3
Je snad na místě připomenout, že se udržuji v kondici. Nemám ani jeden ochablý sval, ani jeden tučný fald. Ochablá těla a měkké ruce na mě působí odpuzujícím dojmem. Když piju a bdím, vynahradím to jinak. Nějaký zbytek mizící sebeúcty si chci zachovat. Podnikl jsem dlouhé výpravy s mapou, kompasem a chlebníkem, delší a nebezpečnější, než by asi kdo hádal. Pokud někdy dosáhnu pocitu nejčistšího tělesného štěstí, je to na hřbetě ušlechtilého koně či na Eláintarhantie, když jedu podél zálivu, stromy se barví do žlutozelena a já si už vypil svou černou kávu a vykouřil první dýmku.
Řekl jsem: tělesné štěstí. To je také bezpochyby nejčistší a nejtrvalejší lidské štěstí. Blízkost milované ženy mě nečiní šťastným, neboť vášeň je stejně velkým utrpením jako štěstím. A o duši se nestarám.
Není děsivější představy než myšlenka na věčný život, když ji jednou zkusíte domyslet do konce.
Je otřesné vědět, jak lehce může lidský duch prchnout člověku z úst, bez výkřiku, jako se vaječná skořápka rozdrtí o tvrdý povrch.
A jiného zas nechce duch za nic opustit, byť by žebral nebo se modlil.
Jako Jussi N., který byl tehdy na tom bídném útěku střelen do břicha a vezli jsme ho celé dny na saních po zimní cestě, až měl modré tváře a jeho tělo se svíjelo jako červ, když žebral o smrt. Nemohl jsem se na to dívat a zapomněl jsem svou pistoli vedle něho v saních. Já však nemám nikoho, kdo by mi prokázal stejnou přátelskou službu.
Občas se setkám s bývalými kamarády a znám všechny stupně nenávisti, podezřívavosti, neshod, závisti a názorové různosti. Můžeme si dát sklenku i dvě, teď, když už nemusím u nikoho žebrat o peníze, jen abych přežil. Mnozí z nich dokonce vystoupili vysoko po společenském žebříčku. Někteří zůstali v armádě a udělali kariéru nebo ustrnuli na místě. Mnozí se mi ztratili z dohledu, stali se z nich úředníčci kdesi na venkově. Jiní zmizeli beze stopy v cizině. Už tehdy dávno, dřív než smrt a sanatoria stačily pořádně proklestit naše řady, se zdálo, že ti, kdo něco znamenají a o něčem rozhodují, nepovažují náš boj za žádnou zásluhu. Byli jsme nedůvěryhodné a nevypočitatelné elementy. Nebo že bych se mýlil?
Teď jsme už staří, muži jako my stárnou rychle a pro nikoho už nepředstavujeme nebezpečí. Jsme vyrovnaní. Zůstali jenom ti nejpřizpůsobivější.
Ale cosi společného přece jen máme. S jistou dávkou zvědavosti jsem si toho všiml někdy nad sklenkou, na ulici, na úřadě, ve vlaku.
Cosi ve výrazu očí, v držení hlavy, snad ve způsobu řeči. Cosi v nás je stále ještě stejné. Mnozí z nás mají domov a děti a šedivé vlasy, ale to něco zůstává.
Co to vlastně je? Nevím. Ale přemýšlel jsem o tom nedávno, když jsem slyšel, že se K. zastřelil. Podle mnohých to byl podivný případ.
Byl major, žil v dobré shodě se ženou a měl dvě děti; pokud se vědělo, nepil příliš ani neměl nijaké zvláštní dluhy. Na žádný vnější důvod k té události nemohla přijít ani jeho žena. Ale jednoho večera, právě letos na jaře, seděl u otevřeného okna a četl. Kniha zůstala na podlaze vedle křesla. Jen si vzal ze zásuvky pistoli a střelil si kulku do hlavy. Střízlivý, při plném vědomí. A přitom se mu zdánlivě všechno dařilo.
Jednou jsme se zaslíbili smrti pro svobodu své vlasti. Copak to ještě znamená, když svět obětuje hekatomby bohům síly a strachu?
Ale jako by si nás smrt tehdy ocejchovala. My, kdo jsme zůstali naživu, jako bychom ztratili část sebe sama, cosi důležitého a nenahraditelného, aniž bychom si to sami uvědomovali. Proto na nás smrt nezapomíná, i kdybychom my na krátké okamžiky na smrt zapomněli.
Nečtu po ránu noviny. Co je mi po tom, o kolik se zase zvýšila cena železného šrotu, jaké město bombardovali naposled ve Španělsku?
Noviny otevírám až v kanceláři, noviny všech stran, i lokální plátky, patří to k mé práci. Čtu je však bez zvědavosti, jen abych si zasloužil část svého platu.
Ani ve dnech, následujících po té neděli, jsem si cestou do kanceláře noviny nekupoval. Má mysl však byla chladná a srdce mi svírala železná pěst, když jsem koneč…
