Dvanáctá kapitola
KAPITÁN SE VRACÍ
Ve středu časně zrána přistál kapitán Schmauch opět v Korlsbůttelu. Přístavní dělníci, kteří měli vyložit zboží, stáli už na nábřeží. Kapitán vyřídil běžné formality s celníky a vystoupil na břeh. Bylo mu chladno. Zamířil k hotelu Na pláži, aby si tam vypil šálek horké kávy.
Sotva si ji u sklepníka objednal a sklepník odešel, přihnal se hoteliér, pozdravil ho a vyhrkl: „Nemáte tušení, kde vězí váš synovec?“
Kapitán se dal do smíchu. „Vždy dobře naložen, viďte?
Pošlete mi toho caparta sem. Rád bych mu popřál dobrého jitra.“
„Ale vždyť on tu není! Včera měl volný den a od té doby jsem ho neviděl. A od včerejška zmizel prý beze stopy také Mr Byron a jedno z jeho dvojčat. Člověk má pořád jen samý kříž!“
Kapitán vyskočil. „Odvolejte tu kávu!“ A běžel, co mu jeho staré námořnické nohy stačily, k jachtovému přístavu. Jeho plachetnice tam nebyla! Kolena se pod ním roztřásla. Rozhlédl se. jako by hledal nějakou pomoc. Vtom si všiml cedulky přibité na jednom z kůlů.
Poklekl, strhl ji a přečetl, co na ní je psáno. Byla to Emilova zpráva ze včerejšího dne.
Kapitán namáhavě vstal, a těžce dýchaje, utíkal do Korlsbůttelu. Konečně stanul před vilou U moře. Vrazil do vrátek u zahrady a zazvonil u vchodu do vily. Dveře byly zamčeny. Oběhl dům a nahlédl dovnitř oknem verandy.
U stolu na židli seděl Emil Tischbein. Ruce a hlavu měl položeny na stole a spal.
Na pohovce u zdi ležel malý Dienstag a také spal. Byl zabalený do pokrývky z velbloudí srsti. Z podušky na pohovce čouhala mu jen kštice.
I dveře na verandu byly zamčeny. Kapitán zabubnoval prsty na okno. Nejprve docela potichu Ale hoši se neprobudili. Zaklepal silněji. A ještě hlasitěji.
Konečně zdvihl hlavu Emil. Zprvu byl ještě moc rozespalý. Ale najednou jeho oči oživly. Udiveně se rozhlédl po verandě, zdálo se, že se rozpomíná na mnoho věcí, vjel si rukou do rozcuchaných vlasů, vyskočil a šel odemknout dveře.
„Kde je Jenda?“ vyhrkl kapitán.
Emil honem vyklopil, co věděl. Nakonec řekl: „Vrátili jsme se teprve o půlnoci z Warnemunde. Dienstag se vůbec neprobudil. Sundal jsem ho z vozu, dovlekl jsem ho sem na pohovku a přikryl jsem ho. Sám jsem si sedl na židli. Chtěl jsem čekat, až se rozední, že půjdu napřed zalarmovat přístavní policii, potom připravit Jackieho na to, co se stalo, a že mu odevzdám pro první útěchu padesát marek. A kdyby se plachetnice nenašla, hodlal jsem telegrafovat do Kodaně, do Anglického hotelu.“ Pokrčil rameny. „Ale potom jsem najednou asi usnul. Promiňte, pane kapitáne. Co budeme dělat?“
St rý kapitán zamířil ke dveřím. „Seženu všechny motorové čluny, jež budou k použití. Musíme prohledat moře! Vzbuď svého kamaráda a přijďte do přístavu“. Pak s velikým chvatem odešel.
Emil přistoupil k pohovce a zacloumal Dienstagem. Rychle si vyčistili zuby, zběžně se umyli, rozbalili balíček s chleby, který Dienstag celý včerejší den vláče; s sebou, a žvýkajíce vyrazili z domu.
Na rozcestí se Emil zastavil. „Kamaráde, běž do přístavu! Snad můžeš být kapitánovi nějak platný! Já zatím vzbudím Jackieho a přivedu ho.“ A upaloval k duně.
Za půl hodiny vyplouvalo z korlsbíittelského přístavu dvaadvacet rybářských bárek, pět jachet a sedm motorových člunů. Za předmostím se vějířovitě rozjely různými směry. Bylo ujednáno, že každé plavidlo nespustí sousední z dohledu. Doufali, že takto nepřehlédnou nic, co by bylo sebeméně nápadné.
Kapitán Schmauch stál u kormidla motorového člunu Argus. Jeho majitel, továrník, dal mu jej k dispozici. Emil, Dienstag a Jackie klečeli na lavici a dívali se pozorně po vlnách. Chvílemi se člun tak naklonil, že jim pleskla o tvář slaná voda.
„Myslím, že jsem vám ještě ani nepoděkoval,“ řekl Jackie. „Ale to tím leknutím. První leknutí je vždycky nejlepší. Upřímně vám děkuju. I za ty peníze.“ Stiskl jim ruku. „Tak, a teď se budu věnovat starému pánovi. Tomu je mnohem hůř než mně.“
Přistoupil ke kapitánovi a vesele na něho kývl. „Nedělejte si starosti, kapitáne,“ oslovil ho. „Jistě se nic zlého…
