Ozvalo se zaklepání. Šel jsem ke dveřím a otevřel je. Venku stál Hasse. Položil jsem prst k ústům a vyšel na chodbu.
„Odpusťte,“ zakoktal.
„Pojďte ke mně,“ řekl jsem a otevřel dveře od svého pokoje.
Hasse se zastavil na prahu. Jeho obličej jako by se zmenšil. Byl křídově bílý. „Chtěl jsem vám jen říci, že už nemusíte jet,“ řekl, aniž téměř pohnul rty.
„Pojďte klidně dál,“ odpověděl jsem. „Slečna Hollmannová spí, mám kdy.“
V ruce držel dopis a vypadal jako někdo, kým projela střela, ale on stále ještě myslí, že to byl jen náraz.
„Nejlíp, když si to přečtete sám,“ řekl a podal mi dopis.
„Už jste měl kávu?“ zeptal jsem se.
Zavrtěl hlavou. „Přečtěte si ten dopis –“
„Ano, ale zatím se můžete něčeho napít –“
Vyšel jsem ven a vyrozuměl Frídu. Pak jsem si přečetl dopis. Byl od pani Hassové a obsahoval jen několik řádků. Oznamovala mu, že chce ještě mít něco ze života. Proto se k němu už nevrátí. Je tu prý někdo, kdo jí rozumí lépe než Hasse. Nemělo by smyslu, aby něco podnikal; rozhodne se už nevrátí. Ale je to i pro něho nejlepší. Nemusí mít už žádné starosti, vystačí-li jeho plat nebo ne. Část svých věcí si už vzala; pro zbytek si příležitostně pošle.
Byl to jasný a věcný dopis. Složil jsem jej a podal Hassovi. Pohlédl na mne, jako by bylo všechno záviselo na mně.
„Co mám dělat ?“ zeptal se.
„Nejdřív vypijte šálek kávy a něco snězte,“ řekl jsem. „Je zbytečné, abyste někde lítal a huntoval se. Budeme o tom přemýšlet. Ale nejdřív se snažte uklidnit, a pak se jistě správně rozhodnete.“
Poslušně vypil kávu. Ruka se mu třásla a nemohl nic sníst. „Co mám dělat?“ zeptal se znovu.
„Vůbec nic,“ řekl jsem. „Čekat.“
Pohnul se.
„Co byste chtěl dělat?“ zeptal jsem se.
„Nevím. Nemohu to pochopit.“
Mlčel jsem. Bylo těžké mu něco říkat. Bylo možno ho jen uklidnit, všechno ostatní si musel vyřídit už jen on sám. Svou ženu už nemiloval, to se dalo předpokládat – ale byl na ni zvyklý, a pro účetního mohl být zvyk víc než láska.
Za chvíli se rozhovořil, mluvil páté přes deváté, což jen nasvědčovalo, jak je zmaten. Pak si začal dělat výčitky. Proti své ženě neřekl ani slovo. Snažil se jen ujasnit, že vina je na něm.
„Hasse,“ řekl jsem, „to, co tu říkáte, je nesmysl. V těchhle věcech neexistuje vina ani nevina. Žena odešla od vás, ne vy od ní. Není třeba, abyste si něco vyčítal.“
„I je,“ zamumlal a podíval se na ruce. „Nedokázal jsem to.“
„Co?“
„Nedokázal jsem to. A člověk je vinen, když to nedokáže.“
Udiveně jsem pohlédl na malou, ubohou postavu v červeném plyšovém křesle. „Pane Hasse,“ řekl jsem pak klidně, „něco takového je nanejvýš příčina, ale ne vina. Kromě toho jste to až dosud dokázal.“
Prudce zavrtěl hlavou. „Ne, ne, zbláznil jsem ženu svým věčným strachem z výpovědi. A také jsem na to nestačil. Co jsem jí mohl nabídnout? Nic –“
Pohroužil se do tupého zadumání. Vstal jsem a přinesl láhev koňaku. „Napijme se,“ řekl jsem. „Ještě není nic ztraceno.“
Zvedl hlavu.
„Ještě není nic ztraceno,“ opakoval jsem. „Člověka ztrácíme teprve tehdy, když je mrtev.“
Chvatně přikývl a uchopil sklenku. Ale opět ji postavil, aniž se napil. „Včera jsem se stal přednostou konceláře,“ řekl tiše. „Hlavním účetním a přednostou kanceláře. Večer mi to řekl prokurista. Stal jsem se jim proto, že jsem v po-sledních měsících dělal pořád přes čas. Sloučili dvě kanceláře. Druhý přednosta byl propuštěn. Budu mít o padesát marek větší plat.“
Náhle na mne zoufale pohlédl. „Myslíte, že by u mne byla zůstala, kdyby to byla věděla?“
„Ne,“ řekl jsem.
„O padesát marek víc. Byl bych jí je mohl dávat. Byla by si mohla pořád něco kupovat. A ve spořitelně mám dvanáct set marek. Proč jsem vlastně šetřil? Chtěl jsem mít něco pro ni, až se nám povede špatně. A teď odešla, protože jsem šetřil pro ni.“
Opět se zahleděl před sebe. „Hasse,“ řekl jsem, Domnívám se, že tyhle věci mají méně souvislostí, než si myslíte. Neměl byste o tom dumat. Pro vás je teď důležité jen to, abyste se přes to v příštích dnech přenesl. Potom budete vědět lip, co dělat. Možná, …
