03 KAPITOLA
Washington, D.C., středa 06:32
Mike Rodgers šel rázně chodbou ke kanceláři Paula Hooda. Kufřík měl nachystaný a stále ještě si pobrukoval „Vymítače“. Přímo cítil, jak ho úkol, který má před sebou, odpoutání se od každodenní rutiny a nakonec i to, že se dostane pryč z té své kanceláře bez oken, naplňují novou energií.
Hoodův asistent Stephen „Bugs“ Benet ještě nedorazil. Rodgers prošel malou přijímací kanceláří k Hoodově pracovně. Zaklepal a vstoupil. Ředitel Operačního centra přecházel sem a tam, na uších sluchátka. Právě dokončoval hovor se senátorkou Foxovou. Pokynul Rodgersovi, aby šel dál. Generál zamířil k sedačce na opačné straně místnosti. Kufřík postavil na zem, ale nesedl si. Nasedí se dost celý příští den.
Hoodovi bylo pětačtyřicet, skoro tolik jako Rodgersovi, přesto však působil mnohem mladistvějším dojmem. Možná to bylo jen zdání, protože se hodně usmíval a byl optimista. Rodgers byl realista, což byl termín, kterému generál dával přednost před termínem pesimista. A realisté se vždycky zdají starší, zralejší. Jak se jednou jadrně vyjádřil Rodgersův starý přítel, poslanec Layne Maly z Jižní Karolíny: „Nikdo mi nefouká do zadku sluneční svit, tak se mi nemůže objevit na rtech.“ Pokud jde o Rodgerse, tento výrok říkal téměř vše.
Ne že by Hood měl nějak mnoho důvodů k úsměvu. Jeho manželství se rozpadlo a dcera Harleigh trpěla posttraumatickým stresem, jenž byl následkem toho, že se ocitla mezi rukojmími při přepadení budovy Spojených národů. Do Hooda se za divokou přestřelku, jíž krizi vyřešil, tvrdě obuly světový tisk i americká liberální média. Rodgers by se nedivil, kdyby kvůli tomu zásahu senátorka Foxová dala Hoodovi co proto, až by mu z toho zaléhalo v uších. Na tomhle je zatraceně zlé to, že nic našim soupeřům nepomůže tak, jako když se pereme mezi sebou. Rodgers téměř slyšel jásání Japonců, islámských fundamentalistů, Němců, Francouzů a ostatních z eurocentrického bloku. A my se tu hádáme poté, co jsme jejich velvyslancům zachránili život.
Je to pokřivený svět. A možná právě proto potřebujeme, aby Operační centrum řídil někdo takový, jako je Paul Hood. Kdyby to záleželo na Rodgersovi, cestou z té budovy by pár těch velvyslanců sám s chutí odstřelil.
Hood si stáhl sluchátka z uší a pohlédl na Rodgerse. V tmavých očích barvy lískových oříšků se zračily jakási bezmoc a frustrace. Černé vlnité vlasy měl nezvykle neupravené. A neusmíval se.
„Tak jak je?“ zeptal se. „Všechno zařízené?“
Rodgers přikývl.
„No, dobrá.“
„Jak to jde tady?“
„Nijak dobře,“ odtušil Hood. „Senátorka Foxová si myslí, že jsme se dostali lidem moc na oči. Chce s tím něco udělat.“
„A co?“……
„Utlumit nás,“ odpověděl Hood. „Chystá se Kongresovému výboru pro dohled nad výzvědnou činností navrhnout, aby svým výnosem změnil Operační centrum na menší organizaci s lepším utajením.“
„V tom cítím prsty Kirka Pikea,“ poznamenal Rodgers.
Pike byl nově ustanovený ředitel CIA. Ctižádostivý bývalý náčelník výzvědné služby válečného námořnictva byl nesmírně oblíbený v Kapitolu a tuto funkci přijal s cílem, který si sám sobě určil: co nejvíc zpravodajské činnosti v zemi shromáždit pod jednu střechu.
„Že do toho vrtá, v tom jsem s vámi zajedno, ale asi za tím nebude jen on,“ odtušil Hood. „Foxová říkala, že generální tajemnice Čatterdžíová pořád ještě reptá, prý nás pošle před Mezinárodní soudní dvůr a bude žádat, abychom byli obžalováni z vraždy a ze svévolného vstupu na svrchované území.“
„Chytré,“ podotkl Rodgers. „Toho prvního se nikdy nedočká, ale v tom druhém jí někteří právníci můžou dát za pravdu.“
„Přesně tak,“ souhlasil Hood. „Posílí tím vlastní pozici a stvrdí status Spojených národů. A taky zaboduje u pacifistů a u protiamerických vlád. No, a Foxová si očividně myslí, že tohle všechno vyšumí, když se náš dosavadní statut zruší a v tichosti přepíše.“
„Chápu. Kongresový výbor pro dohled nad výzvědnou činností chce být o krok napřed, aby se postup Čatterdžíové jevil jako zastrašující a zbytečný.“
„To jste trefil,…
