46
Celá rodina postávala před oprýskaným domem v Owls Head nedaleko parku. Ve vzduchu se těžce nesl zápach splašků z čističky odpadu, který je prozradil a zároveň jim zachránil život.
Žádný člen rodiny nebyl spoután a Sachsovou to potěšilo. A stejně tak ji potěšil pohled na dva uniformované newyorské policisty, kteří dobrosrdečně klábosili s chlapcem, jenž byl pravděpodobně mladším synem rodiny Changových.
Jeho otec Sam Chang stál pochmurně, mlčky, s rukama zkříženýma na prsou a se sklopenou hlavou před Asiatem v obleku - zřejmě agentem INS, domyslela si Sachsová -, který s ním hovořil a psal si poznámky.
Po jeho boku stála nešťastná a netečná čtyřicátnice a držela v náručí malou Pcho-ji. Když Sachsová spatřila Drahocenné dítě, srdce se jí pohnulo. Batole bylo líbezné - mělo okrouhlý obličej s hedvábně černými vlásky vystříhanými na bocích a s delší ofínou. Na sobě měla červené manšestráky a svetřík, který jí byl asi o dvě čísla větší.
Jeden z detektivů poznal Sellitta a přistoupil k němu a k Sachsové.
„Rodina je v pořádku. Odvezeme je do střediska INS v Queensu. Zdá se, že vzhledem k Changovým disidentským aktivitám - byl na náměstí Tchien-an-men a čínské úřady ho perzekvovaly - mají velkou šanci na získání azylu.“
„Chytili jste Ducha?“ zeptal se Sam Chang nejistou angličtinou Sachsové, když se k nim připojila. Slyšel sice zprávy, ale zcela pochopitelně potřeboval další ujištění, že zabiják je již opravdu bezpečně zneškodněn.
„Ano,“ řekla Sachsová a stále se přitom dívala na Pcho-ji. „Je ve vazbě.“
„Byla jste důležitá při jeho chycení?“ vyzvídál Chang.
Sachsová se usmála. „Byla jsem u toho, jo.“
„Děkuji vám.“ Zdálo se, že Chang chce ještě něco dodat, ale jeho angličtina je na to příliš chabá. Na chvíli se zamyslel a pokračoval:
„Můžu se vás zeptat? Ten muž, starý muž, zabitý v Duchově bytové budově. Kde je tělo?“
„Myslíte vašeho otce?“
„Ano.“
„V městské márnici. Dole na Manhattanu.“
„Musí mít řádný pohřeb. Je velmi důležité.“
„Dohlídnu, aby ho nikam nepřeváželi,“ řekla Sachsová. „Jakmile skončíte na INS, můžete mu vybrat nějaký pohřební ústav.“
„Děkuji vám.“
K domu dorazil malý modrý dodge se znakem města New York.
Otevřely se dveře a z auta vystoupila černoška v hnědém kalhotovém kostýmu a s kufříkem v ruce. Obrátila se k agentovi INS a k Sachsové.
„Já jsem Chiffon Wilsonová. Jsem sociální pracovnice Úřadu péče o dítě.“ Blýskla na přítomné průkazem.
„Vy jste přijela pro tu malou?“
„Přesně tak.“
Chang rychle pohlédl na svou ženu. „Vy si ji chcete odvézt?“ zeptala se Sachsová.
„Musíme.“
„A nemůže zůstat u nich?“
Wilsonová účastně zavrtěla hlavou. „Bohužel ne. Ti lidé na ni nemají žádný nárok. Je to osiřelý občan jiné země. Bude se muset vrátit zpátky do Číny.“
Sachsová pomalu přikývla, vzala si sociální pracovnici stranou a zašeptala: „Je to holčička. A víte, co se v Číně dělá s osiřelými dívkami?“
„Bude dána k adopci.“
„Možná,“ řekla Sachsová pochybovačně.
„O tom nic nevím. Já jen vím, že musím postupovat podle zákona. Podívejte, takhle to děláme vždycky a nikdy jsme neslyšeli o jakýchkoliv problémech s dětmi, které se vracejí do přijímající země.“
Přijímající země… Tento výraz znepokojoval Sachsovou stejně jako Coeovo nevrle „nedokumentované osoby“.
„A slyšeli jste o nich vůbec někdy něco, když jste je poslali zpátky?“
Wilsonová zaváhala. „Ne.“
Kývla na agenta INS, který rozmlouval čínsky s Changovými. Mej-mej na chvíli ztuhla, ale pak poslušně odevzdala dítě sociální pracovnici.
„Budete se…,“ řekla, zamračila se a snažila se přijít na správný anglický výraz.
„Ano?“ vybídla ji sociální pracovnice.
„Budete se o ni dobře starat?“
„Ano, budeme.“
„Ona je moc hodné dítě. Ztratila matku. Buďte jistí, abyste se o ni dobře starali.“
„Postarám se o to.“
Mej-mej dlouze pohlédla na holčičku a pak upřela pozornost zpět k mladšímu synovi.
Wilsonová sebrala Pcho-jt, která mhouřila očka nad Améliinými červenými vlasy a pak ze zvědavosti uchopila jeden pramínek. Když za něj silně zatahal…
