Nevhodný návrh (Julia Quinnová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

12. kapitola

 

Spekulace týkající se zmizení Benedicta Bridgertona neutuchají. Podle Eloise Bridgertonové, která by to jako jeho sestra měla vědět, se měl vrátit do města před několika dny. Ale i Eloise musí jistě připustit, že muž věku a postavení pana Bridgertona není povinován oznamovat místo svého pobytu mladší sestře.

SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 9. KVĚTNA 1817

 

„Chcete, abych se stala vaší milenkou,“ pronesla Sophie bezvýrazně.

Zmateně na ni pohlédl, přestože si nebyla jistá, jestli proto, že její prohlášení bylo tak zjevné, či zda nesouhlasil s jejím výběrem slov. „Chci, abys byla se mnou,“ trval na svém.

Přestože to byl nesmírně bolestivý okamžik, přistihla se, že se téměř usmívá. „V čem se to liší?“

„Sophie –“

„V čem se to liší?“ opakovala ostřejším tónem.

„Nevím, Sophie.“ Jeho hlas zněl nedůtklivě. „Záleží na tom?“

„Mně ano.“

„Fajn,“ utrousil. „Fajn. Tak tedy buď mou milenkou.“

Sophie měla právě tolik času, aby zalapala po dechu, než se lačně sklonil k jejím rtům. Nepodobalo se to žádnému polibku, jaký si kdy vyměnili, byl podmalovaný hrubostí a podivným hněvem.

Jeho ústa pohltila její v primitivním tanci vášně. Připadalo jí, že jeho ruce jsou všude, na jejích ňadrech, kolem jejího pasu, dokonce i pod její sukní. Dotýkal se jí, hladil ji a laskal.

A celou dobu ji k sobě tiskl tak pevně, že byla přesvědčená, že se v něm rozpustí.

„Chci tě,“ zašeptal chraplavě do prohlubně na jejím krku. „Chci tě hned teď. Tady.“

„Benedicte –“

„Chci tě ve své posteli,“ zavrčel. „Chci tě zítra. A pozítří.“

Poněvadž byla hříšná a slabá, podlehla tomu okamžiku, zaklonila hlavu a nastavila mu hrdlo. Dotyk jeho rtů byl tak příjemný, že rozechvíval samou podstatu její bytosti. Prahla po něm, toužila po všem, co nemohla mít, a proklínala to, co měla.

A pak se najednou ocitla na zemi a on ležel vedle ní. Připadal jí velký, silný a jen její. Malá část mozku jí stále fungovala, takže věděla, že musí říct ne a to šílenství zastavit, ale nedokázala to. Zatím.

Tak dlouho o Benedictovi snila a snažila se vybavit vůni jeho pokožky či zvuk jeho hlasu. Tolik nocí jí jeho přelud dělal společnost.

Žila ve snách, které se nemohly uskutečnit. Nechtěla se o tento dokonalý zážitek připravit.

„Benedicte,“ hlesla a dotkla se jeho hebkých, kadeřavých vlasů. V duchu si namlouvala, že není ženou, kterou požádal, aby se stala jeho milenkou, ale někým docela jiným.

Kýmkoli kromě nemanželské dcery zesnulého hraběte, která je s výjimkou milodarů zcela bez prostředků.

Její hlas ho zřejmě povzbudil, poněvadž rukou, jíž jí tak dlouho hladil koleno, začal stoupat výš po jemné pokožce stehna. Po letech dřiny měla hubenou, ne módně zaoblenou postavu, ale zdálo se, že mu to nevadí. Vlastně začal přerývaně dýchat a srdce se mu rozbušilo ještě rychleji.

„Sophie, Sophie, Sophie,“ zasténal a horečně přejížděl rty po jejím obličeji, dokud opět nenašel její ústa. „Toužím po tobě.“ Přitiskl k ní své boky. „Cítíš, jak tě chci?“

„Taky tě chci,“ zašeptala. Byla to pravda. Uvnitř ní hořel plamen, který léta skomíral. Pohled na Benedicta ho znovu rozdmýchal a při jeho dotyku mocně vzplál.

Benedict zápolil s velkými, uboze vyrobenými knoflíky vzadu na jejích šatech. „Tohle spálím,“ zavrčel, zatímco ji druhou rukou nesmlouvavě hladil po citlivé pokožce v podkolení. „Obléknu tě do hedvábí, do saténu.“ Sklonil se k jejímu uchu, přejížděl jí jazykem po lalůčku a pak sklouzl k místu, kde se ucho setkává s obličejem. „Neobléknu tě vůbec do ničeho.“

Sophie strnula v jeho náručí. Podařilo se mu říct to jediné, co jí připomnělo, proč je vlastně tady a proč ji Benedict líbá. Není to láska, ani žádný z něžných citů, o kterých snila, ale chtíč. Chce si ji vydržovat.

Dostat ji do stejné situace, v níž se kdysi ocitla její matka.

Ach bože, bylo to lákavé pokušení. Nabízel jí bezstarostný život v přepychu, život s ním.

Za cenu její duše.

Ne, nebyla to tak docela pravda, hlavní problém byl v něčem jiném. Třeba by dokázala žít jako něčí milenka. Výhody – a jak by mohla považovat život s Benedictem za něco jiného než výhodu – by snad převážily nad stinnými stránkami. Ale ačkoliv by možná byla ochotná rozhodnout tak o vlastním životě a pověsti, v případě dítěte to udělat nemohla. A jak by se tomu vyhnula? Všechny milenky dřív nebo později otěhotní.

Nešťastně se odtáhla, vymanila se z jeho sevření a odkutálela se na stranu. Tam se vyškrábala na všechny čtyři a na chvíli znehybněla, aby popadla dech.

„Nemůžu to udělat, Benedicte,“ zavrtěla hlavou, aniž na něj pohlédla.

„Nechápu proč.“

„Nemůžu být vaší milenkou.“

Vstal. „Z jakého důvodu?“

Něco v jeho chování ji pobouřilo. Možná to byl povýšený tón, možná nestydatost jeho postoje. „Protože nechci,“ vyštěkla.

Vztekle přimhouřil oči. „Před pár vteřinami jsi chtěla.“

„To jsem nepřemýšlela,“ ohradila se.

Útočně vystrčil bradu. „Nemáš co myslet. V tom je to.“

S červenými tvářemi si zapínala knoflíčky. Velmi snadno ji dostal do situace, kdy nedokázala soudně uvažovat. Kvůli jednomu hříšnému polibku skoro zahodila celoživotní sliby i morálku. „Nebudu vaší milenkou,“ opakovala. Doufala, že pokud mu to poví dostatečně často, posílí tím svoji sebedůvěru a snáze tak odolá pokušení.

„A co místo toho budeš dělat?“ zasyčel. „Pracovat jako děvečka?“

„Pokud mi nic jiného nezbude, tak ano.“

„Radši budeš posluhovat lidem – leštit jim stříbro a drhnout nočníky –, než bys žila se mnou?“

Odpověděla jedním slovem, tichým a pravdivým. „Ano.“

V očích mu zuřivě zaplálo. „Nevěřím ti. To by si nikdo nevybral.“

„Já ano.“

„Jsi blázen.“

Mlčela.

„Chápeš, čeho se vzdáváš?“ lpěl tvrdošíjně na svém a přitom divoce mával rukama. Ranila jsem ho, uvědomila si. Ranila jsem ho a dotkla se jeho hrdosti, takže se kolem sebe ohání jako raněný medvěd.

Se skloněnou hlavou přikývla.

„Snesl bych ti modré z nebe,“ utrousil. „Šaty, šperky – ksakru, zapomeň na šaty a šperky, dal bych ti hlavně střechu nad hlavou, což je víc, než máš teď.“

„To je pravda,“ souhlasila tiše.

Předklonil se a upřel na ni planoucí oči. „Dal bych ti všechno.“

Podařilo se jí narovnat ramena, potlačit slzy, a dokonce promluvit klidným hlasem: Jestli si myslíte, že je to všechno, pak byste nejspíš nepochopil, proč jsem musela odmítnout.“

O krok couvla, aby se vrátila k Jeho chatě, ale očividně s ní ještě neskončil. Vykročil k ní. „Kam jdeš?“

„Zpátky k chatě. Sbalit si věci.“

„A kam myslíš, že s nimi půjdeš?“

Sklapla ústa. Jistě nepředpokládá, že by tu zůstala.

„Máš nějakou práci?“ obořil se na ni. „Místo, kam bys mohla jít?“

„Ne, ale –“

Opřel si ruce v bok a zabodl do ní pronikavý pohled. „A myslíš si, že tě odsud nechám odejít bez peněz nebo jakýchkoli vyhlídek?“

Sophie byla tak překvapená, že začala nekontrolovatelně mrkat. „N-no,“ vykoktala ze sebe, „nemyslela jsem si –“

„Ne, nemyslela,“ vyštěkl.

Zírala na něj s rozevřenýma očima a pootevřenými rty, neschopná uvěřit tomu, co právě slyšela.

„Jsi blázen,“ ulevil si. „Máš vůbec tušení, jak je svět pro osamělou ženu nebezpečný?“

„A-ano,“ vypravila ze sebe. „Vlastně mám.“

Nedal na sobě znát, zda ji slyšel, dál ze sebe chrlil slova jako „člověk, který něco nabízí“, „bezmocná žena“ a „osud horší než smrt“. Sophie o tom nebyla skálopevně přesvědčená, ale měla za to, že dokonce slyšela spojení „pečené hovězí a pudink“. Asi v polovině řečnění ztratila veškerou schopnost soustředit se. Jen pozorovala jeho ústa a vnímala tón hlasu, zatímco se snažila vstřebat skutečnost, že navzdory odmítnutí má Benedict pozoruhodnou starost o její blaho.

„Posloucháš mě vůbec?“ vybuchl.

Sophie nepřikývla ani nezavrtěla hlavou, místo toho udělala zvláštní kombinaci obojího.

Benedict tiše zaklel. „Takže ujednáno. Vracíš se se mnou do Londýna.“ To ji zjevně probudilo. „Právě jsem řekla, že ne!“

„Nemusíš být mojí milenkou,“ odsekl. „Ale nedovolím, aby ses sama protloukala životem.“

„Než jsem vás poznala, protloukala jsem se docela dobře.“

„Docela dobře?“ prskal. „U Cavenderových? Tomu říkáš docela dobře?“

„Nemluvíte fér!“

„A ty nemáš špetku inteligence.“

Benedict považoval svůj argument za rozumný, i když trochu nátlakový, ale Sophie očividně nesouhlasila, protože se k svému překvapení ocitl tváří na zemi, kam ho srazila pozoruhodně rychlým pravým hákem.

„Neříkejte o mně, že jsem hloupá,“ zasyčela.

Benedict zamrkal ve snaze zaostřit. „Neříkal jsem –“

„Ale ano, říkal,“ odpálila ho tichým, zlostným hlasem. Pak se obrátila na podpatku a chystala se odejít.

Ve vteřině si uvědomil, že má jen jedinou šanci, jak ji zastavit. Protože ze své pozice by se rozhodně nevyškrábal na nohy dostatečně rychle, natáhl se a chytil ji oběma rukama za kotník, takže se svalila na zem těsně vedle něj.

Nebyl to zrovna džentlmenský manévr, ale žebráci si skutečně nemohou vybírat a krom toho si začala.

„Nikam nepůjdeš,“ zavrčel.

Sophie pomalu zvedla hlavu, vyplivla špínu a upřeně na něj pohlédla. „Nemůžu uvěřit,“ vybuchla, „že jste to udělal.“

Benedict pustil její nohu a vydrápal se do shrbené pozice. „Klidně tomu věř.“

‚Vy –“

Podal jí ruku. „Už mlč. Prosím.“

Zaváhala. „Vy mě prosíte?“

„Je to jenom slovo,“ utrousil.

Otevřela ústa, aby promluvila, ale pak si to zjevně rozmyslela a popuzeně sevřela rty jako tříleté dítě. Benedict krátce vydechl a podal jí ruku. Stále seděla v blátě a nevypadala tam zrovna šťastně.

Měřila si jeho ruku s okázalým odporem, pak sklouzla očima k jeho obličeji a zabodla do něj tak zavilý pohled, že přemítal, jestli mu na hlavě neraší rohy. Stále neřekla ani slovo, ignorovala jeho vstřícné gesto a vyškrábala se na nohy sama.

„Jak je libo,“ zamumlal.

„Ubohý výběr slov,“ vyštěkla a zamířila pryč.

Protože Benedict tentokrát stál, necítil potřebu ji opět vyřadit ze hry. Místo toho se jí držel v patách, pouhé (a jak si byl jistý, i protivné) dva kroky za ní. Asi po minutě se konečně obrátila. „Nechte mě, prosím, o samotě.“

„To bohužel nemůžu.“

„Nemůžete, nebo nechcete?“

Chvíli o tom přemítal. „Nemůžu.“

Zamračila se na něj a pokračovala v cestě.

„Nevěřím tomu stejně jako ty,“ zavolal na ni Benedict, zatímco s ní držel krok.

Zastavila se a obrátila. „To těžko.“

„Nemůžu si pomoct,“ pokrčil rameny. „Zjišťuju, že zkrátka nejsem ochotný nechat tě odejít.“

,“Neochotný‘ se hodně liší od.nemůžu‘.“

„Nezachránil jsem tě před Cavenderem, abys svůj život promrhala.“

„Nic vám do toho není.“

Měla pravdu, ale nehodlal to přiznat. „Možná,“ připustil, „ale stejně mě to zajímá. Pojedeš se mnou do Londýna. A už se o tom nebudeme bavit.“

„Snažíte se mě trestat, protože jsem vás odmítla.“

„Ne,“ ohradil se pomalu, zatímco uvažoval nad jejími slovy. „To nedělám. Rád bych tě potrestal, a ve svém současném rozpoložení bych dokonce zašel tak daleko, že si trest zasloužíš, ale proto to nedělám.“

„A proč tedy?“

„Pro tvoje dobro.“

„To zní velmi blahosklonně, povýšeně –“

„Určitě máš pravdu,“ připustil, „nicméně v tomto konkrétním případě, v tuhle konkrétní chvíli vím, že je to pro tebe to nejlepší a že mě rozhodně nepraštíš znovu,“ varoval ji.

Sophie pohlédla na svoji pěst, jíž se automaticky rozmáchla a připravila k úderu. Udělal z ní zrůdu, jiné vysvětlení neexistovalo. V životě ji nenapadlo, že někoho udeří, a teď k tomu byla svolná podruhé za den.

Pomalu rozevřela pěst, roztáhla prsty jako mořskou hvězdici a držela je tak, dokud nenapočítala do tří. „Jak,“ zeptala se velmi tiše, „mi hodláte zabránit, abych odešla?“

„Záleží na tom?“ Lhostejně pokrčil rameny. „Určitě něco vymyslím.“

Otevřela ústa. „Chcete říct, že mě přivážete jako psa a –“

„O ničem takovém jsem nemluvil,“ jízlivě se ušklíbl, „ale ta představa má svoje kouzlo.“

„Jste bídák,“ odplivla si.

„A ty mluvíš jako hrdinka ubohého románu,“ odsekl. „Cože jsi to ráno četla?“

Sophie cítila, jak jí mimické svaly horečně pracují, a měla pocit, že jí čelist za chvíli rozdrtí zuby. Nechápala, jak se Benedictovi daří být tím nejúžasnějším a současně nejpříšernějším mužem na světě. Právě teď však jeho horší stránka převážila, a když Sophie pominula zákony logiky, byla si zcela jistá, že pokud zůstane v jeho blízkosti ještě další vteřinu, exploduje jí hlava.

„Odcházím!“ prohlásila, podle svého mínění s velkou dramatičností a nesmlouvavostí.

Ale jen prohnaně zvlnil rty a podotkl: „Jdu za tebou.“

A držel se dva kroky za ní celou zpáteční cestu.

Benedict se často neuchyloval k tomu, že by někoho provokoval (s výjimkou svých sourozenců), ale Sophie Beckettová v něm probouzela ďábelské sklony. Zatímco si balila, stál ve dveřích jejího pokoje a nenucené se opíral o rám dveří. Paže měl zkřížené tak, aby ji co nejvíc popouzel, pravou nohu měl mírně pokrčenou a špičkou boty podupával o podlahu.

„Nezapomeň si šaty,“ doporučil jí vstřícně.

Šlehla po něm pohledem.

„Ty šeredné,“ dodal, jako by bylo nezbytné to upřesňovat.

„Oboje jsou šeredné,“ utrousila.

Konečně nějaká reakce. „Já vím.“

Znovu začala házet svůj majetek do tašky.

Udělal rozmáchlé gesto. „Klidně si vezmi nějaký suvenýr.“

Napřímila se a rozhořčeně si založila ruce v bok. „Zahrnuje to i stříbrný čajový servis? Protože z něj bych vyžila několik dní.“

„Samozřejmě že si ho můžeš vzít,“ odpověděl velkodušně, „protože se ode mě stejně nehneš ani na krok.“

„Nebudu vaší milenkou,“ zasyčela. „Už jsem vám to řekla. Nemůžu to udělat.“

Použití slova „nemůžu“ mu připadalo velmi důležité. Než shromáždila svůj poslední majetek a pečlivě zavřela tašku, přemýšlel o tom.

„To je ono,“ zamumlal.

Ignorovala jeho slova, vykročila ke dveřím a zabodla do něj významný pohled.

Věděl, že chce, aby jí ustoupil z cesty. Nehnul ani svalem, s výjimkou jednoho prstu, kterým si zamyšleně přejel po čelisti. „Jsi nelegitimní,“ řekl.

Z obličeje jí zmizela všechna barva.

„Jsi,“ opakoval spíš pro sebe než pro ni. Kupodivu se mu při tom odhalení značně ulevilo. Vysvětlovalo to její odmítnutí a naznačovalo, že on s tím nemá nic společného.

„Je mi jedno, jestli jsi nemanželské dítě,“ pokračoval a pokusil se o úsměv. Přestože to byla vážná chvíle, chtělo se mu nahlas smát, protože teď s ním Sophie odjede do Londýna a stane se jeho milenkou. Žádné další překážky neexistují –

„Nic jste nepochopil,“ utrousila a zavrtěla hlavou. „Nejde tu o to, jestli jsem dost dobrá na to, abych byla vaší milenkou.“

„Postaral bych se o všechny děti, které bychom spolu měli,“ ujistil ji vážně a odlepil se od dveřního rámu.

Její tělo zaujalo ještě prkennější postoj než dřív. „A co vaše manželka?“

„Žádnou nemám.“

„Ani nikdy nebudete?“

Ztuhl. V mysli mu vytanul obrázek dámy z maškarního plesu. Představoval si ji mnoha způsoby. Někdy na sobě měla stříbrné plesové šaty, jindy vůbec nic. Občas byla oblečená ve svatebním.

Sophie s přimhouřenýma očima pozorovala jeho obličej, pak si výsměšně odfrkla a protáhla se kolem něj.

Následoval ji. „Nehraješ fér, Sophie,“ obvinil ji, zatímco jí kráčel v patách.

Prošla chodbou a ani u schodů se nezastavila. „Myslím, že je to víc než fér.“

Seběhl po schodech a zastoupil jí cestu. „Jednou se musím oženit.“

Sophie se zastavila. Nic jiného jí nezbývalo, bránil jí v chůzi. „Ano, musíte,“ souhlasila. „Ale já nemusím být ničí milenkou.“

„Kdo byl tvůj otec, Sophie?“

„Nevím,“ zalhala.

„A matka?“

„Zemřela při mém narození.“

„Neříkalas, že byla hospodyně?“

„Zřejmě jsem si to trochu poopravila,“ pronesla, aniž se starala, že ji přistihl při lži.

„Kde jsi vyrůstala?“

„Na tom nezáleží,“ potřásla hlavou a pokusila se kolem něj proklouznout.

Chytil ji za paži a pevně sevřel. „Mně to připadá velmi zajímavé.“

„Pusťte mě!“

Její výkřik, který prořízl ticho, byl dost hlasitý, aby jí Crabtreeovi přispěchali na pomoc. Paní Crabtreeová však odešla do vesnice a pan Crabtree pracoval venku, takže ji nemohl slyšet. Nebyl tu nikdo, kdo by ji zachránil, byla Benedictovi vydaná na milost a nemilost.

„Nemůžu tě pustit,“ zašeptal. „Nejsi určená pro život v něčích službách. Zničí tě to.“

„Pokud ano,“ odsekla, „stalo by se to už před lety.“

„Už to ale nemusíš dělat,“ trval na svém.

„Nesnažte se mě přemlouvat.“ Skoro se třásla. „Neděláte to z obav o moje blaho. Jen se vám nelíbí, že jsem vám překazila plány.“

„To je pravda,“ připustil, „ale taky nechci, abys dál žila bez jakékoli jistoty.“

„Jsem na to zvyklá,“ zašeptala a cítila, jak ji v očích bodají zrádné slzy. Nechtěla před tímhle mužem plakat. Ne, když si připadala tak nevyrovnaná a slabá.

Dotkl se její brady. „Dovol mi být tvojí jistotou.“

Sophie zavřela oči. Jeho dotyk byl mučivě něžný a ona si velkou měrou přála přijmout jeho nabídku, skončit s životem, který byla nucena žít, a prožít ho s tímhle úžasným, báječným a k šílenství dohánějícím mužem, který ji léta pronásledoval ve snech.

Ale bolest, kterou prožívala v dětství, byla příliš živá. Jizvy nelegitimity cítila jako cejch na duši.

Tohle neudělá žádnému dítěti.

„Nemůžu,“ zašeptala. „Přála bych si –“

„Co by sis přála?“ vyzvídal naléhavě.

Zavrtěla hlavou. Chtěla mu říct, že by mu ráda vyhověla, ale věděla, že by to nebylo moudré. Držel by se jejích slov a jejich spor by ožil nanovo.

A potom by bylo mnohem těžší říci ne.

„Pak mi nedáváš na vybranou,“ pronesl ponuře.

Jejich oči se střetly.

„Buď se mnou pojedeš do Londýna –“ zvedl ruku, aby umlčel její protesty, „a já ti najdu místo v matčině domácnosti,“ dodal významně.

„Nebo?“ zeptala se vzdorně.

„Nebo budu muset informovat úřady, žes mě okradla.“

V ústech náhle měla kyselou pachuť. „To byste neudělal,“ hlesla.

„Rozhodně bych to nechtěl udělat.“

„Ale udělal.“

Přikývl. „Ano.“

„Pověsili by mě, nebo poslali do Austrálie.“

„Kdybych je požádal o něco jiného, tak ne.“

„A o co byste je požádal?“

Jeho hnědé oči působily neobyčejně jasně a Sophie si najednou uvědomila, že si Benedict ten rozhovor vychutnává mnohem víc než ona.

„Požádal bych je, aby tě nechali v mé péči.“

„To by se vám hodilo.“

Jeho prsty, které se celou dobu dotýkaly její brady, sklouzly k jejímu rameni. Jen se tě před tebou snažím ochránit.“

Sophie přešla k nejbližšímu oknu a vyhlédla ven. Překvapilo ji, že se ji ani nepokusil zastavit. „Nutíte mě, abych vás nenáviděla.“

„S tím dokážu žít.“

Zdvořile se uklonila. „Pak na vás tedy počkám v knihovně. Ráda bych dnes odjela.“

Benedict pozoroval, jak odchází, a nehnul se ani, když za ní zaklaply dveře knihovny. Věděl, že mu neuteče. Nebyla typ, který by bral svoje slovo zpátky.

Nesměl jí dovolit, aby odešla.

Ona odešla – ta úžasná a záhadná „ona“, pomyslel si se zahořklým úsměvem –, jediná žena, která se kdy dotkla jeho srdce. Ani mu nesdělila své jméno.

Ale teď je tu Sophie, která ho pohladila na duši jako žádná jiná kromě ní. Už dlouho prahl po přeludu, který ve skutečnosti neexistuje. Na rozdíl od něj bude Sophie jeho. A, pomyslel si ponuře, nikam neodejde.

„Můžu žít s tím, že mě nenávidíš,“ promluvil k zavřeným dveřím. „Ale nedokážu žít bez tebe.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024