Usadil jsem se na svém místě, začetl se do poslední kingovky a v duchu se při tom přesvědčoval, že bych měl zase něco napsat. Rozmetal se už potřetí díval na včerejší předpověď počasí a spolu s Kamilou zasvěceně probírali přednosti Taťány Míkové. Mazlík si zula boty a na koberci před barem cvičila nějaké ladné, pomalé, ale neskutečně náročné kung-fu figury. Dokáže se dvěma prsty na jedné ruce přitáhnout tak rychle, že z toho pohybu plynule přejde do salta, kterým doskočí na úroveň toho, k čemu se přitáhla (a je jedno, že je to třeba trubka hrazdy – problémy s rovnováhou rozhodně nemá), dokáže skočit deset metrů do dálky a skoro tři do výšky – její fyzické dispozice zdaleka nemá jeden z miliónů – možná z miliard, ale nejspíš z desítek miliard. Ani její postavu. Polkl jsem a radši dál četl Kinga. A při vší té kráse je naprosto nedosažitelná: v její veřejné práci kvůli ní spáchal jeden lékař sebevraždu.
A já vedle ní dospíval.
Hrozná puberta.
„Dobré ráno,“ korálovým závěsem prošla Hanako.
„Dobré ráno,“ pozdravili jsme všichni a Rozmetal dokonce přestal sledovat Taťánu.
„Mnohokrát děkuji, že jste mi z penzionu dopravili mé věci.“ Došla přede mě a tak půvabně se uklonila: „Dobré ráno, Tobiáši, jaký dnešní program bude… bude dnešní program?“
„Proč von má vždycky takový štěstí?“ tiše zaskučel Rozmetal. Postavu má Hanako stejně dokonalou jako Mazlík, jen je možná trochu útlejší v ramenou – bylo to vidět naprosto přesně, protože na sobě měla přiléhavý cvičební trikot.
Zapolykal jsem.
„Janička-san říkala, že všichni mnoho cvičíte, tak…,“ trochu bezradně se podívala na svůj úbor.
„To jistě ano, cvičíme, a i kdyby ne, můžeš si tu chodit oblečená, jak chceš. Nikomu to nevadí, rozhodně ne,“ řekl jsem rychle.
Přestože Mazlík k mužům nic ženského necítí, bytostně nesnáší přítomnost ženy, která by ji mohla jakkoli zastínit. Vláčnou trojhvězdou zastavila vedle Hanako:
„Víš, Kamilo, co včera říkal Tobiáš v autě?“
„Hmmm?“ zvedla oči Kamila.
To už jsem odložil knihu a začal se zvedat: „Hanako, jdeme cvičit!“
„Kam ten spěch? Co říkal?“
„Kdo prý je u nás doma ten chlap.“
„To že řekl?“ Kamila se začala usmívat, ale mně z toho moc dobře po těle nebylo. Rozmetal vypnul video a natěšeně se začal chystat na divadlo.
Hanako se trochu zmateně rozhlížela a Mazlík si zamyšleně dala prst před pusu:
„Co, Tobiáši, jakýpak máš dneska asi spoďáry?“ To bývala zamlada jejich nejcennější trofej, co já se tehdy nabrečel… A vím, že by mi to s klidem udělaly i dnes. Dále vím, že Kamilu zvládnu – pokud nepoužije nějaké tvrdší údery, ale ty na mě ona nepoužívá nikdy.
„Hanako, výcvik začíná! Zastav Mazlíka!“ rozkázal jsem zbaběle a přeskočil stůl.
* * * * *
Mazlíkova noha mne ještě v letu zasáhla do kotníku, takže místo do dřepu jsem dopadl do kotoulu. Převalit se, nahoru…
Ale Kamila už stála přede mnou.
Podsekl jsem jí lýtka.
Jak padala dozadu, kopla mne do ramene a skončila ve stoji na rukou. Rozmáchl jsem se…
„Počkej,“ dívala se někam za mě a vlasy jí visely na koberec. Abych pravdu řekl, taky mě překvapilo, že mi Mazlík ještě nesedí na zádech; Hanako ji mohla zdržet maximálně o půl vteřiny.
Přestože to mohl být jen trik, otočil jsem se také.
* * * * *
„Mazlík-san, nechci ti ublížit. Jak silné údery mohu užít?“
„Tak ona mi nechce ublížit…!“ Mazlík nakrčila obočí, o kterých ten zasebevražděný doktor napsal do dopisu na rozloučenou báseň. „Tak dobře, Japonečko malá, ne na hlavu, ne na prsa. Která dokáže druhou dostat na lopatky, vyhrála. OK?“
„Haj!“ řekla Hanako a uklonila se.
Pak jsem viděl něco, co asi moc lidí v dějinách planety nevidělo. Bruce Lee by vrátil kimono a odešel do ústraní.
Mám pocit, že Mazlík chvílemi chodila i po stropě, ale kupodivu jí to nebylo nic platné – za sotva dvě minuty se vír paží a nohou zastavil a Mazlík byla poprvé v životě vespod.
„Zlechtej ji!“ neudržel jsem se.
„Hanako, vstaň! Rychle!“ zavolala Kamila.
To už Hanako Mazlíka zvedala na nohy:
„Výborný boj, Mazlík-san. Na Evropanku. Pů…
