XXVIII.
Nasralo fénové počasí. Údolím se hnalo pleskavě mokré teplo. Sníh změkl. Se střech kapalo. Křivky horeček stoupaly. Pat musela zůstat na lůžku. Lékař přicházel každých pár hodin. Tvářil se stále starostlivěji.
Jednou v poledne jsem seděl u oběda, když přišel Antonio a přisedl si ke mně. „Rita už nežije,“ řekl.
„Rita? Myslíte toho Rusa?“
„Ne, Ritu, tu Španělku.“
„To není možné,“ řekl jsem a cítil, jak mi v žilách tuhne krev. Rita byla mnohem méně nemocná než Pat.
„Tady je toho možného mnohem víc,“ odvětil Antonio melancholicky. „Zemřela dnes odpoledne. Přidal se zápal plic.“
„Zápal plic. To je něco jiného,“ řekl jsem s ulehčením.
„Osmnáct let. Strašné. A umírala tak těžce.“
„A ten Rus?“
„Ach, ani se neptejte. Nechce věřit, že je mrtva. Tvrdí, že je jen zdánlivě mrtva. Sedí u jejího lůžka a nikdo ho nemůže dostat z pokoje.“
Antonio odešel. Hleděl jsem z okna. Rika zemřela; ale já tu jen seděl a myslel si: Není to Pat. Není to Pat.
Zasklenou chodbou jsem spatřil houslistu. Než jsem mohl vstát, přistoupil ke mně. Vypadal strašně.
„Vy kouříte?“ řekl jsem, abych něco řekl.
Zasmál se. „Ovšem! A proč ne? Teď? Teď je to už přece jedno!“
Pokrčil jsem rameny. „Asi se teď bavíte, vy ctnostný muži,“ říkal posměšně.
„Zbláznil jste se,“ řekl jsem.
„Zbláznil? Ale ne. Naletěl jsem!“ Naklonil se přes stůl a ucítil jsem jeho dech čpící koňakem. „Naletěl jsem. Podvedli mě. Ta svině. Všichni jsou svině. Vy taky, vy ctnostná svině.“
„Kdybyste nebyl nemocný, vyrazil bych s vámi dveře,“ řekl jsem.
„Nemocný? Nemocný?“ posmíval se. „Jsem zdravý, skoro zdravý, zrovna jdu odtamtud: Zázračný případ rapidního zajizveni! To je legrace, co?“
„Buďte rád,“ řekl jsem. „Až odtud budete pryč, zapomenete i na svůj žal.“
„Tak,“ odvětil, smyslíte? Vy praktický mozečku! Bůh vám zachovej vaši buclatou dušičku!“
Odvrávoral, ale znovu se obrátil. „Pojďte se mnou! Zůstaňte se mnou a napijme se něčeho! Všechno platím. Nemůžu být sám.“
„Nemám kdy,“ řekl jsem. „Najděte si někoho jiného.“
Šel jsem opět nahoru k Pat. Ležela ztěžka dýchajíc a pod zády měla spoustu podušek.
„Nechceš si jít zalyžovat?“ zeptala se. Zavrtěl jsem hlavou. „Sníh nestojí za nic. Všude taje.“
„Nechceš si tedy zahrát s Antoniem šachy?“
„Ne,“ řekl jsem. „Chci zůstat tady u tebe.“
„Chudáčku, Robby!“ Pokusila se o pohyb. „Přines si aspoň něco k pití.“
„To mohu udělat.“
Došel jsem do svého pokoje pro láhev koňaku a pro sklenku. „Chceš kapičku?“ zeptal jsem se. „Víš přece, že smíš.“ Trochu se napila a za chvíli se napila ještě jednou.
Pak mi skleničku vrátila. Naplnil jsem ji a obrátil ji do sebe.
Potřásla hlavou. „Neměl bys to dělat, Robby. Nesmíš mě už ani líbat. Vůbec u mne nesmíš tolik být. Nesmíš onemocnět.“
„Budu tě líbat a budu se čerta o tohle starat,“ odpověděl jsem.
„Ne, to nesmíš. Taky už nesmíš spát v mé posteli.“
„Dobrá, pak tedy budeš spát se mnou v mé.“
Odmítavě pohnula rty. „Měj rozum, Robby. Musíš žít ještě dlouho. Chci, abys zůstal zdráv a abys měl děti a ženu.“
„Nechci mít ani děti, ani jinou ženu kromě tebe. Ty jsi moje dítě a moje žena.“
Chvíli ležela tiše. „Byla bych ráda měla s tebou dítě, Robby,“ řekla pak a položila si tvář na mé rameno. „Dřive jsem to nikdy nechtěla. Nedovedla jsem si to ani představit. Ale teď na to často myslím. Bylo by krásné, kdyby po člověku něco zůstalo. Dítě by se na tebe občas podívalo a ty by sis pak vzpomněl na mne. Pak bych tu byla zase s vámi.“
„Budeme mít ještě dítě,“ řekl jsem. „Až se zase uzdravíš. Rád bych měl s tebou dítě, Pat. Ale musí to být holčička a bude se také jmenovat Pat.“
Vzala mi sklenku z ruky a trochu se napila. „Snad je to tak lepší, že žádné nemáme, miláčku. Jsi alespoň volný. Musíš na mne zapomenout. A vzpomeneš-li si na mne, pak si vzpomeň jen na to, že to bylo mezi námi dvěma krásné - víc nic. Že už je po všem, to nikdy nepochopíme. Nesmíš být smutný.“
„Jsem smutný, když takhle mluvíš.“
Chvíli se na mne dívala. „Když člověk leží, přemýšlí o lecčems. A mnohé, čeho si jinak vů…
