Srdce v Atlantidě (Stephen King)

Zdálo se, že prochodil celý Harwich – od Broad Street po park Commonwealth (na hřišti C dnes nebyli žádní chlapci od svatého Gáby; bylo tam družstvo Americké ligy, cvičilo se v odpalování a odhánění mračen much ve žhavém slunci), od parku po náměstí, od náměstí k vlakovému nádraží. Když stál v malém novinovém stánku pod železničním nadjezdem a díval se na brožované knížky (pan Burton, který trafiku vedl, nechal člověka chvíli dívat, pokud nesahal na „zboží“, jak říkal), spustila městská píšťala a oba je polekala.

„Matko boží, co to má bejt?“ vyjel pan Burton rozhořčeně. Rozsypal plátky žvýkaček po celé podlaze, takže se pustil do jejich sbírání, šedá pracovní zástěra z něj visela. „Je teprvá čtvrt na dvanáct!“

„Je brzo, to je fakt,“ souhlasil Bobby a za chvilku ze stánku odešel. Courání pro něj ztratilo své kouzlo. Zamířil na River Avenue, zastavil se v pekařství Tip-Top, kde si koupil půl bochníku včerejšího chleba (dva centy) a zeptal se Georgieho Sullivana, jak se má S-J.

„Má se fajn,“ odpověděl nejstarší Sullyho bratr. „V úterý jsme dostali pohled, kde píše, že se mu stejská po rodině a chce se vrátit domů. Ve středu jsme dostali další, kde píše, že se učí potápět. Na tom dnešním píše, že se má jako nikdy v životě a chce tam zůstat až do smrti.“ Zasmál se, ten urostlý irský dvacetiletý mládenec s mohutnými irskými pažemi a rameny. „Chtít může, ale mámě by se po něm sakra stejskalo, kdyby tam zůstal. Budeš tím krmit kachny?“

„Jo, jako vždycky.“

„Ať tě neštípnou do prstů. Ty zatracený kačeny z řeky přenášejí nemoci. Taky –“

Radniční hodiny na náměstí začaly odbíjet poledne, i když bylo teprve tři čtvrtě.

„Co se to dneska děje?“ divil se Georgie. „Nejdřív brzo houkají a pak se pominou i ty pitomý městský hodiny.“

„Možná je to tím vedrem,“ poznamenal Bobby.

Nedůvěřivě se na Bobbyho podíval. „No… je to vysvětlení jako každý jiný.“

Jo, pomyslel si Bobby, když vycházel ven. Ale o dost bezpečnější, než by některá mohla být.