Tři kamarádi (Erich Maria Remarque)

XIX.

Stál jsem na stanovišti a čekal. Gustav přijel s vozem a zařadil se za mne. „Jak se daří čoklovi, Roberte?“

„Tomu báječně,“ řekl jsem.

„A tobě?“

Mrzutě jsem mávl rukou. „Bylo by mi taky báječně, kdybych víc vydělával. Jen si představ, za dnešek jen dvě padesátifenikové jízdy.“

Přikývl. „Je to pořád horší. Všecko se zhoršuje. A kdoví, co ještě bude.“

„A přitom bych potřeboval tak nutně vydělat peníze,“ řekl jsem. „Právě teď! Hodně peněz!“

Gustav se poškrábal na bradě. „Hodně peněz!“ Pak se na mne podíval. „Poctivě nikde moc prachů neseženeš. Jenom spekulací. Nechtěl by sis vsadit? Dnes jsou závody. Znám prima kancelář. Nedávno jsem trhnul na Aidě osmadvacetkrát tolik, kolik jsem vsadil.“

„Je mi jedno jak. Hlavně že je nějaká možnost.“

„Už jsi tipoval ?“

„Ne.“

„Pak budeš mít šťastnou ruku! To by se dalo něco dělat!“ Podíval se na hodinky.

„Co abychom vyrazili? Ještě to stihnem.“

„Dobrá!“ Od oné záležitosti se psem jsem měl ke Gustavovi velkou důvěru.

Sázková kancelář byla prostorná místnost. Vpravo byl kiosk s doutníky, vlevo totalizátor. Ve vitríně viselo plno zelených a růžových sportovních novin a dostihových oznámení psaných psacím strojem. Podél stěny byl pult, na kterém byly tři podložky na psaní. Za pultem měli tři muži plné ruce práce. Jeden křičel u telefonu, druhý pobíhal s lístky v ruce a třetí stál bez saka s vyhrnutými rukávy za jedním z pultů, tvrďásek posunutý do zátylku, mezi zuby převaloval tlusté, černé, rozžvýkané cigáro a zaznamenával sázky. Košili měl ostře fialovou.

Překvapilo mě, jaký tu byl čilý ruch. Byli tu téměř jen samí obyčejní lidé, řemeslníci, dělníci, úředníčkové, několik prostitutek a pasáci. Hned u dveří nás zastavil jakýsi člověk se špinavými šedivými kamašemi, v šedivém tvrďásku a v ošuntělém šedivém svrchníku. „Von Bieling. Tipy, pánové? Na beton!“

„Já vím, tutovky,“ odvětil Gustav, jeho tvář se v sázkové kanceláři úplně změnila.

„Jen padesát feniků,“ naléhal Bieling. „Osobně znám trenéra. Z dřívej ška,“ dodal, když jsem na něho pohlédl.

Gustav studoval dostihové programy. „Kdy dojdou výsledky z Auteuil?“ zavolal přes pult.

„V pět hodin,“ zakvákal pomocník.

„Filoména, náramná mrcha,“ zamručel Gustav. „Úžasná kobyla s dlouhým krokem.“ Už se potil vzrušením. „Co přijde teď?“ zeptal se.

„Hoppegarten,“ řekl někdo vedle něho.

Gustav se opět zahloubal do dostihového programu. „Pro začátek vsadíme každý dvě marky na Tristana, na vítězství“ prohlásil.

„Máš o tom vůbec páru?“ zeptal jsem se.

„Páru?“ opáčil Gustav. „Znám kdejaké koňské kopyto.“

„A to pak sázíte na Tristana?“ řekl kdosi vedle nás. „Alžběta, člověče, jedinečná šance! Znám osobně Johnnyho Burnse.“

„A. já,“ vrátil mu Gustav, „jsem majitelem stáje Alžběty. Vím to ještě líp.“

Houkl naše sázky na muže u pultu. Dostali jsme cedulky a usedli jsme vpředu v lokálu, kde stálo několik stolků a židlí. Vedle nás poletovala vzduchem nejrozmanitější jména. Několik dělníků diskutovalo o dostizích v Nizze, dva vlakoví průvodčí studovali dostihovou zprávu z Paříže a jakýsi vozka se vychloubačně rozpomínal na dobu, kdy jezdil klusácké závody. Jen nějaký tlusťoch s naježenými vlasy seděl neúčastně u stolku a cpal se obloženými chlebíčky. Dva jiní se opírali o stěnu a lačně na něho hleděli. Každý z nich držel v ruce tiket, ale tváře měli tak vpadlé, jako by už několik dní nejedli.

Zadrnčel telefon. Všichni zbystřili sluch. Pomocník vyvolával jména. O Tristanovi nebylo ani slechu.

„Zatraceně,“ řekl Gustav a zrudl. „Vyhrál Šalamoun, kdo by si to byl pomyslel, vy snad?“ zeptal se zlostně Alžběty. „Taky jste byl mezi těmi: Dále doběhli...?“

Objevil se voň Bieling. „Panstvo, kdybyste mě byli poslechli - vždyť jsem vám říkal - Šalamoun! Jedině Šalamoun! Kdybyste chtěli pro další dostih –„

Gustav vůbec neposlouchal. Uklidnil se a zapředl s Alžbětou odborný rozhovor.

„Rozumíte trochu koním ?“ zeptal se mě Bieling.

„Ani za mák,“ řekl jsem.

„Pak si vsaďte! Vsaďte si! Ale jen dnes,“ dodal šeptem, „a potom už nikdy. Poslechněte mě. Vsaďte si – úplně jedno, jestli na Krále Leara nebo Silbermotte - třebas i na L'heure bleue. Nic za to nechci. Dáte mi, jen když vyhrajete“ Brada se mu třásla hráčskou vášní. Znal jsem tohle pravidlo z pokra, začátečníci mnohdy vyhrají.

„Dobrá,“ řekl jsem, „na co si mám vsadit?“

„Na co chcete - na co chcete –“

„L'heure bleue nezní špatně,“ řekl jsem, „tak tedy deset marek na L'heure bleue.“

„Zbláznil ses?“ zeptal se Gustav.

„Ne,“ řekl jsem.

„Deset marek na tuhle herku, kterou měli už dávno rozsekat do buřtů ?“

Alžběta, kterého Gustav nazval ještě mršinou, chvatně souhlasil s Gustavem. „No tohle! Vsadit na L'heure bleue! To je kráva, a ne kůň, pane! Májový sen ho vezme na dvou nohách, kdy se mu zlíbí! Na vítězství?“

Bieling na mne zapřísahavě pohlédl a dal mi znamení. „Na vítězství,“ řekl jsem.

„Jdi se zakopat!“ ušklíbl se Alžběta opovržlivě. „Člověče!“ Také Gustav se na mne podíval, jako bych se proměnil v Hotentota. „Gipsy II, to je jasný už i embryu v matčině lůně.“

„Zůstanu u své L'heure bleue,“ prohlásil jsem. Bylo by to bývalo proti všem tajným zákonům šťastlivců, kdybych to byl teď ještě změnil.

Muž ve fialové košili mi podal lístek. Gustav a Alžběta si mě prohlíželi, jako bych měl hlízový mor. Viditelně se ode mne odtáhli a natlačili k pultu, a častujíce se vzájemně posměšky, z nichž však zazníval respekt odborníků, vsadili na Gipsy II a Májový sen.

V témž okamžiku se kdosi svalil na zem. Byl to jeden z těch hubených mužů, kteří stáli vpředu vedle stolů.

Sklouzl po stěně a tvrdě dopadl na podlahu. Dva průvodčí ho zvedli a usadili na židli. Jeho obličej byl Šedobílý. Ústa měl otevřená.

„Hněte se přece!“ řekla jedna z prostitutek, plná bruneta s hladkými vlasy a nízkým čelem, „přineste mu někdo sklenici vody.“

Překvapilo mě, jak málo lidí se staralo o omdlelého. Většina se jen letmo podívala, co se stalo, a pak se zase obrátila k sázkám. „To se tu stane každou chvíli,“ řekl Gustav. „Nezaměstnaní. Prosázejí každý fenik. Číhají, že jim snad kápne obrovská výhra. Sázejí tisíc k desíti.“

Vozka se vrátil od kiosku se sklenicí vody. Černovlasá prostitutka v ní namočila kapesník a pak jím přetřela mužovo čelo a spánky. Zasténal a náhle otevřel oči. Bylo v tom cosi příšerného, jak se náhle a tiše opět otevřely v tom vyhaslém obličeji - jako by nějaká jiná, neznámá bytost zvědavě a chladně hleděla štěrbinami strnulé šedobílé masky.

Dívka vzala sklenici vody a dala muži napit. Držela ho přitom v náručí jako děcko. Pak vzala nezúčastněnému jedlíku s naježenými vlasy z talířku chlebíček. „Tu máš, jez ale pomalu, pomalu - neukousni mi prst - tak a teď se zase napij –“

Muž u stolu zašilhal po svém chlebíčku, ale neřekl nic. Druhý muž pomalu dostával barvu. Ještě chvíli jedl, pak se potácivě zvedl. Dívka ho podpírala až ke dveřím. Pak vrhla rychlý pohled nazad a otevřela kabelku. „Na - a teď zmiz a místo sázení se radši nažer –“

Jeden z pasáků, který k ní byl po celou dobu obrácen zády, se otočil. Měl dravčí obličej s odstávajícíma ušima, lakovky a sportovní čepici.

„Cos mu to dala?“ zeptal se.

„Pár feniků.“

Udeřil ji loktem do prsou. „Asi toho bylo víc! Příště se zeptej mě!“

„Jen se nenaparuj, Ede,“ řekl druhý. Prostitutka vytáhla z kabelky pudřenku a líčila si rty. „Vždyť je to pravda,“ řekl Ede.

Prostitutka na to nic neřekla.

Zazvonil telefon. Pozoroval jsem Eda a nedával pozor.

„Tomu se říká svinské štěstí!“ zaslechl jsem náhle zavřeštět Gustava, „páni, to je víc než svině, to je obrsvině s dvaceti podsvinčaty!“ Udeřil mě do ramene. „Sto osmdesát pětek jsi vyrejžoval, panebože! Ta tvá čehýpr to vyhrála!“

„Cože, skutečně?“ zeptal jsem se.

Muž s rozžvýkaným doutníkem a v pestrobarevné košili kysele přikývl a vzal mi mou cedulku. „Kdo vám dal ten tip?“

„Já,“ řekl Bieling spěšně se strašlivě pokorným, nedočkavým úsměvem a protlačil se s úklonou kupředu. „Já, když dovolíte - mé styky –“

„No, člověče –“ Šéf na něj ani nepohlédl a vyplatil mi peníze. Na okamžik se v celé místnosti rozhostilo hrobové ticho. Všichni hleděli k nám. Dokonce i tvrdošíjný jedlík pozvedl hlavu.

Schoval jsem peníze. „Dál už nesázejte!“ zašeptal Bieling. „Přestaňte!“ V obličeji měl rudé skvrny. Strčil jsem mu do ruky desetimarku. Gustav se ušklíbl a dal mi jednu do žeber. „Vidíš, co jsem ti říkal! Stačí poslechnout Gustava, a prachy se ti jen sypou.“

Odpustil jsem si připomenout bývalému svobodníku od sanity toho Gipsy II. Ale vzpomněl si na to vzápětí sám. „Co abychom šli,“ řekl, „dnes není správný den pro umělce!“

U dveří mě kdosi zatahal za rukáv. Byl to Alžběta. „Koho tipujete v Maslowského memoriálu?“ zeptal se mě s dychtivým respektem.

„Nikoho jiného než Tannenbauma,“ řekl jsem a odešel s Gustavem do nejbližší hospody, abychom se napili na zdraví L'heure bleue.

Za necelou hodinu jsem byl chudší o dalších třicet marek. Nemohl jsem toho nechat. Ale pak jsem přestal. Na odchodu mi Bieling podstrčil cedulku. „Kdybyste někdy něco potřeboval! Nebo vaši známí. Mám zastoupením Dělal reklamu tajným domácím kinům. „Také zprostředkuji prodej obnošeného šatstva,“ zvolal ještě za mnou. „Platím hotově !“

V sedm hodin jsem jel zpátky do dílny. Karel stál na dvorku a řval. „Dobře, že jdeš, Robby,“ zvolal Köster, „chceme si právě vyjet a vyzkoušet ho. Nasedni!“

Celá firma tu stála v napětí. Otto ještě něco na Karlovi vylepšil a změnil, neboť s ním chtěl za čtrnáct dní startovat v terénním závodě. Teď měla být první zkušební jízda.

Nasedli jsme. Jupp se uvelebil vedle Köstera, na obličeji obrovské závodnické brýle. Bylo by mu zlomilo srdce, kdyby nejel také. Lenz a já jsme usedli dozadu.

Karel vystřelil. Dojeli jsme na dlouhou výpadovou silnici a vytáhli jsme to na stočtyřicítku. Lenz a já jsme se těsně přitiskli na opěradla předního sedadla; foukal takový vítr, že jsem měl dojem, že nám utrhne hlavu. Topoly po obou stranách silnice ubíhaly kolem nás, kola svištěla a nádherný zvuk motoru nám projížděl všemi kostmi jako divoké volání volnosti. O čtvrthodinku později jsme před sebou spatřili černý bod, který se rychle zvětšoval. Byl to poměrně těžký vůz, jedoucí asi osmdesátkou až stovkou. Neseděl na silnici nijak zvlášť dobře, naopak, poskakoval sem a tam. Silnice byla poměrně úzká. Köster proto zvolnil rychlost. Když jsme se k vozu přiblížili asi na sto metrů a chtěli jsme zatroubit, zahlédli jsme náhle, jak postranní cestou zprava přijíždí motocyklista, který vzápětí zmizel za křovím u křižovatky. „Hrome! To pěkně dopadne!“ zvolal Lenz.

V témž okamžiku jsme viděli, jak se na silnici vynořil motocyklista asi dvacet metrů před vozem. Pravděpodobně podceňoval jeho tempo a snažil se proto dostat obloukem ještě před něj. Vůz odbočil ostře vlevo, aby se mu vyhnul, ale motocykl teď rovněž sklouzl doleva. Řidič strhl vůz opět doprava, zachytil blatníkem motorku a odhodil ji stranou. Jezdec přelétl kupředu na silnici. Vůz dostal smyk, ztratil směr, porazil silniční ukazatel, vyvrátil lucernu a s řinčivým rachotem narazil na strom.

Všechno se odehrálo v několik vteřinách. V příštím okamžiku jsme se přiřítili my, kola zaskřípala, Köster vrhl Karla jako koně mezi motocyklistu, motorku a vzpřičený vůz, z něhož se kouřilo, vlevo se téměř dotkl ruky jezdce, který sletěl na zem, a vpravo zadku vozu, pak se motor znovu rozeřval, Karel vyrovnal směr, brzdy zaskřípěly a rozhostilo se ticho. „To se ti povedlo, Otto,“ řekl Lenz.

Utíkali jsme zpátky a prudce jsme vytrhli dvířka vozu. Motor ještě běžel. Köster hmátl na desku a vytáhl klíček. Hukot motoru utichl a zaslechli jsme sténání.

Všechna okna těžké limuzíny byla roztříštěna. V přítmí uvnitř vozu jsme uviděli krví zalitý obličej nějaké ženy. Muž vedle ní byl vražený mezi volant a sedadlo. Nejdřív jsme vytáhli ženu a položili ji na silnici. Obličej měla pořezaný, v ranách měla několik střepin, ale krev vytékala pravidelně. Horší to bylo s pravou rukou. Rukáv bílého kostýmového kabátku byl jasně červený a silně z něho kapala krev. Lenz jej rozřízl. Vytryskl proud krve. Tepna byla zasažena. Lenz stočil kapesník v roubík. „Vyprostěte toho muže, já se postarám o ni“ řekl.

„Musíme rychle do nejbližší nemocnice.“

Abychom ho dostali ven, museli jsme odšroubovat opěradla. Naštěstí jsme měli s sebou dostatek nářadí, takže to šlo poměrně rychle. Muž rovněž krvácel, a jak se zdálo, měl zlomeno několik žeber. Když jsme ho vytáhli, s výkřikem se svalil. Měl také něco s kolenem. Ale momentálně jsme mu nemohli pomoci.

Köster zacouval s Karlem až těšně k místu nehody. Žena se dala do nepříčetného křiku, když viděla, jak se vůz blíží, třebaže jel krokem. Sklopili jsme opěradlo jednoho předního sedadla, takže jsme na ně mohli položit muže. Ženu jsme usadili na zadní sedadlo. Stoupl jsem si vedle ní na stupátko a Lenz zase z druhé strany pevně přidržoval jeho. „Zůstaň tady a dej pozor na vůz, Juppe,« řekl Lenz.

„Kde vůbec zůstal motocyklista?“ zeptal jsem se.

„Zdrh, když jsme byli v práci,“ prohlásil Jupp.

Pomalu jsme vyjeli. Nedaleko nejbližší vsi bylo malé sanatorium. Často jsme je vídali, když jsme tudy projížděli. Stálo na kopci celé bílé a nízké. Pokud jsme věděli, bylo to soukromé sanatorium pro lehce nemocné bohaté pacienty - ale jistě tam byl lékař a ambulance.

Vyjeli jsme na kopec a zazvonili. Vyšla velmi hezká sestra. Zbledla, když spatřila krev, a běžela zpátky. Vzápětí přišla druhá, o hodně starší.

„Lituji,“ řekla okamžitě, „ale nejsme zařízení na úrazy. Musíte do Virchowovy nemocnice. Není to daleko.“

„Je to odtud skoro hodinu,“ odvětil Köster.

Sestra se na něho odmítavě podívala. „Nejsme vůbec zařízeni na něco takového. Ani tu není lékař –“

„Jednáte proti zákonu,“ prohlásil Lenz. „Soukromé ústavy, jako je váš, musí mít stálého lékaře. Dovolíte, abych si od vás zatelefonoval? Rád bych se spojil s policejním ředitelstvím a s redakcí denního tisku.“

Sestra zaváhala. „Myslím, že můžete být klidná,“ řekl Köster chladně. „Dostanete za svou práci dobře zaplaceno. Především potřebujeme nosítka. Jistě se vám podaří sehnat lékaře.“ Sestra stále ještě váhala. „Nosítka,“ objasňoval
Lenz, „k tomu podle zákona také patři stejně jako dostatečný obvazový materiál –“

„Ano, ano,“ odpověděla spěšně, zřejmě otřesena takovou spoustou znalostí, „hned, hned někoho pošlu —“

Zmizela. „K neuvěřeni,“ řekl jsem.

„To se ti může stát i v městské nemocnici,“ odpověděl Gottfried klidně. „Nejdriv jsou peníze, pak byrokracie, pak pomoc.“

Vrátili jsme se k vozu a pomohli vystoupit ženě. Neříkala nic; hleděla jen na své ruce. Dovedli jsme ji do malé ordinace v přízemí. Pak přinesli nosítka pro muže. Zvedli jsme ho a položili na ně. Zasténal. „Okamžik –“

Pohlédli jsme na něho. Zavřel oči. „Nerad bych, aby se někdo něco dověděl –“ řekl s námahou.

„Neměl jste na tom nejmenší vinu," odvětil Köster. „Viděli jsme dobře, jak k nehodě došlo, a rádi vám to dosvědčíme.“

„Proto ne,“ řekl muž. „Rád bych z jiných důvodů, aby se nikdo nic nedověděl. Chápete –“ Pohlédl ke dveřím, jimiž prošla žena.

„Pak jste tedy na správném mistě,“ prohlásil Lenz. „Je to soukromé sanatorium. A zbývá už jen, aby váš vůz zmizel dřív, než jej uvidí policie.“

Muž se vzepřel. „Udělali byste ještě něco pro mne? Zavolali byste nějakou autodílnu? A dejte mi laskavě svou adresu. Rád bych - jsem vám zavázán –“

Köster učinil odmítavý pohyb. „Ale ano,“ řekl muž, „rád bych to věděl –“

„To je docela jednoduché,“ odvětil Lenz. „Máme sami autoopravnu a jsme specialisty na vozy, jako je váš. Vezmeme ho hned s sebou, souhlasíte-li, a dáme vám ho zase do pořádku. Tím vám bude pomoženo a nám do jisté míry

„Rád,“ řekl muž. „Chcete moji adresu - přijdu si pak sám pro vůz. Nebo někoho pošlu.“

Köster zastrčil navštívenku do kapsy a pak jsme muže odnesli dovnitř. Mezitím přišel lékař, ještě mladý člověk. Umyl ženě krev s tváře, takže teprve teď bylo vidět, jak hrozně je pořezaná. Žena se zvedla na zdravé ruce a zahleděla se do lesknoucího se niklu mísy na obvazovém stolku. „Ach,“ řekla tiše a s vyděšenýma očima se svezla zpátky.

Zajeli jsme do vesnice a poptali se po dílně. Tam jsme si u kováře vypůjčili vlek a lano a slíbili jsme mu za to dvacet marek. Ale kovář byl nedůvěřivý a chtěl vidět vůz. Naložili jsme ho tedy a jeli zpátky.

Jupp stál uprostřed silnice a mával. Ale i bez něho jsme viděli, co se stalo. U okraje stála stará mercedeska s vysokou kapotou a u ní čtyři lidé chystající se vrak odtáhnout.

„Jedeme zrovna včas,“ řekl Köster.

„To jsou bratři Vogtové,“ odvětil kovář. „Nebezpečná banda. Bydlí naproti. Co se jim dostane do pařátů, to už nepustí.“

„Však uvidíme,“ řekl Köster.

„Už jsem jim to všecko vysvětlil, pane Köster,“ zašeptal Jupp. „Špinavá konkurence. Chtějí odtáhnout vůz do své dílny.“

„Dobrá, Juppe. Zůstaň zatím tady.“

Köster zamířil k největšímu ze čtyř mužů a oslovil ho. Řekl mu, že vůz patří nám. „Máš u sebe něco tvrdého,“ zeptal jsem se Lenze.

„Jen svazek klíčů a ten pořebuju sám. Vezmi si francouzák.“

„Radši ne,“ řekl jsem, „z toho by mohlo být těžké ublížení na těle. Škoda že mám tak lehké boty. Kopanec by byl nejlepší.“

„Dáte se do toho s námi?“ zeptal se Lenz kováře. „Byli bychom aspoň čtyři proti čtyřem.“

„Bůh chraň! Ti by mi zítra rozmlátili barák. Zůstanu přísně neutrální.“

„Máte pravdu,“ řekl Gottfried.

„Já jdu do toho,“ prohlásil Jupp.

„Jen se opovaž!“ řekl jsem. „Dávej pozor, jestli nikdo nejde, to je všecko.“

Kovář od nás poodešel, aby dal jasně najevo svou přímou neutralitu.

„Nevykládej mi tu pohádky,“ zaslechl jsem vzápětí, jak se na Köstera obořil největší. „Kdo dřív přijde, ten dřív mele! A basta! A teď koukej zmizet!“

Köster ještě jednou prohlásil, že vůz patří nám. Nabídl Vogtovi, že ho odveze do sanatoria, aby se přesvědčil, že mluví pravdu. Ale Vogt se jen pohrdavě ušklíbl. Lenz a já jsme se přiblížili. „Tak vy asi chcete do nemocnice, co?“ zeptal se Vogt. Köster neodpověděl a jen zamířil k autu. Ostatní tři Vogtové se napřímili. Stáli teď těsně vedle sebe. „Podejte mi lano,“ řekl nám Köster. „Vy chlape,“ zavrčel nejstarší Vogt. Byl o hlavu větší než Köster.

„Je mi líto,“ řekl Köster, „ale vůz odtáhneme my.“

Lenz a já jsme se k němu přiloudali ještě blíž, ruce v kapsách. Köster se sklonil k vozu. V témž okamžiku ho Vogt kopnutím odhodil stranou. Otto s tím však počítal; v téže vteřině ho chytil za nohu a Vogt se svalil na zem. Pak se vztyčil a nejbližšímu z bratrů, který právě uchopil tyč od heveru, zasadil ránu do žaludku, až zavrávoral a šel rovněž k zemi. V dalším okamžiku jsme se s Lenzem vrhli na zbývající dva Vogty. Okamžitě jsem koupil jednu do obličeje. Nebylo to zlé, ale začal jsem krvácet z nosu, a druhým úderem jsem se minul, ruka mi sklouzla po Vogtově mastné bradě, a Vogt naopak zasáhl mě do oka, já zavrávoral a Vogt mi uštědřil ránu do žaludku, po níž jsem se svalil. Přitiskl mě k asfaltce a sevřel mi krk. Napjal jsem svaly, aby mě nemohl škrtit, a pokusil jsem se zkroutit a převalit, abych ho mohl od sebe odrazit nohama nebo ho kopnout do břicha. Ale Lenz zápasil se svým Vogtem nade mnou, takže jsem se nemohl uvolnit. Přestože jsem napínal svaly, dýchalo se mi těžko, neboť mi v tom bránil krvácející nos. Ponenáhlu se začalo kolem mne všechno zamlžovat. Vogtův obličej se mi třásl před očima jako huspenina a vzadu v lebce jsem cítil černé stíny. Posledním pohledem jsem náhle vedle sebe zahlédl Juppa - klečel v příkopu, klidně a pozorně sledoval, jak sebou škubám, a když se mu zdála být v jedné vteřině situace nejpříhodnější, udeřil Vogta kladivem přes zápěstí. Při druhém úderu mě Vogt pustil a ze země zuřivé chňapl po Juppovi, ten ucukl a pak ho klidně potřetí zlehka a jemně praštil přes prsty a nakonec mu zasadil ránu do hlavy.

Sebral jsem se, převalil se na Vogta a zmáčkl mu hrdlo. V témž okamžiku se ozvalo zvířecké zařvání a zasténání.

„Pustit - pustit!“

Byl to nejstarší Vogt. Köster mu zkroutil ruku nazad, Vogt klesl k zemi a Köster mu teď klečel na zádech a kroutil mu rukou stále výš. Vogt ječel, ale Köster věděl, že ho musí pořádně odrovnat, máme-li mít od nich pokoj. Trhnutím mu vykloubil paži a pak ho pustil. Vogt zůstal chvíli ležet na zemi. Jeden z jeho bratrů ještě vstal, ale křik jeho bratra ho náležitě ochromil.

„Koukejte zmizet, nebo to začne znovu,“ řekl mu Köster.

Na rozloučenou jsem ještě jednou řachl Vogtovi hlavou o vozovku a pak jsem ho pustil. Lenz už stál vedle Köstera. Kabát měl roztržený. Krvácel z koutku úst. Boj se zdál být nerozhodný, neboť také jeden Vogt krvácel, ale rovněž stál. Porážka nejstaršího Vogta všechno rozhodla. Žádný z nich se už neodvážil ani pípnout. Pomohli nejstaršímu a odešli k svému vozu. Nezraněný Vogt se ještě jednou vrátil, aby odnesl hever. Zašilhal po Kösterovi, jako by to byl sám ďábel. Pak mercedeska odrachotila.

Najednou tu byl zase kovář. „Mají dost,“ řekl. „Něco takového se jim už dlouho nestalo. Ten nejstarší už seděl za zabití.“

Nikdo z nás neodpověděl. Köster se náhle otřásl. „Svinstvo,“ řekl. Pak se otočil. „Do toho!“

„Už jsem tu,“ hlásil Jupp a přivlékl vlečné lano.

„Pojď sem,“ řekl jsem. „Ode dneška jsi poddůstojník a smíš začít kouřit doutníky.“

Postavili jsme vůz na kola a připevnili jsme jej za Karla drátěným lanem.

„Myslíš, že se mu nic nestane?“ zeptal jsem se Köstera. „Karel je závodní kůň a žádný soumar.“

Zavrtěl hlavou. „Není to daleko. A silnice je rovná.“ Lenz usedl do vleku a pomalu jsme vyjeli. Přitiskl jsem si kapesník k nosu a díval jsem se do dálky přes večerní pole a do zapadajícího slunce. Kolem nás byl nádherný, ničím nerušený mír, měl jsem pocit, že přírodě je úplně lhostejné, co na zemi provádí to zlé mraveniště zvané lidstvo. Mnohem důležitější bylo, že mraky se teď ponenáhlu proměňovaly ve zlatá pohoří, že fialově zbarvené stíny soumraku nehlučně odplývaly z obzoru, že z nekonečných dálek nebes se skřivánci navraceli domů do svých polních brázd a že pomalu přicházela noc.

Zajeli jsme k nám na dvůr. Lenz vylezl z vleku a slavnostně před ním smekl klobouk. „Buď pozdraven, požehnaný! Přicházíš v tato místa z tragických příčin, ale přineseš nám, jak tak jedním okem zběžně odhaduji, asi tak tři až tři a půl tisíce marek. A teď mi podejte velkou sklenici višňovky a kus mýdla - musím ze sebe smýt rodinu Vogtovu!“

Všichni dohromady jsme vypili po sklence a pak jsme se hned pustili do rozebírání vraku. Nestačilo totiž vždycky, že si majitel sám objednal opravu vozu; často ještě dodatečně přišla pojišťovna, aby předala vůz někam jinam, do některé dílny, s níž měla smlouvu. Čím více jsme si tedy pospíšili s prací, tím lépe. Náklady na novou montáž byly pak už tak vysoké, že bylo levnější nechat vůz u nás. Už bylo tma, když jsme skončili. „Pojedeš ještě dnes večer na rito?“ zeptal jsem se Lenze.

„Vyloučeno,“ odvětil Gottfried. „Člověk nemá rozhodně při vydělávání peněz přehánět. Jedna bouračka mi pro dnešek stačí.“

„Mně ne,“ řekl jsem. „Nepojedeš-li, budu brousit od jedenácti do tří kolem nočních lokálů.“

„Radši toho nech,“ usmál se Gottfried. „Místo toho se koukni do zrcadla. Poslední dobou jsi měl smůlu s nosem. S takovouhle okurkou nikoho nenaložíš. Jdi jen klidně domů a dej si na nos obklad.“

Měl pravdu. S takovým nosem jsem opravdu nemohl mezi lidi. Rozloučil jsem se proto brzy a šel domů. Cestou jsem potkal Hasse a šel s ním až k penziónu. Byl celý zaprášený a zbědovaný.

„Pohubl jste,“ řekl jsem.

Přikývl a vypravoval mi, že večer pořádně nejí. Jeho žena je prý skoro každý den u známých, které si našla, a domů se vrací až pozdě v noci. Je prý rád, že má o zábavu postaráno, ale večer prý nemá už chuť, aby si sám něco vařil. Prý ani nemá hlad; je příliš unaven.

Pohlédl jsem na něj ze strany, jak vedle mne kráčí s pokleslými rameny. Možná, že opravdu věřil tomu, co říkal, ale bylo to k pláči mu naslouchat. Šlo jen o trošičku jistoty a trošičku peněz, a na tom ztroskotalo toto manželství a tento klidný, skrovný život. Pomyslel jsem si, že takových lidí jsou milióny a že vždycky vlastně jde jen o trochu jistoty a trochu peněz. Život se hrozným způsobem scvrkl na ubohý boj o holou existenci. Vzpomněl jsem si na dnešní odpolední rvačku, vzpomněl jsem si i na to, co jsem viděl v posledních týdnech, rozpomněl jsem se na všechno, co už jsem udělal, a pak jsem pomyslil na Pat a zmocnil se mě náhle pocit, že tohle nemůže nikdy jít dohromady. Byl to příliš velký skok, život byl příliš špinavý pro štěstí, nemohlo vytrvat, člověk na ně už nemyslel, bylo to vydechnutí, ale žádný přístav.

Vystoupili jsme po schodech nahoru a otevřeli dveře. Hasse se zastavil. „Tak tedy na shledanou –“

„Najezte se dnes,“ řekl jsem.

Zavrtěl hlavou a slabě se pousmál, jako by prosil za odpuštění, a vstoupil do prázdného, temného pokoje. Díval jsem se za ním. Pak jsem šel dál šachtou chodby. Náhle jsem zaslechl tichý zpěv. Zastavil jsem se a poslouchal. Nebyl to gramofon Emy Bónigové, jak jsem se zprvu domníval; byl to hlas Pat. Byla doma sama a zpívala si. Pohlédl jsem ke dveřím, za nimiž zmizel Hasse, a znovu jsem se předklonil a naslouchal, pak jsem náhle sevřel ruce - zatraceně, i kdyby to byl tisíckrát jen krátký oddech a žádný přístav, i kdyby to mělo být vzdáleno na tisíc honů tak, že tomu nelze věřit - právě proto, že tomu nebylo možno uvěřit, právě proto to bylo znovu a znovu ohromujícně nové a uchvacující štěstí.

Pat mě neslyšela přicházet. Seděla na podlaze před zrcadlem a cosi kutila na klobouku, na malé černé čapce. Vedle na koberci stála lampa. Pokoj byl naplněn teplým, hnědozlatým soumrakem, a jen tvář měla jasně ozářenou světlem lampy. Přitáhla si židli, z níž visel kus hedvábí. Na sedadle ležely nůžky a leskly se.

Zůstal jsem tiše stát u dveří a díval se na ni, jak s vážnou tváří pracuje na čapce. S oblibou vysedávala na zemi a často jsem ji večer zastihl, jak spí někde v koutku pokoje s knihou a psem vedle sebe.

Také teď pes ležel vedle ní. Začal vrčet. Pat vzhlédla a spatřila mě v zrcadle. Usmála se a mně se zdálo, jako by se jejím úsměvem všechno na světě zjasnilo. Prošel jsem pokojem, poklekl jsem za ní a přiložil jsem rty po té vší špíně dne na teplou, hebkou pleť její šíje.

Zvedla černou čapku. „Pozměnila jsem ji, miláčku. Líbí se ti takhle?“

„Je to docela pěkný klobouk,“ řekl jsem. „Ale ty se na něj vůbec nedíváš! Vzadu jsem odstřihla okraj a přidělala jsem ho vpředu.“

„Vidím ho docela dobře,“ řekl jsem s tváří v jejích vlasech, „před takovýmhle kloboukem by zbledly závistí i pařížské modistky.“

„Ale Robby!“ Se smíchem mě odstrčila. „Vždyť tomu vůbec nerozumíš. Všimneš si vůbec někdy, co mám na sobě?“

„Všímám si každé maličkosti,“ prohlásil jsem a usedl těsně vedle ní na zem, ovšem trochu do stínu, kvůli svému nosu.

„Tak? Co jsem tedy měla na sobě včera večer?“

„Včera?“ Přemýšlel jsem. Skutečně jsem to nevěděl. „To jsem čekala, miláčku! Vždyť ty o mně nevíš ale vůbec nic!“

„Snad,“ řekl jsem, „ale to je právě to krásné. Čím více toho jeden o druhém ví, tím méně si rozumějí. A čím důkladněji se lidé znají, tím jsou si cizejší. Podívej se na rodinu Hassových; ti o sobě vědí všechno, a jsou si protivnější než nejcizejší lidé.“

Posadila si na hlavu malou černou čapku a zkoušela si ji před zrcadlem. „To, co říkáš, je pravda jen zpoloviny, Robby.“

„Tak je tomu se všemi pravdami,“ odvětil jsem. „Dál se nikdy nedostaneme. Proto jsme lidé. A s našimi polopravdami napácháme už beztak dost nesmyslů. S celými pravdami bychom nemohli vůbec žít.“

Sundala si klobouk a odložila ho. Pak se otočila. Přitom si povšimla mého nosu. „Co se ti stalo?“ zeptala se zděšeně.

„Není to nic zlého. Jenom to tak vypadá. Něco mi na něj spadlo, když jsem pracoval pod vozem.“

Podívala se na mne nedůvěřivě. „Kdoví, kde jsi zase byl! Nikdy mi nic neřekneš. Vím o tobě zrovna, tak málo jako ty o mně.“

„Tak je to taky lepší,“ řekl jsem.

Přinesla mísu s vodou a šátek a udělala mi obklad. Pak si mě znovu prohlédla. „Vypadá to jako nějaká rána. A krk máš taky poškrábaný. Určitě jsi zažil nějaké dobrodružství, miláčku.“

„Mé největší dobrodružství dnes teprve přijde,“ řekl jsem.

Překvapeně vzhlédla. „Tak pozdě, Robby? Co chceš ještě dělat?“

„Zůstat tady!“ odpověděl jsem, odhodil obklad a objal ji. „Zůstat tu s tebou celý večer.“

XX

Srpen byl teplý a jasný a také v září bylo ještě téměř letně; - ale pak koncem září začalo pršet, po celé dny visely nad městem mraky, střechy zvlhly, počasí bylo bouřlivé, a když jsem se jednou v neděli probudil a přistoupil k oknu, spatřil jsem na stromech na hřbitově sírově žluté skvrny a první holé větve.

Chvíli jsem zůstal u okna stát. V těchto měsících, od chvíle, kdy jsme se vrátili od moře, bylo všechno tak zvláštní - neustále, v každém okamžiku jsem si uvědomoval, že Pat musí na podzim odjet, ale uvědomoval jsem si to tak, jak si člověk uvědomuje mnohé jiné věci: - že léta ubíhají, že člověk stárne a že nemůže žít věčně. Přítomnost byla silnější, vždycky hned zatlačila všechny myšlenky, a dokud tu byla Pat a dokud se stromy plné listí svěže zelenaly, byla slova jako podzim a odjezd a rozloučení pouhými stíny na obzoru, které dovolovaly tím silněji prožívat štěstí blízkosti a chvíle, kdy jsem byl s Pat sám.

Pohlédl jsem ven na mokrý, deštěm zaplavený hřbitova na náhrobní kameny, které pokrylo špinavé, hnědé listí. Jako nějaké bledé zvíře vysála mlha přes noc zelenou mízu z listí, které teď viselo zplihle a ochable na větvích, a sebemenší poryv větru otrhával další a hnal je před sebou hřbitovem - a tu náhle, poprvé jsem pocítil ostrou rezavou bolest, že brzy nastane rozloučení, které se stane skutečností, právě takovou skutečností, jako je podzim, jenž se
proplížil korunami stromů a zanechal tam žlutavé stopy.

Naslouchal jsem směrem k sousednímu pokoji. Pat ještě spala. Přistoupil jsem ke dveřím a zůstal jsem u nich chvíli stát. Spala klidně a nekašlala. Na okamžik se mne zmocnila prudká naděje - představoval jsem si, že Jaffé dnes nebo zítra nebo v příštích dnech zavolá, aby mi řekl, že Pat nemusí odjet - ale pak jsem si vzpomněl na noci, kdy jsem slyšel tichý šelest jejího dechu, to pravidelné, jemné chrčení- jako z dálky zaznívající zvuk tenké pily - a naděje pohasla právě tak rychle, jak vzplála.

Vrátil jsem se k oknu a zahleděl se opět ven do děstě. Pak jsem usedl k psacímu stolu a začal počítat peníze. Vypočítal jsem si, jak dlouho by Pat stačily, ale bylo mi přitom bídně a nechal jsem toho.

Podíval jsem se na hodinky. Nebylo ještě sedm. Měl jsem dobré dvě hodiny času. než se Pat probudí. Rychle jsem se oblékl, abych ještě něco vyjezdil. Bylo to lepší než zůstat sám v pokoji s těmito myšlenkami.

Šel jsem do dílny, vytáhl taxík a jel jsem pomalu ulicemi. Venku bylo málo lidí. V dělnických čtvrtích stály dlouhé řady studených a opuštěných činžáků jako staré, smutné prostitutky v dešti. Fasády byly oprýskané a špinavé, kalná okna nevlídně mžourala do jitra a popraskaná omítka zdí obnažovala na mnoha místech žlutošedé díry, jako by co byly rozežrané vředy.

Projel jsem napříč Starým Městem a zamířil k dómu. Zastavil jsem vůz před malým postranním vchodem a vystoupil. Těžkými dubovými dveřmi jsem uslyšel tlumený zvuk varhan. Byla právě doba ranní mše a podle varhan jsem poznal, že právě začalo obětování - bude to tedy trvat ještě nejméně dvacet minut, než mše skonči a lidé opustí chrám.

Zamířil jsem ke křížové cestě. Byla zaplavena šedým světlem. Keře růží byly vlhké deštěm, ale většina jich ještě kvetla. Měl jsem poměrně široký plášť do deště, takže jsem mohl pod něj dobře schovat větévky, které jsem uřízl.

Ačkoliv byla neděle, nikdo tu nešel, a tak jsem bez překážek donesl první náruč růží do vozu. Pak jsem se vrátil, abych odnesl ještě jednu. Právě když jsem růže skrýval pod plášť, zaslechl jsem, jak kdosi přichází křížovou cestou. Pevně jsem sevřel kytici a zůstal jsem stát před jedním ze zastaveni, jako bych se modlil.

Kroky se přiblížily, ale nepokračovaly dále mimo mne, nýbrž se zastavily. Zalilo mě horko. Hleděl jsem hluboce zamyšlen na kamenný obraz, pokřižoval jsem se a šel jsem pomalu dál k nejbližšímu zastavení, které bylo poněkud dál od křížové cesty. Kroky šly za mnou a opět se zastavily. Nevěděl jsem, co mám udělat. Dál jsem teď hned jít nemohl, musel jsem přinejmenším setrvat tak dlouho, kolik bylo třeba k pomodlení deseti zdrávasů a otčenášů – jinak bych se byl hned prozradil. Zůstal jsem tedy stát a opatrně vzhlédl, abych zjistil, co se děje, tváře se přitom odmítavě, jako bych byl rušen v modlitbě.

Pohlédl jsem do vlídné, oblé tváře kněze a vydechl jsem. Už jsem si myslel, že jsem zachráněn, neboť jsem věděl, že mě nebude při modlení rušit, ale tu jsem si povšiml, že jsem se na neštěstí postavil u posledního zastavení křížové cesty. I kdybych se modlil sebepomaleji, musel jsem modlení skončit za několik minut, a na to také, jak jsem viděl, kněz čekal. Nemělo smyslu to dále protahovat. Zamířil jsem proto zvolna a neúčastně k východu.

„Dobré jitro,“ řekl farář. „Pochválen buď Ježíš Kristus!“

„Až na věky amen!“ odvětil jsem. Takový byl církevní pozdrav katolíků.

„Málokdy tu bývá někdo v tak časných hodinách ranních,“ řekl vlídně a pohlédl na mne jasnýma, modrýma očima.

Cosi jsem zamumlal.

„Bohužel se to stává stále řidčeji,“ opakoval starostlivě. „Zvláště muže není téměř ani vidět, že by se modlili na křížové cestě. Mám z vás radost, a proto jsem vás také oslovil. Máte jistě zvláštní prosbu, když jste přišel tak časně a v takovém počasí –“

Ano, abys šel dál, pomyslel jsem si a ulehčeně přikývl. Až dosud si nevšiml květin, které jsem skrýval. Teď už nezbývalo než se ho rychle zbavit, aby nepojal podezření.

Znova se na mne usmál. „Chystám se sloužit mši. Zahrnu do modlitby vaši prosbu.“

„Děkuji,“ řekl jsem překvapeně a rozpačitě.

„Je to za spásu duše zemřelého?“ zeptal se.

Na okamžik jsem se na něho zahleděl a květiny pod pláštěm mi začaly klouzat dolů.

„Ne,“ řekl jsem pak spěšně a pevně jsem přitiskl ruku k plášti.

Bezelstně se mi podíval svýma jasnýma očima do obličeje. Pravděpodobně čekal na to, že mu řeknu, oč jde. Ale v té chvíli mě nenapadlo nic vhodného a byl jsem i proti tomu, abych ho obelhával víc, než bylo třeba. Proto jsem mlčel.

„Pomodlím se tedy o pomoc v nouzi pro neznámého,“ řekl nakonec.

„Ano,“ odvětil jsem, „buďte tak laskav. Upřímně vám děkuji.“

S úsměvem se otočil. „Není třeba, abyste mi děkoval. Všichni jsme v rukou Páně.“ Ještě chvíli se na mne díval, hlavu lehce nachýlenou vpřed, a mně se zdálo, jako by mu bylo cosi přelétlo tváří. „Důvěřujte jen,“ řekl. „Nebeský otec pomáhá. Pomáhá vždy, i když si to ani neuvědomujeme.“ Pak mi pokynul a odešel.

Díval jsem se za ním, dokud jsem nezaslechl, jak za ním zaklaply dveře. Pomohl snad Bernhardovi Wiesemu, když ležel s průstřelem břicha a řval v houtholsterském lese, pomohl Katczinkovi, který padl v Handzaemu a zanechal po sobě nemocnou ženu a dítě, které ani neviděl, pomohl Müllerovi a Leerovi a Kemmerichovi, pomohl malému Friedmannovi a Jürgensovi a Bergerovi a miliónům ostatních? Ksakru, na světě bylo prolito přece jen už příliš mnoho krve pro tuhle víru v nebeského otce.