Tři kamarádi (Erich Maria Remarque)

Pak — náhle — šlo všechno velmi rychle. Maso jejího obličeje se rozplihlo. Lícní kosti vystoupily a na spáncích se rýsovala čelní kost. Paže měla tenké jako dítě, žebra vystoupila pod kůží a horečka lomcovala útlým tělem v stále nových nárazech. Sestra přinesla kyslíkový přístroj a lékař přicházel každou hodinu.

Jednoho odpoledne horečka nevysvětlitelně prudce klesla. Pat procitla a dlouze se na mne zahleděla. „Podej mi zrcátko,“ zašeptala pak.

„Proč chceš zrcátko?“ řekl jsem. „Odpočiň si. Pat. Věřím, že jsi z toho venku. Už nemáš horečku.“

„Ne,“ zašeptala zborceným, zlomeným hlasem, „podej mi zrcátko.“

Obešel jsem postel, vzal jsem zrcátko a upustil jsem je. Roztříštilo se. „Odpusť,“ řekl jsem. „Taková nešikovnost. Prostě mi vyklouzlo z ruky a hned je na tisíc kusů.“

„V kabelce mám ještě jedno, Robby.“

Bylo to malé zrcátko z pochromovaného niklu. Přejel jsem přes ně rukou, aby bylo trochu matnější, a podal jsem je Pat. Namáhavě je vyčistila a napjatě do něho pohlédla.

„Musíš odjet, miláčku,“ zašeptala pak.

„Proč? Už mě tu nechceš?“

„Nesmíš mě už vidět. To už nejsem já.“

Vzal jsem jí zrcátko. „Tyhle kovové krámy nejsou k ničemu, Pat. Jen se podívej, jak v tom vypadám. Bledý a hubený. A přitom jsem opálený a silný. Vždyť to zrcátko je celé křivé.“

„Musíš si na mne zachovat jinou vzpomínku,“ zašeptala.

„Odjeď, miláčku. Odbudu si to už sama.“

Uklidnil jsem ji. Znovu mě požádala o zrcátko a o kabelku. Pak se začala pudrovat, ubohý, vyzáblý obličej, rozpraskané rty, hluboké, hnědé stíny pod očima. „Jen trošičku, miláčku,“ řekla a pokusila se usmát, „nesmíš mě vidět tak ošklivou.“

„Dělej si, co chceš,“ řekl jsem, „pro mne nebudeš nikdy ošklivá. Pro mne jsi nejkrásnější žena, kterou jsem kdy viděl.“

Položil jsem zrcátko a pudřenku stranou a opatrně jsem ji objal. Po chvíli zneklidněla.

„Co je, Pat?“ zeptal jsem se.

„Něco tak hlasitě tiká,“ zašeptala.

„Co? Hodinky?“

Přikývla. „Duní tolik –“

Odepjal jsem si hodinky ze zápěstí.

Úzkostlivě pohlédla na vteřinovou ručičku. „Odlož je-“

Vzal jsem hodinky a mrštil jimi o zeď. „Tak, a teď už netikají. Teď se čas zastavil. Roztrhli jsme ho. Už jsme tu jen my dva, ty a já, a nikdo jiný.“

Pohlédla na mne. Její oči byly neobyčejně veliké. „Miláčku –“ zašeptala.

Nemohl jsem snést její pohled. Přicházel z velké dálky a procházel skrze mne někam do neznáma.

„Kamaráde,“ zamumlal jsem, „můj milovaný, drahý, statečný starý kamaráde.“