Část druhá
.
6. kapitola
Od chvíle, kdy nějaký ze sourozenců Bridgertonových vstoupil do manželství, uběhly už tři roky a lady Bridgertonová se prý několikrát nechala slyšet, že je s rozumem v koncích. Benedict si stále nevybral nevěstu (a jelikož se blíží k třicítce, dává si podle mínění naší autorky hodně na čas) a neudělal to ani Colin, jemuž však tu liknavost můžeme odpustit, neboť je mu teprve šestadvacet.
Ovdovělá vikomtka se jistě strachuje i o své dvě dcery. Eloise je téměř jednadvacet, a ačkoliv dostala několik nabídek, nezdá se, že by se chtěla vdávat. Francesce je skoro dvacet (obě dívky náhodou slaví narozeniny společně) a také ona se víc zajímá o společenské dění než o manželství.
Naše autorka má však pocit, že se lady Bridgertonová nemusí znepokojovat. Je nemyslitelné, že by někdo z rodiny Bridgertonových nakonec neuzavřel vhodný sňatek, a krom toho jí její dvě sezdané děti daly celkem už pět vnoučat, čímž jistě naplnily, po čem její srdce touží.
SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 30. DUBNA 1817
Alkohol a viržinka. Karetní hry a spousta prodejných žen. Když Benedict Bridgerton vyšel z univerzity, takové večírky ho bavily. Teď se při nich nudil.
Nebyl si jistý, proč pozvání vůbec přijímal. Jen další ztracený večer, říkal si. Londýnská sezona roku 1817 byla podle něj pouhým opakováním loňského roku, který mu nepřipadal nijak oslnivý. Dělat stále stejné věci pořád dokola je nesmírně fádní.
Svého hostitele, Phillipa Cavendera, ani pořádně neznal – byl to přítel přítele dalšího náhodného přítele. Benedict si vroucně přál, aby byl zůstal v Londýně. Měl se vymluvit na nedávné onemocnění a vykroutit se z toho hned na začátku, ale jeho přítel – jehož v posledních čtyřech hodinách vůbec neviděl – ho přesvědčoval a přemlouval tak dlouho, až Benedict nakonec svolil. Teď toho ze srdce litoval.
Prošel chodbou domu Cavenderových rodičů. Za pootevřenými dveřmi po levé straně se hrály karty za vysoké sázky. Jeden z hráčů se notně potil. „Hlupák,“ zamumlal Benedict. Ten ubožák je pravděpodobně jen krůček od toho, aby přišel, o dům svých předků.
Dveře po pravici byly zavřené, ale slyšel zpoza nich ženské chichotání následované mužským smíchem a velmi nevábnými zvuky.
Bylo to šílené. Nechtěl tu být. Nenáviděl karetní hry, při nichž byly sázky vyšší, než si mohli hráči dovolit, a nikdy se nezajímal o soulož na tak veřejně přístupném místě. Netušil, co se stalo s přítelem, který ho sem přivedl, a žádní z ostatních hostů se mu ani trochu nezamlouvali.
„Odcházím,“ prohlásil, přestože na chodbě nebyl nikdo, kdo by ho slyšel. Kousek odsud, zhruba hodinu jízdy, měl malý domek. Vlastně to byla pouhá chata, ale patřila mu a právě teď mu to znělo božsky.
Zdvořilé způsoby však předepisovaly, aby vyhledal hostitele a informoval ho o svém odjezdu, i kdyby byl Cavender tak opilý, že by si ten rozhovor příští den vůbec nepamatoval.
Po deseti minutách marného pátrání Benedict zatoužil, aby jeho matka nevštípila svým dětem dobré mravy tak silně. Bylo by mnohem snazší prostě zmizet a tím celou záležitost sprovodit ze světa. „Poslední tři minuty,“ zavrčel. Jestli toho zatraceného pitomce nenajdu, jdu pryč.“
Právě v tu chvíli se zpoza rohu vypotáceli dva mladíci a propukli v nevázaný smích. Vzduch prosycovaly alkoholické výpary a Benedict opatrně couvl pro případ, že by se některý z nich chystal vyvrhnout obsah žaludku.
Svých bot si velice cenil.
„Bridgertone!“ zavolal jeden z nich.
Benedict krátce kývl. Oba byli o dobrých pět let mladší než on, takže se s nimi moc dobře neznal.
„To není Bridgerton,“ zablábolil druhý chlapík. „To je – vlastně jo, je to Bridgerton. Podle vlasů a nosu.“ Přimhouřil oči. „Ale který?“
Benedict jeho otázku ignoroval. „Neviděli jste našeho hostitele?“
„My máme nějakého hostitele?“
„Jasně že máme hostitele,“ opáčil první muž. „Cavendera přece. Prima chlápek, pozval nás do svého domu –“
„Domu svých rodičů,“ opravil ho ten druhý. „Zatím ho nezdědil, nuzák.“
„Jasně! Domu svých rodičů. I…
