Opatství Northanger (Jane Austenová)

V mondénních anglických lázních Bath bývaly v době Jane Austenové mladé slečny uváděny do společnosti, aby se obrousily a pod dohledem matinek získaly žádoucí partii. Hrdinkou příběhu je Catherine, dcera venkovského faráře, upřímné, bezelstné, radostné stvoření, které se v nezvyklém prostředí vedle vítaných radovánek setká i s nejednou nástrahou. Ačkoliv má hlavu popletenou hrůzostrašnými gotickými romány, tehdejší oblíbenou dívčí četbou, a často vidí i v úkazech zcela běžných romantické drama, nakonec jí bystrý rozum ukáže správnou cestu a s milou Catherine, jak jinak, všechno dopadne šťastně.

Stručný děj

Catherine Morlandová odjede s manžely Allenovými na pár týdnů do městečka Bath. Seznámí se tam s Isabellou Thorpovou, která se stane její důvěrnicí a nejlepší přítelkyní. Když však do Bathu dorazí Catherinin bratr James společně s Isabelliným bratrem Johnem, Isabella dává přednost Jakešovi a Catherine je odkázána trávit svůj čas s Johnem, který ji ovšem není vůbec sympatický, ba naopak přijde jí protivný. Raději by se teď spřátelila se slečnou Eleonorou Tilneyovou, sestrou mladého muže, který se jí velmi líbí. To se jí podaří, a dokonce se spřátelí se slečnou Tilneyovou tak, že Eleonořin otec pozve Catherinu k nim do opatství Northanger. Isabella se mezitím zasnoubí s Jakešem, ale zdá se, že podléhá i kapitánu Tilneyovi, bratru Henryho Tilneye, kterému podléhá Catherine, ač by o ní měl zájem Isabelin bratr John.

V opatství Northanger se umocní její přátelství s Eleonorou i vzroste láska k Henrymu. Stráví tam čtyři týdny, kdy díky tomu, že čte strašidelné romány, vidí zlo i tam, kde není, a má velkou představivost. Po celou dobu se k ní otec obou přátel chová velmi mile, ale pak se najednou rozhodne, že jeho rodina pojede ke známým a Catherinu velmi nezdvořile a hrubě pošle domů. Ta se cítí velmi poníženě, ale když dorazí domů, její rodina má radost z návratu.

Za pár dní ji doma navštíví Henry a vše jí vysvětlí. Otec ji považoval za bohatou nevěstu, ale najednou se dozvěděl, že pochází z chudé rodiny. Proto nedal Henrymu ani svolení ke sňatku s ní. Zamilovaný pár však vytrval a vysvětlil Henryho otci, že nejsou zas až tak chudí. Krom toho si Eleonora našla velmi bohatého ženicha, a tak byl pan Tilney spokojený a dal souhlas i ke sňatku Henryho a Catheriny.

— 1 —

---

Děj románu se točí kolem dívky Catherine, která přijíždí do lázeňského městečka Bath, aby byla poprvé uvedena do společnosti.

Catherine Morlandová je poměrně chudá dívka z početné rodiny, která bydlí na venkově. Její strýc a teta jí však nabídnou, aby je doprovázela na jejich cestě do Bathu. To vděčně přijme a dostane se do lázní v Bathu, kde často navštěvuje různé plesy, chodí do divadel a pozná sympatickou Isabellu Thorpovou, jež se stane její přítelkyní. Brzy zjistí, že její bratr se s Isabellou a jejím bratrem zná. Proto spolu stráví několik hodin denně. Catherine pozná na večírku pana Tilneyho a okamžitě se do něj zamiluje. Pak ho však nějakou dobu dlouho nevidí. Po čase potká na plese jeho sestru a domluví si s ní procházku, na kterou má dorazit i pan Tilney, pokud bude ovšem hezky. Jenže zrovna ten den prší. Tak nakonec Catherinu přemluví její bratr, Isabella a pan Thorp, že se pojedou podívat na hrad do jiného města. Během domlouvání přestane pršet, ale oni Catherinu téměř donutí, aby s nimi jela. Po cestě potkají Tilneyovy, ale pan Thorp jí odmítne zastavit kočár, a tak musí podstoupit výlet. Nakonec se vše vyřeší a Catherina si se sourozenci Tilneyovými domluví novou procházku. Blíže se s nimi pozná a oni ji pozvou na několikatýdenní návštěvu k nim na opatství Northanger. Catherina si pobyt velmi užívá, protože ve svých knížkách-románech mnohokrát četla o těchto opatstvích, a tak si vymyslí příběh o zesnulé paní (matce) Tilneyové, jíž podle ní zabil otec Eleanor a Henryho Tilneyových. Později své fantazii pomalu uvěří, ale Henry ji vyvede z omylu. Jednoho dne musí generál pracovně odjet, a tak si Eleanor, Catherine a Henry užívají společné chvíle. Pak odjíždí za prací i Henry. V noci se však generál vrátil, aby oznámil, že Catherine musí druhý den brzy ráno odjet domů a že ji nemůžou doprovodit, což je pro ni potupné; Eleanor se na otce zlobí a velmi se za něj stydí. Mezitím si měl James Morland (Catherinin bratr) vzít Isabellu Thorpovou za manželku, ale nakonec jejich vztah zničí Henryho bratr. Catherine se tedy vrací sama domů, protože generál Tilney zjistil, že není z bohaté rodiny. Když se to Henry dozví, rozjede se za ní a požádá ji o ruku. Její rodiče souhlasí a generál už také není proti. Takže má Catherine vše, co si vůbec mohla přát.

— 2 —

---

Příběh dívky, která přijíždí do lázeňského městečka, aby byla poprvé uvedena do společnosti.

Hlavní postavou je sedmnáctiletá Catherine, kterou pozvou její známí Allenovi na návštěvu do lázeňského města Bath. Tam má být poprvé uvedena do společnosti. A případně nalézt vhodnou partii.

Catherine se také na první pohled zahledí do pana Henryho Tilneyho. Tančí s ním na jednom plese a je okouzlena.

Při procházkách po lázeňské kolonádě je seznámena se slečnou Isabellou Thorpovou, a z obou dívek se stanou důvěrné přítelkyně. Dokonce se seznámí s jejím bratrem Johnem, který je zároveň přítelem jejího bratra Jamese. Oba páry spolu pořádají výlety na zajímavá místa a přitom se blíže poznávají. Výsledkem je, že se Isabella zasnoubí s Jamesem a John projevuje zájem o Catherine. Ta však má oči jen pro Henryho. Je v oblacích, když se seznámí s jeho sestrou Eleanor a je jimi i jejich otcem pozvána na opatství Northanger. Tam všichni tráví asi měsíc společnými rozpravami, prohlídkami opatství a příjemně stráveným časem. Po celou tuto dobu jí generál Tilney naznačuje, že ji vidí jako vhodnou partii pro svého syna.

Mezitím se o Isabellu začne zabývat Henryho starší bratr Frederick, a to vede až tak daleko, že se James s Isabellou rozejde. V té chvíli Catherine naráží na svou naivitu a důvěřivost. Nedokáže pochopit, jak to že se Isabella najednou tak chová. Tak končí přátelství, které bylo spojením dvou dívek, jedné čisté a neposkvrněné a druhé vypočítavé intrikánky.

Catherine je popletená románovými horory, oblíbenou a vyhledávanou četbou toho času, a její bujná fantazie jí připravuje perné chvilky, když se podle hrdinů těchto příběhů chová nebo jejich způsobem uvažuje.

Na opatství vše krásně probíhá až do chvíle, kdy se generál dozví, že Catherine vůbec není tak bohatá, jak mu předtím namluvil John Thorpe. Proto Catherinu vykáže z opatství. Henry je v tu dobu na svém sídle ve Woodstonu. Když přijíždí domů, je už Catherine pryč. Neztrácí ale odvahu a přes hněv otce se za ní vydává do Fullertonu, kde jí otcovo jednání vysvětlí a požádá ji o ruku. Nakonec generál dá dvojici souhlas po tom, co si Eleanor vzala majetného muže a stala se komtesou.

— 3 —

2. kapitola

K tomu, co už bylo řečeno ohledně předností, jimiž byl zevnějšek i duch Catherine Morlandové obdařen v době, kdy jí bylo čelit všem nesnázím a nebezpečenstvím šestinedělního pobytu v Bathu, slušelo by se ještě dále zdůraznit, pro případ, že by čtenář z následujících stránek nenačerpal dostatečnou představu, jaký charakter jest jí přisouzen: že měla citlivé srdéčko a povahu veselou a upřímnou, prostou vší nafoukanosti a afektovanosti - že se v chování právě zbavila mladistvé dívčí nemotornosti a ostýchavosti, že na ni bylo milo pohledět, a když si na tom dala záležet, byla půvabná - a že její duševní obzor byl vědomostmi a zkušenostmi tak nedotčen, jak u sedmnáctiletých děvčat bývá pravidlem.

Přirozeně bychom čekali, že v paní Morlandové stoupala mateřská úzkost úměrně s tím, jak se blížila hodina odjezdu. Jistě jí srdce ztěžklo tisícerou neblahou předtuchou, co všechno hrozí milované Catherine vinou nadcházejícího trýznivého odloučení, a poslední dva dny, společně prožité, se obě stápěly v slzách, a veledůležité a případné rady zaznívaly při posledním důvěrném rozhovoru v matčině šatně. Varovala dceru samosebou proti násilnictví zhýralých šlechticů a baronetů, kteří po ničem tak netouží jako unášet mladé dívky na odloučené venkovské samoty, aby na chvíli ulevila překypující duši. Jak jinak? Paní Morlandová toho však věděla tak málo o lordech a baronetech, že si neosvojila utkvělou představu o jejich obecné zlotřilosti a netušila, že jí ohrožují dceru svými pletichami. Její rady do života se omezily na následující body: "Prosím tě, Catherino, zabal se vždycky teple kolem krku, až budeš večer vycházet z tanečních sálů, a byla bych ráda, kdyby sis trochu zapisovala, co utratíš - dám ti na to tenhle notýsek."

Sally, či vlastně Sarah (která lepší mladá dáma by také dosáhla šestnácti jar, aniž by zgruntu nepoopravila jméno?) měla ovšem být za těchto okolností nejmilovanější družkou a důvěrnicí své sestry. Tím pozoruhodnější je, že netrvala na tom, aby jí Catherine každý den psala, ani z ní nemámila sliby, že jí vypodobní všechny nové známé a zopakuje dopodrobna každý zajímavý rozhovor, k němuž snad v Bathu dojde. Všechno v souvislosti s touto důležitou cestou prožívali Morlandovi s umírněností a vyrovnaností, jaká se spíše hodí k běžným prožitkům v běžném životě, než se zjitřenou vnímavostí a citovým rozruchem, jež by měly provázet hrdinčino první rozloučení s domovem. Tatínek, namísto aby jí dal právo neomezeně disponovat kontem u svého bankéře anebo jí aspoň vysázel na dlaň sto liber v bankovkách, jí dal pouze deset guinea a slíbil, že jí ještě něco pošle, až bude potřebovat.

Za těchto málo slibných okolností se tedy rozloučili a vydali na cestu. Ta proběhla za důstojného klidu v nudném bezpečí. Ani loupežníci, ani bouře jim nepřipravili povyražení, ba neměli ani to štěstí, aby se s nimi převrátil kočár a hrdina se takto uvedl na scénu. Nikoli: největší rozruch nastal, když paní Allenovou jaly obavy, zda si snad v hostinci nezapomněla pantoflíčky, a ty se naštěstí ukázaly neopodstatněné.

Dojeli do Bathu, Catherine zářila dychtivým vzrušením -nevěděla, kam dřív obrátit oči, když projížděli poutavým a pozoruhodným okolím a potom zamířili ulicemi k hotelu. Těšila se sem, a už teď cítila, že se netěšila nadarmo.

Zakrátko se ubytovali ve všem pohodlí v Pultneyské ulici. Bylo by nyní žádoucí popsat trochu paní Allenovou, aby čtenář měl možnost posoudit, na jaký způsob bude přispívat k neblahému průběhu románu a kterak se asi zaslouží o to, aby se na nebohou Catherinu navršily všechny ty pohromy, co se jich jen do posledních kapitol vejde - svou neprozřetelností, nevychovaností nebo žárlivostí - jestli jí zadrží dopisy, zničí pověst anebo ji vyžene ze dveří.

Paní Allenova byla jednou z oněch početných příslušnic ženského rodu, v jejichž společnosti se nás nezmocní nic než čirý údiv, že se našli mužové, jimž se zalíbily natolik, že se s nimi oženili. Nebyla ani krásná, ani bystrá, nemohla se vykázat žádnými schopnostmi ani vybranými způsoby. Dělala dojem lepší paní, měla v povaze značnou dávku klidné, netečné dobrodušnosti a sklon k pošetilosti - a to je vše, co můžeme uvést na vysvětlenou, že si ji vyvolil muž tak rozumný a inteligentní jako pan Allen. V jednom směru však byla přímo ideální gardedámou, uvádějící mladou dívku do společnosti: byla více než ochotna se kamkoli vypravit a cokoli zhlédnout - v tom trumfla každou mladici. Její vášní byly šaty. Nacházela bezelstnou rozkoš v tom, že se nafintila; a naše hrdinka vykročila do života se zpožděním tří čtyř dnů, během nichž bylo třeba zjistit, co se nosí, a gardedáma si pořídila toalety podle poslední módy. I Catherine si koupila pár věcí, a když toto všechno šťastně absolvovaly, nastal onen veledůležitý večer, kdy měla vkročit do Horních sálů. Proslule šikovné ruce ji ostříhaly a nakadeřily, oblékání věnovala mimořádnou péči, až paní Allenova i její komorná prohlásily, že jí to sluší. Po těchto povzbuzujících slovech Catherine pojala naději, že snad projde sálem, aniž se jí přítomní budou pošklebovat. Co se obdivu týkalo, samosebou by byl vítaný, kdyby byl, ale nespoléhala na něj.

Paní Allenova se tak dlouho strojila, že se do plesového sálu dostavili dost pozdě. Sezona právě vrcholila, v sále byla hlava na hlavě a obě dámy se vedraly dovnitř, jak uměly. Pan Allen totiž zamířil rovnou do herny ke karetním stolkům a jim dopřál, aby si té strkanice užívaly samy.

Paní Allenova, která spíš dbala o bezpečí své nové róby než o pohodlí své chráněnkyně, se prodírala lidmi shluklými ve dveřích, jak nejrychleji to při respektování nutné opatrnosti šlo; Catherine se jí však držela v patách a tak pevně se jí chytla pod paždí, že je žádné cloumání v tlačenici nerozdvojilo. K svému úžasu však zjistila, že uvnitř v sále se rozhodně nevyprostí z davu; ten spíš houstl, jak postupovaly dál, zatímco ona si představovala, jakmile si proklestí cestu dovnitř, že najdou hravě místa k sezení a budou moci ve všem pohodlí přihlížet tanci. Skutečnost se však ukázala zcela jiná, a třebaže s vynaložením neúnavného úsilí dospěly až do čela sálu, byly na tom stejně jako předtím: neviděly z tanečníků nic krom vlajících per v účesech některých dam. Přesto však postupovaly dál a nevzdávaly se naděje na něco lepšího; a díky své vytrvalosti v námaze a vynalézavosti se nakonec ocitly v uličce za nejvyšší řadou sedadel. Tady už nebyl takový nával jako dole a slečna Morlandová mohla tudíž očima obsáhnout shromážděnou společnost pod sebou i všechna nebezpečí, jimž byla vystavena, když se tamtudy nedávno prodírala vpřed. Byl to úchvatný pohled a ona poprvé za ten večer měla pocit, že je na plese: s chutí by si byla také zatančila, ale neznala tu ani človíčka. Paní Allenova činila, co bylo v tomto případě v jejích silách, a pokojně se k ní každou chvíli obrátila se slovy: "To je škoda, že si nemůžeš zatančit, děvenko moje - to je škoda, že tu nemáš žádného tanečníka." Nějakou dobu jí byla její mladá družka vděčná za tu starostlivost; ale paní opakovala stejný výrok tak často a bez účinku, že to Catherinu po čase začalo unavovat a přestala jí děkovat. Dlouho jim však nebylo dopřáno těšit se v klidu vyvýšenému postavení, jehož se obtížně domohly. Kdekdo se zakrátko dal do pohybu za účelem čajování, a ony se musely tlačit ven s ostatními. Catheriny se zmocnilo cosi jako zklamání - unavovalo ji už neustále se mačkat v zástupu, kde ve většině tváří nenacházela zhola nic zajímavého, kde neznala jedinou živou duši, takže si nemohla pro úlevu v nepříjemném zajetí ani slůvko vyměnit se svými spolutrpiteli, a když nakonec dospěly do salonku, kde se podával čaj, cítila se ještě trapněji, jelikož tu neměly žádnou společnost, k níž by se přidaly, žádné známé, aby se k nim hlásily, a nikdo z pánů se jich nemohl ujmout. - Pana Allena ani nezahlédly, a když se chvíli nadarmo rozhlížely po příhodném útočišti, byly nuceny usednout na konci stolu, u něhož už zaujala místa početná společnost, přestože tam neměly co dělat ani s kým se bavit, leda jedna s druhou.

Jen se uvelebily, spustila paní Allenova díkůvzdání, že se jí podařilo uchránit toaletu před vší pohromou. "To by přece bývalo strašné, kdybych si ji byla roztrhla, vid? - Je to tak jemňoučký mušelín. - V celém sále jsem nezahlédla pěknější, to můžu směle tvrdit."

"Není to nemilé, že tu vůbec nikoho neznáme?" zašeptala Catherine.

"Máš pravdu, děvenko," odvětila vyrovnaně paní Allenova, "to je jistě moc nemilé."

"Co si počneme? - Páni a dámy u našeho stolu po nás pokukují, jako by se divili, kde jsme se tu vzaly - zřejmě je rušíme v soukromé zábavě."

"Hm, asi to tak bude. - Jsme v nepříjemné situaci. Škoda že tu nemáme houfy přátel."

"Škoda že tu nemáme aspoň někoho - mohly bychom se k němu hlásit."

"Svatá pravda, děvenko - kdybychom tu někoho znaly, hned bychom se k němu přidružily. Skinnerovi tu byli loni - škoda že tu nejsou letos."

"Neměly bychom raději odejít? - Nemáme tu ani prostřeno na Čaj a nic."

"Ba ba, nemáme. - To je hrůza. Podle mého ale bude moudřejší zůstat sedět, protože v tom davu do člověka pořade jen strkají. Jakou mám hlavu, děvenko? - Někdo do mě tak žduchnul, že mi jistě pošramotil účes, ne?"

"Ne, kdepak, vypadáte moc krásně. - Ale, drahá paní Allenova, víte to jistě, že tu mezi tolika lidmi nemáte nikoho známého? Řekla bych, že tu někoho přece musíte znát."

"Namouduši že ne - a je mi to moc líto. Upřímně bych si přála mít tu plno přátel - to bych ti hned přivedla tanečníka. Moc ráda bych tě viděla v kole. Propána, co je to támhle za osobu? Ta je divně nahastrošená! - Ty staromódní šaty! Jen se podívej, jak vypadá zezadu!"

Po chvíli jim jeden ze spolustolovníků nabídl čaj; vděčně přijaly, a z toho vyplynul nezávazný rozhovor s pánem, který byl tak pozorný, a to bylo jedinkrát za celý večer, že na ně někdo promluvil, dokud je po tanci nevyhledal pan Allen a opět se k nim nepřipojil.

"Tak co, slečno Catherino," zeptal se hned, "jakpak se vám líbilo na plese?"

"Bylo to moc pěkné," odpověděla a marně se pokoušela přemoci srdečné zažívání.

"Škoda že si nemohla zatančit," podotkla jeho choť. "Škoda že tu pro ni nemáme tanečníka. - Říkaly jsme si, jak by to bylo pěkné, kdyby tu Skinnerovi byli letos namísto vloni; anebo kdyby se sem byli vypravili Parryovi, jak o tom kdysi mluvili, to by pak mohla tančit s Georgem Parrym. Moc jsem litovala, že tu nemá žádného tanečníka."

"Snad to příště nějak napravíme," utěšil je pan Allen.

Společnost se začala rozcházet, když tanec skončil, takže se ti, co zůstali, mohli volněji pohybovat, a teď nadešla ta chvíle, kdy pravá hrdinka, pokud ještě nesehrála příliš významnou roli v událostech večera, by měla upoutat pozornost a obdiv. Každých pět minut jí odklidí z cesty další davy, a tím se jí poskytne lepší příležitost k okouzlování. Nyní ji uzří mnoho mladíků, kteří dříve nepronikli do její blízkosti. Žádný však při pohledu na ni nezůstal zírat uchvácen, místností se nerozšuměly dychtivé dotazy, nikdo ji neoznačil za božskou. A přitom Catherine vypadala velmi dobře, a kdyby ji byli přítomní znali před třemi lety, byli by se divili, jaká z ní vyrostla kráska.

Přece však si jí kdosi povšiml, a dokonce s obdivem, neboť zaslechla, jak ji dva pánové hodnotí jako pěkné děvče. Taková slova patřičně zaúčinkovala, hned jí večer připadal zdařilejší než dosud - její skromná marnivost byla polichocena a cítila k těm dvěma mladíkům víc vděčnosti za jejich prosté uznání než pravá hrdinka za patnáct sonetů opěvujících její přednosti, a odcházela ke kočáru v růžové náladě, naprosto spokojená s dojmem, jakým na svět zapůsobila.

— 1 —

---

3. kapitola

Každý den teď přinášel s sebou stálé povinnosti: bylo třeba obejít krámy, obeznámit se s dalšími končinami lázeňského města a ukázat se na kolonádě, kde se pak hodinku procházely sem a tam, každého si prohlédly a s nikým se nezastavily.

Zavítaly i do Dolních sálů, a tady se na naši hrdinku usmálo štěstí. Ceremoniář jí přivedl a představil tanečníka: mladého džentlmena jménem Tilney. Mohlo mu být asi pětadvacet, měl dost vysokou postavu a příjemnou tvář s velice bystrýma, živýma očima, a jestli nebyl fešák, hodně se tomu blížil. Choval se uhlazeně a Catherine se zaradovala nad takovým štěstím. Při tanci nebylo mnoho příležitostí k hovoru; avšak jakmile usedli k čaji, našla v něm tak příjemného společníka, jak doufala. Bavil ji plynně a vtipně - užíval přitom jisté hravé ironie, která ji zaujala, třebaže jí často neporozuměla. Chvíli si povídali o věcech, které přirozeně vyplynuly z okolního prostředí, až se k ní náhle obrátil a pravil: "Nedostál jsem zatím svým povinnostem, slečno, a nezeptal jsem se vás, jak se na řádného tanečníka zde sluší, jak dlouho už dlíte v Bathu, zdali jste tu pobývala už někdy dříve, zdali jste navštívila Horní lály, divadla a koncerty, a jak se vám to tady vůbec zamlouvá. Opomněl jsem to - ale byla byste nyní svolná poskytnout mi tyto informace? Jestliže ano, přejdu hned k věci."

"Zprošťuji vás té námahy, pane."

"Ujišťuji vás, že to nepovažuji za námahu, slečno." Vykouzlil na tváři strnulý úsměv, afektovaně zjemnil hlas a zakňoural: "Jste už dlouho v Bathu, slečno?"

"Skoro týden, pane," odpověděla Catherine a s vynaložením značného úsilí se nerozesmála.

"Skutečně?" pronesl s předstíraným úžasem.

"A proč vás to tak udivuje, pane?"

"Proč, viďte," řekl znovu přirozeným hlasem, "ale vaše odpověď vyžaduje nějakou procítěnou odezvu a úžas se lépe zahraje a není o nic pošetilejší než cokoli jiného. - Pojďme ale dál. Pobývala jste tu už někdy dříve?"

"Dosud ne, pane."

"Opravdu? Poctila jste už svou přítomností Horní sály?"

"Ano, pane, byla jsem tam v pondělí." "Navštívila jste divadlo?" "Ano, pane, zhlédla jsem představení v úterý." "A co koncerty?"

"Ano, pane, byla jsem na koncertě ve středu." "A jste tady v Bathu celkově spokojená?" "Ano - velice se mi tu líbí."

"Ted jest mi ještě přezíravě se ušklíbnout a pak si můžeme opět počínat rozumně."

Catherine se odvrátila v rozpacích, jestli si může troufnout se rozesmát.

"Vidím, co si o mně myslíte," pravil pochmurně. "Smutně to se mnou dopadne zítra ve vašem deníku."

"V mém deníku!"

"Ano, umím si přesně představit, co si tam zapíšete: v pátek zašla do Dolních sálů; měla na sobě vyšívané mušelínové šatečky s modrým lemováním - jednoduché černé střevíčky - moc mi to slušelo - ale nevýslovně mě tam pronásledoval jakýsi podivný ztřeštěnec, přinutil mě, abych s ním tančila, a unavoval mě svými nesmysly."

"Nic takového rozhodně nenapíši."

"Mám vám poradit, jak byste si to měla zapsat?"

"Buďte tak laskav."

"Tančila jsem s velmi příjemným mladíkem, jehož mi představil pan King; dlouho jsme spolu hovořili - dělá dojem mimořádně geniálního člověka - doufám, že ho poznám blíž. Tohle bych si, slečno, přál, abyste si zapsala."

"Ale já si možná nevedu žádný deník."

"A možná že nesedíte v této místnosti a já nesedím po vašem boku. To jsou asi stejně sporné skutečnosti. Že byste si nevedla deník! A kterak byste svým nepřítomným sestřenicím vylíčila, jak probíhal váš pobyt v Bathu, bez deníku? Jak byste si uchovala v paměti den za dnem dvornosti a komplimenty, abyste je mohla věrně reprodukovat, kdybyste si je nezapisovala do deníku? - Drahá slečno, nejsem tak neznalý obyčejů mladých dam, jak si o mně zřejmě myslíte; vždyť právě onomu rozkošnému zvyku vést si deník vděčí dámy za lehký styl písemných projevů, pro nějž jsou obecně obdivovány. Každý ví, že talent psát úchvatné dopisy je vyhrazen dámám. Snad jim k tomu příroda dává jisté předpoklady, ale já jsem si jist, že podstatnou měrou přispívá cvik při psaní deníku."

"Někdy o tom dost pochybuji," pravila Catherine váhavě, "že by dámy psaly o tolik lepší dopisy než pánové. Totiž - nezdá se mi, že bychom v tom vždy měly převahu."

"V rámci svých zkušeností jsem dospěl k přesvědčení, že dámy stylizují obvykle dopisy naprosto dokonale, s třemi výjimkami."

"A to?"

"Většinou nemají o čem psát, nevědí, kdy přestat, a zhusta se nevyznají v gramatice."

"Ach, to jsem se namouduši nemusela zdráhat osobovat si právo na váš kompliment. Nemyslíte si o nás v tom směru nic lichotivého."

"Nehlásal bych jako obecně platný poznatek, že ženy píšou lepší dopisy než muži, právě tak jako bych netvrdil, že zpívají lépe dueta nebo kreslí krajinky. Pro každou takovou dovednost, založenou na vypěstovaném vkusu, mají obě pohlaví stejné předpoklady."

V tom okamžiku je vyrušila paní Allenova. - "Catherino milá," pravila, "rozepni mi ten špendlík na rukávu, prosím tebe; bojím se, že už mi tam vytrhl díru, a to by mě moc mrzelo, protože to jsou moje oblíbené šaty, i když metr přišel jen na devět šilinků."

"A víte, že bych byl hádal přesně tolik, milostivá?" podotkl pan Tilney, když si látku pozorně prohlédl.

"Vyznáte se v mušelínech, pane?"

"V těch zvlášť dobře; vždycky si nákrčníky kupuji sám, a mám pověst velkého znalce. Sestra už mě často pověřila, abych jí vybral na šaty. Onehdy jsem jí zase na jedny koupil, a která dáma to viděla, každá mě pochválila. Dal jsem za metr jen pět šilinků, a byl to pravý indický mušelín."

Paní Allenova užasla nad jeho genialitou. "Takové věci obvykle muže vůbec nezajímají," pravila. "Pan Allen přes veškerou mou snahu nikdy nepozná, co mám na sobě. Vaše sestra ve vás musí mít velkou oporu, pane."

"To doufám, milostivá."

"A prosím vás, pane, co soudíte o šatečkách slečny Morlandové?"

"Jsou rozkošné, milostivá paní," prohlásil poté, co si je důkladně prohlédl, "ale mám obavy, že se to nebude dobře prát; myslím, že se budou třepit."

Catherine se zasmála. "Jak můžete vést takové -" divné řeči, byla by málem dodala.

"Naprosto s vámi souhlasím, pane," odvětila paní Allenova, "a také jsem to slečně Morlandové povídala, když si na ně kupovala."

"Na druhou stranu ovšem mušelín se vždycky k něčemu hodí, milostivá paní; slečna Morlandová z toho pak může mít šátek nebo pelerínu nebo kabátek. - Mušelín nikdy nepřijde nazmar. Slyšel jsem to od sestry přinejmenším čtyřicetkrát, když si rozmařile koupila víc, než potřebovala, anebo látku neopatrně rozstříhala."

"Bath je překrásné město, a je tu tolik dobrých obchodů. - U nás na venkově jsme na tom špatně; ne že by v Salisbury nebyly dobré obchody, ale je to přece jen daleko - osm mil je dlouhá cesta; manžel tvrdí, že devět, přesně měřeno; ale já jsem přesvědčena, že to nemůže být víc než osm; ale i to je velká štrapáce - vrátím se vždycky polomrtvá únavou. Ale tady člověk vyběhne ze dveří a za pět minut má nakoupíno."

Pan Tilney zdvořile předstíral zájem o její klábosení a ona s ním setrvala u mušelínů, dokud se nezačínalo opět tančit; Catherinu znepokojovalo, jak naslouchala jejich hovoru, jestli se snad až příliš ochotně nebaví na účet cizích pošetilostí.

"Nad čím jste se tak vážně zamyslela?" zeptal se jí, když se vraceli do tanečního sálu. - "Doufám, že ne nad svým tanečníkem, jelikož jste zavrtěla hlavou ne zrovna s uspokojením."

Catherine zrudla a pravila: "Na nic zvláštního jsem ani nemyslela."

"To je jistě rafinovaná a tajemná odpověď, ale byl bych radši, kdybyste mi rovnou řekla: nepovím vám to." "Tak tedy: nepovím vám to."

"Děkuji vám: teď se totiž jistě spřátelíme, protože mám právo vás v té věci při každém setkání škádlit, a nic na světě tak nepřispívá k sblížení."

Znovu si spolu zatančili, a když zábava skončila, rozcházeli se, aspoň co se dámy týkalo, se silným přáním navázanou známost prohloubit. Jestli na něho myslela natolik, když pila obvyklý horký vinný střik a chystala se na lože, že se jí pak o něm zdálo, nelze zjistit, doufám však, že v tom případě nešlo než o lehké zdřímnutí nebo nanejvýš ranní polosen; kdyby totiž bylo pravda, co tvrdí slavný spisovatel, že žádná mladá dáma nemá právo se zamilovat, dokud jí pán neučiní vyznání, pak by muselo být nanejvýš nepatřičné, aby některá snila o svém vyvoleném dřív, než bychom měli jistotu, že dotyčný už snil o ní. Jakými patřičnostmi se pan Tilney může vykázat co do snů a milování, tím si pan Allen patrně ještě nezačal lámat hlavu, ale že nelze nic namítat proti tomu, aby se společensky stýkal s jeho mladičkou svěřenkou, o tom byl po jistých dotazech ubezpečen; dal si hned zkraje večera tu práci, aby zjistil, kdo je její tanečník, a bylo mu řečeno, že pan Tilney je pastorem a pochází z vážené gloucestershirské rodiny.

— 2 —

---

1. kapitola

Kdo znal Catherinu Morlandovou jako malou holčičku, ten sotva tušil, že je jí souzeno stát se hrdinkou. Životní okolnosti, povaha jejího otce i matky, její vlastní osobnost i sklony - nic tomu nepřálo. Otec, povoláním farář, nebyl ani přezíraný, ani chudý, ba naopak, těšil se všeobecné vážnosti, třebaže se křestním jménem jmenoval Richard a nikdy nebýval fešák. Měl slušné soukromé příjmy a nádavkem k tomu obročí ze dvou farností - a nejevil sebeméně sklony držet své dcery pod zámkem. Matka byla obdařena praktickým zdravým rozumem, přívětivou povahou, a co je zvlášť pozoruhodné, pevným zdravím. Měla tři syny, než přišla na svět Catherine, a místo aby vydechla naposledy, sotva jí darovala život, jak by se dalo čekat, žila si pořád dál - a ještě porodila dalších šest dětí, viděla je vyrůstat a sama přitom ani nezastonala. Rodina s deseti dětmi bude vždycky zvána pěknou rodinkou, pokud jí nechybí žádná hlava, ruka ani noha do počtu. Morlandovi ale jinak na to označení neměli valné právo, protože žádný z nich krásy zrovna nepobral, a Catherine se v tom po mnoho let od ostatních nijak nelišila. Měla hubenou, neladnou postavu, popelavou, bezbarvou pleť, rovné tmavé vlasy a výrazné rysy; - tolik o jejím zevnějšku; - a stejně málo se jevila vybavena na hrdinku po stránce duševní. Dávala přednost chlapeckým hrám, a nejenže měla kriket mnohem raději než panenky, ale i než důmyslnější dětské zábavy: nechovala domácí myšku, nesypala zob kanárkovi, nezalévala růže. Zahrada ji nevábila, a pokud šla natrhat kvítí, tak většinou jenom z nezbednosti - aspoň tak můžeme usuzovat z toho, že ji vždycky více vábilo to, které měla zakázáno brát. - Takové tedy jevila sklony - a její schopnosti nebyly o nic výjimečnější. Nikdy si neosvojila a nepochopila nic dřív, než ji to někdo naučil, a občas ani pak ne, jelikož málokdy dávala pozor, a tu a tam projevovala vyslovenou zabedněnost. Mamince trvalo tři měsíce, než ji naučila nazpaměť Prosbu žebrákovu, a nakonec to její mladší sestra Sally odříkávala lépe než ona. Ne že by Catherine byla vždycky tak nechápavá: Gayovu bajku O zajíci, který měl mnoho přátel, se naučila stejně rychle jako kterékoli jiné děvčátko v království anglickém. Maminka si přála, aby uměla hrát, a Catherine byla přesvědčena, že se jí to bude líbit, protože moc ráda ťukala prstíčkem na ubohém starém spinetu, a tak se v osmi letech začala učit. Učila se rok a víc se s tím nemohla smířit - a paní Morlandová, která netrvala na tom, že se její dcery musí zdokonalovat navzdory neschopnosti či nechuti, jí dovolila, aby toho nechala. Den, kdy se rozloučila s učitelem hudby, byl jeden z nejšťastnějších v Catherinině životě. Nejevila zvláštní nadání pro kreslení; kdykoli se jí ale dostala do ruky rubová stránka nějakého matčina dopisu nebo jiný volný kus papíru, dělala v tom směru, co mohla, a pokreslila jej domečky a stromy a slepičkami s kuřátky, které všechny byly, jako by si z oka vypadly. - Psát a počítat ji naučil tatínek, franštině maminka: výsledky v obou případech nebyly nijak skvělé a vyučování se vyhýbala, jak jen mohla. Jaká to zvláštní směs protikladů! A přitom přes všechnu tuto očividnou lehkovážnost a nekázeň neměla v deseti letech ani zlé srdce, ani zlou povahu, moc málokdy si postavila hlavu, skoro nikdy se nehádala, byla hodná na mladší sourozence, s řídkými výjimkami, kdy je začala komandovat; zároveň byla hlučná a divoká, nechtělo se jí sedět doma ani dbát na čistotu, a nic tak nemilovala jako válet sudy z travnaté stráně za domem.

Taková byla Catherine Morlandová v deseti. V patnácti nastávalo zjevné zlepšení: začala si natáčet vlasy a toužila po plesech; pleť se jí vyčistila, obličej zaoblil a zjemnil nádechem ruměnce, oči hleděly živěji, postava zvýrazněla. Její záliba ve špíně ustoupila parádivosti, a stejně jak na úhledný zevnějšek začala pak dbát na čistotu. Tou dobou už někdy s radostí vyslechla, jak otec s matkou u ní zaznamenávají potěšitelné změny. "Z Catheriny roste docela hezké děvče - už teď je z ní pomalu líbezné stvoření"; taková slova jí občas dolehla k uším, a jak vítaně zněla! Být "pomalu líbezná" je pro děvče, které prvních patnáct let svého života bylo ošklivé, větší rozkoš, než jakou kráska od kolébky kdy pozná.

Paní Morlandová byla velice dobrá matka a stála o to, aby své děti vychovala jaksepatří, jenomže jí tolik času zabralo jejich přivádění na svět a učení těch maličkých, že starší dcery byly zhusta ponechány samy sobě, a proto se není co divit, že Catherine, která od přirozenosti nebyla z kadlubu hrdinek, ve čtrnácti dávala přednost kriketu, míčovým hrám, jízdě na koni a pobíhání venku před knihami - nebo aspoň poučnými knihami -, neboť knihy, z nichž nebylo možno načerpat užitečné vědomosti, obsahující jen příběh a žádné úvahy, takové knihy jí vůbec nevadily. Avšak od patnácti do sedmnácti se přece jen na roli hrdinky připravovala: přečetla všechna díla, jež jsou pro hrdinky nezbytná, aby se jim do paměti vtiskly takové citáty, jaké nejlépe poslouží a navrátí duševní rovnováhu při dramatických zvratech jejich vzrušujících životů. Od Popea se naučila odsuzovat ty, kdož

"na odiv staví posměškům svůj žal".

Od Graye, že

"tak mnohý kvítek skví se nespatřen,
obdařiv vůní svou jen pouštní vzduch".

Od Thompsona, že

"...Je rozkoš sama,
pečovat o vyrůst mladých myšlenek."

A od Shakespeara získala velkou, zásobu vědomostí, kromě jiného, že

"...sebelehčí chmýří je pro žárlivce důkaz bytelnější
než samo Písmo svaté."

Že

"...ubohý
ten brouk, jejž ušlapeme tělesně, tak velkou muku
cítí jako obr, když umírá..."

A že o zamilované mladé ženě se dá vždycky říci:

"...Zkormoucena
a žlutá steskem vysedávala
jak socha Odříkání na náhrobku,
hýčkajíc žal..."

V tom všem se tedy dostatečně vyznala - a ještě v mnoha dalších směrech vykazovala mimořádné pokroky: neuměla sice sestavit sonet, ale přiměla se je číst, a ač si nemohla dělat naděje, že by společnost uvedla do vytržení zapreludováním na klavír podle vlastní inspirace, dokázala vyposlechnout hru jiných, aniž dala najevo únavu. Největší nedostatečnost se u ní projevovala v tužce - o kreslení neměla ani potuchy - nemohla si tudíž troufnout zvěčnit profil milovaného muže, aby bylo možno z toho odhalit její tajný cit. V tom jako hrdinka uboze selhala. Prozatím však svůj nedostatek v plné míře nepocítila, neboť neměla žádného milovaného muže k portrétování. Dosáhla sedmnácti let, aniž spatřila jediného sympatického mladíka, který by na ni citově zapůsobil, aniž v někom vyvolala osudnou vášeň, ba dokonce ani třeba skrovný a pomíjivý obdiv. To bylo skutečně neuvěřitelné! Ovšem neuvěřitelné lze zpravidla docela dobře vysvětlit, zapátráme-li po příčinách. V Catherinině rodišti nežil žádný šlechtic, ba ani baronet. V okruhu jejích známých nebylo rodiny, která se ujala nějakého nalezence a vychovala ho - nevyskytoval se tam žádný mladík temného původu. Její otec neměl svěřence, majitel místního panství neměl děti.

Je-li však mladé dámě souzeno stát se hrdinkou, nezabrání jí v tom ani čtyřicet nevhodných sousedních rodin. Něco se už přihodí, aby jí hrdina přišel do cesty.

Pan Allen, majitel většiny půdy kolem Fullertonu, oné vsi ve Wiltshiru, kde Morlandovi žili, se na radu lékaře chystal do Bathu, léčit si sklon k pakostnici, a jeho paní choť, dobromyslná duše, slečně Morlandové nakloněná, ji pozvala - patrně u vědomí toho, že mladá dáma, kterou v rodné vsi nečeká žádné dobrodružství, se za ním musí vypravit do světa - aby jela s sebou. Tatínek a maminka Morlandovi souhlasili a Catherine tonula ve štěstí.

— 3 —