7. kapitola
První, do čeho jsem se po probuzení pustil, bylo ohledání škod, které na mně Blondýna napáchala. Vypadal jsem děsně. Nos jsem měl dvakrát větší než obvykle a pravé oko na čárku zateklé. Vyhlížel jsem, jako bych si střihl kolo s Joem Louisem.
Vrátil jsem se do postele a byl jsem vzteky bez sebe. S takhle poničeným ciferníkem můžu oběd s Mardi leda pustit z hlavy. Nemohl jsem očekávat, že by ji obloudila právě taková troska, jakou jsem byl.
Zapálil jsem si a probíral všechny strázně. Kdybychom byli s Mardi manželé, vůbec by nehrálo roli, kolik mám na oku monoklů. Hned jak mi ta myšlenka prolétla hlavou, trhl jsem sebou a rázem se posadil. Přeskočilo mi. Já a ženit se. K smíchu. Já, co popichuji všechny kamarády, kteří vlezli do chomoutu. Pověsit si na krk do konce života jedinou holku je chyba, jaké se nikdy nedopustím – zapřísahal jsem se vždycky. A teď se povaluji v posteli a rozjímám, jaká by to byla paráda.
Vstal jsem a načepoval si panáka. Vypeskoval jsem se, že lepší by bylo trochu si zacvičit nebo jinak prohnat tělo – začínám ztrácet páru.
Osprchoval jsem se, a zrovna když jsem si spláchl holicí pěnu, rozdrnčel se na plné pecky zvonek u dveří. Hodil jsem na sebe župan a otevřel.
Za dveřmi stál Ackie a oči mu planuly potlačovaným vzrušením. „Ahoj,“ pozdravil a cpal se dovnitř. Očima zabrousil k rozpité láhvi na římse, rovnou k ní vyrazil a půlku zbylého obsahu vyzunkl.
„Klidně ji dopij,“ povzbudil jsem ho suše od dveří, „na mě nehleď.“
Ackie zavrtěl hlavou a postavil láhev zpátky. „Ráno nikdy nepiju,“ prohlásil. „Škoda… není to špatný šnaps.“
„Pojď se mnou do ložnice, než se obléknu,“ navrhl jsem.
Odšoural se za mnou a sedl si na pelest.
„Co tak hoří?“ zeptal jsem se, když jsem si navlékal košili.
„Sehnal jsem fušku –“ Zarazil se a zíral na mne. „Páni!“ vyjekl a oči mu vylezly z důlků, „co se ti sakra stalo s ksichtem?“
Pokrčil jsem rameny. „Včera jsem se trochu popral,“ prohodil jsem jakoby nic. Přiznat Ackiemu, že se na mně takhle podepsala ženská? Ani omylem! Řečičky kluků by mě přivedly do hrobu.
Ackie ze mne stále nespouštěl oči. „Ts, dostal jsi pěknou nakládačku, co?“
„Měl bys vidět, jak dopadli ostatní,“ řekl jsem a pečlivě si před zrcadlem utahoval kravatu. „Vyjeli po mně tři halamové –“
„Já vím… já vím…“ křenil se Ackie. „A tys je srovnal na jednu hromadu. Jo! Nic mi nemusíš líčit.“
„Nemá smysl ztrácet čas tím, že ti budu vykládat něco, čemu stejně neuvěříš.“
„Dobrá, nech si to, protože bych stejně nevěřil.“
Nasoukal jsem se do kalhot. „Vraťme se k hlavnímu bodu. Co s tebou tak cvičí?“
Ackie zkoprněl, jako by si teprve teď vzpomněl, jak naléhavou novinu mi pňšel sdělit. „Jo, mám pro tebe práci. Jak by se ti líbilo shrábnout sto babek?“
Oblékl jsem si sako a přilízl si vlasy. Ackie ochotný pustit sto babek byl pro mne neznámá osoba. „Za co?“
„Znáš plukovníka Kennedyho?“
Otočil jsem se a přísně si Ackieho změňl, ale ten ani nemrkl. „Nemusíš se přece ptát. Víš, že ho znám.“
„Trpí na tebe, viď?“
„Popojeď, popojeď.“ Stoupl jsem si před něj. „O co jde? Co má s touhle fuškou společného Kennedy?“
„Poslouchej mě, Nicku, jsme v loji. Musíme toho chlápka navštívit a musíme si s ním promluvit.“
Nebyl jsem z toho moudry. Sedl jsem si na stolek. „A proč s tím jdeš za mnou?“
Ackie se ošil. „No, ten chlápek si postavil hlavu, víš? Nikoho nepřijme. Mysleli jsme, že ty ho třeba zlomíš.“
Instinkt mi napovídal, že k dané situaci se váže příběh. Možná příběh jako hrom. Plukovník Kennedy byl jedním z oněch bohatých playboyů, kteří se topí v takových hromadách peněz, že si ani nenajdou čas, aby je stihli spočítat. Přesně ten maník, co rozfofruje pár milionů a ředitel jeho banky si nerve vlasy z hlavy.
Před jistou dobou jsem právě tohoto člověka vytáhl z bryndy. Přihlásil se do závodu jachet, kde šlo o nějaký plechový pohár.
Byl by si mohl koupit celou fabriku na poháry, kdyby byl chtěl, ale ne, on musel vyrazit na rozbouřené moře a zkusit vyhrát. Těsně předtím, než zazněl startovní výst…
