Kapitola 18
bree mi zavolala do kanceláře, právě když jsem v jednu hodinu jedl křupavý rohlík bez másla. „Podařilo se nám trochu zvětšit ten videozáznam,“ řekla. „Pověz mi, co si myslíš o tomhle, Alexi. Vrah má na čele jizvu ve tvaru půlměsíce, docela dobře viditelnou.“
Na okamžik jsem se zamyslel. „To by mohlo znamenat úraz hlavy. Je to výstřel naslepo, ale třeba si poškodil přední mozkové laloky. Lidé s takovým poškozením se vyznačují návaly špatné nálady a vznětlivostí.“
„Díky, doktore,“ řekla Bree. „Je fajn mít tě v týmu.“
Tak já byl v týmu? Odkdy? Souhlasil jsem s tím? To těžko.
Po obědě a milém rozhovoru s Bree o vraždě jsem měl posledního klienta toho dne a zároveň mého nejoblíbenějšího – ženu kolem pětatřiceti jménem Sandy Quinlanová.
Sandy se nedávno přistěhovala do Washingtonu z maloměsta v severním Michiganu nedaleko Kanady. Přijala práci učitelky v Southeastu, čímž si ihned získala mou přízeň. Naneštěstí se Sandy neměla ráda ani co by se za nehet vešlo. „Vsadím se, že máte alespoň tucet klientek jako já, Alexi. Těch osamělých, deprimovaných svobodných žen z tohohle velkého zlého města.“
„Budete se divit, ale nemám,“ řekl jsem jí pravdu, což je jeden z mých zlozvyků. „Jste má jediná šíleně smutná princezna.“
Sandy se pousmála a pokračovala. „No, je to vlastně… k uzoufání. Skoro všechny ženy, které znám, hledají to samé.“
„Štěstí?“ zeptal jsem se.
„Chtěla jsem říct chlapa. Nebo možná ženu. Někoho, koho by mohly milovat.“
Rozhodně jsem v Sandy viděl jinou osobu, než jakou ona viděla v sobě. Zvolila si roli klasické staré panny a zakryla svůj půvab brýlemi s černými obroučkami a tmavými pytloví tými šaty. Jak si na mě postupně zvykala, ukázalo se, že když chce, dokáže být pohledná, zajímavá a zábavná. A velice jí záleželo na dětech, které učila. Často o nich mluvila těmi nejvřelejšími slovy. Ani stopa po ambivalenci.
„Mně jste nikdy k uzoufání nepřipadala,“ řekl jsem jí nakonec. „Promiňte, je to jen můj názor. Můžu se mýlit.“
„No a jak byste nazval člověka, jehož nejlepším přítelem je jeho psychoterapeut?“ Než jsem stačil odpovědět, nesměle se zasmála. „Nebojte se, není to tak šílené, jak to zní. Chtěla jsem jen říct, že…“
Měl jsem nutkání ji obejmout, ale jako terapeut jsem to nemohl udělat. V jejích očích však bylo cosi naléhavého, že jsem se neubránil soucitu. Chtěl jsem jí dát nějak najevo, že mi záleží na tom, jak se jí vede. A chtěl jsem se postarat, aby náš vztah zůstal zcela profesionální. Možná Sandyin tón a vyčkávavý pohled nic neznamenaly. Ale nakonec – všechno něco znamená, alespoň tak jsem to četl ve spoustě tlustých knih na Univerzitě Johna Hopkinse.
Musel jsem být se Sandy opatrný. Sezení proběhlo dobře, a jakmile odešla, byl jsem pro ten den hotový. Opravdu hotový? Neměl jsem teď ještě druhou práci?
Právě jsem scházel po schodech ze své ordinace, když mi zazvonil mobil. To číslo jsem neznal. Co teď?
Přiložil jsem telefon k uchu.
„Volám místo Kylea Craiga,“ řekl mužský hlas. Trochu se lámal, ale získal si mou plnou pozornost. „Zrovna teď nemůže přijít k telefonu… protože sedí na samotce v Coloradu. Ale přál si, abyste věděl, že na vás myslí každý den a plánuje pro vás překvapení. Děsivé překvapení, přímo tady ve Washingtonu. Nezapomínejte, Kyle je mistr v plánování. A chce také, abyste věděl, že už čtyři roky neviděl slunce – a to ho posílilo a zdokonalilo v tom, co dělá.“ Telefon mi oněměl v ruce.
Kyle Craig. Proboha, co ještě? A co měl ten vzkaz znamenat? Naplánoval pro vás překvapení…
