Vyšli z nich vojáci (opět v barvách vévody Wolfreda) a vlekli mezi sebou někoho, koho jsem zprvu, nepoznal. Ale vzápětí ano. Tak proto to zdržení, proto ta hranice. Jerome měl vypálené oči, rozdrcené nohy a na obou rukou mu scházely prsty do půli zčernalých dlaní; dlouhé bílé roucho mokvalo krví. Podle míst, která mu krvácela, bylo s podivem, že ještě žije. Lidé na střechách, kteří ho viděli první, začali řvát:
„Upal! Upal kacíře! Upal! Upal ho!“
Regent zvedl hůl a halas se zvolna tišil, až zcela ustal. Bylo slyšet, jak koně ve stájích hrabou kopyty a frkají a jak kapky Jeromovy krve pleskají o dlažbu. Tlustý kněz vévody Wolfreda vstal. Měl na sobě černý háv přepásaný provazem a na krku řetěz s křížem. Jeho pisklavý hlas se rozlehl nádvořím:
„Tento muž, Jerome z Elfinu, byl vydán právu útrpnému a na mučidlech přiznal, že sloužil ďáblu! A to tím, že jeho pohůnkovi nosil do hladomorny jídlo a i jinak s ním obcoval! Proto nyní bude vydán plamenům, které v utrpení těla očistí ducha, aby v Den soudný mohl bez bázně stanout před tváří Pána našeho i Syna jeho, Ježíše Krista!“
Jerome zasténal, a jak se instinktivně snažil utéct, polámané nohy mu skřípaly o dlažbu. Vojáci ho nadzvedli.
Z budovy s křížem na střeše (chrám se tomu říká) vyšlo několik barevně oblečených duchovních, postavili se před vojáky držící Jeroma a v malém průvodu třikrát obešli nádvoří. První z kněží mával měděnou nádobou na řetízku a ostatní se modlili. Vojáci se nadouvali vlastní důležitostí.
Jeroma to muselo strašně bolet; z prázdných očních důlků mu tekly krvavé slzy. Když dokončili třetí okruh, zatočili k hranici, kde katovi pacholci Jeroma přivázali ke kůlu. Kat začal pečlivě a zdlouhavě urovnávat popadaná polena a vrážel pod ně kamenné klíny, aby se hořící nerozkutálela po nádvoří.
Všiml jsem si, jak davu svítí oči; jak kat zdržoval, svítily stále víc. Vím, že těšení se je mnohdy to nejhezčí, ale tohle jsem nechápal -
Jerome nebyl nepřítel, většina z nich ho musela dobře a dlouho znát.
Když už to kat se zdržováním přeháněl, lidé začali opět křičet. Nejdřív to byly jednotlivé výkřiky, pak mohutný, dunivý sbor:
„Upal! Upal kacíře! Upal!“
Přejel jsem pohledem tribunu. Wolfred seděl nakloněný dopředu a měl jsem pocit, že mu z levého koutku teče slina. Většina ostatních se tvářila jako před slavností, král Alfred se tvářil naprosto neproniknutelně a ženy, které seděly vedle něj, měly stále závoje. Zdali je mezi nimi Elfrida, ta, která mne navštívila v hladomorně? Asi ano, jinak by tu teď stály hranice dvě. Jerome je opravdu věrný sluha. Jak jsem pozoroval tribunu, uniklo mi, kdy kat přiložil louč.
Dav vydechl hlasité ÁÁÁCH!
* * * * *
Nikdo se nedívá rád, jak se člověk, který mu pomohl, škvaří zaživa na hranici. Ale nemohl jsem nic dělat - bylo to dál, než je účinný dosah Pistolu. V koutku ducha mne navíc hřálo (což v této chvíli není to nejvhodnější slovo), že tam nejsem já - protože hranice hořela opravdu pomalu a opravdu dlouho. Zdejší zkušený kat si dal s výběrem dřeva mnohem větší práci než Dánové v lese.
Jenom jsem nechápal, kde se v Jeromovi bere tolik života. Po čtvrthodině pořád křičel. To už většina lidí začala na kata hulákat, ať přiloží. Nejprve jsem to považoval za krvelačnost, pak jsem pochopil, že naopak chtějí popravu zkrátit.
Ale Wolfredovo velitelské gesto kata s několika smolnými poleny zarazilo. Ale král Alfred kata ještě velitelštějším gestem pohnal dál.
Wolfred se zašklebil, vzápětí jeho tvář vyhladil nicneříkající úsměv.
Polena dopadla, z hranice vylétl snop jisker, plameny zahučely a Jerome konečně ztichl. Už mne z toho ječení brněly uši. Přes stěnu ohně a dýmu bylo vidět, jak se černý obrys stále kroutí a vlní, ale to už byly jen stahy hořících svalů.
„Ve jménu Božím! Dokonáno jest!“ opět se zvedl Wolfredův kněz.
„Modleme se za jeho duši!“ Všichni na nádvoří i střechách sklonili hlavy a tiché mumlání znělo jako bouře v dáli. Já jsem se díval nahoru nad střechy až do kalného podzimního nebe, kde chladnoucí …
