Ale Kosolova slova jako by byla sirhla oponu, jež se už po celý den zlehka dmula a nadzvedala, takže teď se nám zdá, že šedá, přízračná pustina vrůstá do hospodské jizby. Okna ztrácejí obrysy, stíny vystupují ze škvír podlahy a vzpomínka dýmá zakouřenou místností.
Kosole a Seelig se nikdy neměli rádi. Ale nepřáteli na život a na smrt se stali teprve v srpnu 18. Leželi jsme tenkrát v rozstříleném zákopu za frontou a celou noc jsme museli pracovat na vykopávání hromadného hrobu. Do pořádné hloubky jsme nemohli jít, protože spodní voda sahala vysoko. Nakonec jsme pracovali už v hustém bahně.
Bethke, Wessling a Kosole zabezpečovali stěny. My ostatní jsme sbírali před zákopem mrtvé a kladli je podél okraje jámy v dlouhé řadě vedle sebe, dokud hrob nebude hotový. Albert Trosske, poddůstojník naší čety, odebíral poznávací známky a žoldenky, pokud ještě nějaké měli. Někteří z těch mrtvých měli už černé, nahnilé tváře, neboť rozklad postupoval rychle za těch vlhkých měsíců. Zato však všichni nepáchli tak silně jako v parném létě. Někteří byli mokří a nabobtnalí vodou jako houby. Jednoho jsme našli, jak leží s roztaženýma rukama na zemi. Když jsme ho zvedli, viděli jsme, že to byly jen cáry uniformy, co tu leželo, tak byl roztrhaný. I poznávací známka byla pryč. Nakonec jsme podle záplaty na kalhotách poznali, že to je svobodník Gläser. Byl velíce lehký, neboť ho chyběla skoro polovina.
Jednotlivě nalezené nohy, ruce nebo hlavy jsme shromažďovali zvlášť do stanového dílce. Když jsme přinášeli Gläsra, řekl Bethke: „Dost. Už se tam žádný další nevejde."
Přinesli jsme pár pytlů vápna. Jupp je rozhazoval plochou lopatou po jámě. Chvíli nato přišel Max Weil, který byl vzadu pro kříže. K velkému našemu údivu se z temnoty vynořil i šikovatel Seelig. Slyšeli jsme, že dostal rozkaz pomodlit se nad hrobem, neboť žádný farář právě nebyl na blízku a oba naši důstojníci byli nemocní. Proto byl Seelig ve špatné náladě, nemohl totiž vidět krev, ačkoliv byl tlustý až až. K tomu ještě měl vlčí mlhu a v nocí málo viděl. Byl z toho tak nervózní, že přehlédl okraj hrobu a padl do jámy. Tjaden se začal řehtat a volal tlumeným hlasem: „Zasypat! — zasypat!"
Zrovna na tom místě pracoval v jámě Kosole. Seelig mu padl rovnou na hlavu. To znamenalo okrouhle sto kilo živé váhy. Kosole klel jak pohan. Pak poznal šíkovatele, ale jako starý fronťák si nedělal žádné násilí a nepřestal, neboť koneckonců — byl už rok 1918. Zupák namáhavě povstal, spatřil před sebou svého starého protivníka Kosola, vybuchl a začal na něho řvát. Kosole odpovídal stejně hlasitě. Bethke, který byl také dole, se snažil dostat je od sebe. Ale šikovatel prskal vzteky a Kosole, maje pocit, že mu bylo těžce ukřivděno, nezůstával nic dlužen. Teď skočil do jámy Kosolemu na pomoc ještě i Vilík.- Mohutný řev stoupal z hrobu k nebi.
„Ticho," řekl najednou čísi hlas. A ačkoliv slovo bylo proneseno jen tiše, přestal tam dole hluk jako když utne. Seelig se vyštrachal z jámy a funěl. Jeho uniforma byla bílá od vápna, vypadal jako tlustý svatý Mikuláš s cukrovou polevou. I Kosole a Bethke vylezli nahoru.
Nahoře stál, opřen o svou hůlčičku, Ludvík Breyer. Dosud ležel, přikryt dvěma plášti, před kavernou; neboť právě tenkrát měl první záchvat těžké úplavice.
„Co se zde děje?" otázal se. Tři muži současně se mu snažili vyložit situaci. Ludvík unaveně odmítal výklady. „Je to beztak jedno —"
Felák tvrdil, že ho Kosole udeřil do prsou. Kosole proti tomu obvinění znovu vzkypěl.
„Ticho," řekl Ludvík ještě jednou. Ticho zavládlo. „Máš všechny poznávací známky, Alberte?" otázal se potom.
„Ano," odpověděl Trosske a dodal šeptem, aby to Kosole neslyšel: „Schröder je také mezi nimi.“
Oba se na sebe zadívali. Pak řekl Ludvík „Tak ho tedy přece nezajali. Kde leží?"
Albert ho vedl podél řady. Bröger a já jsme šli za nimi; neboť Schröder byl naším spolužákem. Trosske se zastavil před mrtvolou, jejíž hlava byla zakryta pytlem od písku. Breyer se sklonil. Albert ho zadržel: „Neodkrývat, Ludvíku," prosil…
