45 KAPITOLA
Ledovec Siačen, čtvrtek 21:11
Během letu z Washingtonu si Mike Rodgers přečetl celou řadu zpráv o charakteru ledovce Siačen. Nejzajímavější z nich napsal důstojník pákistánské výzvědné služby.
Jak indický, tak pákistánský tisk označovaly ledovec Siačen za „nejvýš položené bojiště na světě“. Přitom však nemá žádnou strategickou hodnotu. Pákistán si na něj dělal dlouho nárok. Ledovec dosahuje výše téměř šesti tisíc metrů, teplota tam klesá až na minus pětatřicet stupňů Celsia a téměř neustávající sněhové bouře a nedostatek kyslíku z něj dělají „nelidské“ místo, jak se vyjádřila jedna indická zpráva, Nikdo tam nežije a pěšky jej nikdo nepřekonává.
Válečnou zónou se stal v roce 1984, kdy se v oblasti začali vyskytovat indičtí vyzvědači. Záměrem zřejmě bylo donutit Pákistán, aby do té oblasti nasazoval jednotky, které by pak chyběly ve válce v obyvatelné části Kašmíru a podél bojové linie. Pákistán však přítomnost indických průzkumných jednotek odhalil v samém počátku, a to díky inzerátu v jednom indickém časopise. Celostránkový inzerát se týkal horolezeckých výprav do té oblasti a obsahoval její fotografie z poslední doby, bez uvedení jména oblasti. Text nabízel zkušeným horolezcům vysoké odměny a sliboval přímo životní zážitky a dobrodružství při vůdcovství výprav „nezmapovanými územími“. Pákistánská kontrarozvědka začala indické průzkumné týmy sledovat a brát do zajetí. Konflikt se stupňoval a do oblasti se brzy začaly stahovat jednotky obou svářících se stran.
Po téměř dvaceti letech hlídkovaly kolem mohutného přírodního útvaru tisíce indických i pákistánských vojáků, podporovaných letadly.
Pokud byly hlídky venku i dnes, Rodgers je ani neviděl, ani neslyšel. Během dlouhé armádní kariéry se už ocitl na řadě zcela odlehlých míst. Takový pocit, jaký měl zde, však dosud nezažil. Stál u paty ledovce. Připadal si osamělý, přitom však byl obklopený ze všech stran horami a ledem, ale neviděl dál, než kam dosvítila jeho baterka. A z vysílačky slyšel jen statické výboje. Posvítil si baterkou na svažitou plochu bílého ledu. Pata ledovce připomínala lví tlapu, byly tu dlouhé, mohutné hradby špinavě bílého ledu, vysoké kolem tří metrů, a mezi nimi úzké průrvy. Směřovaly k mírně stoupající pláni, která se zvedala výš a výš do tmy. Vedle masy ledu si Rodgers připadal křehký a bezvýznamný. Ledovec pravděpodobně vypadal takhle již v dobách, kdy první lidé dole v údolí po sobě házeli klacky a bobulemi ze stromů.
Vysílačka náhle pípla. Rodgers po ní chvatně sáhl.
„Ano?“
„Cíl je nahoře,“ řekl volající.
Spojení bylo přerušované a hlasu bylo stěží rozumět, Rodgers však nepochyboval, že to je Brett August. Plukovník nevěděl, jak dlouho bude moci vysílat, neplýtval tedy slovy a hovořil rovnou k věci.
„Rozumím,“ odpověděl Rodgers.
„Čtyřčlenný tým: dívka a dědeček, Friday a jeden člen buňky,“ sdělil mu August.
„Rozumím,“ opakoval Rodgers. „Jsem přímo pod ledovcem. Mám jít hned nahoru?“
„Kdybys čekal do východu slunce, můžeš se s nimi minout. Je mi líto.“
„To nemusí,“ odtušil Rodgers.
„My tady se pokusíme nepřítele zaměstnat,“ pokračoval August. Jeho hlas se začal vytrácet. „Je tu bouře – buňka vyčerpaná. Munice málo.“
„Tak odtamtud vypadněte,“ řekl Rodgers. „Já si poradím.“
Augustovu odpověď pohltily statické výboje.
„Mám slušný náskok,“ pokračoval Rodgers. Jednotlivé slabiky vykřikoval v naději, že ho August uslyší. „I když Indové vstoupí do údolí už teď, nedoženou mě. Přikazuju ti stáhnout se. Rozumíš? Stáhněte se!“
Odpověď nepřišla, jen hlasité, frustrující popraskávání.
Rodgers stáhl hlasitost a linku nechal ještě pár vteřin otevřenou, potom vysílačku vypnul, aby šetřil baterie, a připnul ji k opasku.
Doufal, že August nebude zkoušet dotáhnout věc do konce. Vracet se dolů z té hory nemusí být pro něj a ostatní ta nejlepší volba. Ale když si najdou nějakou jeskyni a rozdělají oheň, využijí tak svou energii líp, než když budou viset někde na srázu a pokoušet se přilákat indickou armádu. Rodgers však znal pluk…
