Celá e-kniha Tři kamarádi ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Donesl jsem květiny domů, zajel pak s vozem do dílny a vrátil se zpátky. Z kuchyně voněla čerstvě uvařená káva a slyšel jsem, jak Přidá lomozí. Bylo to zvláštní, ale vůně kávy mi pozvedla náladu. Znal jsem to už z války – nikdy to nebyly velké věci, které člověka utěšovaly; vždycky to byly věci malé, bezvýznamné.
Ještě jsem ani nezavřel dveře v chodbě, a už z pokoje vylétl Hasse. Obličej měl žlutý a opuchlý, oči nevyspalé a zarudlé a vypadal, jako by byl spal oblečený. Když mě spatřil, ve tváři se mu zračilo nesmírné zklamání. „Ach, to jste vy,“ zamumlal.
Udiveně jsem na něho pohlédl. „Očekával jste někoho jiného už tak časně po ránu?“
„Ano,“ řekl tiše, „ženu. Nepřišla ještě domů. Neviděl jste ji?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Byl jsem jen chvíli pryč.“ Přikývl. „Jen jsem si myslel - jestli jste ji snad neviděl.“
Pokrčil jsem rameny. „Pravděpodobně přijde později. Netelefonoval jste?“
Pohlédl na mne poněkud plaše. „Včera večer odešla ke svým známým. Nevím, kde bydlí.“
„Víte jméno? Mohli bychom se přeptat na informacích.“
„To už jsem zkoušel. Ale nic jsem se nedověděl.“ Díval se jako zpráskaný pes. „Dělala s těmi lidmi takové tajnosti, a když jsem se jí jednou na ně zeptal, hned se rozzlobila. Tak jsem toho nechal. Byl jsem rád, že si našla společnost. Pořád říkala, že jí nepřeji ani to.“
„Snad ještě přijde,“ řekl jsem. „Jsem si dokonce jist, že se brzy vrátí. Volal jste z opatrnosti na úrazovku a na policii?"
Přikývl. „Všude. Nikde nic nevěděli."
„Tak vidíte,“ řekl jsem, „pak není třeba, abyste se zbytečně rozčiloval. Možná, že se jí večer udělalo nevolno a že tam zůstala přes noc. Něco takového se stává často. Možná, že za hodinu za dvě je opět zpátky.“
„Myslíte ?“
Otevřely se dveře do kuchyně a objevila se Frída s podnosem.
„Pro koho to je?“ zeptal jsem se.
„Pro slečnu Hollmannovou,“ odvětila s lehce podrážděným pohledem.
„Copak je už vzhůru?“
„Ovšem,“ prohlásila Frída pohotově, „jinak by přece nezvonila, abych jí přinesla snídani.“
„Bůh vám žehnej, Frído,“ odvětil jsem. „Ráno býváte často přímo osvěžením. Dokázala byste se přemoci a udělat kávu i mně?“
Něco zavrčela a vykročila do chodby, přičemž pohrdavě kroutila zadkem. Dovedla to. Byla jedinou bytostí, u které jsem viděl něco podobného tak výrazně.
Hasse čekal. Náhle jsem se zastyděl, když jsem se obrátil a viděl ho, jak tam stojí vedle mne tak pokorně a tiše. „Za hodinu za dvě budete mít po starostech“ řekl jsem a podal mu ruku.
Nestiskl ji, ale podivně se na mne zahleděl. „Nemohli bychom ji hledat?“ zeptal se tiše.
„Ale vždyť nevíte, kde je.“
„Přesto bychom ji mohli hledat,“ opakoval. „Kdybychom vzali váš vůz - všechno ovšem zaplatím.“
„O to nejde,“ odpověděl jsem. „Je to jen úplně beznadějné. Kam bychom měli jet? V téhle době nebude ani nikde na ulici.“
„To nevím,“ řekl, stále ještě tak tiše. „Jen si myslím, že bychom ji mohli hledat.“
Frída se vrátila s prázdným podnosem. „Musím teď odejít,“ řekl jsem, „a věřím, že si děláte zbytečné starosti. Přesto bych vám rád vyhověl, ale slečna Hollmannová musí brzy odcestovat, a proto bych chtěl být s ní ještě dnes pohromadě. Je to možná její poslední neděle tady. Jistě to pochopíte.“
Přikývl.
Bylo mi ho líto, jak tu tak stál, ale už jsem se netrpělivě těšil na Pat. „Jestli chcete přesto hned vyjet, můžete si vzít taxík dole,“ pokračoval jsem, „ale neradím vám to. Raději ještě chvíli počkejte - mohu pak zavolat svého přítele Lenze a ten se s vámi vypraví hledat vaši ženu.“
Měl jsem pocit, že mě vůbec neposlouchá. „Vy jste ji dnes ráno neviděl ?“ zeptal se náhle.
„Ne,“ řekl jsem překvapeně. „Jinak bych vám to byl pověděl už dávno.“
Opět přikývl a pak se jakoby duchem nepřítomný beze slova zase vrátil do pokoje.
Pat byla již u mne a našla růže. Smála se, když jsem vstoupil. „Robby,“ řekla, „já jsem přece jen naivní. Teprve Frída mi vysvětlila, že čerstvé růže časně zrána v neděli mají jistě něco společného s krádeží. Také mi vysvětlila, že tento druh není ke koupi v okolních květinářstvích.“
„Mys…
