32. Záchrana Frantiny
Za hradbami před vstupním hrádkem nás očekávali bratři Siorakové, sedící už na kozlíku vozu s hovězími čtvrťmi, oba byli převelice bledí a rty se jim chvěly. Otec, pozvednul hlavu a otočil se, zarazil na okamžik svého oře, aby zamával rukou v rukavici na rozloučenou Escorgolovi, kterýž se díval na náš odjezd z hradního okénka a z očí se mu řinuly slzy, což mě hrubě znepokojilo, nikoli však více než mlčenlivé rozloučení naší chasy na dvoře, a začínal jsem mít konečně správnější představu o nebezpečenství, do něhož upadáme.
Vůz se rozjel, otec popohnal grošovaného klusáka po bok tažných koní a chvilku mlčky pozoroval znepokojení bratří Siorakových.
„Milí bratránci,“ promluvil pak, „dělám si o vás starosti vida, kterak mocně vás hněte obrazivost, jež má nad vámi tak velkou vládu. Vy se třesete! Vy se už máte za mrtvé! Nuž vězte, v obavách a strachu se krev stahuje ze srdce a ponechává je prázdné, umožňujíc jedovaté nákaze snadnější vstup. A tak ti, kteříž myslí na smrt, blíží se smrti dlouhými kroky.“
„Já se neobávám tolik smrti, leč že zemře Michal a že já ho přežiju,“ pravil jeden ze Sioraků (a jak jmenoval Michala, věděli jsme, že to byl Benedikt).
„Já si myslím totéž,“ řekl Michal.
„Buďte tedy klidní,“ pravil otec. „Jste dvojčata a vaše tělesné šťávy jsou si tak podobné, že nákaza nepostihne jednoho, aniž by postihla druhého. A tak zemřete společně nebo budete žít společně, a nebudete od sebe nikterak odloučeni.“
„Pán budiž pochválen!“ zvolal Benedikt a mocně si oddechl. „Můj urozený bratranče, sňal jste mi ze srdce těžký balvan!“
„Mně taky,“ dodal Michal.
Od této minuty se jim vrátila barva, rysy se jim zpevnily a nestýskali si na nic, leda že musí mít na sobě v tom úmorném dusnu jako my tři ostatní rukavice a masky. Je pravda, že měli navíc jako otec válečnou zbroj, lehké brnění a přilbice, což nepřispívalo k jejich pohodlí, pot jim stékal po tvářích, jakkoliv jitro bylo ještě časné a slunce se sotva zvedlo. Každý z nich měl na kolenou hákovnici s hlavní namířenou na chodníček podle cesty.
Dvě míle před Sarlatem na místě řečeném Na lisech jsme spatřili dole pod cestou, kteráž se právě prudce v zatáčkách svažovala, po pravé straně mrtvolu nahého muže, jenžto ležel s roztaženýma nohama na žluté a posečené trávě louky. Byl pod námi asi dvanáct sáhů a jakkoliv nám vítr dul do zad, pach, jejž vydával, byl nesnesitelný.
„Milí bratránci Siorakovi,“ řekl otec, „jeďte a nezastavujte se. Ty také, Samsone. A počkejte na nás dole pod svahem.“
Benedikt švihl bičem oba naše tažné koně, ti přešli do klusu a za nimi Samson na svém bělouši. Můj černý španěl a otcův velký grošovaný klusák jevili nemalou snahu jet za nimi a jen těžko jsme je udrželi, než po několikerém zařehtání, poskocích a otáčkách se zastavili a uklidnili, avšak nohy se jim trochu třásly na návrší, z něhož jsme shlíželi na tělo.
„Petře,“ pravil otec, „ten nešťastník nese na sobě všechny známky moru. Já jsem vám je vyjmenoval. Umíte je opakovat?“
„Arciť,“ odvětil jsem s hrdlem stísněným a takřka omdlévaje, tak se mi svíral žaludek zápachem a pohledem na ohavnou mrtvolu. „Ten velký vřed, kterýž mu napíná kůži na pravé slabině, je hlíza. Ty černé pupínky na břiše jsou morový pryskýř. A ty různobarevné puchýře na prsou - červené, blankytné a fialové - se nazývají nachovina.“
„Znamenitě,“ pravil otec a tvářil se, že nepozoruje mou nevolnost. „Všimněte si ještě, že kůže na těle je zažloutlá a změklá, pleť sinalá, oční víčka černá, tvář stažená.“
Dodal:
„‚Kdožkoli umírá, umírá v bolesti‘, pravil Villon, než morem postižený více než kdo jiný.“
„Čím to,“ zeptal jsem se s přemáháním, „že ten muž leží tady a nikoli na svém lůžku?“
„Nemoc začíná prudkou horečkou, velkou srdeční slabostí, otokem břicha, strašlivým nutkáním ke zvracení a ustavičným a hnilobně smrdutým průjmem. A posléze se po několika hodinách objeví neobyčejné bolení hlavy, jež postiženého dohání k šílenství a nutí ho, aby se v třeštivém záchvatu vyřítil ven z domu a běž…
