36. Miroul
Od toho času, co se Cabusse usadil v Breuil a Coulondre Železná ruka na gorennském mlýně, naši bratranci Siorakovi, majíce větší právo mluvit než naši sluhové, si stýskali, že se prohýbají pod svými povinnostmi. Escorgol, napínaje zázračný sluch, hlídá vstupní hrádek. Faujanet v dílně klidně a po libostí vyrábí sudy. Než na koho připadá chov a čištění koní, práce s kravami, vykrmování vepřů, pečení chleba, čerpání vody, obstarávání zahrady, vození obilí do mlýna, sbírání medu, chytání rojů, čištění struh a sklizeň ořechů, kaštanů, jablek i jiného ovoce - všeho všudy na tři muže: na Marsala Šilhavce, Benedikta a mne (slovo měl tedy Michal), když by jich stěží stačilo pět. Nemluvím o orání, senech, žních a vinobraních, kdy přikládají ruku k dílu všichni, ale o nekonečné denní robotě na statku. Tři muži, to tedy není moc, říkám to rovnou, a kdyby na Mespech zaútočila nějaká vyzbrojená rota jako kdysi Romové, nebylo by ani dost lidí na obsazení cimbuří.
Sauveterre, neuvěřitelně šetrný hospodář s našimi penězi, se k těmto nářkům stavěl hluše, otec však dával bratrancům za pravdu, leč nemohl je uspokojit, neboť mor znemožňoval někoho najmout. Přesto mu přišla na pomoc náhoda způsobem, na nějž se nedalo zapomenout.
Byl jsem zvyklý, jak už povězeno, vstávat velmi časně, nemělť jsem rád lůžko, když jsem byl vzhůru, a sestupoval jsem do společné síně za úsvitu, ještě než se objevila Maligouová, aby rozdělala oheň a ohřála mléko. Po pravdě řečeno oheň jsem rád oživoval sám, odkrývaje pod popelem řeřavé uhlí a foukaje na ně, div jsem plíce nevyplivl, abych je rozžhavil dočervena a pak na ně vhodil třísky. Tak jsem si počínal i onoho 29. srpna měsíce na spícím Mespechu, vychutnávaje ranní mlčení a první cvrlikání ptáků, když jsem uslyšel nepatrný zvuk v masné spíži, chladné to místnosti nepatrně osvětlené okénkem na sever, kde viselo ve velikém množství nasolené maso ze stropních trámů. Domnívaje se, že to je asi náš macek, kterýž tam pronásleduje paní myš, blížil jsem se po špičkách ke dveřím, abych byl svědkem toho lovu. Co jsem však spatřil na místě kočky, krysy nebo myši? Asi patnáctiletého výrostka, otrhaného a promáčeného vodou, seděl na naší stoličce s jednou z našich šunek mezi koleny a dlouhým nabroušeným nožem z ní krájel plátek, zatímco druhý plátek, jejž drze hryzal, mu visel z obou stran širokých úst. Zůstal jsem vyjeveně a hloupě stát na prahu, nedůvěřuje svým zrakům a uvažuje, jak to ten chlapík byl udělal, že se mu podařilo přelézt naše zdi, kdyžtě výrostek zvedl hlavu, zočil mě, vyskočil na nohy jako míč a pustil šunku, vrhl se na mne se svým ostrým nožem v ruce.
Cabusse mě naučil, jak odrazit takovýto zrádný útok. Kopl jsem škorní kluka do žaludku a když se složil, uštědřil jsem mu druhou ránu do tváře. Nůž mu vypadl z rukou, nikoli však šunka ze zubů, i svalil se jako pytel, a když jsem hledal kolem sebe, čím ho svázat, spatřil jsem u stoličky, na níž seděl, lano a hák. Spoutal jsem mu ruce za zády, odtáhl jsem ho v bezvědomí do společné síně, posadil jsem ho zády k jedné noze těžkého dubového stolu a přivázal ho k ní.
Poté jsem se posadil a nabíral dech, zpitomělý úžasem. Neboť i když měl lano a hák, kterak mohl nejprve oklamat Escorgolův sluch, pak přeskočit ohradní zeď, přeběhnout bez úhony pasti na zemi, přelétnout přes tři padací mosty, projít vraty zavřenými na závoru a zajištěnými třemi železnými zámky a octnout se pohodlně v naší spižírně s naším vepřovým masem v zubech?
Vešla Maligouová, a jak spatřila lapku, otevřela úlekem ústa. „Co je to? Co je to?“ koktala poděšeně.
„Nevím. Našel jsem ho ve spižírně.“
Maligouová, třesouc se po celém tučném těle, vyhodila paže k nebi a pronikavě zakdákala jako slepice, již pronásleduje liška:
„Pane Bože! Sladký Ježíši! Svatá Panno! A ty, svatý Josefe! Ochraňujte mě! To je ďábel, a v našem hradě! Nebo aspoň jeden ze sedmdesáti sedmi démonů pekelných!“
Neustále se křižujíc běžela pro dřevěnou slánku a s různým poskakováním a mumláním rozhazovala hrs…
