I.
Rota pochoduje pomalu, neboť jsme unaveni a máme s sebou ještě raněné. Proto naše skupina zůstává pozadu. Čím dál tím víc. Krajina je pahorkatá, a když silnice stoupá, vidíme z vrchu na jedné straně poslední čtyřstupy našich, a na druhé straně husté, nekonečné řady těch, kteří táhnou za námi. Jsou to Američané. Jako široká řeka valí se jejich kolony mezi řadami stromů, a nad nimi světélkuje neklidný lesk zbraní. Kolkolem však leží tichá pole, a vrcholky stromů ční podzimními barvami vážně a nezúčastněně z postupující záplavy.
Na noc jsme zůstali v malé vesnici. Za domy, ve kterých jsme byli ubytováni, vede úzká pěšinka. Dáváme se po ní, jdeme husím pochodem, je nás dlouhý zástup. Kosola vede. Vedle něho běží Vlk, pes naší roty, a čichá k jeho chlebníku.
Na křižovatce, tam, kde pěšina ústí do silníce, Kosole uskakuje zpátky.
„Pozor!"
V mžiku máme pušky na rukách a jsme rozstříknutí. Kosole leží, připraven k palbě, v příkopu silnice. Jupp a Trosske se krčí za bezovým živým plotem a rozhlížejí se opatrně po terénu, Vilík Homeyer si nadhodil opasek s ručními granáty, a i naši ranění jsou připraveni k boji.
Po silnici přicházejí Američané. Smějí se a povídají si. Je to jejich předvoj, který nás dohonil.
Adolf Bethke jako jediný z nás nezalehl. Zůstal stát, a teď klidně opouští kryt živého plotu. Několika kroky je na silnici. Kosole zase vstává. I my ostatní jsme se vzpamatovali a rozpačitě a zmateně si upravujeme opasky a řemeny pušek — vždyť už několik dní se nebojuje.
Američané jsou zaraženi, když nás vidí. Jejich hovor rázem ustává. Pomalu se blíží. Ustupujeme až k jakési kolně, abychom měli krytá záda, a vyčkáváme. Raněné bereme do svého středu.
Po minutě mlčení vystupuje ze skupiny dlouhatánský Američan a mává na nás.
„Haló, kamaráde!"
Po jeho vzoru zvedá ruku také Bethke. „Kamaráde!"
Napětí povoluje. Američané přistupují blíž. Za chvíli jsme jimi obklopeni. Z takové blízkosti jsme je dosud viděli, jenom když byli zajatí nebo mrtví.
Je to zvláštní chvíle. Díváme se na ně a mlčíme. Američané stojí kolem nás do půlkruhu, samí velcí statní lidé, na první pohled je na nich vidět, že měli vždycky dosyta co jíst. Všichni jsou mladí — žádný z nich není ani přibližně tak starý jako Adolf Bethke nebo Ferdinand Kosole, a to přece nejsou ještě zdaleka nejstarší z nás. Ale žádný z nich není tak mladý jako Albert Trosske nebo Karel Bröger, a to nejsou pořád ještě naši nejmladší.
Mají nové uniformy a nové pláště; jejich boty jsou nepromokavé a padnou jako na míru; jejich zbraně jsou dobré a jejich kapsy plné munice. Všichni jsou svěží a neopotřebovaní.
Ve srovnání s těmito lidmi jsme učiněná horda loupežníků. Naše uniformy jsou vylouhované blátem let, deštěm Argon, vápnem Champagne, bažinami Flander; — pláště, roztrhané střepinami a šrapnely, sešívané hrubými stehy, jsou zatvrdlé hlínou a někdy i krví; — boty rozšmajdané, zbraně vykotlané, munice skoro vyčerpaná; — všichni jsme stejně špinaví, stejně zpustlí, stejně unavení. Válka přes nás přejela jak parní válec.
