094. KAPITOLA
NIKDE NEBYLA ZPRÁVA o atentátu přijata s takovým zármutkem jako ve Washingtonu. Thomas Byrnes byl milovaný i nenáviděný, ale patřil tomuhle městu, a zvláště teď.
Christine Johnsonová byla v šoku stejně jako její nejbližší přátelé a skoro každý, koho znala. Učitelé a děti ve škole Sojourner Truthové byli tím, co se prezidentovi stalo v New Yorku, naprosto zničení. Bylo to tak děsivé a kruté, ale také tak nesnesitelně smutné a neskutečné.
Kvůli střelbě bylo to odpoledne ve všech školách zrušeno vyučování. Christine Johnsonová sledovala televizní zpravodajství z pokusu o atentát od prvního okamžiku, kdy přišla domů ze školy. Stále nemohla uvěřit tomu, co se stalo. Nikdo tomu nemohl uvěřit. Prezident byl stále naživu. Žádné další informace nebyly zatím zveřejněny.
Christine nevěděla, jestli byl Alex Cross v Madison Square Garden, ale věřila, že ano. Bála se i o něj. Líbila se jí detektivova upřímnost a vnitřní síla, ale hlavně jeho schopnost soucitu a zranitelnost. Líbilo se jí, jak se dívá, mluví, jak se pohybuje. Také se jí velice líbilo, jak Alex vychovává svého syna Damona. O to víc toužila po svém dítěti. Musí si o tom s Georgem promluvit. Musí si s Georgem promluvit.
Ten večer přijel domů před sedmou, což bylo o hodinu dříve než obvykle. George Johnson pracoval tvrdě ve své právnické firmě. Bylo mu třicet sedm a měl jemnou, pohlednou dětskou tvář. Byl to dobrý člověk, i když příliš sobecký.
Christine ho přesto milovala; akceptovala jeho dobré i špatné stránky. Myslela na to, když ho objímala ve dveřích. V její mysli o tom nebyla žádná pochybnost. Setkala se s Georgem na Howardově univerzitě a od té doby byli stále spolu. Věřila, že to tak má být a že to tak zůstane.
„Na ulicích pořád pláčou lidé,“ řekl George. Po objetí si svlékl sako obleku od Brooks Brothers a uvolnil kravatu, ale nešel se nahoru převléknout. Teď večer porušil všechny svoje zvyky. Bod pro Georga.
„Prezidenta Byrnese jsem nevolil, ale přesto to na mě dolehlo, Chris. Zatracená smůla.“ V jeho očích byly slzy a to znovu vyvolalo její.
George obvykle své city skrýval a držel v sobě. Christine dojalo jeho pohnutí. Byla hodně dojatá.
„Už jsem plakala několikrát,“ přiznala se Georgovi. „Znáš mě. Já ho volila, ale o to nejde. Zdá se, jako bychom ztráceli respekt ke všem institucím, ke všemu trvalému. Hrozně rychle ztrácíme úctu k lidskému životu. Vidím to už i v očích šestiletých školáků. Vidím to ve škole každý den.“
George Johnson znovu objal svou ženu a pevně ji k sobě přitiskl. Při svém metru osmdesát byl stejně vysoký jako ona. Christine mu lehce položila hlavu na rameno. Voněla citrusovým parfémem. Používala ho do školy. Tak moc ji miloval. Byla jiná než všechny ostatní ženy, jiná než všichni lidé, které kdy potkal. Byl neuvěřitelně šťastný, že ji má, že ho miluje, že ji může takhle držet.
„Víš,jak to myslím?“ zeptala se. Chtěla ten večer s Georgem mluvit, nechtěla, aby se jí vzdálil, jak se to často stávalo.
„Jistěže ano,“ řekl. „Každý to cítí, Chrissie. Ale nikdo neví, jak to zastavit.“
„Připravím nám něco k jídlu. Můžeme se dívat na CNN. Nechce se mi na ty zprávy dívat, ale zároveň nemohu přestat.“
„Pomůžu ti s baštou,“ nabídl jí George, což nebylo obvyklé. Přála si, aby to takhle bylo častěji a aby ho k tomu nemusela přimět další národní tragédie. Věděla, že taková je většina mužů. V manželství byly horší věci.
Uvařili společně vegetariánskou ibiškovou polévku a otevřeli láhev Chardonnay. Sotva před televizí dojedli večeři, zazvonil zvonek u hlavních dveří. Bylo chvilku před devátou a nikoho nečekali, ale někdy se zastavili sousedé.
CNN ukazovalo situaci v Newyorské fakultní nemocnici, kam byl prezident po střelbě odvezen. Spolu s několika dalšími policisty, kteří byli na místě činu, se tam objevil Alex Cross, ale moc toho neřekl. Alex vypadal nešťastně, unaveně, ale zároveň ušlechtile. Christine se nezmínila Georgovi, že ho zná. Přemýšlela proč. Neřekla Georgovi ani o Alexově pozdní návštěvě u nich doma. On ji za…
