22. kapitola
Takový shon Bruton Street ještě nezažila. V pátek dopoledne se ovdovělá vikomtka Bridgertonová a její syn Benedict vyřítili ze svého domu, pan Bridgerton vtáhl matku do kočáru a odjeli krkolomnou rychlostí neznámo kam. Francesca s Hyacinth stály ve dveřích a podle našich zdrojů vypustila Francesca z úst slovo, které se pro dámu naprosto nehodí.
Ale nejen domácnost Bridgertonových zažila takové pozdvižení. I u Penwoodových panoval čilý vzruch, který vyvrcholil na schodech jejich sídla mezi hraběnkou a její dcerou, slečnou Posy Reilingovou.
Protože naše autorka neměla lady Penwoodovou nikdy v lásce, může jen pochvalně pokývat hlavou: „Ať žije Posy!“
SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 16. ČERVNA 1817
Bylo chladno. Skutečná zima. A z kouta se ozýval ohavný šramot, který nade vší pochybnost způsobovalo malé, čtyřnohé stvoření. Nebo ještě hůř, velké čtyřnohé stvoření. Či abychom byli ještě přesnější, velký exemplář malého, čtyřnohého stvoření. Krysy.
„Proboha,“ zasténala Sophie. Nebrala často boží jméno nadarmo, ale teď jí připadalo, že je vhodný čas začít.
Možná ji Bůh uslyší, učiní zázrak a krysy zažene. Ano, to by bylo úžasné. Blesk z čistého nebe. Obrovský úder biblických rozměrů. Zasáhl by zemi, rozšířil se po planetě jako elektrický výboj, zasyčelo by to a všechny krysy by umřely.
Byl to nádherný sen. Skoro takový, jako ten, v němž žila s Benedictem šťastně až do smrti jako paní Bridgertonová.
Sophie se prudce nadechla při náhlé bolesti, která ji bodla u srdce. Bála se, že z těch dvou snů je náhlé vyhubení krys pravděpodobnější.
Teď opět zůstala sama, odkázaná jen sama na sebe. Nevěděla, proč ji to tak zneklidňuje. Po pravdě řečeno to nebylo nic nového. Od chvíle, kdy ji babička postavila na schody Penwood Parku, neměla nikoho, kdo by upřednostňoval její zájmy – nebo je aspoň stavěl naroveň s vlastními.
Zakručení v žaludku jí připomnělo, že k narůstajícímu seznamu svého strádání může přidat i hlad.
A žízeň. Nepřinesli jí ani doušek vody a v hlavě se jí začaly tvořit velmi podivné halucinace týkající se čaje.
Sophie dlouze, pomalu vydechla a přitom si připomínala, aby až přijde čas se nadechnout, dýchala ústy. Vzduch prosycoval nepřekonatelný zápach. Pro své tělesné funkce dostala nechutně vyhlížející nočník, ale díky usilovné snaze ho zatím nepoužila. Než jí ho hodili do cely, vyprázdnili ho sice, ale neumyli, takže byl stále mokrý. Její tělo se okamžitě otřáslo odporem.
Samozřejmě že v životě vylila mnoho nočníků, ale lidé, pro něž pracovala, se jejich obsah zpravidla snažili zakrýt, nemluvě o tom, že později si Sophie vždycky mohla umýt ruce.
Teď si, kromě zimy a hladu, připadala ve vlastní kůži nečistá.
Byl to příšerný pocit.
„Máte návštěvu.“
Sophie při nepřátelském, nevrlém hlasu dozorce vyskočila. Že by Benedict zjistil, kde je? Přijel by jí vůbec na pomoc? Udělal by –
„Dobře, dobře, dobře.“
Araminta. Sophii pokleslo srdce.
„Sophie Beckettová,“ mlaskla, zatímco se blížila k cele, a pak si přitiskla kapesník k nosu, jako by byla Sophie jediným zdrojem zápachu. „Netušila jsem, že budeš mít tu drzost ukázat se v Londýně.“
Sophie sevřela rty do vzdorné přímky. Věděla, že ji chce Araminta stůj co stůj vyprovokovat, a odmítala její touhu uspokojit.
„Obávám se, že se to pro tebe nevyvíjí moc dobře,“ pokračovala Araminta a potřásla hlavou v špatně předstíraném soucitu. Předklonila se a zašeptala: „Soudce nebývá k zlodějům moc shovívavý.“
Sophie zkřížila paže a tvrdošíjně upírala oči na zeď. Kdyby pohlédla na Aramintu, pravděpodobně by se nedokázala ubránit hněvu, vrhla by se proti mřížím a ještě by si mohla ublížit.
„Ty přezky do bot byly dost zlé,“ Araminta si poklepala ukazováčkem na bradu, „ale nejvíc ho rozzlobilo, když jsem ho informovala o krádeži svého snubního prstýnku.“
„Nevzala jsem –“ Sophie se včas zarazila. Nehodlala připustit, aby Araminta vyhrála.
„Že ne?“ odsekla Araminta s jízlivým úšklebkem. Pokrčila rameny. „Nenosím ho na veřejnosti, a tak stojí tvoje s…
