3
Mateřská moc. Bobby dělá svou práci. „Sáhl na tebe?“ Poslední školní den.
Bobby a Ted se na sebe provinile podívali. Stáhli se k opačným stranám stolu, jako by prováděli něco bláznivého, místo aby o bláznivinách jenom mluvili.
Ona pozná, že spolu máme tajnosti , pomyslel si Bobby sklesle. Mám to napsané na čele .
„Nemáš,“ řekl mu Ted. „Nic tam napsané nemáš. To je ta její moc, kterou nad tebou má, té věříš. Je to mateřská moc.“
Bobby na něj užasle civěl. Četl jsi mi myšlenky? Ty jsi mi před chvilkou četl myšlenky?
Máma už byla skoro na odpočívadle v druhém patře a nebyl čas na odpověď, i kdyby se k ní Ted chystal. Ale na obličeji mu nebylo nijak znát, že by odpověděl , kdyby měl čas. A Bobby okamžitě začal pochybovat o tom, co slyšel.
Pak se v otevřených dveřích objevila jeho matka a zkoumavým pohledem začala poletovat ze syna na Teda a znovu na syna. „Takže tady jsi,“ řekla. „Proboha, Bobby, copak jsi neslyšel, že tě volám?“
„Byla jsi tu dřív, než jsem se stačil ozvat, mami.“
Odfrkla. Na rtech se jí objevil drobný, nic neříkající úsměv – takzvaný automatický společenský. Její oči stále rejdily sem a tam mezi nimi dvěma, sem a tam, pátraly po něčem neobvyklém, po něčem, co se jí nebude líbit, po něčem, co nebude v pořádku. „Neslyšela jsem tě, když jsi přišel zvenku.“
„Spala jsi v posteli.“
„Jak se dnes máte, paní Garfieldová?“ zeptal se Ted.
„Přímo sametově.“ Sem a tam rejdil ten její pohled. Bobby netušil, co hledá, ale ten skleslý provinilý výraz mu určitě z obličeje zmizel. Kdyby ho zahlédla, už by o tom věděl; věděl by, že ona ví.
„Nedala byste si trochu limonády?“ zeptal se Ted. „Mám zázvorové pivo. Není to nic zvláštního, ale je studené.“
„To bych ráda,“ řekla Liz. „Díky.“ Vešla od dveří dovnitř a posadila se vedle Bobbyho ke kuchyňskému stolu. Nepřítomně ho poplácala po noze a přitom se dívala, jak Ted otevírá malou ledničku a vytahuje limonádu. „Tady nahoře ještě není horko, pane Brattigane, ale zaručuji vám, že příští měsíc to bude jiné. Radši si pořiďte větrák.“
„Dobrý nápad.“ Ted nalil zázvorové pivo do čisté sklenice, pak vestoje před ledničkou podržel sklenici proti světlu a počkal, až opadne pěna. Bobbymu připadal jako nějaký vědec z televizní reklamy, takový ten posedlý Výrobkem X a Y a tím, jak Rolaids pohltil sedmapadesátinásobek své vlastní váhy žaludeční kyseliny, neuvěřitelné, ale přece pravda.
„Nemusíte mi nalévat plnou, to bude stačit,“ řekla trochu netrpělivě. Ted jí sklenici přinesl a ona ji pozvedla jako k přípitku. „Výborně.“ Upila doušek a zašklebila se, jako by to byla režná místo zázvorového piva. Pak přes okraj sklenice sledovala, jak si Ted sedá, odklepává popel a strká si cigaretu znovu do koutku úst.
„Jste tu zakutaní jako dva zloději,“ poznamenala. „Vysedáváte si tu u stolu, popíjíte zázvorovku – máte tu útulno, jen což. O čem jste si dneska povídali?“
„O knížce, kterou mi dal pan Brautigan,“ řekl Bobby. Hlas měl přirozený a klidný, takový hlas neskrýval žádné tajemství. „O Pánovi much . Nemohl jsem přijít na to, jestli skončil šťastně, nebo smutně, tak jsem si řekl, že se ho zeptám.“
„Ano? A co říkal?“
„Že tak i tak. Pak mi řekl, abych o tom přemýšlel.“
Liz se zasmála, ne moc vesele. „Já o záhadách čtu, pane Brattigane, a přemýšlení si šetřím pro skutečný život. Ale já samozřejmě ještě nejsem v důchodu.“
„Nejste,“ souhlasil Ted. „Jste očividně v nejlepších letech.“
Podívala se na něj pohledem, který říkal Lichotkama se nikam nedostaneš . Bobby ho dobře znal.
„Také jsem nabídl Bobbymu menší práci,“ pokračoval Ted. „Souhlasil, že ji vezme… samozřejmě s vaším svolením.“
Při zmínce o práci se jí zachmuřilo čelo, při zmínce o svolení se vyhladilo. Natáhla ruku a letmo se dotkla Bobbyho zrzavých vlasů, což bylo gesto tak neobvyklé, že se Bobbymu mírně rozšířily oči. Její pohled při tom neopouštěl Tedovu tvář. Bobby si uvědomil, že matka tomu muži nejenže nedůvěřuje, ale nejspíš mu nikdy důvěřovat nebude. „Jakou práci jste měl na mysli?“
„Ted chce, abych –“
„Tich…
