7
VŠEVĚD NERO
1
Ráno po večeru, kdy byl podruhé uvězněn, probudil se Dennis se strnulou šíjí, slámou v uchu a v hluku hlasů přicházejících z chodby před jeho celou.
Pokusil se posadit a bolestivě sebou škubl, když mu pohyb připomněl zhmožděniny. Klesl zpátky do slámy a vzdychl.
"Ach," vyjádřil se stručně.
Bylo až překvapivě snadné rozeznat okolní prostředí. I když ještě nikdy nebyl v žalářní kobce, v románech a filmech navštívil nespočetné množství jejich verzí. Prohlédl si tuto a její skutečnost na něj udělala dojem.
Jako kobka byla nepochybně velmi dobře praktikována. Byla zatuchlá, studená a očividně zamořená štěnicemi. Začal se škrábat.
Dokonce to i znělo jako kobka, od pomalého, monotónního ukapávání prosakující vlhkosti k dutému klapání bot procházejících po chodbě kolem a k chraplavým hlasům stráží.
"...neví, proč museli povolat divně vypadajícího cizince, aby nám tady dole pomohl. I kdyby měl kdoví jaký doporučení," zaslechl jeden z hlasů.
"Přesně tak," přidal se jiný. "Vedlo se nám dobře... trocha mučení, sem tam nějaká příhodná nehodička, žádná dřina. Ale co sem dorazil Yngvi, je tohle místo ňáký zavšivený..."
Jak se kroky chodbou vzdalovaly, hlasy zvolna odumřely. Dennis se posadil a otřásl se. Byl úplně nahý - nepochybně neměli v úmyslu podruhé se dopustit stejné chyby a nechat čaroději jeho osobní vlastnictví. Šmátral kolem sebe po jediné špinavé přikrývce, kterou mu jeho věznitelé dali.
Našel ji nabalenou na svém spoluvězni. Dennis do něj dloubl chodidlem. "Arthe. Arthe! Máš dvě deky! Vrať mi moji!"
Oční víčka malého zloděje se zvedla, a než se mu podařilo zaostřit, civěl na Dennise prázdným pohledem. Potom mlaskl rty.
"Co bych z toho měl? Je to tvoje vina, že jsem tady. Měl jsem ti říct sbohem a nechat tě jít vlastní cestou, hned jak jsme se dostali skrz palisádu."
Dennis sebou trhl. Arth měl samozřejmě pravdu. Měl v hlavě zmatek a propadl panice, když ječel na čunítka a robota. Tohle nepatřilo k věcem, které by udělal románový hrdina.
Ale Dennis byl člověk. Byl náchylný k duševním stresům, které vyplynuly z jeho neobvyklé a velmi nebezpečné situace. Snad si myslel, že si už zvykl na to, že byl vyvržen do podivného světa s podivnými zákony, že je pronásledován nepřítelem z důvodů, které stěží chápe - a pak první pohroma otřese jeho vnitřní rovnováhou a nechá ho zmateného, duchem nepřítomného a blouznícího.
Tohle by však Arthovi vysvětlit nedokázal. Ne, pokud se třásl chladem. Kromě toho, pokud měli mít nějakou šanci, museli spolupracovat. To znamenalo, že Arth musí respektovat jeho práva.
"Je mi líto, že jsem to tak zpackal, Arthe. Máš moje slovo kouzelníka, že ti to jednoho dne vynahradím. Ale teď mi vrať moji deku, nebo tě přeměním v ropuchu a vezmu si obě. "
Řekl to tak vyrovnaně a klidně, že se Arthovy oči rozšířily údivem. Jeho mínění o Dennisovi od události na střeše nepochybně prudce kleslo. Nicméně, na triky, které tento cizinec v minulosti používal, dosud nezapomněl...
Arth si opovržlivě odfrkl a mrštil po něm přikrývkou. "Probuď mě, až přinesou snídani, Dennzz. A pokus se z toho udělat něco poživatelnýho!" Převalil se na druhou stranu pod svou přikrývku.
Dennis se zabalil, jak nejlépe dokázal, a snažil se přikrývku praktikovat, zatímco čekal, až baron Kremer rozhodne o jeho osudu.
Čas plynul pomalu. Jednotvárnost byla přerušována občasným dupáním žalářníků, pochodujících chodbami sem a tam. Stráže si neustále mumlaly něco pod vousy. Nakonec se Dennisovi podařilo pochopit, že pořád dokola opakují bolestné nářky na vězeňské podmínky svých zákazníků.
"Jasně, že je to tu smradlavý a ponurý," komentoval první strážce, když procházel kolem.
"Jo, jo. Smradlavý. Ponurý," odpověděl druhý.
"Teda nechtěl bych bejt vězněm. Tady dole je to děsný."
"To teda je. Příšerný."
"Nechceš náhodou přestat papouškovat, co já řikám? Musim tu dělat všechno sám? To by jednoho skutečně naštvalo!"
"Hmm-hmm. Naštvalo. To teda..."
Nicméně to vyřešilo jednu záhadu. Neustálé komentování místních dě…
