5
Opravdu si hráli na schovávanou. Běhali z místnosti do místnosti v osvětleném domě, klopýtali o prahy, tváře zardělé veselím a alkoholem. Stačil jsem zahlédnout, jak se šachista vplížil pod velký koberec v salonu a plazil se pod ním jako tuleň, velká hromada blížící se ke stolu. Stůl poskočil a zazvonil. Pokoje se náhle vyprázdnily.
"Pojď, rychle. Poběž." Táhla mě za ruku do horního poschodí, i když jsem vrtěl hlavou.
Schovali jsme se na schody u půdy. Bylo to jediné temné místo v celém domě. Rychle mě políbila na ústa horkými rty.
"Přece ses nachladila," řekl jsem. "Máš horečku."
Její vlasy mě měkce hladily po tváři. Odněkud z hloubi se z ní vydral bezhlasý vzlyk, křečovitý vzlyk. V přízemí zaduněl gong. Začalo hledání.
"Nevydržím to," naříkala. "Myslím jen na to. Nemůžu spát. Nemůžu dýchat. Jeho krev mi tekla na ruce, vidíš?"
"Jsi hysterická," řekl jsem a snažil se, aby můj hlas zněl co možná ironicky.
"Jaké to je, když zabíjíš lidi?" zeptala se bezmocně. "Proč je mi tak špatně?"
"Byla to nehoda," řekl jsem tvrdohlavě. "Každému se může stát nehoda. S tím se nedá nic dělat."
Z přízemí zazněl výbuch smíchu, hlasitý hovor a obviňování. Hledač údajně zahájil pátrání příliš brzy. Byli teď dva. Stoupali po schodech a šeptali si mezi sebou.
"Jednou jsem musil vlastní rukou zastřelit dva muže," řekl jsem.
"Dobrovolníci nebyli. Byl jsem velitel. Musel jsem to udělat sám, Jako příklad."
"Jako příklad," opakovala. Seděli jsme na tmavých schodech na půdu a mě zábla černá hrůza.
"Měli ruce svázané vzadu řemeny," řekl jsem úplně bezdůvodně.
"Nepřekvapilo je to. Byli zvyklí. Sami by to byli udělali ještě hůř."
"Zabiješ se určitě, když skočíš na ulici z šestého patra?" zeptala se.
Ruku měla horkou a suchou.
"Nemluv hlouposti," vyštěkl jsem.
Osmnáctiletý a černý bratranec došli na úpatí schodiště. Dívali se ze světla do tmy, nahoru, k nám.
"Je tam někdo?" zeptal se Bergasův syn. Malíř se hihňal a dal si ruku před ústa.
"Co to tam děláte ve tmě?" zeptal se Bergasův syn. Vystupoval po schodech a tápal před sebou rukou. Seděl jsem bez hnutí. "Hele, máma," řekl a ohmatával kolena Astrid Bergasové. "Tak jsem tě přece našel," řekl a při předstíraném pádu se chytil Astrid za ramena a přitiskl ji ke schodišti.
Astrid vykřikla a prudce od sebe chlapce odstrčila. "Nesahej na mě," řekla. Chlapec zavrávoral o několik schodů zpátky a nervózně se zasmál. "Kapitáne?" řekl tázavě, ale ruku ke mně nenatáhl. Byl opatrný, dýchal krátce a přerývaně.
"Hloupá hra," řekla Astrid a scházela dolů po schodech do světla a držela si na prsou ruku jako ochranu. Následoval jsem ji a nacpával si v chůzi dýmku. Černovlasý bratranec se na nás díval, zase se hihňal a přidržoval si při tom ruku před ústy. V černých očích Bergasova syna se mihl rudý záblesk.
"Otec ti zakázal pít," připomněla mu Astrid. Chlapec se jí díval na nohy a neřekl nic.
"Dva se ještě nenašli," vysvětloval černý bratranec. "Pojďte, budeme hledat společně."
Vytáhl jsem šachistu za nohu zpod velkého koberce v salonu. Měl rudé tváře a kašlal prach.
"To byl ale těžký koberec," řekl. "Málem jsem se udusil. Mám žízeň."
Astrid slíbila chlapcům šampaňské. Bergas byl pryč. Zkoušeli si nacpat kostky ledu jeden druhému za krk. Bavili se. Šachistovi zežloutl nos, spěchal ven.
"Mami, kde je přikrývka z velkého auta?" zeptal se náhle Bergasův syn. "Šofér říká, že se ztratila."
Přišlo to příliš náhle. Nelekl jsem se, ale studené olověné závaží klesalo mým tělem z hlavy do nohou. Astridiny oči se rozšířily děsem, začala koktat.
"Co se ti stalo?" zeptal se černovlasý bratranec. "Jaká přikrývka?"
"Lekla jsem se," tvrdila Astrid. "Někdo se díval oknem dovnitř. Venku někdo je."
Všichni se podívali na okno. Černý bratranec zbledl ještě víc než obvykle. Šel jsem k oknu a otevřel je. Venku nebyl nikdo. Holé větve stromů se rýsovaly proti nebi, ve vzduchu tkvěl mořský chlad. Bergasův syn neřekl nic, nebyl hloupý. Železná pěst mi sevřela srdce.
"Přikrývka?" řekla Astrid. "Copak já vím?…
