Podpořte LD sdílením:
Anotace
Stručný děj
Kniha vypráví o výpravě Jima Landona a Bruce Otta do kanadských Skaliských hor. Zde se setkají s jejich králem, velkým medvědem grizzly Thorem. Poté co ho postřelí, se rozhodnou, že ho musí zabít za každou cenu. Thor na útěku potká malého sirotka, černé medvídě jménem Muskwa, které si získá Thorovo srdce, takže cestují spolu. Lovci je stále pronásledují, ale když Jim chytí a vezme Muskwu do tábora, kde jej ochočí, mění na medvědy názor. Zvláště potom, co ho Thor nechá žít, i když měl příležitost ho zabít. Lovci odjíždí a Jim pouští Muskwu na svobodu.
Hlavní postavy
Jim Landon - přírodopisec, dobrosrdečný, představuje autora, který v této knize popisuje své zážitky, cestoval do divokých končin a psal o věcech, co tam objevil
Bruce Otto - zálesák, průvodce divočinou, vyrůstal v horách, znalec medvědů, vášnivý lovec
Thor - medvěd grizzly, čestný, poctivý v bojích, bezelstný, vytrvalý, trpělivý, dobrosrdečný
Muskwa - osiřelé mládě černého medvěda; statečný, učenlivý, zvědavý
Ukázky
Předmluva
Je to jakási zpověď, předkládám-li veřejnosti tuto druhou svoji knihu o přírodě - zpověď i naděje. Zpověď člověka, který dlouhá léta lovil a zabíjel, než došel k poznání, že mu divočina nabízí poutavější zábavu než hromadné zabíjení - a naděje, že to, co jsem napsal, přispěje k tomu, aby i ostatní pocítili a pochopili, že největší vzrušení při lovu není zabíjet, nýbrž nechat žít. Je sice pravda, že v rozlehlých, liduprázdných končinách člověk musí zabíjet, aby mohl žít; Člověk musí mít maso, a maso je život sám. Ale zabíjet pro ukojení hladu není krvelačnost. Není to chtivost zabíjet, která mi vždy připomíná onen den v horách Britské Kolumbie, kdy jsem v necelých dvou hodinách skolil na horském svahu čtyři šedé medvědy - a zničil tak snad na sto dvacet let života za sto dvacet minut. A to je pouze jeden případ z mnohých, pro které pohlížím teď na sebe takřka jako na zločince - neboť zabíjet pro vzrušení ze zabíjení se příliš neliší od vraždy.
Mé knihy o zvířatech jsou tedy jakýmsi nepatrným pokáním, po kterém nyní dychtím, a přeji si opravdu, abych jim dodal nejen dobrodružné poutavosti, nýbrž i věrnosti v líčení skutečnosti. Jako v lidském životě, jsou i v životě divočiny tragedie, humorné i dojemné příhody.
Jsou to úžasně zajímavé události, skutečné příběhy a opravdové životopisy, o nichž lze psát, aniž by k tomu bylo zapotřebí příliš velké obrazotvornosti. V "Kazanovi" jsem se snažil podat čtenáři obrázek o letech svých zkušeností mezi divokými tažnými psy severu. V "Šedém medvědu" jsem se úzkostlivě přidržoval skutečných událostí, jak jsem se s nimi setkal v životě divokých zvířat, o nichž jsem psal.
Malý Muskwa byl se mnou celé léto a podzim v kanadských skalistých horách. Pipoonaskoos je pohřben v kraji firepanských hor, s náhrobkem nad hlavou, zrovna jako člověk. Dvě mláďata grizzlyho, která jsme vyhrabali na Athabasce, jsou mrtva. A Thor stále ještě žije, neboť jeho loviště je v kraji, kam nezavítají žádní lovci, a když se nám konečně tato příležitost naskytla, nezabili jsme ho. Letos (v červenci 1916) se vrátím do Thorova a Muskwova kraje. Myslím, že bych poznal Thora, kdybych ho opět uviděl, neboť byl obrovského vzrůstu. Ale Muskwa za dvě léta vyrostl z útlého mláděte v dospělého medvěda. A přece však věřím, že by mne Muskwa poznal, kdybychom se náhodou opět setkali. Jistě nemohl zapomenout na cukr, ani na to, jak se ke mně v noci častokrát přitulil a jak jsme spolu hledali různé kořínky a bobule, či jak jsme si v táboře často hráli, že spolu zápasíme. Ale konečně není vyloučeno, že mi třebas nikdy neodpustil ten poslední den, kdy jsme mu tak bezcitně utekli - a zanechali ho samotného svobodně v horách.
James Oliver Curwood. Owosso, Michigan, 5. května 1916
— 1 —
Kapitola 1.
Tiše a nehybně, jako velký načervenalý balvan, stál Thor hodnou chvíli a rozhlížel se po svém panství. Nedohlédl daleko, neboť jako všichni grizzlyové měl oči malé, posazené daleko od sebe, a špatný zrak. Na vzdálenost až půl míle (anglická míle: 1.609,3 m) rozeznal kamzíka (kamzík bělák je velmi podobný jak některým kozám, tak našemu kamzíku horskému, je však statnější; žije ve vysokých horách severní Ameriky) či horskou ovci, ale dál za tou hranicí byla jeho světem obrovská prostora, zalitá sluncem nebo tajemství, zahalené noční tmou, kterou se potuloval, veden převážně sluchem a čichem.
Právě čich ho nyní zadržel, že stanul tiše a bez hnutí. Z údolí zalétl k jeho nozdrám pach, který předtím ještě nikdy neucítil. Bylo to něco, co sem nepatřilo a co ho podivně vzrušovalo. Marně se to jeho liknavý zvířecí mozek snažil ze všech sil pochopit. Nebyl to karibu (karibu je odrůda divokého soba; žije v lesích na Labradoru a v Kanadě), neboť zabil mnoho karibu; nebyl to kamzík; nebyla to horská ovce; a nebyla to vůně tlustých a líných svišťů, vyhřívajících se na slunci, neboť sežral stovky svišťů. Byl to pach, který ho nerozzuřil - a ani ho nepoděsil. Byl zvědav, a přece nešel dolů, aby jej prozkoumal.
Ostražitost ho zdržovala. I kdyby byl Thor viděl zřetelně na míli nebo dvě, nebyl by jeho zrak objevil ani tolik, co mu přinášel vítr zdola z údolí. Stál na samém okraji planinky, osminu míle pod ním leželo údolí a osminu míle nad ním rozsedlina, kterou přišel dnes odpoledne.
Planinka v podobě šálku se rozprostírala v rozloze asi jednoho akru (1 akr = 40,4 a) na zeleném svahu hory. Pokrývala ji bohatá, hebká tráva a červnové květiny, bramboříky, ostrůvky pomněnek, plané astry a hyacinty. A uprostřed bylo asi padesát stop (1 anglická stopa = 30,479 cm) velké kaliště s jemným bahnem, které Thor často navštěvoval, když mu od chůze po kamení rozbolavěly tlapy. Na východ, na západ a na sever se před ním rozprostíralo překrásné panorama kanadských skalistých hor, lehce zastřené ve zlaté sluneční záři červnového odpoledne. Shora i zdola z údolí, z rozsedlin mezi horskými štíty a z malých roklí zařezávajících se do břidlice a skal, které sahaly až k sněžné čáře, přicházel jemný bublavý šumot. Byla to hudba tekoucí vody. Tato hudba vždy zněla vzduchem, neboť řeky, potoky a potůčky, řinoucí se dolů ze sněhu, který věčně ležel nahoře blízko mraků, nikdy neutichaly. Ve vzduchu byly sladké vůně a hudba.
Červen a červenec - konec jara a začátek léta v severních horách - spolu splývaly. Země hýřila zelení; Rané květiny proměnily slunečné svahy v barevné skvrny červeně, bělosti a purpuru, a vše, co mělo v sobě život, zpívalo - vypasení svišti na kamenech, nafouklí malí gofři (gofer je příslušník hlodavců; podle nového názvosloví Pytlonoš kanadský) na kupkách hlíny, velcí čmeláci, kteří bzučivě poletovali z květu na květ, sokoli v údolí a orli nad horskými štíty. Ba i Thor si zpíval po svém, neboť se mu ozývalo hluboko v mohutné hrudi podivné mručení, když se před několika minutami brouzdal jemným bahnem. Nebylo to bručení nebo řev, ani zavrčení; byl to zvuk, který vydával, když byl spokojen. Byl to jeho zpěv. A nyní se pro něho z nějaké záhadné příčiny v tomto překrásném dni náhle něco změnilo. Bez hnutí stále větřil. Vítr ho mátl. Zneklidňoval ho, ale nepoplašil. Byl velmi citlivý k tomuto novému a divnému pachu, jenž byl ve vzduchu, asi jako dětský jazýček k prvnímu palčivému dotyku kapky brandy. A potom se mu nakonec vydralo z hrudi tenké a mrzuté zabručení jako vzdálené burácení hromu. Byl svrchovaným vládcem tohoto panství, a teď si pomalu uvědomoval, že by zde neměl být žádný pach, který nemohl pochopit a s nímž by nebyl dokonale obeznámen. Thor se zvolna vztyčil, až si dřepl v celé své výši devíti stop na zadek a seděl jak vycvičený pes, velké tlapy ztěžklé od bláta, svěšené před hrudníkem. Deset let už žil v těchto horách a nikdy nezvětřil takový pach. Pohrdal jím. Čekal na něj, zatím co se pach zesiloval a blížil. Thor se neskrýval. Bezelstně a nebojácně se vztyčil. Vzrůstem byl pravý obr a jeho nový červnový kožich se na slunci zlatohnědě leskl. Paže měl téměř tak velké jako lidské tělo; Tři největší z jeho pěti drápů, podobných nožům, byly dlouhé pět a půl palce (1 anglický palec = 2,54 cm). V blátě jeho tlapy zanechávaly stopy, jež měly patnáct palců od špičky k patě. Byl vypasený, s uhlazenou srstí a mohutný. Oči, velké asi jako plody amerického ořešáku, byly od sebe vzdálené osm palců. Dva horní špičáky, ostré jako hroty dýky, měl tak dlouhé jako mužský palec, a svými mohutnými čelistmi dovedl rozdrtit každému karibu vaz. Do Thorova života nezasáhla dosud přítomnost člověka, a proto nebyl zlý.
Jako většina grizzlyů nezabíjel pro rozkoš ze zabíjení. Chytil si třebas ze stáda jednoho karibu a sežral ho obyčejně až do morku v poslední kosti. Byl to mírumilovný král. Měl jediný zákon: "Nechte mě na pokoji!" A hlas tohoto zákona byl patrný v jeho postoji, jak tu seděl na zadku a větřil divný pach.
Ve své mohutné síle, ve své osamocenosti a nadřazenosti byl velký medvěd jako ty hory, nemaje soupeře v údolích, jako ony neměly v oblacích. Spolu s horami se objevil před dávnými věky. Patřil k nim.
Dějiny jeho plemene začínaly a končily uprostřed nich a v mnohém se sobě podobaly. Do dnešního dne si nemohl vzpomenout, že by si nějaké stvoření dovolilo pochybovat o jeho moci a právu - s výjimkou jedinců z jeho vlastního plemene. S takovými soupeři zápasil poctivě a často na život a na smrt. Byl připraven bojovat opět, kdyby vznikly pochybnosti o jeho svrchovanosti nad územím, na které si dělal nároky jako na své vlastnictví. Dokud nebyl poražen, byl neomezeným vládcem, pánem a dokonce despotou, jestliže se mu tak zalíbilo. Byl panovníkem v bohatých údolích a na zelených svazích, a lenním pánem všech živých tvorů kolem sebe. Získal a spravoval své panství otevřeně, bez úskoku nebo proradnosti. Byl nenáviděn a obáván, sám však v sobě neživil nenávist ani strach - a byl čestný. Proto bezelstně očekával podivnou věc, která k němu přicházela zdola z údolí. Jak seděl na zadku a větřil svým citlivým hnědým čenichem, cosi v jeho nitru pronikalo zpět do dávných a minulých generací. Nikdy předtím nezachytil do nozder takový pach, ale přes to, když se nyní k němu blížil, nezdál se mu úplně nový. Nemohl jej nikam zařadit. Nedovedl si vybavit, k čemu patří. Věděl však, že je to hrozba a nebezpečí. Deset minut seděl na zadku jako vytesaný z kamene. Potom se vítr stočil a pach stále slábl, až se zcela ztratil. Thorovy ploché uši se trochu vztyčily. Pomalu obrátil svou obrovskou hlavu tak, že zrakem utkvěl na zeleném svahu a maličké planince. Snadno nyní zapomněl na pach, neboť vzduch byl opět čistý a lahodný. Spustil se na všechny čtyři a pokračoval zase v lovení gofrů. A v jeho lovu bylo něco zábavného. Thor vážil tisíc liber (1 anglická libra = 0,453 kg). Horský gofer je šest palců dlouhý a váží šest uncí (1 anglická unce = 2,835 dkg). A přece Thor usilovně hrabal třebas celou hodinu a nakonec se zaradoval, když slupl malého vykrmeného gofra jako malinu; byla to jeho bonne bouche, slaďounký pamlsek, a na jaře a v létě zasvětil třetinu svého úsilí pátrání právě po tomto pamlsku. Našel noru, která ho svým umístěním uspokojila, a začal vyhazovat zem jako obrovský pes, když vyhrabává krysu. Byl na vrcholu svahu. Jednou nebo dvakrát během následující půlhodiny zvedl hlavu, už ho však nezneklidňoval podivný pach, který k němu předtím přivál vítr.
— 2 —
Kapitola 2.
Asi o míli dále v údolí, tam kde u ústí strže řídl les smrků a balzámových jedlí, zastavil Jim Langdon svého koně, zahleděl se na okamžik před sebe jako bez dechu a potom přehodil s hlasitým povzdechem rozkoše pravou nohu tak, že se pohodlně zaklesl ohnutým kolenem o hrušku sedla a čekal. Dvě nebo tři sta yardů (1 anglický yard = 91,439 cm) za ním, stále ještě skryt v lese, zápolil Otto s Disphanou, tvrdohlavou nákladní klisnou. Langdon se blaženě pochechtával, když naslouchal, jak jeho druh křičí a vyhrožuje Disphaně, že ji všemožným způsobem zmučí a vytrestá, od okamžitého vykuchání až k milosrdnějšímu konci, kdy jí vytluče mozek klackem. Pochechtával se proto, že Ottův slovník plný hrůz, jež stále visely nad hlavami jeho vychytralých nákladních koní, kteří si z něho nic nedělali, ho vždy ohromně pobavil. Věděl, že kdyby Disphaně napadlo dělat kotrmelce s nákladem, který měla pečlivě přivázaný na hřbetě, velký, dobromyslný Bruce Otto by nedělal nic jiného, než rámusil, až by se v horách daleko široko rozléhalo jeho strašlivé lání, při němž by člověku stydla krev v žilách. Z lesa, jeden za druhým, vycházelo šest koní naložených výzbrojí a poslední za nimi vyjel Horal. Za léta prožitá v horách si navykl sedět v sedle jako povolené pero, protože mu dělalo potíže, jak se na hřbetě horského koníka půvabně rozložit, když měří šest stop a dva palce a je samá kost a sval. Když se Otto objevil, sesedl Langdon s koně a opět se zadíval do údolí. Světlé, rozježené strniště na jeho obličeji neskrývalo tmavou snědost, kterou mu vtiskly týdny pobytu v tomto horském prostředí. Jak si u krku rozepjal košili, odhalil šíji osmahlou sluncem a větrem. Bystrým, pronikavým pohledem modrošedých očí si nyní prohlížel krajinu před sebou s radostnou pozorností, jakou pociťuje každý lovec a člověk, který dychtí po dobrodružství. Langdonovi bylo pětatřicet let. Svůj život trávil buď přímo v divokých končinách, nebo psaním o věcech, které tam objevil. Jeho společník byl sice o pět let mladší, zato ho však předčil o dobrých šest palců do výšky, dají-li se ovšem tyto nadbytečné palce nazvat předností. Bruce se domníval, že nikoliv.
"A kdo ví, co za tím vězí, že jsem ještě nepřestal růst!" často říkával. Když nyní dojel, neohrabaně sesedl. Langdon ukázal před sebe.
"Viděl jsi vůbec někdy něco, co by tohle předčilo?" zeptal se.
"Pěkný kraj," přisvědčil Bruce. "Místo pro táboření jako stvořené, Jime. Tady by měli být karibu a medvědi. Potřebujeme čerstvé maso. Podej mi sirku!"
Stalo se u nich zvykem, že si zapalovali obě dýmky pokud možno jednou sirkou. Vykonávali nyní tento obřad a přitom se rozhlíželi kolem. Když Langdon vyfoukl první rozkošnický obláček kouře ze své lulky, pokynul směrem k lesu, ze kterého právě vyjeli.
"Pěkné místo pro náš stan," řekl. "Suché dříví, tekoucí voda a první dobrá balzámová jedle na lůžka, na kterou jsme v tomhle týdnu přišli. Můžeme pustit koně se spoutanýma nohama na tu malou otevřenou planinku, kterou jsme projeli asi čtvrt míle odtud. Viděl jsem tam hodně trávy Buffalo a spoustu Bojínku."
Podíval se na hodinky. "Jsou teprve tři hodiny. Ještě můžeme jet dál. Ale co tomu říkáš? Nezdržíme se tu na den nebo na dva a nepodíváme se, jak ten kraj vypadá?"
"Mně se líbí," řekl Bruce. Za řeči usedl zády ke skále a na koleně zaměřoval dlouhý mosazný terestrický dalekohled. Langdon vyňal ze svého sedla triedr dovezený z Paříže. Dalekohled byla zase památka z občanské války. Opřeni o skálu tak, že se navzájem dotýkali rameny, společně prozkoumávali zvlněné svahy a zelené stráně hor před sebou. Byli v kraji velké zvěře, který Langdon nazýval neznámo. Pokud se jim podařilo zjistit, nikdy sem nezavítal před nimi žádný jiný běloch. Byl to kraj uzavřený ohromnými horskými řetězy, jimiž se namáhavě prodírali dvacet dní, než urazili sto mil. Dnešního odpoledne překročili vrchol Great Divide (velkého předělu), který přetíná v oblacích sever od jihu, a nyní svými dalekohledy vyhlíželi na první zelené svahy a překrásné štíty Firepanských hor. K severu - a oni směřovali na sever - byla řeka Skeena; Na západě a jihu bylo pohoří a vodstvo Babine, východně, za Great Divide, bylo pohoří Driftwood, a ještě dále k východu pohoří Omineca a přítoky řeky Finlay. Opustili civilizaci dne desátého května, a dnes bylo třicátého června. Jak se tak Langdon díval svým triedrem, byl přesvědčen, že konečně dosáhli cíle svých tužeb. Skoro dva měsíce se lopotili, aby se dostali za lidské stezky, a podařilo se jim to. Nebyli zde žádní lovci. Nebyli zde žádní zlatokopové. Údolí před nimi bylo plno zlatých příslibů, a jak se Langdon snažil vypátrat první z jeho tajemství a divů, naplnilo se mu srdce hlubokou a uspokojující radostí, kterou mohou plně pochopit pouze lidé jako on. Jeho příteli a druhu, Brucemu Ottovi, s nímž se už pětkrát vypravil na sever, zdály se všechny hory a všechna údolí skoro stejná. Narodil se v nich, žil v nich po celý svůj život a pravděpodobně v nich zemře. Bruce do něho náhle prudce dloubl loktem.
"Vidím hlavy tří karibu, jak přecházejí po svahu asi půldruhé míle nad údolím?" řekl, aniž odtrhl zrak od dalekohledu.
"A já vidím kozu s kůzletem na černé břidličné skále, na té první hoře vpravo," odvětil Langdon.
"A, jen se podívej, tamhle je kozel a dívá se na ně z útesu tisíc stop nad břidličnou skálou. Má bradu skoro stopu dlouhou. Bruci, vsadím se, že jsme přišli na opravdovou rajskou zahradu!"
"Vypadá to tak," potvrdil blahosklonně Bruce a pokrčil dlouhé nohy, aby získal lepší oporu pro dalekohled.
"Jestli tohle není kraj divokých ovcí a medvědů, tak je to můj nejhorší odhad, jaký jsem v životě udělal."
Pět minut se dívali, a nevyměnili si ani slovo. Za nimi koně hladově uškubávali hustou bujnou trávu. Hukot četných horských vod jim zněl v uších, a údolí jako by dřímalo v záplavě sluneční záře. Langdon si nemohl představit nic výstižnějšího než pojem - dřímota. Údolí bylo jako velká, pohodlně natažená, šťastná kočka, a zvuky, které slyšeli, splývaly v příjemný bzukot a byly jako její ospalé předení. Zaostřoval triedr ještě lépe na kamzíka, který stál ostražitě na svém útesu, když Otto opět promluvil.
"Vidím grizzlyho velkého jako hora!" oznámil klidně. Kromě nákladních koní vyvedlo Bruceho jen zřídka něco z duševní rovnováhy. Podobné vzrušující novinky ohlašoval vždy tak lhostejně, jako by hovořil třebas o kytičce fialek. Langdon se rázem napřímil.
"Kde?" zeptal se. Naklonil se, aby se dostal do zorného pole dalekohledu svého druha, a každičký nerv se mu v těle náhle zachvěl.
"Vidíš ten svah na druhém výstupku, právě tamhle za strží?" řekl Bruce, s jedním okem přivřeným a druhým stále přitisknutým k dalekohledu.
"Je v polovici svahu a vyhrabává gofra." Langdon zaostřil triedr na svah a za chvilku vzrušeně vydechl.
"Vidíš ho?" ptal se Bruce.
"Triedr mi ho přenesl až skoro k nosu," odvětil Langdon.
"Bruci, to je největší grizzly ve skalistých horách!"
"Jestli není, je jeho dvojče," uchechtl se průvodce a nehnul ani brvou.
"Překonává tvého osmistopého grizzlyho aspoň o tucet palců, Jime! A -" zarazil se v tomto napjatém okamžiku, vytáhl z kapsy smotek černého tabáku Macdonald a ukousl si z něho žvanec, ale dalekohled od oka neodtrhl - "vítr je nám příznivý, a on pilně pracuje jako včelička!" dodal.
Otto se otočil a povstal. Langdon čile vyskočil. V takových situacích bylo mezi nimi vzájemné dorozumění, a nepotřebovali slov. Zavedli koně zpět na okraj lesa a uvázali je tam, vytáhli pušky z kožených pouzder, a každý pečlivě dbal, aby vložil do komory pušky šestý náboj. Potom asi dvě minuty pouhým okem prozkoumávali svah a cesty k němu.
"Můžeme se dostat nahoru strží," navrhl Langdon. Bruce přikývl.
"Počítám, že bude odtamtud na dostřel, je to asi tři sta yardů," řekl.
"To je to nejlepší, co můžeme udělat. Zvětřil by nás, kdybychom šli pod něj. Kdyby to bylo o pár hodin dříve ..."
"Vyšplhali bychom se přes horu a přišli na něj seshora!" zvolal Langdon se smíchem.
"Bruci, ty jsi s tím svým lezením po horách ten nejpitomější osel na zeměkouli. Vyšplhal by ses na Hardesty nebo Geike, abys zastřelil kamzíka seshora, i kdybys ho mohl dostat docela pohodlně zezdola. Jsem rád, že není ráno. Můžeme dostat toho medvěda ze strže!"
"Možná," řekl Bruce, a vyrazili. Šli přímo přes zelené, květinami poseté louky. Dokud se nepřiblížili aspoň na půl míle ke grizzlymu, nehrozilo nebezpečí, že je uvidí. Vítr se otočil a vál téměř proti nim. Jejich rychlá chůze se změnila v mírný poklus, a přiblížili se už ke svahu tak, že jim asi na patnáct minut velký kopec grizzlyho zakryl. V dalších deseti minutách přišli ke strži, úzké, kamenité a srázné rokli, vymleté v úbočí hory jarními přívaly, které se tudy po staletí řítily dolů ze sněžných štítů. Zde se obezřele rozhlédli. Velký grizzly byl na svahu asi šest set yardů nad nimi a opravdu skoro na tři sta yardů od nejbližšího místa dostupného strží. Bruce nyní mluvil šeptem.
"Vystoupíš nahoru a přiblížíš se k němu, Jime," řekl.
"Ten medvěd má jen dvě možnosti na vybranou, jestli ho nezasáhneš nebo jen poraníš - nebo snad nejvýš tři: Půjde si tě prohlédnout, nebo se dá rozsedlinou vzhůru, nebo konečně sleze dolů do údolí touto cestou. Nemůžeme mu zabránit, aby neunikl rozsedlinou, a jestli se na tebe vyřítí - skutálej se jednoduše strží dolů. Unikneš mu. Nejspíše přijde touhle cestou, jestli ho nedostaneš, proto počkám tady. Hodně zdaru, Jime!" nato odešel a přikrčil se za skálu, odkud mohl grizzlyho pozorovat, a Langdon začal tiše vystupovat kamenitou roklí.
— 3 —
"Ty ušlechtilá, vznešená medvědí bytosti!" zašeptal, a jak opět nabyl hlasu, každá žilka v těle se mu chvěla podivuhodným vzrušením. "Ty-ty velikáne se srdcem šlechetnějším, než má člověk!" a potom dodal šeptem, jako by si uvědomoval, že mluví nahlas: "Kdybych já tě takhle zahnal do úzkých, byl bych tě zastřelil! A ty! Tys mě zahnal do úzkých a nechal naživu!"
— 4 —
Největší vzrušení při lovu není zabíjet, nýbrž nechat žít.
— 5 —
