III.
Velká měsíční koule plula po noční obloze a zalévala moji chatu i zahradu kolem ní svým stříbřitým světlem.
Seděl jsem na verandě a kouřil. Bylo něco po desáté.
Stále jsem ještě nestrávil zprávu, kterou na nás Boos vypálil. Nemohl jsem uvěřit, že byl Delaney otráven a že jsem ho tedy nakonec já nezavraždil. Začínal jsem vychutnávat skutečnost, že jsem se hříčkou osudu nestal úkladným vrahem. Vědomí, že už mi nehrozí vazba, soud, odsouzení a plynová komora mi dodávalo krásný pocit svobody.
Avšak stejně jako to pro mě byla dobrá zpráva, byla pro Gildu velmi závažná.
Ani na moment jsem nevěřil, že by ona otrávila Delaneyho. Naprosto jsem souhlasil s Jeffersonem a jeho teorií o tom, že Delaney neunesl skutečnost, že ho Gilda opouští a že je na mizině. Prostě si to usnadnil - a otrávil se.
Kdybych neplánoval jeho smrt a nenaaranžoval celou scénu na nešťastnou náhodu, nebyla by nyní Gilda v tak nebezpečné pozici.
Mohl jsem stále ještě přiznat policii pravdu a zachránit ji. Ale pokus o vraždu je závažný zločin. Mohl bych klidně dostat dvacet let. Ta myšlenka mě málem omráčila.
Zaslechl jsem zvuk přijíždějícího auta, a tak jsem vstal. Opřel jsem se o zábradlí verandy a sledoval, jak k mé chatě přijíždí Jeffersonův starý omlácený ford.
Pomalu vystoupal po schodech ke mně.
“Pojďte dovnitř na drink,” vybídl jsem ho v ústrety a uvažoval jsem, co tady pohledává.
Posadil se a já zatím připravoval dva drinky. Pohlédl jsem při tom na něj: popotahoval si knír a v očích měl zamyšlený výraz. Velmi mě překvapilo, když jsem zjistil, že nemá svoji šerifskou hvězdu. To je snad poprvé, co ho bez ní vidím, pomyslel jsem si.
Všiml si mého pohledu a žalostně se usmál.
“Dneska odpoledne jsem to zabalil. Je vždycky lepší odejít sám, než se nechat vykopnout.”
“Chcete říct, že jste rezignoval na svůj úřad?”
“Přesně tak. Už byl nejvyšší čas. Už jsem to nezvládal.” Vzal si ode mě svůj drink. “Popravdě řečeno, když už je to za mnou, cítím velkou úlevu. Můžu teď sedět na plotě a koukat se, jak ostatní makají. Ale mrzí mě, že to muselo skončit zrovna takhle. Je to moje chyba. Měl jsem to zabalit už dávno.”
“Je mi to líto,” řekl jsem a myslel jsem to doopravdy.
“Ale já sem nepřijel mluvit o sobě. Slyšels o paní Delaneyové?”
Okamžitě mi po zádech přejela chladná, mrazivá vlna.
“Ne, vůbec nic.”
“Dneska odpoledne ji v Los Angeles zavřeli pod petlici.”
Prudce jsem se usadil.
“Proboha!”
“Obvinili ji z vraždy jejího manžela a z pokusu o podvod. Popohání to Maddox: ona je v pěkné bryndě, Regane.”
Ani jsem nezaregistroval, že mě oslovil příjmením a nějako obvykle křestním jménem.
“Ale ona ho nezavraždila!”
“Já si také nemyslím, ale Boos má proti ní celkem slušnou obžalobu. Přiznala, že koupila ten kyanid.”
To mi vyrazilo dech.
“Ona koupila ten kyanid?”
“Ano. Vypověděla, že zajela do lékárny v Glyn Campu. Měli totiž na střeše vosí hnízdo a ona lékárníka požádala, aby jí na ty vosy něco dal. A on jí prodal kyanid. Podepsala se do knihy jedů. Když přijela domů, pověděla o tom Delaneymu. Uložila plechovku do šuplíku a chtěla se do vos dát druhý den, ale měla moc práce a zapomněla na to.
Boos si to ověřoval. Vosí hnízdo je v pořádku, ale to nic nemění na skutečnosti, že koupila jed. Přiznala, že měli poslední noc hádku a že ji udeřil. Rozhodla se ho opustit. Boosovi vypověděla, že Delaneyho o svém úmyslu informovala. Když odjížděla, byl velmi neklidný. Po cestě do Glyn Campu píchla a zatímco měnila rezervu, změnila své rozhodnutí. Když potom dojela do Glyn Campu, věděla už, že ho není schopná nechat na holičkách a rozhodla se vrátit.
Po cestě však potkala tebe a tys ji zpravil o jeho smrti. To je její výpověď. Byl jsem u toho, když to povídala, a věřím jí, ale Boos ne.”
Pomalu, zdlouha jsem se nadechl.
“A proč?”
“Podle jeho teorie zjistila, že je Delaney na mizině a rozhodla se ho zavraždit a shrábnout pět tisíc za pojistku.
Maddox je s ním zajedno. Ona popírá, že by o Delaneyho pojištění věděla a tvrdí, žes jí dopis se smlouvou…
