1. kapitola
Letošním hitem sezony je jistě pozvánka na maškarní ples rodiny Bridgertonových, který se koná příští pondělí. Člověk skutečně neudělá ani dva kroky, aniž by neslyšel nějaké dohady o tom, kdo tam přijde, a především, kdo bude mít co na sobě.
Žádné z uvedených témat však není tak zajímavé jako námět dvou svobodných bratrů Bridgertonových, Benedicta a Colina. (Dřív než někdo poukáže, že mají ještě třetího svobodného bratra, naše autorka vás ujišťuje, že si je existence Gregoryho Bridgertona plně vědoma. Je mu však teprve čtrnáct, a tudíž se ho tento sloupek, který se jako obvykle zabývá nejposvátnějším ze všech sportů – lovem na manžela – netýká.) Přestože se Bridgertonovi nepyšní žádným honosným titulem, jsou stále považováni za nejlepší partii sezony. Je dobře známo, že oba vlastní úctyhodný majetek, a člověk nemusí mít nijak dokonalý zrak, aby viděl, že jsou také, stejně jako všech osm Bridgertonových potomků, od přírody pohlední.
Využije některá šťastná mladá dáma tajemné maškarní noci, aby polapila jednoho z nejžádanějších svobodných mládenců? Naše autorka si o tom netroufá spekulovat.
SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 31. KVĚTNA 1815
„Sophie! Sophieeeeeeeeeeeeeee!“ Ten výkřik stačil na to, aby popraskalo okenní sklo. Nebo aspoň ušní bubínek.
„Už jdu, Rosamund! Už jdu!“ Sophie si vykasala hrubé vlněné šaty a rozběhla se nahoru po schodech. Na čtvrtém schodě uklouzla a jen tak tak se zachytila zábradlí dřív, než dopadla na zem. Měla mít na paměti, že schody jsou kluzké; ráno je služebné pomáhala voskovat.
Na prahu Rosamundiny ložnice se prudce zastavila. Stěží popadala dech. „Co se děje?“
„Ten čaj je studený.“
Sophie málem odsekla: „Když jsem ti ho před hodinou přinesla, byl teplý, ty líná kůže.“ Místo toho řekla: „Přinesu ti jiný.“ Rosamund si odfrkla: „To doufám.“ Sophie sevřela rty do něčeho, co by jen slepec mohl nazvat úsměvem, a zvedla čajový servis. „Mám ty sušenky odnést?“ Rosamund půvabně přikývla. „Vezmu si čerstvé.“ Sophie klesající pod tíhou naloženého podnosu vyšla z pokoje. Dávala si pozor, aby nezačala reptat dřív, než bezpečně vkročí na chodbu. Rosamund si vždy poslala pro čaj a pak se ho další hodinu neobtěžovala vypít. Do té doby samozřejmě vychladl, takže si nechala přinést nový.
Což znamenalo, že Sophie pobíhala po schodech nahoru a dolů, nahoru a dolů, nahoru a dolů. Někdy jí připadalo, že v životě nic jiného nedělá.
Nahoru a dolů, nahoru a dolů.
A k tomu musela samozřejmě zašívat, žehlit, česat vlasy, leštit boty, látat, stlát…
„Sophie!“
Když se Sophie ohlédla, spatřila, že k ní míří Posy.
„Myslíš, že mi ta barva sluší?“
Sophie se zadívala na Posyin kostým mořské panny. Ten střih se zrovna moc nehodil k někomu, kdo ještě nevyrostl z dětské baculatosti, ale ta barva jí rozhodně ladila k pleti.
„Je to krásný zelený odstín,“ odpověděla upřímně. „Máš v něm růžové tváře.“
„To je dobře. Jsem ráda, že se ti líbí. Vždycky mi pomůžeš dobře vybrat.“ Posy s úsměvem natáhla ruku a zvedla z podnosu pocukrovanou sušenku. „Matka je z toho maškarního plesu celá pryč a kdybych nevypadala co nejlíp, do smrti by mi to předhazovala. Nebo“ – Posy udělala grimasu – „kdyby si nemyslela, že vypadám co nejlíp. Rozhodla se totiž, že jedna z nás uloví některého ze zbylých bratrů Bridgertonových.“
„Já vím.“
„A jako by to nestačilo, ta Whistledownová o nich zase píše. Jenom tím“ – Posy dožvýkala a odmlčela se, aby mohla polknout – „podněcuje její chuť.“
„Jaké jsou dnešní noviny?“ zeptala se Sophie a zapřela si podnos o bok. Ještě jsem neměla možnost si je přečíst.“
„Nic moc,“ mávla Posy rukou. „Vlastně mi připadají dost jednotvárné.“
Sophie se pokusila o chabý úsměv. Marně. Nic by si nepřála víc, než prožít aspoň jediný den Posyina jednotvárného života. Nechtěla by sice za matku právě Aramintu, ale vůbec by jí nevadilo střídat večírek za večírkem.
„Objevil se tam článek o posledním plese lady Worthové,“ zamyslela se Posy, „něco o vikomtu Guelphovi, který se podle všeho beznadě…
