44. Tajná schůzka
Dne 14. června, v týž den, kdy pan z Lascaux v doprovodu svých němých sluhů dával na Mespechu svou vzácnou radu, Kateřina Medicejská a král, pokračujíce ve svém putování, setkali se v Bayonne podle dlouhodobého ujednání s dcerou a sestrou Alžbětou z Valois, královnou španělskou, provázenou nejoblíbenějším rádcem Filipa II., vévodou z Alby.
Velké, hluboké a znepokojivé bylo po celém království pobouření našich, když se dověděli novinu provázenou tolika hrozbami pro francouzské reformované, zvláště když se bayonnské setkání odehrávalo v tajnosti a z francouzské strany mu byli přítomni s vyloučením všech hugenotských velmožů konetabl, Jindřich z Guise (syn zavražděného vévody), dále kardinál Bourbonský, Montpensier a Bourdillon, všichni zavilí katolíci převelice málo naklonění smíření.
Tak se tudíž nakonec odhalil všem ne-li důvod, tedy aspoň konečný cíl tohoto velkého harcování po cestách Francie: setkání francouzského krále a představitele zapřisáhlého nepřítele naší víry na španělských hranicích.
Rozmluvu si na Filipovi II. vyžádala nebo spíše s úpěnlivým naléháním vyžebrala Kateřina Medicejská. Žena nemalé energie, leč nevelkého rozhledu, povýšenkyně nadmíru připoutaná k rodinným zájmům - kterýmž, bylo-li třeba, dávala přednost před zájmy království - „kramářka“, jak ji nazývali ti, kdo ji neměli rádi, byla ovládána nesmírnou chtivostí usadit své děti pomocí sňatků do královských rodin. Se sestrou Filipa II. Doňou Juanou, ježto právě ovdověla, by ráda spojila svého oblíbeného syna Jindřicha Orleánského (Příštího Jindřicha III.), jen kdyby Filip II., jehož panství se rozkládalo do nesmírných dálav, daroval své sestře věnem nějaké knížectví. Co se týče dcery Markéty z Valois, staré tenkráte třináct let, obnovila návrhy učiněné před čtyřmi lety a žádala pro ni Dona Carlose, syna Filipa II., ačkoliv byl v samotném Španělsku pokládán za „polomuže“, neboť nedokázal ještě podat „důkaz své mužnosti“.
Dne 2. srpna, kdy od bayonnských rozhovorů uplynul už měsíc, avšak poplach mezi našimi byl stále stejně živý, shromáždili se na tajné schůzce na Mespechu přední protestantští páni celého Sarlatska: Armand z Gontautu Saint-Geniès, Foucaud ze Saint-Astieru, Geoffroy z Baynaku, Jan z Foucauldu a Geoffroy z Caumontu. Přijeli v noci každý zvlášť a v nejhlubší tajnosti, všechna naše čeleď už spala, Escorgol byl pod nějakou záminkou vyslán do Breuil, aby tam přespal, a na vstupním hrádku ho vystřídala Alazais, kteráž požívala větší důvěry.
Byl jsem přítomen spolu s Františkem a Samsonem tomu setkání, kteréž se odbývalo v knihovně, a notně mě zarazily chmurné tváře těch pánů, obvykle tak sebejistých a hrdých na bohatství svých domů, nyní však hrubě znepokojených úvahami, zda tajné dohody mezi Filipem II. a Florenťankou nepůjdou na účet reformovaných, neboť nebylo tajno, že Kateřina Medicejská je bez srdce a bez svědomí a že Filip II., kterýž v svém království utopil reformaci v krvi, netouží ve své kruté horlivosti po ničem jiném, než aby ji vykořenil v království sousedním.
Z pěti přítomných protestantských pánů (nepočítám-li pobratimstvo) Caumont a Saint-Geniès se zdáli nejlépe zpravenými, asi proto, že nejdéle setrvali v lůně putujícího dvora a že si tam obstarali tajné spojení. Znamenal jsem také, že se vyjadřovali na výsost obezřele, jako by i naše zdi měly uši, a používali klíče biblických jmen, tento klíč jsem musel chvíli odhalovat: Kateřina Medicejská se v této řeči stala Jezabelou, vévoda z Alby Holofernem, Jindřich Navarrský Davidem a admirál Coligny Eliášem.
„Mám z jistého pramene,“ pravil Caumont, „že David, přítomný jednoho dne v síni bayonnské porady, slyšel Holoferna, jak říká zúčastněným francouzským velmožům, že by bylo třeba ‚zbavit se pěti nebo šesti vůdců‘ naší strany.“
„Jmenoval je?“ zeptal se otec.
„Ano. Šlo o Eliáše, o jeho dva bratry (Andelot a Odet z Châtillonu.) a o prince (Princ Condé.). Jeden Francouz pak připomenul Holofernovi, že by měli být potrestáni všichni reformovaní. Načež …
