30. Mlýn v Beunách
Rok 1563 navzdory hladu a moru, jak o tom povím později, byl pro Mespech rokem šťastným. Pobratimstvo mohlo konečně uskutečnit svůj „krásný a dobrý záměr“, dávno zamýšlený a neustále hýčkaný: zakoupit mlýn v Beunách. Až dosud jsme s mletím byli odkázáni na mlýn v Campagnaku, a jakkoliv jeho majitel patřil k našim přátelům a poplatek, jejž vyžadoval, byl rozumný, přesto notně zatěžoval cenu naší mouky. I konala se na jaře roku 1563 v Sarlatu dražba církevních statků a pobratimstvo zakoupilo od františkánů za tři tisíce pět set šedesát sedm tolarů mlýn v Gorenne, krásný a pevný, kterýž otáčel třemi žernovy: bílým žernovem na pšenici, hnědým na žito, ječmen a proso, a třetím žernovem na ořechový olej. Spolu s mlýnem a započteny v jeho ceně byly prodány i převelice dobré pozemky v úvalu mezi Mespechem a Tanièsem, pozemky značně protáhlé, neboť údolí bylo úzké a jakoby sevřené návršími mezi Mespechem a vesnicí, ale šla stranou něho dobře štěrkovaná silnice, kteráž na západní straně vedla do Ayzies a na východní k hradu Pelvézie.
Ty pozemky vyžadovaly dlouhou a klopotnou práci všech našich lidí, nájemců i nádeníků. Bylo třeba je kus po kuse odvodňovat, abychom je zbavili přebytku vody, neboť byly téměř rozbahnělé a v deštivých letech do nich místy nohy zapadaly až po kolena. Pobratimstvo dalo odvést výkopy odvodňovacích kanálů k břehům Beun a postavilo na obou stranách řeky malé náspy, aby zabránilo povodním. Aby se ty svahy zpevnily, zasadili jsme na nich vrby. Znamenalo to, že pobratimstvo hledělo velmi daleko do budoucna, neboť uplyne zajisté mnoho let, než Saracénka vyčerpá na své koše vrby rostoucí níže, dvě míle odtud naproti Jonášově lomu.
Jaro tohoto roku 1563 bylo tak suché, že práce v Beunách se mohly provádět bez přílišných nesnází, než sucho se na oplátku postavilo proti nám, když jsme museli postavit od hradu k mlýnu cestu po severním svahu našeho návrší, abychom mohli vozit naše zrní jedním směrem a naši mouku směrem opačným. Svah byl tak prudký, že jsme museli dělat cestu točitou. Kácení stromů bylo nemálo obtížné a kopání pařezů ještě horší, neboť země byla nedostatkem dešťů tvrdá jako skála. Po tom všem bylo třeba štěrkovat.
Od gorennského mlýna si pobratimstvo slibovalo, jak jsem říkal, velkou úsporu a také značný přínos, neboť mnozí malí hospodáři z okolí, když jejich zrní bylo na podzim suché - nebo dokonce podle potřeby i v zimě -, si dávali semlít v mlýnech na Beunách za plat; je jisté, že sarlatští františkáni by na tom byli líp, kdyby mlýna využívali sami a nemuseli ho pronajímat na velkou vzdálenost - nájemce spotřeboval všechen výdělek a nikdy nic neopravil, dokonce kvůli úspoře jednoho hřebíku, jednoho tesaného kamene a trochy práce nechal spadnout kus střechy a zničit obydlí.
Mespech se pustil do nutného díla s opravami a šlo to rychle, neboť nám nechyběly ruce ani prostředky.
Výběr mlynáře znamenal jinou potíž, neboť pobratimstvo ho nechtělo najímat jako kdysi kameníka vybubnováním v Sarlatu, důvěřujíc toliko lidem, kteréž už dobře znalo.
Když byl byt ve mlýně opraven, pobratimstvo povolalo jednoho večera do otcovy knihovny Faujaneta a nabídlo mu, aby se přestěhoval do Gorenne, nikoli ovšem aby zanechal svého bednářského řemesla, kteréž může stejně dobře provozovat v Beunách, jelikož mlynářství se neprovádí po celý rok a je nárazové.
„Za dvojí práci,“ pokračoval otec s nadějným úsměvem, „dvojí plat. Krom toho mouka na chléb bude zdarma. A nakonec ti najdeme tam v kraji nějaké pěkné a statné děvče našeho náboženství, aby ses oženil, získal pomoc a dočkal se potomků, kteříž tě na stará kolena budou živit. Neboť není všecko jíst dnes; chléb staroby se hněte v mládí.“
Malý snědý chlapík, jehož otec vyzval, aby se posadil, protože kulhal (což mu nebránilo, aby kosil), poslouchal ta lákavá slova bez velkého překvapení. Jak otec mluvil a Sauveterre přitakával, Faujanetova černá očka přeskakovala z jednoho na druhého a při každé nové výhodě, kterouž mu slibovali, jako by se za…
