4
Než se přiblížila k domu, znala obsah vzkazu nazpaměť. Nyní spočíval v kapse její sukně spolu s pěti dvacetidolarovými bankovkami, které v něm byly zabaleny.
Milá Sáro,
slyšel jsem, jak dnes bojuješ s tátou kvůli škole. Vím, že tě bude pořád nutit, abys tam chodila. Chci ti pomoci. Jsem stejný jako ty, oba školu nenávidíme. Musíš odejít. Odejdi pryč! Jeď do Chicaga nebo do St. Louis. Nic jiného ti už nezbývá. Budeš v bezpečí. Dám na tebe pozor.
Tvůj přítel
Ta myšlenka pro ni není nová. Sára přemýšlela o útěku snad už desetkrát. Letos v březnu, týden před zkouškou z aritmetiky, strávila hodinu na autobusové zastávce, kde sbírala odvahu k nákupu jízdenky k babičce, než z ní nakonec veškerá odvaha vyprchala a ona se s plačtivým zklamáním vrátila domů.
Útěk…
Zastavila se na schodech před předními dveřmi. Postavila se na špičky a zahlédla v obývacím pokoji matku. Přikrčila se a papír jí v kapse zašustil. Během čekání, až matka odejde z pokoje, vytáhla peníze a začala si prohlížet jednotlivé bankovky, přičemž je opatrně třela, jako by šlo o stránky z knihy čarodějných zaříkadel. Znovu bankovky pečlivě složila a zasunula si je zpátky do kapsy.
Devítiletá Sára Cordeová se pranic nezajímala o školu, nebe peklo ráj, Honzo, vstávej, domácí práce, nintendo, šití, vaření ani kreslené pohádky v televizi. Zato vášnivě věřila v magii a černokněžníky a věřila také, že tento vzkaz pochází od jednoho konkrétního čaroděje, který na ni už celá léta dává pozor. Byl vševědoucí, laskavý a zdálo se, že je – s ohledem na všechny ty peníze – taky parádně bohatý.
Sára nebyla žádný blázen. Hodlala učinit přesně to, co jí čaroděj navrhl. Ke své neskonalé radosti si navíc povšimla, že přestože pravděpodobně dá na čarodějovu radu a pojede do Chicaga, poskytl jí čaroděj dost peněz na to, aby mohla procestovat polovinu světa.
Přední dveře bouchly, a než stačila Diane dojít do vstupní haly, překonala chodidla příchozího třemi rychlými kroky všech šest schodů.
Diane si osušila ruce a vyrazila po schodišti nahoru. Zastavila se vedle věšáku na kabáty a dřevěnou plaketou zobrazující husu v modrém čepečku a šále, nepřítomně ji narovnala a zvolala: „Miláčku! Sárinko?“
Nikdo se neozval.
„Pojď dolů, miláčku,“ řekla Diane po chvíli.
„Já se koupu, mami,“ odvětil jí slabý hlas. „Přijdu dolů před večeří.“
„Volala paní Beidersonová.“
Ticho.
„Sáro…“
„Já se chci vykoupat, mami. Můžem si o tom jako promluvit později? Jako prosím?“
„Vylez ven. Říkala mi, co se stalo ve škole.“
Obě několik minut pokračovaly v této přetahované, přičemž Diane pomalu vycházela po schodech k dceřinu pokoji. Dveře neměly zámek, ale Diane se nechtělo vstupovat do výsostného území svých dětí. „Tak vylez, miláčku. Můžeš mi pomoct s večeří.“
„Já nechci!“ odpověděla Sára vřískavě.
Diane slyšela, jak z dceřiných slov začíná vyprchávat racionalita. Byl čas ustoupit. Jen žádnou hysterii, prosím. Jen tu ne. Sářiny záchvaty naplňovaly její matku uslzenou lítostí. A kromě toho pak vždy v Diane začala kypět krev, takže nedokázala rozlišit mezi chvílemi, kdy Sára doopravdy podlehla panice, a chvílemi, kdy vše pouze předstírala. V takových případech Diane bez výjimky couvla.
Zbabělkyně…
V pokoji zazvonil telefon.
Diane na něj pohlédla. „No dobrá, Sáro, promluvíme si později.“
Když kráčela do kuchyně, všimla si, že je pět hodin odpoledne. Věděla, kdo volá.
Byla za něj provdána.
Bill se jí zeptá na děti, jaký měla den, a pak se náhle začne chovat nesměle a oznámí jí, že musí zůstat v práci déle. Zase. Za poslední měsíc snad každý druhý den se smykem dorazil domů právě ve chvíli, kdy se podávala večeře, a při několika příležitostech dokonce vynechal jídlo úplně.
A co hůř: momentálně řešil vraždu.
Diane si vzpomněla, jak zahlédla v Registeru tlustý černý titulek, jak četla několik skrovných slov o nebohé mrtvé studentce a jak cítila vlnu neskonalé lítosti – za sebe i za nebohé rodiče zavražděné dívky. Věděla, že až do dopadení pachatele se bude s Billem vídat ještě méně.
Zve…
