Dnes měl Dieffenbaker pořádné břicho a bifokální brýle. Taky ztratil skoro všechny vlasy. Sully se nad tím podivil, protože Deef byl před pěti lety ještě pořádně vlasatý, na srazu jednotky na jerseyském pobřeží. To bylo naposledy, přísahal si Sully, co se s těmi kluky sešel. Nebyli o nic lepší. Nebyli o nic zralejší, sakra. Každý sraz se podobal spíš náboru na obsazení dílu Seinfeldu o opravdu zmagořené partě šílenců.
„Nechceš jít ven a zakouřit si?“ zeptal se nový nadporučík. „Nebo jsi toho nechal jako všichni ostatní?“
„Nechal jsem toho jako všichni ostatní, to souhlasí.“ Stáli kousek nalevo od rakve, aby truchlící mohli nakouknout a pak kolem nich projít. Mluvili tichými hlasy, reprodukovaná hudba se tiše linula nad jejich hlasy, nasládlý doprovod o spáse. Momentálně hráli Ten starý odřený kříž, domníval se Sully.
Řekl: „Myslím, že Pagsovi by se víc líbilo –“
„Kráčím touhle zemí, nebo Pustíme se do práce,“ dokončil Dieffenbaker a usmál se.
Sully se také usmál. Byla to taková nečekaná chvilka, jako když nakrátko vysvitne slunce, i když jinak celý den prší, kdy bylo správné na něco si vzpomenout – jedna z těch chvilek, kdy jste kupodivu skoro rádi, že jste tam byli. „Nebo možná Bum bum od Animals,“ řekl.
„Pamatuješ, jak Šly Slocum říkal Pagsovi, že mu tu harmoniku strčí do zadku, jestli jí Pags nedá pokoj?“
Sully přikývl a pořád se usmíval. „Říkal, že když mu ji zastrčí dost hluboko, mohl by Pags hrát Údolí Červený řeky, až bude pšoukat.“ Laskavě se ohlédl po rakvi, jako by čekal, že Pagano se při té vzpomínce také usměje. Pagano se neusmíval. Pagano tam prostě ležel, make-up na tváři. Pagano to měl za sebou. „Něco ti povím – půjdu ven a budu se dívat, jak kouříš.“
„Dohodnuto.“ Dieffenbaker, který kdysi dal pokyn jednomu svému vojákovi, aby zabil jiného jeho vojáka, zamířil postranní uličkou v kapli, plešatá hlava mu svítila různými barvami, když procházel pod barevnými okny. Za ním kulhal – kulhal už víc než půl života, takže si toho už nevšímal – John Sullivan, prodavač chevroletů, nositel Zlaté hvězdy.
Doprava na 1-95 se zpomalovala, až se nakonec zastavila, jen chvílemi se v některém pruhu auta posunula. V rádiu přestali hrát? and the Mysterians a začal Sly and the Family Stone – Dance to the Music. Ten zatracený Slocum by určitě začal poskakovat na sedadle, vrtěl by sebou jako derviš. Sully caprice zastavil a ťukal si do rytmu na volant.
Když písnička začala utichat, podíval se napravo a na sedadle vedle řidiče seděla stará mamasan , neposkakovala, ale stejně tam seděla se žlutýma rukama v klíně a s těmi bláznivě červenými teniskami, těmi botami Chucka Taylora, které měla postaveny na vyndavací plastové rohožce s nápisem sullivan chevrolet oceňuje vaši práci.
„Ahoj, ty mrcho stará,“ řekl Sully spíš potěšeně než vylekaně. Kdy naposledy mu ukázala svou tvář? Možná na silvestrovském večírku u Tacklinů, kdy se Sully naposledy skutečně opil. „Proč jsi nebyla Pagsovi na pohřbu? Nový nadporučík se po tobě ptal.“
Neodpověděla, ale copak někdy něco řekla? Seděla tam jenom s rukama složenýma a nespouštěla z něj černé oči, halloweenská vidina v zelené, oranžové a červené. Stará mamasan se však nepodobala žádnému duchovi z hollywoodského filmu; nebylo skrz ni vidět, nikdy neměnila tvar, nikdy nevybledla. Na jednom hubeném žlutém zápěstí měla pletený náramek, jaký nosí děti na nižší střední škole. A i když byl vidět každý záhyb na náramku a každá vráska na její staré tváři, nebyla cítit, a když se jí jednou Sully pokusil dotknout, zmizela mu. Byla duch a jeho hlava byla strašidelným domem, kde bydlela. Jen tu a tam (obvykle bez bolesti a vždycky bez varování) ji jeho hlava vyvrhla ven, aby se na ni mohl podívat.
Neměnila se. Neztrácela vlasy, nedělaly se jí žlučníkové kameny ani nepotřebovala bifokální brýle. Nezemřela jako Clemson a Pags a Packer a kluci v havarovaných vrtulnících (i ti dva, které vytáhli z té mýtiny pokryté pěnou jako sněhuláky, zemřeli, byli příliš popálení, než aby žili, a všechno to bylo k n…