Pršelo. Džungle kolem byla hustá, jak jsem ještě neviděl, a samá pavučina. Krčil jsem se bez pohybu pod velkým listem, odjištěnou karabinu v rukou, a poslouchal, jestli se v šumění a pleskání neozve něco podezřelého.
Velící bratr nám řekl, že skupina cílů před námi je velká. Sluchátko v mém uchu se ozývalo jeho příjemným monotónním hlasem. Pak v něm zapraskalo a ozval se hlas pana Salinase:
„Dneska to budu řídit sám. Je jich opravdu hodně – tak až řeknu, každý z pozemních si vezme dvě tablety kinetinu. Opakuji, dvě tablety,“ pan Salinas si odkašlal: „Půjdou dvě zdvojené rojnice za sebou. Žlutá se Zelenou první, Červená s Modrou druhé. Pět vrtulníků vám požene cíle naproti a na bocích bude rozmístěna Oranžová skupina jako záloha.“ Mimo toho, že si dnes vezmu dvě pilulky, jsem nevěděl, o čem pan Salinas mluví, ale věděl jsem, že patřím k Zelené skupině a že velící bratr panu Salinasovi rozumí. Čekal jsem bez pohnutí pod svým listem a skrz řídkou pavučinu pozoroval pokroucený kmen opředený liánami a hustými pavučinami. Věděl jsem, kde je bratr vpravo a kde bratr vlevo, a oni věděli o mně. Někde za mnou byli další bratři a dnes nade mnou bděl dokonce pan Salinas. Cítil jsem se dobře.
Začalo pršet víc a kapky se hlasitě rozpleskaly. List, pod kterým jsem se krčil, mne pod jejich nárazy občas klepl do temene. Když se v hluku padající vody ozvalo vzdálené svištění vrtulníků, roztrhl jsem pavučinu, kterou jsem měl před obličejem, a zahleděl se dopředu a trochu doprava.
Byla vidět jen další pavučina, ale tak je to v džungli skoro vždycky.
Když se ozve nějaký hluk, můžeme se pohnout, abychom přesněji věděli, odkud vychází.
Čekal jsem dál – jak zněl rozkaz – bez pohnutí. Na rameni mi seděl velký černý pavouk a z kůže na krku mi odsával deštěm naředěný pot.
Lechtalo to. Když si lem mé neprůstřelné vesty vybral jako opěrný bod pro pavučinu, přišel rozkaz polknout kinetin. Jak jsem se pohnul, pavouk sjel na zem. Byl docela těžký; mému rameni se ulevilo.
Když jsem polykal pilulky, cítil jsem, že mi po nohavicích lezou pijavice a hledají, kudy se dostat k holé kůži. Vždy po návratu z džungle jich mám kolem krku tmavý, krví nacucaný límec, který se pustí až po postříkání kerosinem. Každý druhý den si píchám – jako všichni bratři – triádu; tak pijavice ani možná infekce nevadí. Generál Ruffus se o nás dobře stará.
„Útok. Pomalu vpřed,“ ozval se mi ve sluchátku hlas pana Salinase:
„Opakuji: Útok. Pomalu vpřed.“
Pohnul jsem se v té samé chvíli jako bratři vpravo a vlevo. Puška se musí nést tak, aby hlavní protrhávala pavučiny a zároveň, aby vlákna nezalepila ústí. Když jsou pavučiny mokré, jsou mnohem lepkavější než normálně a nalepí-li se na obličej, není nic vidět. Podle steziček protrhaných v pavučinách se dají stopovat cíle. Cíle podle nich stopují nás a stínají bratrům hlavy mačetami.
Ze země a rostlinstva stoupala šedobílá pára, pod podrážkami čvachtala voda a bláto plné pijavic a byl jsem od hlavy k patě obalený mokrými pavučinami. Po ramenou se mi hemžili pavouci a sáli krev z pijavic, které se mi zakusovaly do kůže na krku.
V mokré komíhavé zeleni se mihl stín. Mohl to být cíl. Vypálil jsem a zaopakoval. S uspokojením jsem zaznamenal, že i přes pavučiny stačila jedna rána a že to byl opravdu cíl. Se zapraskáním se skácel. Stoupl jsem si těsně k němu a do malého mikrofonku spojeného se sluchátkem jsem zašeptal předepsanou větu: „Zelená sedm u zasaženého cíle.“ Mnohokrát jsem sám seděl ve vrtulníku, kde počítač zaznamenával souřadnice, a pak nás navigoval, abychom se pro cíl buď spustili, nebo abychom navedli bratry v neprostupné džungli dole. Nikdy jsme žádný cíl neztratili nebo nezapomněli.
Další cíl na mne zaútočil mačetou. Pod vlivem dvojité dávky kinetinu se mi jeho pohyby zdály pomalé a malátné. Ukročil jsem stranou, nechal černé ostří sjet k zemi, udeřil jsem pažbou, otočil karabinu na ukazováku a vpálil padajícímu cíli uspávací střelu do stehna. Jak jsem zdvihl oči, stál proti mně další cíl, měl dlouhé vlasy a…
