Wries mi hleděl do očí.
„Pane?“ řekl jsem. A sklonil čepel.
Dál mi hleděl do očí. Věděl, že já vím, že jsem ho právě mohl přinejmenším těžce zranit.
„Mohl jste mě zabít, Tobiáši,“ poprvé mi řekl jménem. „S kým bych potom šermoval?“ zašklebil jsem se.
„Do střehu!“ řekl a meče se opět rozezvonily.
* * * * *
Zdánlivě se nic nezměnilo, ale večer, kdy si zvykl chodit nad klec na dýmku, mne poprvé pozval nahoru.
„Slib platí?“
„Ano.“
Přinesl mi novou krabičku camelek a námořník mi přisunul židli. Mlčeli jsme a pozorovali bouřlivý šedý obzor. Mraky měly sírově žluté okraje.
* * * * *
Stala se z toho nová tradice: pozorování obzoru má hodně do sebe. Pátý den se ke mně Wries naklonil a tichým hlasem řekl: „Co proti ní máte?“ očima ukázal na Denisu. Ve svištění větru nemohla nic slyšet.
„Nic. Nesnáším ji,“ pokrčil jsem rameny.
„Mhm… To se stává,“ Wries pokýval hlavou a dál jsme mlčeli.
Když už se téměř setmělo a Wries si netradičně nacpal druhou fajfku, řekl jsem: „Můžu se na něco zeptat i já?“
Na celtovině nad klecí se rozbubnoval déšť. Wries potáhl, lulka mu rudě nasvětlila tvář a tak neznatelně kývl.
„Proč jste tehdy v Praze mučili tu blondýnu? Tam v baru?“
Wries mlčel, až jsem myslel, že neodpoví: „Když jsme tam vešli, pan Van Vren si všiml, že k sobě s Agony mají… že jsou důvěrné. Myslím, že říkal něco o ruce na koleni, skoro pod sukní,“ odmlčel se a v obličeji se mu nepohnul ani sval, ale já věděl, že mne koutkem oka sleduje stejně bedlivě jako já jeho. „A Agony neutekla, přestože mohla, než jsem stihl obsadit druhý východ,“ zuby mu slabě zaskřípaly po troubeli a déšť na okamžik divoce zesílil. „Takže účel byl donutit Agony, ať s námi jde dobrovolně, nic osobního,“ prudce na mě otočil hlavu.
„Nešla,“ řekl jsem.
„Nešla.“
„Kdyby šla, nechali byste tu blondýnu být?“
„Proč vás to tak zajímá?“ stále se na mě díval.
„Byla to má sestra.“
„Nechali bychom ji být, samozřejmě,“ řekl a já už vím, jak se tváří, když lže.
* * * * *
„Dnes nemůžeme trénovat, mistře,“ omluvně zvedl dlaně druhého dne ráno: „Protože dorazíme do přístavu,“ odpověděl na můj tázavý pohled. „Navíc vás na pár dní zadeklují, tak se pořádně najezte. Zatím,“ cvrnkl se do buřinky.
Podíval jsem se na Denisu, ale ta se za poslední dva dny snad ani neotočila na bok. Aniž bychom chtěli, pan Ho nám spustil ryby a i Denisa jedla. Ani jednou jsme se na sebe nepodívali. Ze by mě slyšela i přes svištění větru?
Chvíli po poledni zakryli mříž falešnou palubou; předtím nám vzali televizi a mně zapalovač i cigarety a pan Ho nás důrazně upomenul, ať jsme co možná tiší. Vedle něj stál Li Pao a cvrnkal si velkou mincí. V kalném světle vrhala mastné bledé odlesky.
Věděl jsem, že já ani nedutnu.
* * * * *
Další tři dny jsme byli v přístavu.
Po palubě dupaly nohy nosičů vynášejících poklady a přinášejících zásoby. Zelené přítmí ve spárách mezi prkny, kořeněná vůně stromů, zápach potu, bouchání beden a sudů, občas déšť. Naprosto jsem netušil, kde jsme, protože nikdo nepromluvil slovo nějakou normální řečí – samá brebentina. Druhé noci se do klihovitého zápachu vařené rýže a ryb přidala vůně nafty a někde kolem klece zabublalo v silných trubkách. Takže asi nebudeme ve veřejném přístavu, paní Dao určitě nedychtí, aby se vědělo, že naše nenápadná dřevěná džunka má dieselovou forsáž. Chtěl jsem se zeptat Denisy, kde to jsme, ale přece kvůli troše zvědavosti neporuším svůj pracně uskutečňovaný plán. A stejně je to jedno, šanci dostat se z klece prostě nemám. Pak jsme konečně vypluli.
* * * * *
„V pořádku?“ zvedla se paluba a pan Ho se tvářil starostlivě.
„Já ano. Ona trochu smrdí, tak nevím.“ Viděl-li kdy kdo vražedný pohled, pak já teď. Mile jsem se na Denisu usmál. Pan Ho nespokojeně nakrčil obočí a odešel, a Denisa znovu zaujala pozici tlející mrtvoly.
Když se pan Ho vrátil, čekal jsem, že přinese jídlo, ale on překvapil:
„Paní Deniso, byla byste tak laskavá a přišla na palubu?“ otevřel poklop.
Denisa byla laskavá.
Asi za …
