10
"Měl jsi pravdu," řekl Bergas, "zítra odjíždíme. Prožila nějaký otřes, není taková jako dřív."
"Snad se z toho dostane," poznamenal jsem. "I takové věci se stávají, takové věci se opravdu někdy stávají, i když by tomu člověk nevěřil."
"Vypadáš unaveně," podotkl Bergas a jeho jediné oko se na mě zpytavě zahledělo. "Co tě trápí?" Opravdu byl velmi veselý, uvolněný, a v obličeji měl chlapecký úsměv. Považoval za zábavný žertík nechat továrny na chvilku bez ředitele. Jak budou inženýři klít, jak si vedoucí oddělení budou rvát vlasy, až se budou učit jednat na vlastní zodpovědnost. Vychová je to k iniciativě, jen jim to prospěje.
"Co by mě trápilo?" řekl jsem upjatě. "Večer jsem moc pil."
"Neměl bys tolik pít," káral mě Bergas přátelsky. "Krátí to život, věř mi."
"Svou práci zvládnu," řekl jsem nadutě. "Nebo si snad máš na co stěžovat?"
"Ne, ne," ujišťoval mě Bergas rychle. "To jsem říct nechtěl." Zmlkl a zadíval se ven, jeho tvrdý obličej zněžněl. "Ach, vlčáku," řekl, "je skutečně nádherné dostat se jednou pryč odsud. Co kdybych opravdu zemřel, co kdybych opravdu onemocněl? Ona je krásná, mám bohatý život, proč bych se z něj neradoval? Ráno v sedm hodin nastoupíme do letadla a stihneme se převléknout do gala před obědem v Paříži.
Objednal jsem si telegraficky lístky na Menuhinův koncert. Chci koupit nové obrazy. Je to neuvěřitelné."
"Moderní doba," řekl jsem. "Evropa zase prožívá zlaté roky, jako před první světovou válkou. Skutečně, proč bys měl pořád myslet na zítřek? Nikdo už nemyslí na zítřek. Nikdo už nechce myslet. A to je správné. Zítřku stejně nemůže nikdo zabránit."
"To je pravda," připustil a zvážněl. "Přijde, ale my budeme silní.
Víš dobře, že tehdy budeme silní. Až do smrti. Proč bychom nebyli šťastní tak dlouho, jak můžeme, vždyť potom už nebude šťastný nikdo."
"Štěstí," řekl jsem, "to je vzácné slovo v tvých ústech. Bergasi, ty máš duši školačky."
"Duši," opakoval a s roztržitým úsměvem hleděl ven. Začouzený strom za oknem zářil světlou zelení. Bergas byl opojený radostným štěstím a očekáváním. Snad se před ním otvíralo cosi, co už neuměl očekávat. Bylo mu teprve pár let přes padesát. "Duši," opakoval.
"Snad máme přece nějakou duši. Nedivil bych se tomu."
"Bergasi," řekl jsem káravě. "Tys pil, ty, dopoledne před dvanáctou. Styď se!"
Položil mi ruku na rameno a pohlédl na mě. Byli jsme docela blízko sebe a odvrátil jsem hlavu, neboť jsem cítil, že mi cuká v obličeji.
"Ach, vlčáku," opakoval jen. Bylo to dětinské, ale snad to bylo i krásné. A zase byl večer a já věděl, že po tomto večeru musí přijít mnoho večerů, pustých, nekonečných večerů v osamělé díře, kde mi jediným společníkem budou vzpomínky. Ale proč by měli trpět dva, když to může udělat jeden? A byla to moje vina. A můj byl trest.
V bytě na mě čekal dopis, ale ani jsem jej neotevřel. Pomalu jsem jej roztrhal na malé kousky, jen abych něco dělal. Hodiny plynuly, setmělo se, hodiny nemilosrdně odměřovaly v šeru čas světélkujícími ručičkami. Odměřovaly čas, který měla ještě strávit v mé blízkosti, ve stejném městě, pod stejným nebem.
Zazvonil telefon. Nezvedl jsem ho. Telefon zvonil bez ustání. Zakryl jsem si uši polštářem. Byl jsem nervózní, byl jsem nemocný, takové věci se stávají. Tělo nevydrží všechno. Jen duch vydrží.
Hodiny neúprosně odměřovaly čas světélkujícími ručičkami, když jsem trhal své papíry a připravoval se na odchod. Noční hodiny plynuly. Na nebe zase stoupal matný perlový lesk, krásný úsvit začínajícího léta.
Pomalu, spolu s tělesnou únavou, na mě sestoupil klid, klid prohry.
Pocítil jsem jej už dřív.
Pocítil jsem jej tehdy, když někde daleko vzadu stoupal nad hořící vesnici do zlatavé záře zimního dne černý kouř, když práskání výstřelů z pušek začínalo slábnout a ustávat a změnilo se konečně v dunivé, osamělé výstřely v ojíněném lese. Vše bylo ztraceno, náš čin byl zbytečný a za sebou jsme zanechali jen bídu, slzy a smrt. Zástupy saní se pomalu vzdalovaly v hlubokém sněhu a po obou jejich stranách postupovali …
