II.
Když jsem zastavil s dodávkou před branou k chatě Blue Jay, vyšplhal se po silnici poštovní vůz a zaparkoval vedle mě.
Glyncampský pošťák Hank Fletcher se na mě zazubil a z okénka vozu zamával dvěma dopisy.
“Jedeš za panem Delaneym?” zeptal se. “Kdybys mu mohl dát tyhle dopisy, ušetřil bys mi cestu.”
Další šťastný moment. Získal jsem zcela nečekaného svědka o přesné době svého příjezdu k Blue Jay. Přešel jsem k němu.
“Jasně,” přitakal jsem a vzal od něho dopisy. Potom jsem se podíval na hodinky. “Máš přesný čas, Hanku?”
“Já mám pět minut po jedenácté a jde mi to na puntík přesně.”
Nato mi zamával a už odjížděl pryč.
Prohlédl jsem si obálky dopisů. Oba byly adresované Delaneymu. Zastrčil jsem šije do kapsy, otevřel jsem si vrata, vjel dovnitř, zavřel za sebou a popojel až k chatě.
Můj dech připomínal dech starého astmatika a srdce mi bušilo jako o závod.
Je Delaney mrtev? Neustále jsem o tom přemítal. Zavraždil jsem ho?
Vystoupil jsem z auta a zahleděl se na tichou, opuštěnou verandu. Nikde jsem ho neviděl, a to nebylo dobré. Pomalu jsem vystoupal po schodech.
Dveře vedoucí do obýváku jsem našel otevřené. Zarazil jsem se. Uvnitř jsem viděl obrazovku televize, která na mě civěla jako nějaké velké bílé oko.
Vešel jsem - a zůstal jsem stát jako zkoprnělý.
Delaney ležel na podlaze s rukama přes obličej. Jedině mrtvý člověk může vydržet v takové poloze. Byl tak ztuhlý, že se o jeho smrti nedalo pochybovat.
Stál jsem tam ve dveřích, hleděl na něho a dělalo se mi špatně.
Já jsem tohle způsobil. To já jsem ho zavraždil.
Pomalu jsem vešel do obýváku. Uvědomil jsem si, v jakém nebezpečí jsem se to octl. Stačila jedna chybička a doprovodím ho na onen svět. Musel jsem dokončit svůj plán. Byl jsem si jistý, že je dokonalý. Stačilo ho pěkně klidně, krok po kroku vyplnit a jsem z toho venku.
Prošel jsem kolem jeho ztuhlého těla, otočil jsem hlavním vypínačem a potom jsem vytáhl šňůru televizoru ze zásuvky.
Sklonil jsem se nad Delaneym a položil jsem mu dva prsty na šíji. Sice se mi to příčilo, ale musel jsem si být jeho smrtí absolutně jistý. Chlad toho doteku mě vůbec nenechal na pochybách, bylo jasné, že už je nějakou dobu po smrti.
Nyní jsem šel zavřít dveře vedoucí na verandu a potom jsem se vrátil k televizoru, odšrouboval jsem zadní kryt a sejmul ho.
Vypreparoval jsem časový spínač a dráty od dálkového ovládání a přepojil je do správné polohy.
Pracoval jsem svižně a celé mi to trvalo méně než pět minut. Spínač jsem odnesl do dodávky a schoval ho pod sedadlem řidiče. Odtud jsem vzal dlouhý kabel a namontoval ho místo toho, který jsem včera večer musel přeříznout.
Potom jsem zašel do spíže a po chvíli jsem objevil krabici s nářadím. Byla ukrytá na horním regálu, takže jsem ji málem přehlédl. Našel jsem v ní dva šroubováky: jeden izolovaný a jeden celý z oceli. Ten jsem si vybral a vrátil se s ním do obýváku. Uložil jsem ho na podlahu nedaleko Delaneyho pravice.
Nyní jsem se pustil do dálkového ovládání a vrátil na něj originální gumové kryty zepředu i zezadu.
Otočil jsem televizi tak, že její otevřená záda směřovala k Delaneymu.
Nyní jsem poodstoupil a prohlédl jsem si celou scénu.
Všechno vyhlíželo naprosto přesvědčivě, až na prázdnou sklenici, která ležela vedle Delaneyho na koberci. Ta jako by tam nepatřila. Usoudil jsem, že v okamžiku smrti popíjel.
Zvedl jsem sklenici. Nepřál jsem si při vyšetřování žádné nejasnosti. Všechno jednoduché a jasné. Kdyby pojal Joe Strickland podezření, že byl Delaney opilý, mohl by se v tom začít víc šťourat.
Vzal jsem sklenici do kuchyně, omyl jsem ji a dosucha utřel.
Přitom jsem si dával pozor, abych na ní nezanechal žádné otisky prstů. Nakonec jsem ji uložil do kredence.
Vrátil jsem se do obýváku. Celá akce mi zabrala deset minut. Nadešel čas zavolat šerifu Jeffersonovi.
Než jsem zvedl sluchátko, ještě jednou jsem přehlédl celou scénu.
Vypadalo to přesvědčivě.
Delaney ležel před otevřeným televizorem a nedaleko něho se povaloval neodizolovaný šroubovák. Kd…
