Vousáči opravdu uměli. Nejenže spravili počítač, ale (jakž takž) i PDS. Docela jsem je obdivoval, jak v tom vichru šplhají po osmnáctimetrových rozkmitaných křídlech. Nakonec, už k večeru, jsme opět vyrazili směr Amerika. Sice ne tak rychle jako ráno, ale přece.
„Vlastně, plujeme do New Yorku, nevadí ti to nějak, Carle?“ podíval se na mne u večerního jídla Fred.
„Naopak,“ řekl jsem a přemýšlel, jak to ten Tobby udělal, že ovesná kaše je tak dobrá. O tom, že bych měl jen vařit a držet hubu, už nepadlo ani slovo.
* * * * *
Nejdříve jsme využili východních větrů vanoucích výš na severu, ale protože v moři bylo ker až nezdravě a náš radar už nebyl, co býval (spíš jen nebyl), Fred se rozhodl sestoupit k jihu a křižovat.
Přesto, k večeru za šest dní jsem v mracích na obzoru vytušil zemi, a k ránu už se proti kalnému obzoru rýsovala megalomanská socha s pochodní v ruce.
Moře bylo neklidné a šedé a na palubu a střechu nástavby bubnoval vytrvalý déšť. Ještě v noci jsme podstoupili zpětnou transformaci a ze Zuřivce se zase stala orvaná rybářská kocábka.
„V Americe u vody, tam stojí Socha svobody...,“ zanotoval si Tobby kupodivu česky.
„To je čeština,“ odpověděl na můj udivený pohled, který si vyložil jako nechápavý, „byl jsem tam na vojně.“
* * * * *
„Je to domluvený na osmou večer,“ Fred se vrátil ze břehu a z kšiltu promáčené čepice mu kapala voda.
Právě jsme s Tomem a Tobbym hráli karty a zjevně nám to vydrží až do zmíněné hodiny. Fred pověsil čepici i lesklý pršiplášť na věšák a posadil se k nám. Déšť stále bubnoval, klikatil se po oknech, prosakoval záplatou z deky a hlasitě kapal na pult vedle kormidelního kola. O boky lodi šplouchaly vlny, a lano uvázané za orezlé pachole skřípalo.
Přístavní idylka.
„Povězte mi,“ odhodil jsem zohýbanou promaštěnou kartu, „jak to, že se o nás nikdo nezajímá? Vždyť Bratři z Anglie určitě dali zdejším Bratrům vědět, že přišli o pár vrtulníků a člun.“
„Dva důvody,“ Fred uklidil lahev whisky a postavil na její místo konvičku s kávou. Na Tomův nespokojený pohled se zatvářil přísně. „Jak říkám. Dva důvody: Nikdo neví, jak naše loď přesně vypadá. Mrtví se nepočítají. A za druhý - a to pro tebe možná bude překvápko, Bratři odsud a Bratři ze starýho kontinentu jsou sice jedno tělo jedna krev, ale jinak se moc nemilujou. Anglo-americký záště přetrvají cokoli, takže proč by si Angličani oslabovali pozice tím, že prokecnou, že si nechali zlikvidovat rychlej člun a dva bitevní vrtulníky.“
„Aha,“ řekl jsem, ale ne že bych to chápal.
„Kafe, Carle?“
„Dík.“
„Ser na kafe! Rozdáváš!“ Tobby vyhrával a oči mu chtivě svítily.
Nechápu proč, hráli jsme o měďáky a stejně jsem je měl půjčené od nich.
Takhle příjemně nám utekl zbytek dne.
Byl to hezký den.
* * * * *
„Je to támhle,“ řekl Fred a od úst se mu odpoutal obláček páry.
Newyorský přístav je neuvěřitelně rozsáhlý. Mezi supermoderními skladišti a horami kontejnerů začínají cesty, připomínající industriální kaňony, které se větví v soutěsky a stezky a stezičky, které končí v naprosto jiném světě. Špína, zmar, nádhera. V podobných místech jsme se ocitli i my.
Byla tma, stále pršelo a ostrá světla reflektorů na vzdálených jeřábech studeně pableskovala. Prověšená krempa stetsonu mi stínila oči a promočená potní páska studila do čela. To, že jsem ztratil celý den hraním karet, a to, že jsem teď tady, je proto, že mne Fred - ihned po zakotvení a zcela nečekaně - požádal o účast na transakci.
„Nebude jim to divné? Cizí člověk? U tak choulostivé věci?“
„Jestli bude, tak ať. Ale kdyby se o něco pokusili, myslím, že ty bys je udivil víc. Víc než my. Vem si ákáčko, prosím tě.“
* * * * *
„Je to támhle, jak je na vratech nakreslená desítka,“ Fredovi se od rtů odlepil další obláček. Mokrý rozpraskaný asfalt nám pleskal pod nohama a mokré pršipláště studeně šustily. Strčil jsem ruce do kapes a sevřel pažby glocků. Cítil jsem napětí až nervozitu, ale předávání zboží je vždycky ošemetná věc.
I když se lidé znají sebelépe, …
