40. Smutný návrat
Náš houfec se prodral tlačenicí a dorazil k Lendrevieské bráně, však prve než tam došel, otec cestou spatřil muže, kterýž plakal hořkými slzami na vozíku taženém ryšavým oslem. Otec vybídl Puymartina, aby pokračoval v cestě bez něho, a vrátil se zpátky spolu s Coulondrem a se svými chlapci. Ryšavý osel se zastavil, jak uviděl, že cesta je zahrazená našimi koňmi, a otec pravil:
„Buď zdráv, příteli! Jak se vede? Nevalně, mám-li soudit podle tvého hořekování. Kterak ti říkají?“
„Petremol.“
„Znal jsem v Marcuays jednoho Petremola, kterýž se pokoušel vyléčit svůj revmatismus tím, že se v zimě koupal v ledové kašně svatého Avita.“
„To byl můj bratranec.“
„A znal jsem v Sireil jiného Petremola, kterého jsem málem dal oběsit za to, že mi loni ukradl plný měch zeleniny na mých pozemcích.“
„To je můj bratranec.“
„Nuže, Petremole, já tě znám, jelikož znám tvoje bratrance. Kam jedeš s tím vozíkem plným kůží a s tím svým ryšavým oslem? Nevíš-li, že se v Normandii říká: zrádný jako ryšavý osel?“
„Zrádný je osud, kterýž mě drtí,“ odvětil Petremol a slzy se mu koulely po lících, „a nikoliv toto statečné hovádko, kteréž chce toliko mé dobro. Kdybyste býval loni mého bratrance ze Sireil pověsil, věřte mi, že bych mu záviděl, pane barone. Neboť já vás znám také.“
„Máš tedy na srdci velikou zoufanlivost, Petremole, a přec nejsi chudý, jak vidím: máš osla, vůz, četné kůže a zaměstnáním jsi koželuh nebo sedlář, jak soudím.“
„Jsem jedním i druhým,“ odvětil Petremol, „a už rok pracuji svým řemeslem pro vašeho bratrance Geoffroye z Caumontu na jeho hradu Milandes. Ale běda, když jsem se po skončení moru vrátil do svého domu v Montignaku, shledal jsem, že ženu a děti sklátila choroba a dům je spálen dezinfekcí, kterouž tam nařídili radní.“
„Jsou povinni dát ti odškodnění.“
„To nikdy nedostanu, město je na mizině. Ale čert vem dům, když už do něho nemohu uvést ani ženu, ani žádné z mých krásných čtyř dětí ve věku od pěti do deseti let, tak krásných jako tento chlapec,“ řekl a ukázal na Samsona, kterýž se při tom vyprávění rozplakal také.
A při pozornějším prohlédnutí byl Petremol skoro tak ryšavý jako jeho osel, avšak docela hezký muž navzdory svému zármutku, špatně zastřiženému vousu a trápení, kteréž mu hlodalo tvář.
„A kam jdeš v této chvíli?“ zeptal se otec.
„Oběsit se, kdybych neměl osla, kterýž mě miluje a vede mě, kam chce. Teď mě dovezl sem, neboť tu měl kdysi družku. Leč v Sarlatu stejně jako v Montignaku už nepotřebují koželuha, jelikož v době moru snědli všechny koně. A můj osel svou družku nenalezl: tu také asi snědli.“
„Nu dobrá, Petremole, řekni svému statečnému oslíkovi, ať tě doveze na Mespech. Máme tam všechny koně naživu, hojnost koží k vydělávání, sedel k zhotovení i postrojů ke správce a pro tebe, máš-li chuť, krb, stravu, byt, četnou společnost a dokonce oslici pro tvého osla.“
A aniž čekal na souhlas a na dík, otec obrátil a vyrazil tak zprudka, že jsem se octl na chvostu toho malého houfce, cválaje bok po boku s Coulondrem, kterýž na mě pohlédl a odchrchlal si, jako by se chystal promluvit. Byl jsem z toho zcela vyvedený z míry a klusaje podle něho, pozoroval jsem ho nikoliv bez obav, neboť jsem dobře věděl, že kdykoliv otevře ústa, svírá se nám srdce.
„Nuž vizme,“ pravil konečně hlubokým a pohřebním hlasem a se stisknutými zuby, „zase je všechno v pořádku. Jeden odchází. Druhý přichází. A tento, kterýž je penězi k nezaplacení, není ani šilhavý, ani koktavý, Bůh budiž pochválen.“
Naše ženy spustily velký povyk a nářek, když náš houfec přejel s mrtvým na voze tři mespechské mosty. Pobratimstvo svěřilo nebožtíka Maligouové a Alazais, aby mu svlékly krunýř, oděv i škorně, aby mu omyly zkrvavené tělo a zabalily je do rubáše, prve než je vystaví na lůžku v prvním patře severovýchodní věže v téže sednici, v níž spávali bratři Siorakové, v době svého uzavření.
Podle obyčeje byly zavřeny okenice a zažehnut kahanec. Maligouová byla už po jídle a vzala si první stráž u mrtvého. Avšak nebožtí…
