2
V šelestu lijavce dorazili pozdě odpoledne Kalousovi s Irenou. Již za dveřmi bylo slyšet pohekávání. Vedrali se dovnitř a přivlekli s sebou vítr a déšť. Přivedl je opět Hans; vrátil se z dědiny s promáčeným pytlem na hlavě, vyčouhlý a sukovitý jako smrková souš. V pytlové kápi na hlavě vyhlížel jako falešný prorok nebo vůdce fanatické sekty.
„Ja… tady jsme…“
Příchozí byli v tělesném i duševním rozkladu. Obtloustlý kožešník supěl a funěl pod svými kufry, propocený až na kůži, vlasy slepené deštěm mu zplihle visely k tlustému pohyblivému nosu a z ducaté tváře sálala unavená zloba.
„Uf – myslel jsem, že je to moje poslední hodinka, přátelé!“ vyhekával, popadaje se dlaní za srdce; zkoumal jeho uštvaný cval. Spatřil oheň v kamnech a spěšně se přišoural k teplým plátům, mna si nad nimi prostydlé tlapky se slastným vrněním. „Ta radost, ta radost!“
Brych se ujal zchvácené Ireny, která na výstup doplatila nejhůře. Zhroutila se ztrmáceně na stoličku u kamen s rozevřeným pláštěm a zplihlými vlasy, položila si tváře do dlaní. Drkotala se chladem. Ondra se vzchopil, vytáhl z kufru vlněné ponožky a bez zbytečných slov ji začal přezouvat.
Nebránila se, hrdinsky se přemáhajíc.
„Je ti zle?“ zeptal se jí Brych tiše. Mlčky přikývla a hleděla umíněně stranou. Odvedl ji na kavalec a naházel na ni štiplavé houně; v okamžiku zavřela oči a únava ji sklátila do vysíleného spánku. Obrátil se na Ondřeje: „Měli bychom rychle přejít a vyhledat lékaře.“
Ondra pozdvihl hlavu. „Nejde to! Musíme všichni pohromadě, nechceš-li zabloudit a skončit dole v kriminále. Ostatně – nemůže to dlouho trvat. Tohle není koneckonců rekreační vycházka, musí vydržet!“
Kalousová stále trčela v rozčvachtaných střevících uprostřed chaty, odmítala vzít na vědomí její drsné pohostinství, jako by se probouzela s bahnem pudru na svraštělé tváři do špinavého snu. Pha! Rozježenými vlasy se zrzavým přelivem připomínala pohádkovou ježibabu, ruce držela od těla, hledala popuzeným pohledem svou oběť. Našla ji.
„Tím vším jsi vinen ty, Hugo!“ klnula svému tlouštíku u kamen. Spráskla ruce: „Takový liják! Takový… to je tedy ta horská chata, Hugo!“
Kalous, zkroušený okolnostmi, pokrčil chabě rameny, pokoušeje se ji povzbudit: „Ale prosím…! Kdo za to může?“
„Nikdo jiný než ty!“
Kalous se obrátil s trpitelským výrazem na svého trýznitele a zalomil rukama. Jeho tvář se rozhýbala nevolí, hořce zavyčítal: „Ještě ty začínej! Nevidíš, jak mi je? Srdce…“
A trucovitě se obrátil k teplé plotně, civěl do kamen a vzdorně si pobrumlával.
„Stala jste se obětí omylu, milostivá,“ vmísil se do případu Ondra. „Nejste mezi magnóliemi v Senohrabech a nejste tu sama. Trochu tišeji!“ Kalousová užasle vzhlédla a rázem přenesla svůj hněv na další osobu v chatě, chtělo se jí zřejmě ječet nad pohanou, ale i její skromná inteligence jí napověděla, že tenhle chladný člověk by sotva docenil její patos. Zastavila se nad ním jako dáma a řekla mu s nosem zdviženým k plesnivému břevnoví:
„Tušila jsem vždycky, pane Ráži – že jste nezdvořák! Teď jste se projevil přede všemi. To si říkáte vzdělanec!“ dodala s opovržením a spokojena svým výkonem.
Ráž se nedotčeně zasmál a máchl rukou. Sklonil se nad stůl a prohlížel mapu.
„Zajímalo by mě, kdy odtud vytáhneme paty,“ ozval se z lavice Boris, který se slušně bavil výstupem. Vstal a protáhl se v zádech. „Zábava tu velká není, to mi věřte!“
„Dočkáte se!“ odsekl mu Ondra. „Naprosto nedovolím, rozumíte, Borisi, a zapište si to za uši…“
„Nechte si připomínky, Ráži!“
„…naprosto nedovolím,“ urputně ho přerušil Ondřej, „aby tu kdokoliv tropil nějakou zbrklost na vlastní pěst. Nejlepší možnost, jak dostat všechny do kriminálu. Počkáme na ostatní a za pár hodin jsme všichni v bezpečí.“
Jeho pevný, velitelský hlas zapůsobil uklidňujícím dojmem, Boris nevzdoroval. Přitočil se hadovitě k mlčící Rie, která se uvelebila v zapjatém plášti na lavici. Rozhlížela se kolem sebe a štítivě odtahovala od všeho prsty. Pomohl jí galantně z pláště a usadil se vedle ní.
„Oba j…
