67 KAPITOLA
Ledovec Siačen, pátek 04:00
Rodgers se krčil za deskou, pistoli v ruce, a dával pozor na protější skalní stěnu ohraničující prostranství. Nanda dál vysílala, oheň však Rodgers nechal vyhasnout. Indové na ně sice nezaútočili, nechtěl jim však sloužit jako cíl, kdyby si to rozmysleli. Napadala ho spousta důvodů, proč by se to mohlo stát.
Jestli se Nandina zpráva dostala ven, vojáci by mu to už určitě dali nějak najevo. Nechce se jim riskovat, že někteří budou zastřeleni, právě tak jako nechce riskovat on. Zůstávají v klidu, a to by mohlo znamenat, že buď čekají na nějakou Rodgersovu chybu, nebo na příchod posil. Anebo možná čekají, až se rozední, a potom zaútočí. Mají zbraně s delším dostřelem, potřebují jen světlo, aby mohli vyšplhat nahoru po srázech a vyhlédnout si cíl. Není vyloučeno, že se k nim již pomalu a opatrně stahují. Ron Friday možná k Indům přešel a výměnou za poskytnutí azylu vyzradil, kde se Rodgers a ostatní skrývají. Rodgerse by to nijak nepřekvapilo. Friday se prozradil, když nedal najevo žádný údiv nad tím, proč Fenwick odstoupil. Že je Fenwick zrádce, věděli jen Hood, prezident, viceprezident, první dáma a Fenwickův asistent.
Friday to však věděl také – protože tomu ksindlovi nejspíš v Baku sloužil coby předsunutý agent. A Rodgers nebyl dalek myšlenky, že Friday měl možná prsty v atentátech na agenty CIA, kteří tam pracovali. Tak či tak, Friday se bude zodpovídat. Rodgers ho buď dostane sám přímo zde, nebo na konci vysílání sdělí své podezření Hoodovi.
Nyní, když oheň uhasl, měl Rodgers další problém. Obětoval rukavice a kombinézu, a nyní měl ruce zkřehlé zimou a paže i hruď mu mrzly. Jestli s tím něco neudělá, brzy zemře na podchlazení.
Krátkým pohledem se přesvědčil, jestli to, co zůstalo z desky, ochrání Nandu před palbou, a potom se odplazil za ledovou bariéru, kde nechal Samuela.
Pákistánec byl mrtev.
Nepřekvapilo ho to. Překvapil ho však smutek, který se ho zmocnil, když nalezl jen tělo bez života.
Na Samuelovi bylo cosi, co nezapadalo do šablony představ o teroristovi, zaslepeně jdoucím za svým cílem. V posledních okamžicích života, kdy se měl modlit k Alláhovi, aby přijal jeho duši, radil Rodgersovi, jak spojit parabolu s vysílačkou. A to Rodgerse dojalo stejně jako to, že Samuel s tak úpornou odhodlaností putoval horami společně se dvěma dávnými, historicky danými nepřáteli.
Nyní bylo na Samuelovi, aby Rodgersovi zachránil život i po své smrti. Generál měl další důvod, proč mu být vděčný. Svlékl mrtvému kabát a rukavice. Obírání mrtvých nepřátel o oděv nebo o zbraně k válce vždy patřilo, avšak svým spolubojovníkům vojáci jen zřídkakdy berou věci, i když jde o takové, které sami potřebují. Zde to Rodgersovi připadalo spíš jako dar než jako olupování mrtvých.
Generál klečel vedle mrtvého a oblékal si jeho kabát. Byl již téměř hotov, když ho začala brnět kolena. Nejprve ho napadlo, že to je zimou, potom si však uvědomil, že se to zachvívá země. V následujícím okamžiku uslyšel tlumený, dunivý řev.
Chvění i rachot připomínaly rozjíždějící se lavinu. Rodgers si říkal, jestli exploze nenarušily soudržnost srázů a ty se na ně nesesouvají. Pokud ano, pak úpatí stěn není to nejbezpečnější místo.
Vstal a běžel zpátky k Nandě. Rachot a otřesy cítil až v břiše. Ten pocit tu již jednou zažil. A rozpoznal, co to je.
Nebyla to lavina. Bylo to něco horšího. Proto Indové s útokem vyčkávají.
Ve světle, rozlévajícím se od severu, v té chvíli zřetelně vystoupily obrysy vrcholů okolních ledových štítů. Rachot a řev nyní přešly v pravidelný rytmus otáček rotoru blížícího se indického Mi-35, jehož posádka je předtím pronásledovala a pokoušela se je zabít. S tím měl Rodgers počítat. Vojáci vrtulníku rádiem sdělili, kde se uprchlíci nacházejí.
Vklouzl za desku k Nandě a klekl si obličejem k ní. Ve tmě nahmatal její tváře, podržel je v dlaních a natočil si její hlavu tak, že měl ústa těsně u jejího ucha, aby ho přes rachot rotoru slyšela.
„Zkuste se dostat ke vchodu, já zatím zaměstnám ten…
