluvil podruhé, a každému člověku na Světě, kterému to zrovna nemohlo ublížit, se před očima objevil plastický trojrozměrný a samozřejmě barevný obraz ranvejí pod XXXXXX horami. Imaginární kamera najela do středu skupiny velebných andělů, mezi nimiž se prazvláštně vyjímal Gabrielův kulometem prostřílený šat, a všem, kteří spatřili monumentální Bytost uprostřed, bylo jasné, koho vidí. Šest miliard lidí tisíci jazyky a dialekty zašeptalo jedno jediné slovo: Bůh! (V blázinci zavřený Johnjohn Dee, který příchod Boha veřejně předpovídal zařval: "Shit!")
Že je to pravý Bůh, to poznal každý, protože Bytost, na kterou se právě ten který člověk díval, vypadala přesně tak, jako jeho vlastní, individuálně modifikovaná vizualizace podoby Boha.
Hinduisté Ho viděli buď jako Brahmu, Višnu, anebo Šivu. Džinisté jako Gómátéšvaru nebo jako rotující svastiku. Buddhisté jako svého lesklého a bezpohlavně vyhlížejícího proroka. Podobu viděnou taoisty a konfucionisty se jim nikdy nepodařilo zobrazit ani verbalisovat. Všichni šintoisté konečně uzřeli své rodinné bohy, popřípadě celý panteon jaojorozu-no-kami (s neustále rostoucím počtem bohů, již dávno překročivším osm milionu svatých jedinců), ti nejstarší z nich pak sluneční bohyni Amaterasu Omikami, popřípadě zesnulého císaře Hirohita. Judaisté spatřili přísný hořící keř. Pravověrní křesťané pak, podle církevní sekty z jejíhož lůna vzešli, od Krista na kříži, přes nepopsatelnou trojjedinou bytost Otce-Syna-Ducha svatého, až po pannu Marii, jako z ikony vystřiženou. Muslimové spatřili ten samý hořící keř jako judaisté a někteří křesťané, ale většinou fundamentálního proroka islámu - Muhammada. Ateistům z dříve křesťanských zemí se Bůh zjevil v podobě, v jaké jim Ho v jejich mládí popisovali babičky a dědečkové -starý dobrotivý pán v bílé noční košili se zlatým opaskem a s hustým sněhobílým plnovousem (paralela s Mikulášem, Santa Clausem atd.). Agnostikům se jejich vize všeobjímající a všeprostupující Božské podstaty popsat nepodařilo.
Bůh se opravdu jevil tak, jak komu, byť i sebevlažnější víra, ba i nevíra
ukládala.
Například nemnohým členům excentristické sekty Adventisté posledního Gigaflopu se zjevil futuristický monolit bájného superpočítače, ke kterému se obvykle modlili.
Některé politické strany také dosáhly zbožnění svých vůdců a symbolů:
Tak komunisté viděli rudé hvězdičky, srpy a kladiva, fašisté, stejně jako džinisté, svastiku, avšak v bíločerveném poli. Hrůzu viděnou stalinisty netřeba popisovat. Poslední desítce stoletých Hitlerjugend plul před mázdrou zalepenými čivami černý knírek zvaný muška.
A tak dál, a tak dál. ..
O pravosti a opravdovosti Pána prostě nezapochyboval nikdo.
Současně s obrazem se širým světem rozlehl i stejně mnohotvárný hlas; všepronikající a všudypřítomný: (* Všechny další poznatky jsou brány z pohledu ateisty, žijícího v zemi dříve křesťanské.)
"Mé děti! Neobávejte se! Čas Posledního soudu ještě nenastal. To pouze Nebe přestalo existovat. Proto jsem se vrátil k vám, a s vámi již zůstanu!"
Ve dnech a týdnech po Události vypukla na celé Zemi hektická činnost. Ekumenické rady církví se scházely a rozcházely, různí náboženští potentáti vyhlašovali Svaté války a zase je odvolávali, vlády padaly, světová ekonomika se chvěla. Každý politik chtěl, aby se Bůh usadil v jeho zemi. Každý politik chtěl, aby mohl říci:"S námi je Bůh!". Všichni nasadili všechny páky.
Pán se však nečekaně přesunul přímo do hlavního města všech muslimů - do Mekky. Jakožto bytost všemocná, vševědoucí a nekonečně milosrdná, věděl, že by militantní skupi…
