41 KAPITOLA
Washington, D.C., čtvrtek 08:30
Paul Hood právě telefonoval se senátorkou Barbarou Foxovou, když se ozval telefon spojující jednotlivé kanceláře.
Nyní, když se akce neodvolatelně rozběhla a mezinárodní bezpečnosti se přestane plést do cesty politika, Hood senátorku seznámil se situací skupiny Striker a informoval ji o postupu operace. Před několika lety byla senátorčina dcera, tehdy ani ne dvacetiletá, v Paříži brutálně zavražděna. Hood očekával, že Foxová nyní bude reagovat s pochopením a těm, kdo jsou ještě v terénu, poskytne podporu.
Neposkytla. Senátorka zuřila.
„Operační centrum si toho na sebe při téhle operaci naložilo až moc!“ obvinila Hooda. „Měly se na ní mnohem víc podílet i ostatní zpravodajské služby!“
„Paní senátorko, Kongresovému výboru pro dohled nad výzvědnou činností jsem hlásil, že máme krizi, kterou je třeba neprodleně řešit,“ opáčil Hood. „Řekl jsem, že zapojujeme Národní úřad pro průzkum a Národní bezpečnostní úřad, a to v rozsahu, jaký umožňují čas a síly tam na místě. Tehdy jste k tomu, abychom se záležitosti ujali, žádné výhrady neměla.“
„Jenže jste neuvedl v plném rozsahu specifická hlediska hrozícího nebezpečí, jenom to, že je značné,“ namítla senátorka.
„Specifická hlediska jsme neznali, až když jsme do toho spadli,“ upozornil ji důrazně Hood.
„A přesně o to mi jde. Do téhle situace jste své lidi poslal bez odpovídajících zpravodajských informací, získaných na základě inteligentního vyhodnocení. A to ‚bez‘ a ‚inteligentního‘ myslím doslova, pane Hoode.“
Telefon zapípal znovu.
„Přejete si, abych ty, co mi zůstali, stáhl?“ zeptal se Hood. Krucinál – jestli chce kritizovat moje schopnosti úsudku, můžu ji klidně nechat, ať si s dalším průběhem akce poradí sama. „Je nějaký jiný způsob, jak tu krizi vyřešit?“
„Žádný kromě toho, se kterým jsme přišli,“ odtušil Hood. „Pak jsme bohužel svázaní scénářem, který jste sestavili,“ řekla senátorka.
Samozřejmě, pomyslel si Hood. Tohle je situace, ve které politika nemůže tratit. Když všechno vyjde, senátorka shrábne zásluhy, že v tomto bodě zapojila do věci Kongresový výbor pro dohled nad výzvědnou činností, že zachránila životy zbývajících členů skupiny Striker i životy bezpočtu Indů a Pákistánců. Když operace zkrachuje, schytá to naplno on. Tohle není první krize, ve které se on a senátorka ocitli. Ale poprvé nabyla takového rozsahu, při němž by bylo třeba zaplatit tak vysokou cenu. Hooda zklamalo, že senátorka hledá obětního beránka místo toho, aby hledala řešení.
Anebo možná naopak hledám já někoho, na koho bych svalil vinu, říkal si. Co když má senátorka pravdu? Co když jsem se s tou operací unáhlil a spěchal na ni jednoduše proto, že skupina Striker už byla na cestě a akce zpočátku vypadala poměrně bez rizika? Možná jsem ji měl utnout, když se ukázalo, jak bude ten seskok riskantní. Možná jsem dopustil, abych se stal zajatcem těch tikajících hodin odměřujících čas, hodin, ze kterých jsem měl strach, namísto abych měl strach z věcí, které jsem věděl najisto. Telefon pípl potřetí.
Chad Malcolm, odstupující starosta Los Angeles, dal Hoodovi už před lety tu nejlepší radu, jakou Hood kdy dostal. Malcolm tehdy řekl, že každý dobrý vůdce načerpá informace, zpracuje si je, nicméně potom jedná podle toho, co mu kdesi v hloubi radí jeho nitro. „Přesně jako v lidském těle,“ prohlásil. „Dovnitř to jde horem, ven spodem. Každá jiná cesta je prostě nepřirozená.“
Senátorka Foxová Hoodovi sdělila, že Kongresový výbor toto „fiasko“ projedná na mimořádném zasedání. Hood neměl, co dalšího by řekl. Zavěsil senátorce telefon a zvedl druhé sluchátko.
„Ano?“
„Paule, máme ho!“ řekl Herbert. „Brett s Mikem mluvil.“
„Je v pořádku?“
„Jo, je. Skončil v údolí, dole pod tou planinou.“
„Bobe… díky.“ Hoodovi se chtělo křičet nebo plakat, spíš však obojí najednou. Nakonec si zhluboka oddechl a vděčně se usmál.
„Než jste to zvedl, promluvil jsem si s Viensem,“ pokračoval Herbert. „Řekl jsem mu, ať pátrání po Mikovi nechá být a podívá se, jestli se ta …
