TEĎ MÁ SLOVO DESET OBRÁZKŮ
Za prvé: Emil sám. Vida, už je tu zas! Je tomu přes dva roky, co jsme ho viděli naposled. Vyrostl za tu dobu. A má nové modré sváteční šaty. S dlouhými kalhotami, toť se ví. Ale jestli ten kluk tak rychle poroste, může je napřesrok nosit jako šortky. Jinak se ani moc nezměnil. Je to pořád ten starý, z vlastní vůle vzorný hoch. Maminku má stejně rád jako dříve. A někdy, když sedí spolu, prohlašuje netrpělivě: „Doufejme, že budu co nejdřív vydělávat hodně peněz! Potom už nesmíš pracovat!“ A ona mu se smíchem přisvědčuje: Výborně, potom začnu chytat lelky.“
Za druhé: Vrchní strážmistr Jeschke Nadpis je správný. Neustadtský strážmistr Jeschke postoupil na vrchního strážmistra. Na to pomalování pomníku se už dávno zapomnělo. Pan vrchní strážmistr chodí dokonce k Tisehbeinovům na kávu, když má volno. Ale předtím koupí vždycky u pekaře Wirtha hromadu koláčů. Paní Wirthová, zákaznice paní kadeřnice Tischbeinové, řekla onehdy svému muži, pekařskému mistru Wirthovi: „Poslyš, Oskare, není ti to nápadné?“ A když zavrtěl hlavou, podotkla: „Ještě štěstí, že kolečko k trakán už bylo vynalezeno.“
Za třetí: Profesorovo dědictví. To je tedy ten dům, který Profesor zdědil po tetě. Stojí v Korlsbiittelu na břehu Baltského moře. Někde mezi Travemůnde a Zinnowitz. Nebožka teta bývala za svého života náruživou zahradnicí. A zahrada, ve které je ten starý jednopatrový dům, stojí věru za podívanou. Pláž je blizoučko, můžete tam jít rovnou v plavkách. Jde se tři minuty zeleným, zešeřelým olšovím – a už jste nahoře na dunách. Dole se prostírá Baltské moře. A dřevěný můstek, u něhož přistávají pobřežní parníky, sahá skoro až k obzoru.
Za čtvrté: Gustav s houkačkou. Znáte povídačku o muži, který našel knoflík a dal si k němu ušít oblek? Asi tak to bylo u Gustava. Napřed měl jen houkačku. Potom trápil tatínka tak dlouho, až mu k ní daroval motocykl. Není to samozřejmě žádný těžký stroj, na který by člověk musil mít vůdčí list. Ale sousedům z okolních domů docela stačí ten rámus, který s ním Gustav dělá. Když naskočí ve své kombinéze na motorku nebo zahýbá s rachotem za roh, řekli byste, že to přinejmenším přijíždí mistr německého motoristického sportu. Školní úlohy zatím zahálejí. „Člověče,“ říká Gustav, „v boudě já stejně prolezu! Jsem předposlední. To mi stačí!“
Za páté: Slečna Pony. Když je klukovi čtrnáct let, je pořád ještě pravý kluk, a snad i kluk všivá. Ale holka v tom věku je mladá dáma. A běda, kdybyste se takové slečince vysmáli. Nebo kdybyste jí řekli: „Jen se tak nedělej, ty žábo!“ To byste něco viděli! Z Pony se v těch letech, toť se ví, nestala zrovna opička! Na to je příliš rozumná. Ale dříve bývala poloviční kluk. Dnes je z ní poloviční žabec. Babička jí často říkává: „Jen si dej načas, děťátko, dej si načas, holčičko, být starou ochechulí, na to máš času dost!“
Za šesté: Železniční parník. Viděli jste už někdy trajekt? V Sasnici? Nebo ve Warnemůnde? Nebo ve Stralsundu? To jsou vám prapodivné parníky! Přistanou u nádraží, rozevřou chřtán a najednou na ně vjede vlak. A potom pluje loď s celou železnicí v břiše přes Baltské moře až do Dánska, na Rujanu nebo do Švédska. Tam přistane, vlak sjede s parníku a jede dále po zemi, jako by se nechumelilo. To je, co? Jízda vlakem je krásná Plavba parníkem je taky krásná. Ale jet vlakem po parníku, to musí být krása nad krásu!
Za sedmé: The three Byrons. The three Byrons, tři Byronové, hrají v našem příběhu dost důležitou úlohu. Jsou artisté a vystupují ve varieté. Někdy také– v cirkuse nebo v kabarete. Jeden z Byronů je otec, dva jsou jeho synové. Synové se jrnenují Mackie a Jackie. Jsou to dvojčata, ale Jackie je větší než Mackie. Starý Byron se proto zlobí. Jenže co.má Jackie dělat? Roste. Jiní malí chlapci mají radost, když rostou. Jackie Byron je z toho celý pryč.
Za osmé: Starý známý. To. co tady vidíte, je pikolík. Malý zaměstnanec hotelu, který chce být později číšníkem. Nebo vrchním. Nebo správcem hotelu. Zatím…
