Celá e-kniha Nevhodný návrh ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Epilog
Nedělní oslava v domě Bridgertonových bude jistě událostí sezony. Shromáždí se celá rodina se zhruba stovkou nejbližších přátel, aby oslavili narozeniny vikomtky vdovy.
Považuje se za hrubost zmiňovat věk dámy, a tak naše autorka neodhalí, kolikáté narozeniny lady Bridgertonová slaví.
Ale nemějte strach…, naše autorka to ví!
SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 30. DUBNA 1824
„Přestaň! Přestaň!“ Sophie se smíchem utíkala po kamenných schodech, vedoucích do zahrady za domem Bridgertonových. Po třech dětech a sedmiletém manželství ji Benedict stále dokázal rozesmát… a stále ji při každé příležitosti pronásledoval kolem domu.
„Kde jsou děti?“ zalapala po dechu, když ji u úpatí schodů dostihl.
„Francesca je hlídá.“
„A tvoje matka?“
Zakřenil se. „Troufám si říct, že ji Francesca taky hlídá.“
„Kdokoli tu na nás může narazit,“ podotkla a rozhlédla se kolem.
Zpustle se usmál. „Možná,“ chytil ji za zelenou sametovou sukni a přitáhl ji k sobě, „bychom se mohli uchýlit na soukromou terasu.“
Ta známá slova ji okamžitě vrátila o devět let zpátky na maškarní ples. „Soukromou terasu?“ opakovala pobaveně. „A jak, prosím tě, víš o soukromé terase?“
Zavadil rty o její. „Mám svoje metody.“
„A já,“ lstivě se usmála, „mám svá tajemství.“
Odtáhl se. „Vážně? A podělíš se o ně?“
„Místo pěti,“ přikývla, „nás bude šest.“
Díval se jí do obličeje a pak sklouzl pohledem k jejímu břichu. „Jseš si jistá?“
„Stejně jako posledně.“
Vzal ji za ruku a zvedl ji ke rtům. „Tentokrát to bude holčička.“
„To už jsi říkal.“
„Já vím, ale –“
„I předtím.“
„O to větší je tentokrát naděje.“
Zavrtěla hlavou. „Jsem ráda, že nejsi hazardní hráč.“
Usmál se. „To už nikomu neříkej.“
„Myslím, že několik lidí tuší, že se naše rodina rozroste,“ přiznala Sophie.
„Zajímalo by mě, za jak dlouho to zjistí ta Whistledownová,“ utrousil Benedict.
„To myslíš vážně?“
„Ta zatracená ženská věděla o Charlesovi, o Alexanderovi i o Williamovi.“
Sophie se s úsměvem nechala vtáhnout do stínu. „Uvědomuješ si, že se o mně zmínila ve Whistledownu dvě stě dvaatřicetkrát?“
Strnul. „Ty to počítáš?“
„Dvě stě třiatřicetkrát, pokud počítáš zmínku o maškarním plese.“
„Nemůžu uvěřit, že to počítáš.“
Lehkomyslně pokrčila rameny. „Je vzrušující o sobě číst.“
Benedictovi to spíš připadalo jako zatracená mrzutost, ale nechtěl jí kazit radost, a tak jen zabručel: „Aspoň že o tobě vždycky píše něco hezkého. Kdyby ne, musel bych ji najít a vykázat ze země.“
Sophie se neubránila úsměvu. „Pochybuju, že bys odhalil její totožnost, když se to nikomu jinému ze smetánky nepodařilo.“
Povýšeně nadzvedl obočí. „Takhle nemluví oddaná žena, která manželovi důvěřuje.“
Předstírala, že zkoumá svou rukavici. „Nemusíš mrhat energií. V tom, co dělá, je velmi dobrá.“
„Ale o Violet se nedozví,“ přísahal Benedict. „Aspoň ne, dokud to nebude zjevné celému světu.“
„O Violet?“ zeptala se Sophie tiše.
Je na čase, abychom po matce pojmenovali vnouče, nemyslíš?“
Sophie se k němu naklonila a opřela si tvář o jeho lněnou košili. „Violet je krásné jméno,“ souhlasila a přivinula se do jeho náruče. „Doufám, že to bude holčička. Protože jestli je to kluk, nikdy nám to neodpustí…“
Tu noc později, v domě stojícím v nejlepší londýnské čtvrti, zvedla nějaká žena brk a napsala:
SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 3. KVĚTNA 1824
Ach, drazí čtenáři, naše autorka se dozvěděla, že Bridgertonových vnoučat bude brzy jedenáct…
Ale místo aby pokračovala, s povzdechem zavřela oči. Dělá to moc dlouho. Je možné, že je to jedenáct let?
Možná by se měla pohnout z místa. Už ji unavuje psát o někom jiném. Je na čase žít vlastní život.
A tak lady Whistledownová odložila brk, přešla k oknu, odhrnula šedozelené závěsy a vyhlédla do inkoustové noci.
„Je čas na něco nového,“ zašeptala. „je čas být konečně sama sebou.“