NEZNÁMÝ MIKA WALTARI
(Doslov k vydání PLAVOVLÁSKA - UŽ NIKDY NEBUDE ZÍTRA: Dva příběhy o síle lásky, peněz a smrti.)
Finský spisovatel Mika Waltari (1908 - 1979) je pro mnoho čtenářů nejen u nás, ale i v celém světě autorem jediného románu, případně (pro ty informovanější) jediného žánru - historických románů, odehrávajících se většinou ve starověku či středověku v zemích Finsku velmi vzdálených. Tím jediným románem je Egypťan Sinuhet (Sinuhe, egyptiláinen, 1945, česky v překladu Marty Hellmuthové poprvé 1965), který svou strukturou předznamenal romány následující: je to příběh osamělého hledače pravdy a smyslu života, žijícího na rozhraní dvou epoch a bolestně prožívajícího nezbytnost volby mezi ideálem a drsnou skutečností. Z dalších Waltariho historických románů u nás vyšla díla Pád Cařihradu (Johannes Angelos, 1952, česky v překladu Marka Světlíka 1975), Tajemný Etrusk (Turms kuolematon, 1955, česky v překladu Marty Hellinuthové poprvé 1972) a Jeho království (Ihmiskunnan salaisuus, 1959, česky v překladu Marty Hellmuthové poprvé 1974).
Ostatní díla Miky Waltariho zůstávají poněkud ve stínu těchto historických fresek, což je škoda - ukazují totiž odlišnou, a přece v mnohém stejnou polohu tvorby u nás tak oblíbeného autora.
Jak Už nikdy nebude zítra (Ei koskaan huomispáiváá, 1937), tak Plavouláska (Kultakutri, 1946) bývají v rámci Waltariho díla tradičně označovány za "malé romány" (finsky pienoisromaanit). O definici tohoto pojmu vedli literární kritici ve Finsku nesčetné polemiky; někteří se snažili hledat teoretická východiska porovnáváním obdobných pojmů v poetikách cizích literatur (novella, novelette, short novel atd.), jiní hledali kořeny tohoto žánru na domácí půdě. Sám Mika Waltari považoval termín malý román za výmysl nakladatele Wernera Stiderstróma (největší finské nakladatelství, známé pod zkratkou WSOY, který v roce 1937 vypsal soutěž o nejlepší malý román roku - údajně především proto, že povídky a novely se prodávaly lépe než rozsáhlé romány.
Waltariho tvrzení je třeba brát s rezervou, neboť označení malý román se ve finské literatuře prokazatelně objevilo daleko dříve; výše zmíněná soutěž však znamenala spojení tohoto pojmu s Waltariho dílem. Mika Waltari se soutěže zúčastnil již jako známý autor, je třeba ovšem připomenout, že mu v té době bylo pouhých 29 let! Měl tehdy již za sebou studium na filozofické fakultě (studoval filozofii, estetiku, současnou světovou literaturu a historii umění), básnické začátky, cesty po Evropě, období vzdoru proti přísné luteránské výchově i následné pokání a hlavně vstup na literární scénu jako jeden ze členů literární skupiny Tulenkantajat (Nosiči ohně či Nosiči pochodní, která předznamenala modernismus ve finsky psané literatuře Finska.
Waltariho role v rámci Tulenkantajat je klíčová, ač byl o několik let mladší než jádro skupiny: jeho první román Má velká iluze (Suuri illusioni, 1928) se stal generační výpovědí, popisující pocity helsinské "ztracené generace" 20. let a sbírka Dálnice (Valtatiet, 1928), kterou Waltari napsal spolu s Olavim Paavolainenem (píšícím poezii pod pseudonymem Olavi Lauri), je jediným finským pokusem o futuristickou poezii.
Ač jsou tedy prvními významnými díly Miky Waltariho sbírka básní a román, je třeba zdůraznit, že krátkým prózám se věnoval již od počátku své spisovatelské dráhy. Svědčí o tom sbírka strašidelných a exotických povídek Oči mrtvého (Kuolleen silmát) z r. 1926, silně poznamenaná exotickou romantikou, příznačnou pro celé hnutí Tulenkantasjat. Na přelomu 20. a 30. let pak Waltari vydává sbírku Obři jsou mrtvi (Játtiláiset ovat kuolleet, 1930), v níž se jak témata, tak vypravěčské postupy stávají - zjednodušeně řečeno - mnohem realističtějšími. V této sbírce se objevují i první prózy, které lze označit za malé romány: jsou to především povídky Ošklivá příhoda (Ikává tapaus), která má mnoho shodných rysů s dílem Už nikdy nebude zítra (v obou se objevuje drama milostného trojúhelníku, k oběma byla inspirací zpráva v n…
