Celá e-kniha Tři kamarádi ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Alfons byl silný, klidný muž. Vysedlé lícní kosti. Malá očka. Vyhrnuté rukávy. Ruce jako gorila. Vlastnoručně vyhodil každého, kdo se mu v jeho hospodě nelíbil. I členy sportovního spolku Věrni vlasti. Na obzvláště obtížné hosty měl pod pultem připravené kladivo. Lokál byl na praktickém místě - těsně u nemocnice. Alfons tak ušetřil výdaje za odvoz.
Utřel svou chlupatou tlapou světlou desku stolu z jedlového dřeva.
„Pivo?“ zeptal se.
„Žitnou a něco k jídlu,“ řekl jsem.
„A dáma?“ zeptal se Alfons.
„Dáma také žitnou,“ řekla Patricie Hollmannová.
„Prima, prima,“ mínil Alfons. „K jídlu jsou vepřová žebírka s kyselým zelím.“
„Z domácí zabijačky?“ zeptal jsem se.
„Jasně.“
„Ale dáma bude chtít jistě něco lehčího, Alfonsi.“
„To jistě nemyslíte vážně,“ řekl Alfons. „Nejdřív se podívejte na žebírka.“ Pokynul číšníkovi, aby přinesl na ukázku jednu porci. „Byla to báječná svině,“ řekl. „Vyznamenaná. Dvě první ceny.“
„Pak ovšem nemůže nikdo odolat,“ řekla Patricie Hollmannová k mému údivu s jistotou, jako by se v téhle putyce pohybovala už léta.
Alfons zamrkal. „Tak tedy dvě porce ?“
Přikývla.
„Dobrá. Sám je vyberu.“
Odešel do kuchyně. „Odvolávám své pochybnosti, co se týče tohoto lokálu,“ řekl jsem. „Dobyla jste Alfonse ztečí. Jenom stálým hostům je ochoten vybírat porce sám.“
Alfons se vrátil.
„Přidal jsem vám ještě čerstvou jitrničku.“
„To není špatný nápad,“ řekl jsem.
Alfons na nás blahovolně pohlédl. Číšník přinesl žitnou.
Tři sklenky. Jednu pro Alfonse. „Tak tedy, na zdraví,“ řekl. „Na to, aby naše děti měly bohaté rodiče.“
Obrátili jsme sklenky do sebe. Dívka neusrkla, nýbrž ji také vyprázdnila naráz.
„Prima, prima,“ řekl Alfons a odpaťhal se k pultu.
„Chutná vám žitná?“ zeptal jsem se.
Otřásla se. „Trochu silná. Ale přece se nemohu před Alfonsem blamovat.“
Vepřová žebirka měla něco do sebe. Snědl jsem dvě velké porce a také Patricie Hollmannová jedla značně víc, než bych se byl nadál. Bylo báječné, že se tak dobře přizpůsobila a chovala se tu jako doma. Vypila také bez zdráhání ještě jednu další žitnou s Alfonsem.
Spiklenecky na mne mrkl, že je jako vše v pořádku. A Alfons byl znalec. Ne snad zrovna krásy a kultury ale dozajista pokud šlo o žitnou a o chování.
„Budete-li mít štěstí, poznáte ještě také slabé stránky Alfonsovy povahy,“ řekl jsem.
„Ráda bych,“ odvětila. „Vypadá, jako by žádné neměl.“
„Ale ano!“ Ukázal jsem na stůl vedle nálevního pultu. „'Tam.“
„Co? Gramofon?“
„Gramofon ne. Sborový zpěv. Alfonsovou slabůstkou je sborový zpěv. Žádné tance, žádná klasická hudba – jen sbory: mužské sbory, smíšené sbory - všechny desky, co tu jsou, jsou sbory. Pohleďte, už jde.“
„Chutnalo?“ zeptal se Alfons.
„Jako doma,“ odpověděl jsem.
„A dámě také?“
„Lepší vepřová žebirka jsem v životě nejedla,“ prohlásila dáma statečně.
Alfons spokojené přikývl. „Zahraju vám svou novou desku. To se budete dívit.“
Odešel ke gramofonu. Jehla zaškrabala a vzápětí se mohutné rozezněl mužský sbor, zpívající mocným hlasem Mlčení v lese. Bylo to sakramentsky hlasité mlčeni.
Od prvního taktu všechno v lokále ztichlo. Alfons mohl být nebezpečný, kdyby se byl někdo netvářil zbožně. Stál u pultu a opíral se o něj chlupatýma rukama. Jeho výraz se mocí hudby celý změnil. Stál tu zasněný - tak zasněný, jak jen gorila může být. Sborový zpěv měl nad ním nepopsatelnou moc. Byl při něm mírný jako koloušek. Mohl být třeba uprostřed rvačky - ale zazněl-li mužský sbor, nechal všeho jakoby zasažen kouzelným proutkem, zaposlouchal se a byl ochoten k smíru. Dříve, dokud býval ještě příliš prchlivý, měla jeho žena vždy po ruce připraveny desky, které měl obzvlášť rád. Když pak už byla někdy situace nebezpečná a on stál s kladivem za pultem, nasadila jen spěšně jehlu - a Alfons pustil kladivo, naslouchal a uklidnil se. Teď už toho nebylo zapotřebí - žena zemřela, její obraz, dar Ferdinanda Graua, který tu za to dostával zadarmo obědy, visel nad pultem, a také Alfons zestárl a ochladl.
Deska dohrála. Alfons k nám přistoupil.
„Báječ…
