Podpořte LD sdílením:
Anotace
Román amerického spisovatele Jamese Olivera Curwooda o Barím, potomku slavného zvířecího hrdiny Kazana, nás opět zavede do nádherné americké divočiny. Už jako štěně se Barí setká s lidmi, lovcem Pierrotem a jeho krásnou dcerou Nepísi. A přestože je po matce napůl vlk, přilne ke svým lidským přátelům a chrání je před nebezpečím, které jim nehrozí jen v divočině, ale také od jistého zlého člověka ze stanice v Lac Bainu.
Stručný děj
Barí vyrůstá v doupěti, ale sotva se trochu rozkouká, láká ho to ven. Když mu jsou tři týdny, poprvé se přibatolí ke Kazanovi, který ho láskyplně přijme. Ve stejném dni se Barí poprvé dostane z temnoty domova na světlo světa.
Brzy se toulá po okolí a zkouší lovit. Při jednom takovém dobrodružství však spadne do vody a říčka ho odnese daleko od bezpečí, které představovali jeho rodiče. Sám si moc nedovede poradit, ale přeje mu štěstí. Uloupí kořist malému hranostajovi a později se dostane do kraje, kde je hodně králíku - těmi se tedy nadále živí.
Teď přijde čas představit další postavu - lovce Pierrota. Je to poloviční Francouz, který se oženil s dcerou náčelníka kmene Krí - Wyolou. Jeho milovanou ženu mu ale vzaly neštovice a zůstala mu po ní jenom dcerka Nepísi - Vrbka - které nyní bylo šestnáct let a už proslula svou krásou.
Pierrot s dcerou jdou na lov a narazí na Barího. Nepísi po něm vystřelí a trefí ho do nohy. Barí se přesto z rány zotaví a putuje dál lesem. Dojde až k vývratu, kde se kdysi narodil, ale Kazan se Šedkou už tam nejsou - zato najde velkou kolonii bobrů. Nikdo z nich se ale s Barím nechce kamarádit, proto pokračuje dál.
Narazí u řeky na velkého medvěda a zjistí, že se může velmi dobře uživit na zbytcích, které po sobě medvěd vždy zanechá. Asi po týdnu znovu narazí na Pierrota s Nepísi, která se pokusí ho chytit. V jednu chvíli už ho má v náruči, ale Barí (aniž by jí ublížil) se vykroutí a uteče. Lidé ho dál pronásledují, do cesty se jim ale připlete medvěd, kterého Pierrot zastřelí.
Barí je schovaný pod velkým balvanem a Nepísi ho tam objeví. Snaží se ho vytáhnout, ale vchod je pro ni příliš úzký, a proto odstraní jeden z podpěrných kamenů, aby se dostala dál. Masa kamene začne klesat a Nepísi uvězní, Barí uteče. Pierrot dceru včas zachrání, přesto je otřesen z toho, jak blízko měla ke smrti.
Barí se znovu vrátí k bobřímu jezeru a nějakou dobu tam zůstane. Bobři poznají, že jim nijak neublíží, a proto si ho víceméně nevšímají. Svým způsobem se Barí dokonce sblíží s jedním malým bobříkem - Umiskem. Své přátelství stvrdí tím, že Umiska zachrání před liškou.
Do děje vstupuje Bush McTaggart, jednatel jedné ze stanic v divočině. K němu lovci dovážejí kožešiny, aby za ně získávali nezbytné zásoby a peníze. Je to však krutý a arogantní člověk, zvyklý dostat vše, co chce. A právě teď začal převelice toužit po Pierrotově krásné dceři. Dokonce mu nabídl, že se s ní ožení a Pierrotovy kožešiny odkoupí za mnohem výhodnější cenu. Pierrot však zůstane jako opařený, neřekne nic, a proto McTaggart přemýšlí o tom, že by ho někde v divočině zastřelil, aby měl cestu k Nepísi volnou.
Pierrot řekne Nepísi o McTaggartově zájmu o ni a připojí k tomu, že by ji raději viděl mrtvou, než provdanou za takového člověka.
McTaggart je na cestě za Pierrotem, aby od něj získal konečnou odpověď ohledně Nepísi. Do jednoho z ok, které nastražil na zajíce, se však chytne Barí. Když ho McTaggart najde, rozhodne se, že ho vezme s sebou jako dar pro Nepísi.
Když McTaggart dorazí a Nepísi zpozoruje Barího, vytrhne mu ho a svého rozčarovaného nápadníka nechá s otcem. Zjistí, že Barí je celý potlučený, ale u ní se chová klidně. Ve chvíli, kdy se objeví McTaggart, klid skončí a Barí se mu zakousne do nohy. Nepísi pak štěně chrání před McTaggartovým hněvem.
Pierrot na Nepísino přání nedá McTaggarotvi jasnou odpověď, ale pošle ho za dcerou, která ho za sebou vábí až k útesu nad její oblíbenou tůní. Jako odpověď pak svého svůdce shodí ze skály do hluboké vody.
Nepísi nečekala, až se McTaggart vyhrabe z vody a rozběhla se zpět ke srubu. Tam popadne Barího a běží se s ním ukrýt do lesa, kde má postavený provizorní vigvam. K večeru je vyhledá Pierrot a donese zprávu o tom, že McTaggart má z Barího kousnutí otravu krve a že s ním pojede někam, kde se mu dostane lékařského ošetření.
Druhý den se Nepísi vrátí s Barím do srubu a nenajde tam už ani otce, ani McTaggarta. Pierre se vrátil a přivezl s sebou spoustu darů pro dceru, které se blížily sedmnácté narozeniny. Nepísi si ušila nové krásné šaty, v nichž ji - krásnou jako nikdy - vyfotografoval projíždějící zeměměřič.
Barí žije spokojeně ve srubu a Pierrot si dělá naděje, že by z něho mohl být jednou dobrý saňový pes. McTaggart na otravu krve málem zemřel, ale potom přišla zpráva, že se začíná zotavovat. Pierrot chce poslat Nepísi do školy, aby ji dostal od McTaggarta pryč, ale ona odmítne.
Zeměměřič nechá Nepísinu fotku na stanici McTaggartovi, aby ji Pierrotovi doručil, aniž by tušil, komu takový úkol vlastně svěřil.
Pierrot nakonec rozhodne, že z Barího saňový pes nebude. Chce, aby si zachoval svou divokou povahu a aby tak mohl lépe ochránit jeho milovanou Nepísi.
Přichází zima a z lesa se ozývají vlci. Vrbka pustí Barího, aby se k nim připojil. Je přesvědčená, že se k ní zase vrátí. Barí se v lese potká s vlčicí Maháganou, ta o něj však jeví zájem jen do té chvíle, než měsíční světlo ukáže, že Barí má černou barvu. Oba se připojí ke štvanici, když jim ale sob unikne, obrátí vlci pozornost k Barímu. Napadne ho velký vlk a pak se přidá i zbytek smečky. Barímu zachrání život jedině to, že se propadne podemletý břeh a on může vlkům uniknout přes vodu.
Po třech dnech se Barí dopotácí zpět k Nepísi, která ho ošetří a uloží u sebe. Jakmile se Barí vzpamatuje, přilne k dívce ještě víc než dřív a nehne se od ní na krok.
Nepísi se s otcem učí klást pasti a chystat návnady. Denně někdy urazí i čtyřicet kilometrů, ale po čase si i na takovou vzdálenost zvykne. Barí chodí samozřejmě s nimi a dokonce nosí na zádech malé torny, které mu Nepísi upletla.
Jednou se vrátí z obchůzky a u srubu objeví stopy sněžnic, o nichž usoudí, že je tam musel zanechat McTaggart. Tentokrát se ale mýlí, protože se ukáže Pierrotův známý DeBar, jenž přináší od jednatele nabídku. Pierrot má jet pomoct na stanici, protože McTaggart někam odjíždí. DeBar veze zpátky kladnou odpověď.
McTaggart má plán, že zatímco bude Pierrot na stanici, on sám si dojde pro Nepísi. Dorazí do srubu zrovna ve chvíli, kdy je dívka ve svých nejkrásnějších šatech a zkouší si vykouzlit francouzský účes. Barí se pokusí svou paní bránit, ale jednatel po něm střelí z pistole, takže padne okamžitě na zem. McTaggart se pokouší dívku získat násilím, když se objeví Pierrot.
Nepísin otec prokoukl McTaggartovy plány, a proto se vrátil. Oba muži se na sebe vrhnou a Pierrot McTaggarta škrtí. Nepísi mezitím jako omámená zjistí, že Barí není mrtvý. McTaggartovi se podaří vylovit pistoli a v boji Pierrota zastřelí.
Barí je sice částečně ochromený, přesto ale Nepísi poskytne čas k útěku, když se McTaggartovi zakousne do nohy. Nepísi uteče nad soutěsku, pod kterou protéká divoká řeka, McTaggart ji pronásleduje. Než by se dívka nechala dostihnout, skočí raději do ledových, hlubokých vod.
McTaggart se rychle vzpamatuje i z šoku, že způsobil Nepísinu smrt. Vrátí se ke srubu a zakope Pierrotovo tělo a srub zapálí.
Barí mezitím zoufale hledá Nepísi a nemůže pochopit, že se ztratila ve vodě. Potlouká se proto po jejich společných místech v lese a čeká na ni. Celou zimu obchází znovu a znovu lovecké trasy, sruby či lesy, ale Nepísi nepřichází. Na jaře ale už přestal doufat, že by ji kdy znovu spatřil, a proto odešel.
Nějakou dobu opět stráví u bobřího jezera. Teď už je z něj ale statný pes a bobři se mu vyhýbají. Barího zahlédne v lese nějaký lovec, a když ho popisuje na stanici, McTaggart lehce ztuhne.
Barí přijde na McTaggartovu stopu a začne mu vykrádat pasti. Jednatel zuří, protože kožešinová zvířata Barí typicky potrhá a tím ho připravuje o zisk. Navíc začíná mít z jeho inteligence strach, protože mu připomíná Nepísi a její konec. Konečně McTaggartovi pomůže čerstvě napadený sníh a Barího chytí. Jednatel ho chce nechat umřít hlady, ale Barího osvobodí jistý Jim Carvel, jenž utíká před policií, a proto v psovi vidí stejného vyvrhele jako je on sám.
Barí ke svému novému příteli kupodivu přilne a vydá se na další cestu s ním. Carvel mu vypráví, jak nějaký muž zabil jeho otce, protože byl jeho politický odpůrce a dostal za to pouhé dva roky v káznici, neboť měl peníze a vlivné přátele. Než se tam ale mohl dostat, pomstil Jim svého otce a jeho vraha zastřelil. Proto utíkal, ale potkalo ho štěstí. Našli nějakého utopeného muže, který mu byl podobný, a tak je úředně mrtvý. Přesto se chce ještě nějakou dobu skrývat.
Carvela a Barího napadnou vlci. Jim tedy do smečky střílí a Barí se pere, takže oba vyváznou živí, ačkoliv Barí utržil několik ran. Pokračují v cestě, až dorazí ke srubu, v němž najdou mrtvého muže. Carvel ho pohřbí, s Barím se ve srubu usadí a obchází lovecký rajón.
Po zimě Carvel prodá kožešiny a pak se s Barím vypraví na jih. Jaké je Carvelovo překvapení, když ho Barí dovede až k lesnímu vigvamu, kde se vrhne k půvabné dívce, která psa pouze chytí do náruče a pláče. Carvel se do krásné Nepísi zamiluje a také on je jí velmi milý. Vypráví mu, že ji našel polo utopenou starý indián z kmene Krí a staral se o ni, dokud nenabyla sil. V zimě však její zachránce zemřel a Nepísi se vrátila se zbraní, aby zabila McTaggarta. Dokonce mu poslala vzkaz, ve kterém psala, že když přijde, stane se jeho ženou. Očekávala, že jednatel dorazí další den.
Ale Nepísi se zmýlila. McTaggart pospíchal tak, že přišel ještě téže noci. Vklouzl k Nepísi do vigvamu, jenže nepočítal s Barím. Nepísi utekla a Carvel ji odvedl, aby neslyšela, jak Barí zabíjí McTaggarta.
Jednatel je mrtvý. Carvel se rozhodne, že znovu vybuduje srub, který ten bídák spálil a usadí se v něm s Nepísi.
Ukázky
Kapitola 1.
Mnoho dní po tom, co se narodil, byl pro Barího svět obrovskou temnou slují.
V těchto prvních dnech života měl domov v hloubi dutiny pod Velkým vývratem, kde jeho slepá matka, vlčice Šedka, našla bezpečné doupě pro své novorozeně a kam jen občas přicházel její druh Kazan, kterému ve tmě planuly oči zelenavým ohněm jako podivné koule. Právě Kazanovy oči přinesly Barímu první poznání, že kromě matčina boku existuje ještě něco jiného, a právě ony to
také byly, na čem učinil objev zraku. Už sice cítil, už čichal i slyšel - ale v té černé jámě pod padlým stromem ještě nikdy nic neviděl, dokud se nezjevily ty oči. Zprvu se jich bál; pak ho začaly zajímat; staly se pro něj záhadou a jeho strach se změnil v neukojitelnou zvědavost.
Hledíval na ně upřeně, ale najednou mu z ničeho nic zmizely. To když Kazan otočil hlavu. A pak na něj ze tmy zase znovu zasvítily tak nečekaně a náhle, že se Barí lekl a bezděky se těsněji přitulil k matce, která se vždycky nezvykle chvěla a vrtěla, kdykoli do doupěte přišel Kazan. Barí se samozřejmě nikdy nedoví, jaký byl jejich příběh. Nikdy se nedoví, že jeho matka Šedka je čistokrevná vlčice a že otec Kazan je pes. Příroda již začínala v Barím konat své divotvorné dílo, ale jsou meze, za které ho nemůže dovést. Časem mu sice dá poznat, že jeho krásná vlčí matka je slepá, ale nikdy se Barí nedoví, že jeho matka Šedka svedla kdysi strašlivý boj s rysem a právě v tom boji že přišla o zrak. Příroda mu také nemohla nic povědět o Kazanově nelítostné pomstě, o nádherných letech jejich družného života, o jejich vzájemné oddanosti ani o jejich podivných dobrodružstvích ve velké kanadské divočině - mohla z něho pouze udělat Kazanova syna.
Ale zpočátku, a to po mnoho dní, matka pro něj byla vším. I když mu už oči prohlédly a otevřely se doširoka, i když už objevil, že má nohy, a uměl se ve tmě trochu batolit a převalovat, pro Barího stále neexistovalo nic než matka. A i když byl už dost starý, aby si mohl hrát s větvičkami a mechem venku na slunci, stále ještě nevěděl, jak jeho matka vypadá. Byla pro něj prostě něco velkého a měkkého a teplého, co mu olizuje jazykem tvář a mluví na něj něžným skučivým tónem - ten ho nakonec vyprovokoval, že slabounkým pisklavým štěknutím našel vlastní hlas.
A pak nadešel onen slavný den, kdy se koule zelenavého ohně, kterými pro něj byly Kazanovy oči, začaly přibližovat, přicházely pomaloučku, kousek po kousku a velmi opatrně. Až dosud Šedka vždycky Kazana zadržela.
Být v době kojení sama byl první zákon jejího divokého plemene. Slabé zavrčení z jejího hrdla, a Kazan se pokaždé zastavil. Ale toho dne se zavrčení neozvalo. V Šedčině hrdle se zadrhlo a rozplynulo v tichý, skučivý tón. V melodii stesku, štěstí, velké touhy. "Už je to v pořádku, už smíš," říkala Kazanovi. A Kazan, pro jistotu ještě okamžik vyčkávaje, jí odpověděl podobným melodickým tónem z hloubi hrdla.
Pomalu, jako by stále ještě docela přesně nevěděl, co tam najde, se k nim Kazan přibližoval a Barí se přichoulil k matce těsněji. Pak slyšel, jak si Kazan žuchl na břicho nedaleko Šedky. Barí se nebál - pouze hořel zvědavostí. Také Kazan byl zvědavý. Čenichal. Stražil v polotmě uši. Po chvíli se konečně Barí odvážil hnout. Centimetr za centimetrem se drápal pryč od Šedčina boku. Napětím jí přitom v mrštném těle každá žilka jen hrála. Opět ji varovala její vlčí krev. Pro Barího by to mohlo být nebezpečné! Pysky se jí odchlíply a obnažily tesáky. Hrdlo se jí chvělo, ale zvuk v něm klokotající z něho nevyšel. Ze dvou metrů se ze tmy ozvalo slabounké štěněcí zavrnění a zároveň laskající mlaskot Kazanova jazyka.
Barí pocítil vzrušení ze svého prvního velkého dobrodružství. Objevil svého otce.
To všechno se stalo ve třetím týdnu jeho života. Barímu bylo právě osmnáct dní, když Šedka dovolila Kazanovi, aby se se svým synem seznámil. Nebýt Šedčiny slepoty a vzpomínky na onen den na Sluneční skále, kde jí rys vydrápal oči, byla by Barího porodila pod širým nebem a jeho nohy by dnes byly jistě už silnější. Byl by také znal slunce i měsíc a hvězdy; byl by se již asi seznámil s hromobitím a snad i viděl blesk, křižující po obloze. Ale takhle nemohl v té černé jeskyňce pod vývratem dělat nic jiného, než se ve tmě trochu batolit sem a tam a olizovat malinkým, červeným jazýčkem čerstvé ohlodané kosti, roztahané po zemi. Často také zůstával sám. Slýchal matku přicházet a odcházet, a to bylo téměř vždycky v odpověď na Kazanovo štěknutí, které k nim dolehlo tlumeně jako vzdálená ozvěna. Ale nikdy dosud nepocítil nějakou zvláštní touhu jít za ní ven, až teprve toho dne, kdy Kazanův velký, chladivý jazyk polaskal jeho tvář. V těch několika zázračných vteřinách byla při díle příroda. Jeho pud se v něm plně probudil teprve až v tomto okamžiku. A když Kazan odešel a nechal je ve tmě samotné, Barí po něm stýskavě kňučel, právě tak jako dříve volával po matce, když ho tu a tam v odpověď na volání svého druha opustila.
Slunce stálo kolmo nad lesem, když asi hodinu po Kazanově návštěvě vyklouzla z doupěte i Šedka. Mezi Barího doupátkem a hřbetem vývratu bylo dvanáct metrů změti polámaného a do sebe vklíněného dřeva, jíž nemohl proniknout ani jediný paprsek světla. Ta černota ho však nelekala, protože dosud vůbec nepoznal, co znamená světlo. Teprve den, a nikoli noc, ho měl naplnit první velkou hrůzou. Proto se docela nebojácně, jen s kňučivým štěknutím, aby na něj počkala, pustil za matkou. Slyšela-li ho Šedka vůbec, tedy nevěnovala jeho volání pozornost a škrábavý zvuk jejích drápů na mrtvém dřevu rychle slábl, až utichl úplně.
Tentokrát se Barí nedal odradit dvaceticentimetrovou kládou, která až dosud ohraničovala jeho svět právě ve směru ven. Vyškrábal se na ni a na druhé straně se překulil. Za tou přehradou se skrývalo obrovské dobrodružství a Barí se do něho odvážně pustil.
Trvalo mu dlouho, než urazil prvních dvacet metrů. Pak se dostal ke kládě, dohladka ošoupané Šedčinými a Kazanovými tlapami, a zastavuje se každých pár stop, aby stýskavě zakňučel po matce, drápal se po ní dál a dál. Cestou pozoroval, jak se jeho svět ponenáhlu podivně mění. Dosud neznal nic než tmu. A nyní jako by se tato tma rozpadala do podivných tvarů a stínů. Jednou zachytily jeho oči záblesk ohnivé šmouhy nad hlavou - zářivý sluneční paprsek - a to ho tak polekalo, že se naplocho přitiskl ke kmeni a půl minuty se nehýbal. Ale pak se pustil zase dál. Nenadále pod ním zapištěl hranostaj. Slyšel i rychlý šustot veveřích tlapek a podivné broukání hvahvahva, které znělo docela jinak než jakýkoli zvuk, který kdy vydala jeho matka. Ztratil cestu, bloudil.
Kláda už teď nebyla hladká a vedla ho stále výš a výš do změti polámaného dřeva; navíc s každým krokem, který udělal, byla ustavičně tenčí. Kňučel. Marně hledal jeho měkký čumáček matčinu teplou stopu. Trápení skončilo nečekaně tím, že ztratil rovnováhu a spadl. Zděšením pronikavě zaskučel, když ucítil, že mu nohy kloužou, a potom se řítil do hloubky. Musel už být na vyvráceném stromě hezky vysoko, protože pro Barího to byl strašlivý pád. Jeho měkké tělíčko se otloukalo o jednu větev za druhou, letěl hned sem, hned tam, a když konečně dopadl na zem, sotva popadal vůbec dech. Ale postavil se rychle na všechny čtyři roztřesené nožičky a jen mžikal.
Nový, dosud nepoznaný děs držel Barího jako přikovaného. V mžiku jako by se celý svět změnil. Byla to záplava světla. Kam se podíval, všude viděl neznámé věci. Ze všeho nejvíc ho ale děsilo samo slunce. Byl to jeho první vjem ohně a oči ho z něho pálily. Nejraději by byl zalezl zpátky do přívětivé temnoty vývratu, ale v tom okamžiku se za koncem jiného silného kmene vynořila Šedka, provázená Kazanem. Radostně Barího očichala a Kazan vrtěl ocasem typicky psím způsobem. Ten psovský znak měl zdědit i Barí. Třebaže poloviční vlk, navždycky už bude vrtět ocasem. Zkusil jím zavrtět už teď. Kazan možná jeho snahu viděl, protože zdušeně štěkl na souhlas, když si sedal.
Nebo možná říkal Šedce:
"Tak jsme nakonec našeho rošťáčka z toho vývratu vyvedli, viď?"
Pro Barího to byl velký, významný den. Objevil svého otce - a objevil svět.
— 1 —
Nepísi zvedla pomalu hlavu. Síla, která byla silnější než ona, jí stáčela pohled nahoru, až se nakonec dívala Bush McTaggartovi přímo do tváře. Téměř zapomněla, že tam jednatel vůbec je; měla vědomí a smysly zastřené a umrtvené - skoro jako by jí srdce přestalo tepat zároveň s Pierrotovým. To, co spatřila v jednatelově tváři, ji však vytrhlo ze stavu otupělosti a žalu a naráz ji vrhlo znovu na okraj jejího propastného nebezpečí. Stál nad ní. V jeho tváři nebylo lítosti, ba ani stínu zděšení z toho, co udělal - nýbrž pouze šílené, jásavé uspokojení, když se díval nikoli na Pierrotovu mrtvolu, nýbrž na ni!
Konečně doběhla k ústí průrvy a podívala se dolů. A zatímco se dívala, z hloubi duše se jí šeptem nesla a na rtech chvěla labutí píseň matčina kmene:
Přijďte - naši otcové! Vyjděte z údolí! Veďte nás - neb dnes umíráme a větry šepotají o smrti!
Roztáhla paže. Na pozadí zasněžené divočiny za propastí se ostře rýsovala její vzpřímená, štíhlá postava. Padesát metrů od ní se jednatel z Lac Bainu prudce zarazil a zůstal jako zkamenělý. "Och!" zamumlal. "Není úžasná?"
Až do smrti bude vidět tu bledou, vítězoslavnou tvář Vrbky, jak stála otočena čelem k němu v onom velkém okamžiku svého triumfu - ve chvíli, kdy on pro sebe zvolala: "Och! Není úžasná?" Zatímco ona právě volila raději smrt než jeho.
— 2 —
