31. Sucho a mor 1563
Rok 1563 byl na Sarlatsku rokem plným pohrom. Tak jako šest let předtím v roce 1557 - o tomto roce Faujanet stále mluvil, tolik ho byl tenkráte ohromil hněv Páně a jeho neoblomná svéhlavost, s jakou zadržoval déšť ve svých mracích -, sucho bylo v této době mých dvanácti let vskutku děsivé.
Už zima se vyznačovala spíše chladem než vodou, ale když přišel březen, započala vedra jako v létě, a krom dvou tří spršek tak slabých, že sotva svlažily povrch půdy, nic více z nebe nespadlo. Tráva ani neměla čas vyrašit do nových svěže zelených jarních výhonků. Zůstala nízká jako po podzimní pastvě a od května měsíce na ni slunce po celý den tak pražilo, že počala žloutnout. Obilí vzešlo, leč nevalně, v malých a rozptýlených stéblech, hubené klasy je stěží ohýbaly, ornice se trhala a pukala, jako by se chtěla rozevřít až do jícnu pekelného, a co bylo ze všeho nejhorší, dobrá, tučná a vlhká půda se změnila v prach, kterýž byl ve vírech odnášen pronikavým severovýchodním větrem.
V červenci měsíci vysychaly desítky pramenů a studní, ustupovaly bažiny, bouřlivý tok Beun se o polovinu zmenšil. Mlynáři na jejích tocích zakázali, aby se z nich čerpala voda, a jim zase senešalství zakázala, aby hloubili žlaby nebo stavěli hráze, kteréž by ubíraly vodu mlýnům dole po proudu. Naši vesničtí sousedé jezdili s káděmi žebrat na Mespech, aby si je mohli naplnit z rybníku k napájení dobytka, a to povolení zprvu dostávali, ale pak bylo nutné omezit je pouze na naše nájemce, když jsme byli zpozorovali, že voda z naší nevyčerpatelné studny teče jen po kapkách. Studna sama nevyschla, toliko hladina rybníku klesla o pět stop, což nás všechny vyděsilo, neboť podle slov pobratimstva ani v roce 1557 tolik neubyla.
Nadešel čas senoseče, nikde však nebylo dost trávy, aby se dala kosit, kromě snad úvalů, jejichž dna se uchovala vlhká. Ale tam bylo třeba otvírat oči a napínat uši, neboť mnozí přicházeli v noci se srpem nasekat si tu trochu, jež tam zbyla, pro svou kozu nebo hubenou kravku. Naši vojáci se vydali na číhanou a lapili jednoho z těch nešťastníků, jenžto se už viděl zaslíbený mespechské šibenici a hořekoval nikoli nad svým osudem, jejž pokládal za zasloužený, ale nad údělem své vdovy a svých dětí. Avšak ten chudák byl ze Sireil a pobratimstvo se vzpíralo pověsit člověka z našich vesnic. Krom toho to byl papeženec a leckdo by si mohl myslet, nebo říkat, nebo naznačovat, že Mespech si s ním vypořádal účty z náboženské horlivosti. A tak se pobratimstvo rozhodlo, že nad jeho zločinem přimhouří oči, a po dvoudenním uzamčení ve věži ho pustilo se slibem, že nám věnuje čtyřicet dní roboty ročně po dobu dvou let a dostane za to jíst, nikoliv plat. Muž si svědomitě odpykal svůj trest a já ho vidím znovu ještě u našeho stolu, jak strká tajně do pytle polovinu toho, co mu předložila Maligouová a což pak odnášel do své barabizny ženě a dětem. Jmenoval se Petr Petremol a byl to mladší bratr toho Petremola, co se vyléčil z revmatismu - a také z života - zimní koupelí v ledové kašně svatého Avita.
Ale mespechská mírnost nebyla k ničemu, stejně jako by byla nepomohla přísnost - tak veliká a tísnivá byla lidská bída. Krádeže trávy pokračovaly. Bylo třeba uspíšit senoseč v našich údolích, a jakmile byly zralé i naše klasy, pustit se také do žní, neboť v Beunách nám už potulní lapkové snědli na místě celé políčko pšenice se stébly a se vším všudy.
Escorgol měl v těch časech plné ruce práce, tak nepřetržitý byl pod vstupním hrádkem proud pastýřů a rolníků, kteříž přicházeli se slzami v očích a se sepjatýma rukama prosit pány, aby jim půjčili obilí na výživu pro sebe a seno pro dobytek. Na ty půjčky dávali v zástavu svá pole a své sklizně, a jelikož už všichni nebo téměř všichni byli našimi dlužníky - někteříž nám platili roční důchod v zrnu po žních -, mnozí nám byli nuceni prodat svou půdu, aby mohli zaplatit svůj chléb. Jiní nám prodávali dobytek, neboť ho nemohli krmit, a to bylo pro nás nadmíru výhodné, neboť cena krávy klesla na polovin…
