32 KAPITOLA
Washington, D.C., čtvrtek 06:25
„Co se to tam ksakru teď stalo?“ zeptal se Bob Herbert Viense.
Šéf zpravodajců seděl u stolu ve své zatemněné kanceláři. Sledoval monitor napůl zavřenýma očima, když tu ho obraz náhle probral. Okamžitě stiskl tlačítko rychlovolby telefonu a spojil se s Národním úřadem pro průzkum.
„Vypadá to, že spadl vrtulník,“ odpověděl Viens.
„Vrtulník,“ opakoval Herbert. Znělo to spíš jako otázka než jako konstatování.
„Vy jste si zdřímnul,“ poznamenal Viens.
„Jo, měl jsem zavřené oči. Tak co se stalo?“
„Viděli jsme jen, jak se ocas toho vrtulníku přiblížil k útesu, a dva lidi, kteří se spustili po laně. Zdá se, že buňka vzala ty lidi mezi sebe, a vrtulník šel k zemi. Neměli jsme dost široký záběr té oblasti, abychom to mohli tvrdit s jistotou.“
„Friday měl vrtulník,“ řekl Herbert. „Mohl to být on?“
„Nevíme, kdo na tom laně byl,“ odtušil Viens. „U jednoho z nich to vypadalo, jako když má vysílačku. Byla to krabička s nějakou elektronikou, ale nezdálo se mi, že to je něco, co mají naše zpravodajské služby.“
„Ještě se vám ozvu.“
„Bobe…? Jestli to byl indický vojenský vrtulník, Indové budou vědět, kde se zřítil. A i kdyby nebyl, tu explozi zaznamenají jejich družicové monitory nebo seismické přístroje.“
„Vím,“ odtušil Herbert. Nechal zatím Viense čekat na lince a zavolal kancelář Hanka Lewise. Ten ještě nedorazil. Herbert zkusil jeho mobil, dostal však jen hlasovou schránku. Lewis buď právě volal, nebo byl mimo dosah. Herbert zaklel. Nakonec mu zkusil volat domů a zastihl ho, když se zrovna holil.
Pověděl mu, co se stalo, a zeptal se, jestli s určitostí ví, zda je Friday v Džaudaru.
„Předpokládám, že ano. Od té konference jsem s ním nemluvil.“
„Můžete se s ním nějak spojit?“
„Jenom do vrtulníku.“
„Co jeho mobil?“
„Ten jsme nezkoušeli, ale jestli se pohybuje v horách, může to být těžké.“
„Pravda. A vysílačka?“
„Pro spojení s ním jsme použili frekvenci NATO, ale tu takhle doma nemám.“
„No, můžeme ho teda vysledovat zpátky a spojit se s ním. Díky. Až ho budeme mít, dám vám vědět.“
Herbert ukončil hovor a pohlédl na časový údaj na monitoru. Bylo šest třicet. Kevin Custer, vedoucí oddělení elektronické komunikace, už bude v kanceláři. Herbert tam zavolal.
Custer byl dvaatřicetiletý absolvent Massachusettského technického institutu a vzdálený příbuzný generála George Armstronga Custera po linii generálova bratra Nevina. Od rodiny Custerových se očekávalo, že její členové budou sloužit v armádě. Kevin v ní strávil dva roky, než přešel do CIA. Tam pobyl tři roky, a potom ho k sobě přetáhl Bob Herbert. Custer byl ten nejvytrvalejší optimista, jakého Herbert kdy poznal, a vždy připravený udělat, co je třeba.
Custer mu řekl, že mu požadovanou informaci opatří, ať zůstane na telefonu. Neznamenalo to žádné „Podívám se po tom a zavolám“. Znamenalo to „Zůstaňte, mám to za vteřinku“. A měl.
„Tak, tady to je,“ řekl. „Do Národního bezpečnostního úřadu hovor jde na frekvenci 101,763, systém PL 123,0 Hz, inverzní zakódování 855. Můžu kontaktovat zdroj, jestli chcete.“
„Spojte to.“ Za okamžik Herbert uslyšel pípnutí.
„Já teď mizím,“ oznámil mu Custer. „Když ještě něco budete potřebovat, dejte vědět.“
„Vlastně potřebuju,“ řekl Herbert. „Zavolal byste Paulu Hoodovi a přepnul to taky k němu?“
Custer mu vyhověl. Vysílačka pípla znovu. Potom potřetí. A počtvrté.
„Co je, Bobe?“ Hoodův hlas zněl omámeně. Nejspíš dřímal také.
„Viens a já jsme právě viděli, jak ta pákistánská buňka sebrala dva lidi, kteří se k ní spustili z vrtulníku. Vypadalo to, že ten se pak zřítil,“ sdělil mu Herbert. Vysílačka mezitím pípla popáté. „Pokoušíme se zjistit, jestli jeden z nich nebyl Ron Friday.“
„Já myslel, že letí do Džaudaru.“
„Přesně tak.“
Vysílačka pípla ještě dvakrát, než se kdosi ozval. Ron Friday to zcela určitě nebyl.
„Ano?“ pronesl ženský hlas.
„Tady základna 855,“ řekl Herbert. Ohlásil se kódovacím identifikačním číslem. „Kdo je tam?“
„Někdo, kdo má vaši vysílačku a toho, kdo ji obsluhuje…
