Celá e-kniha Cesta zpátky ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
II.
Na odpoledne jsou ve městě ohlášeny demonstrace. Už po měsíce všude stoupají ceny a bída je dnes větší než za války. Mzdy nestačí ani na nejnutnější životní potřeby, a l když člověk má peníze, často za ně nedostane nic koupit. Ale pořád přibývá barů a tanečnich lokálů, a šmelinářství a podvody bují čím dál tím silněji.
Jednotlivé skupiny stávkujících dělníků táhnou ulicemi. Tu a tam se lidé srocují. Říká se, že vojsko má v kasárnách pohotovost, ale zatím se to neprojevuje.
Z různých stran zaznívá volání slávy a hanby. Na jednom nároží kdosi mluví. Ale potom všechno rázem umlká.
Pomalu se blíží kolona lidí ve vybledlých uniformách fronty. Je seřazena do pochodového tvaru jakoby po četách a ve čtyřstupech. V čele průvodu nesou velké bílé tabule: „Kde zůstal vděk vlasti?" — „Váleční invalidé hladovějí."
Ty tabule nesou jednorucí. Často se ohlížejí, zda jim průvod stačí. Neboť oni jsou nejrychlejší.
Za nimi jdou lidé s ovčáckými psy na krátkých vodítkách. Zvířata mají na postroji slepecký červený kříž. Pozorně jdou vedle svých pánů. Když průvod vázne, okamžitě sedají a slepci se zastavují. Občas se do průvodu vrhají psi z ulice. Poštěkávají a vrtí oháňkami, chtějí si s nimi hrát a kočkovat se. Ale průvodci slepců jen pootáčejí hlavy a nedbají štěkotu ani čenichání. Pravda, jejích boltce jsou ještě pevně a pozorně vztyčené a čilé jsou jejich oči; ale jdou, jako by už nikdy nechtěli běhat ani skákat, jako by chápali, k čemu jsou určeni.
Liší se od svých druhů jako sestry-ošetřovatelky od veselých prodavaček. Ostatní psi to ani dlouho nezkoušejí; po několika minutách toho nechávají a ztrácejí se tak kvapně, až to vypadá, že před něčím utíkají. Jenom mohutný řeznický pes zůstává stát. Má přední nohy zeširoka rozkročené a štěká hlubokým hlasem pomalu a žalostně, dokud ho průvod nemine —
Je to zvláštní — všichni tito lidé byli oslepení prachem a olovem; proto se pohybují jinak než lidé nevidomí od narození. Jejich gesta jsou nedočkavější a zároveň opatrnější, nebol nenabyli dosud jistoty mnoha temných let. Ještě v nich žije vzpomínka na barvy, nebe, zemi a soumrak. Pohybují se ještě tak, jako by měli oči, bezděčně zvedají a otáčejí hlavu, aby viděli toho, kdo s nimi mluví. Někteří mají na očích klapky nebo pásky, většina však je bez nich, jako by tak byli přece jen ještě trochu blíž barvám a světlu. Bledé červánky se klenou nad jejich skloněnými hlavami. Ve výkladních skříních se rozžíhají první žárovky. Jejích čela však sotva vnímají vlahý a něžný vzduch večera; — v hrubých svých botách jdou pomalu věčnou temnotou, jež se kolem nich prostírá jako mrak, a houževnatě a smutně šplhají jejich myšlenky nahoru a dolů po nicotných cifrách, které pro ně mají znamenat chléb, zaopatření a život, ale nemohou znamenat ani jedno ani druhé ani třetí. Malátně se ve vyhaslých buňkách jejich mozků ozývají hlad a nouze. Bezmocně a plni temné bázně cítí jejich blízkost, a přece je nemohou vidět a nemohou proti nim dělat nic než kráčet v mnohočetném houfu ulicemi a zvedat mrtvé tváře z temna do světla, s němou prosbou k těm druhým, co ještě vidí, aby přece viděli.
Za nevidomými přicházejí jednoocí, roztrhané tváře zmrzačených hlav, křivá, opuchlá ústa, hlavy bez nosů a bez dolních čelistí, obličeje, které jsou jediná velká rudá jizva s několika děrami tam, kde dříve byla ústa a nos. Nad touto spouští však tiché, tázavé, smutné člověčí oči.
Za nimi následují dlouhé řady těch, kterým amputovali nohy. Mnozí už mají umělé končetiny. Vymršťují se při chůzi šikmo dopředu, a když dopadají na dlažbu, řinčí, jako by celý ten člověk byl umělý, ze železa a s panty.
Potom přicházejí třesavci. Jejich ruce, jejich hlavy, jejich šaty, jejich těla se chvějí, jako by se ještě pořád třásli hrůzou. Už nad tím nemají žádnou moc, jejich vůle je vyhaslá, svaly a nervy se vzbouřily proti mozku, oči otupěly a umdlely.
Jednoocí a jednorucí strkají v malých proutěných korbách na kolech nejtíže raněné, kteří mohou živořit už jenom v kolečkové židli. Jsou zab…
