Podpořte LD sdílením:
Ukázky
Což třepotá se to tu hvězdiček
Což třepotá se to tu hvězdiček, jak včeliček ve vzlétlém roji! Proč asi ta jedna jediná tam samotná povzdál stojí? Tak dumavě chvílemi v dáli zří a bleďoučké její jsou tváře, je patrně hvězda mlaďoučká dle dětinné v očku záře. Jen někdy svůj doufavý vyšle hled a stoudně zas do nebe mrká, ba myslím, že také hvězdička jak hrdlička láskou vrká!
— 1 —
Dík budiž vám, zlaté hvězdičky
Dík budiž vám, zlaté hvězdičky, dík za jeden ze všech darů, že umím lidmi zatočit vesele do rozmaru! Že dovedu někdy alespoň mžik mladistvé ranní záře a živý poblesk radosti do české vkouzlit tváře. Což - což je ta mysl národa tak ztýrána, potrápena, bojácná jako děťátko, tichounká jako pěna! Což - což je ta lidu mého líc tak zsínale, mrtvě bledá, kdo jednou na ni pohlédnul, více mu spáti nedá! Ach, když po té tváři dojemné jen okamžik úsměv skáče, co na tom, že pak humorist do koutku jde a pláče!
— 2 —
Jak lvové bijem o mříže
Jak lvové bijem o mříže, jak lvové v kleci jatí, my bychom vzhůru k nebesům a jsme zde Zemí spjatí. Nám zdá se, z hvězd že vane hlas: "Nuž pojďte, páni, blíže, jen trochu blíže, hrdobci*, jimž hrouda nohy víže!" My přijdem! Odpusť, matičko, již jsi nám, Země, malá, my blesk k myšlénkám spřaháme a noha parou cvalá. My přijdem! Duch náš roste v výš a tepny touhou bijí, zimniční touhou po světech div srdce nerozbijí! My přijdem blíž, my přijdem blíž, my světů dožijeme, my bijem o mříž, ducha lvi, a my ji rozbijeme! * hrdobce = hrdý člověk; hrdobný = projevující hrdost
— 3 —
Měsíček, pěkný mládenec
Měsíček, pěkný mládenec, s jemně zářící lící, oblétá Zemi panenku jak holub holubici. Když ji hled jeho políbí, zvlní se ňadra její, oheň se vnitřní rozkypí a rty se žárem chvějí. Přece se věčně upejpá, ret její vždy zas chladne, stoudně si vede vpovzdálí - a Měsíc schne a vadne. Znej ty panenky jako já, budeš si vést jináče: ve dne se každá upejpá a v noci blahem pláče. Panenka Zem po celou noc hledí k tvé slíčné tváři, k ránu je plno rosných slz jak dívčím po polštáři.
— 4 —
Po nebi hvězdic je rozseto
Po nebi hvězdic je rozseto lesem jak zvonců vřesných, dech času je měrně provádí v jásavých kruzích plesných. Vidíme plesu jenom cíp - zkoumej a čítej sebelíp, mistře v početním cviku, nespočteš tanečníků! Vesele se Zemí Měsíc jde, Země zas v mocném kruhu se okolo Slunce otáčí v zářivém planet pruhu. A i to velké Slunce zas kolem většího vede nás - a toto slunce jeho kde jde? - a kolem čeho? Mysli se nejvýš - a nad tebou hvězd jako vřesných zvonců -, a kdybys byl jako Slunce stár, nedomyslíš se konců! Klečím a hledím v nebe líc, myšlénka letí světům vstříc - vysoko - převysoko - a slza vhrkla v oko.
— 5 —
Seděly žáby v kaluži
Seděly žáby v kaluži, hleděly vzhůru k nebi, starý jim žabák učený odvíral tvrdé lebi. Vysvětloval jim oblohu, líčil ty světlé krtky, mluvil o pánech hvězdářích zove je "Světa krtky". Pravil, že jejich hvězdný zkum zvláštní je mírou veden, dvacet že milionů mil teprv jim loket jeden. Tedy že, řekněm pro příklad - věříme-li v ty krtky -, k Neptunu třicet loket je, k Venuši jen tři čtvrtky. Rozmluvil se pak o Slunci - žáby jsou divem němy -, ze Slunce že by nastrouhal na tři sta tisíc Zemí. Slunce že velmi slouží nám, paprskovými klíny štípajíc věčnost na rok a směnkové na termíny. O kometách že těžká řeč, rozhodnout že to nechce, míní však, že by nemělo soudit se příliš lehce. Nejsou snad všecky nešťastny, nejsou snad zhoubny všecky, o jedné ale vypráví sám rytíř Luběněcki: sotva se její paprsky odněkud k nám sem vdraly, vskutku se v glinské hospodě hanebně ševci sprali. O hvězdách potom podotknul, po nebi co jich všude, skoro že samá slunce jsou, zelené, modré, rudé. Vezmem-li pak pod spektroskop paprsek jejich světla, že v něm naleznem kovy tyž, z nichž se i Země spletla. Umlknul. Kolem horlivě šuškají posluchači. Žabák se ptá, zdaž o světech ještě cos zvědít ráči. "Jen bychom rády věděly," vrch hlavy poulí zraky, "jsou-li tam tvoři jako my, jsou-li tam žáby taky!"
— 6 —
Snad jiní jinak uvidí
Snad jiní jinak uvidí - já myslím nebe širé si jak naší zemi a při hvězdách si myslím na lidi. Vidím tam různotu skupení, velkosti, tvarů a záře - to musí různé osoby být, kde jsou různé tváře! Planetoidek tam havěť zřím - uličnických to zmetků -, jež hvězdám nám již stárnoucím bab nadává a dědků; hvězdičky na šňůře pupečné - embrya - mléčné símě - též nebe je zas v naději a nosí sladké břímě; panenky růžově planoucí, mládence hledů zbrklých, roj mužů světla klidného, roj babic žlutě scvrklých. Běhají spolu, a přece je každý svých práv si bdělý, jak lidi nás zde chladná zášť je chladný éter dělí. Životem různým se nebe skví - dosti však tam též rovů a svaté ticho v koutečkách, jak sluší na hřbitovu. Co světů Svět as pohrobí, jež - jako naši velcí mrtví - zraku zmizí, a přec svou váhou dále působí!
— 7 —
Stárnoucí lidstvo čte ve hvězdách
Stárnoucí lidstvo čte ve hvězdách jak dědeček ve kronice, vždyť čteme tam samou jen minulost, co bylo, co není snad více. Čtem o nesmírnosti prostory a mysl nám trne, žasne, že papršlek světla než sletí k nám, snad hvězda již zhasla, snad hasne. Čeho my ještě se dožili! Ba na stará kolena divy: nám minulé vidět lze přítomně a mrtvy zřít jakoby živy!
— 8 —
V pusté jsme nebeské končině
V pusté jsme nebeské končině, Slunce i se planetami, jinde je světů jen naseto, my jsme tak světově sami! My když i nožičky vyšvihnem do šipkých světelných skoků, letíme k nejbližší sousedce přece jen trojici roků. "Paničko Alfo Kentauri, poptávce dovolte ňáké, matička Slunce se dává ptát, máte-li dětičky také. Nás je vám, stydno až vyslovit! je nás tam doma jak smetí, matička zvláštní má "hvězdáře", kteří jí sčítají děti. Některé z nás, ty už umřely, některé ještě se rodí, některým mladicky do skoku, jiné jak o berlách chodí. Uran a Neptun - tak pro příklad - dávno jak rampouch jsou tuhy, vedle nich v posledním tažení Saturn i se svými kruhy. Jupiter také už zvadlý kmet, pleť jeho žlutě tak září, ledové ruce, líný chod, široké vrásky ve tváři. Promrzelý je to kolohnát! ač že vám sotva se plazí, my když se nejpěkněj točíme, on nám to, habán ten, kazí. Mars - no ten ještě by prošel přec, jen kdyby nebyl tak rudý - to je to: hbitým že pijákem voják as po světě všudy. Země - ach Země! Toť ženuška! při práce věčně jen hravá, plna je květů a písniček mladá jak lípečka zdravá. Ještě pak: holčička Venuše, kypící, bující poupě, a skoro matce až na klíně Merkur, to nemluvně hloupé. Je vám to pečlivá matička, kol sebe drží nás mladší, ale i postárlé propouští, jen až kam zraky jí stačí. A jsou i planety takové, které už před časy zvadly, jejichžto trouchnivé mrtvoly v komety již se rozpadly. Odlétly, ve hvězdách zmizely, už se i rozprchlé zdály, matička na ně jen vzpomíná v světové myšlének dáli. Někdy se po nich však roztouží, náhle je stáhne až k sobě, ohnivé slzičky žíhají po nebi, v němé té době."
— 9 —
Vzhůru již hlavu, národe
Vzhůru již hlavu, národe, k nebi své zdvihni oči! Viz: jsou tam i malé hvězdičky, kol nichž se velké točí! Toť prostě tím: ty maličké z jadrného jsou fládru, ale ty velké a poslušné jen z plynových jsou hadrů. Troufám, že při té myšlénce srdce ti povyskočí - nuž - buďme tou malou hvězdičkou, kol níž se velké točí! Jde to, ach jde! Jen každý hleď k vlastnímu dobře jádru; bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů!
— 10 —
Zem byla dítětem
Zem byla dítětem; myslela, ona že vesmíru pyšný střed a kvůli ní Slunce i obloha a celý širý Svět. Přišlo jí také už poznání, divně se chvěje jí srdce dnes a je jí jak panence rozkvětlé, když vešla v první ples. Po sále hvězdy se chechtají: "Velký svět není jí ještě znám, však - hezounká, milounká panenko - tys zato známa nám! Na tebe my jsme už hleděly, když bylas v poupěti drobný květ, když rostla jsi do krásy - samý sen a sobě celý svět!" Měsíček čekal hned u vchodu: "Panenko, žádám vás - ať tak dím - za taneček první a poslední a za ty mezi tím!"
— 11 —
