Kapitola 18
Berta Coolová na nás čekala před Korintským erbem v Santa Aně.
Když jsme přijeli, vystoupila ze svého auta a rázovala si to po chodníku k nám. Sellersovi nevěnovala ani pohled, a hned se pustila do mě. „K sakru, co to vlastně vyvádíš? Ty –“ zavřískala.
„Zadržte Berto,“ přerušil ji Sellers, „Ten chlapík je možná nevinný.“
„Cože!“ vyjekla Berta.
„No slyšela jste dobře,“ pravil Sellers. „Ten případ není tak jednoduchý, jak se zdálo.“
„Tvrdil jste mi přece, že ho máte totálně usvědčeného,“ vybuchla Berta.
„Myslel jsem si to,“ řekl Sellers, „ale tenhle případ má určitý specifika, o kterých jsem nevěděl.“
Berta na mě nasupeně hleděla a pak vyjela na Sellerse: „Celé záležitosti by určitě prospělo, kdybyste se už konečně rozhodl.“
„Mně by taky určitě prospělo, kdybych se moh rozhodnout,“ připustil Sellers. „Prozatím se jen vezu s sebou a koukám. Držím medvěda za ocas a nemůžu ho pustit.“
„Co tu vlastně děláme?“
„Hodláme se podívat do bytu jistýho člověka.“
Berta se obrátila na mě: „To jsou ty tvé nekonvenční metody! Proboha, já začnu ve vší počestnosti s normálním, standardním případem úniku obchodních informací, a ty se zapleteš až po uši do vraždy.“
Dlouhými kroky kráčela za Sellersem ke vchodu do obytného domu. Já jsem tvořil zadní voj.
Sellers vyhledal správce domu a řekl mu. Že by si rád prohlédl byt Agnes Daytonové.
Správce zavolal právníkovi a řekl Sellersovi, že to nejde, ledaže by měl povolení k domovní prohlídce.
Sellers soptil a pěnil. Spojil se telefonicky s náčelníkem policie v Santa Aně. Náčelník zavolal městskému státnímu zástupci a okresnímu státnímu zástupci. Zatímco se spolu přeli, před budovou zastavil taxík a z něho vystoupila Bernice Clintonova.
Správce nás upozornil: „Tak tady máte slečnu Daytonovou.“
Bernice pohlédla na sešlost a zeptala se: „Co má tohle znamenat?“
„Chceme se podívat do vašeho bytu,“ informoval ji Sellers.
„Máte povolení k domovní prohlídce?“ zeptala se.
„Právě na tohle jsem se zeptal i já,“ poznamenal správce.
„Děkuji vám,“ vyjádřila mu svou vděčnost Bernice, proplachtila kolem nás, vešla do výtahu a ujížděla nahoru.
Sellers se jen stěží ovládal. Všechno si promyslel, pak se otočil a dlouhými kroky se vracel na chodník.
U auta se obrátil ke mně: „No dobrá, prcku. Tou svou genialitou jste mě dostal do pěkný kaše. Teď toho budou v Santa Aně plný noviny.“
„Proč se do toho prostě nepustíte a ten byt neprohlédnete?“
„Neodvažuji se to udělat, když existují všechny ty různý právní ustanovení.“
„Proč si tedy neobstaráte povolení k prohlídce?“
„Na to nemám dost důkazů.“
„Aha,“ řekl jsem, „tak si to dělejte po svém.“
„Nevíte, co se při všech těch zatracenej soudních rozhodnutích v poslední době děje,“ stěžoval si Sellers. „Už se stalo, že sejmuli pouta zločincům a rovnou je nasadili policajtům.“
„Dobrá,“ řekl jsem, „vy to tady kočírujete, ne já.“
„No a já si myslel, že vy. Vy jste přece přisel s těma návrhama.“
„Vy jste mé návrhy nepřijal.“
„Snažil jsem se je dotáhnout. Dal jsem vám šanci.“
Berta Coolová pohoršeně podotkla: „Je to absurdní, když představitel zákona nemůže jednomu prohledat byt.“
„Ale může,“ ujistil jsem ji.
„Co tím myslíš. Že může?“
„Ovšemže můžu,“ podotkl Sellers, „Jestli budu chtít riskovat, že se dostanu do maléru, když požádám o povolení k prohlídce.“
Začal jsem mluvit k Bertě takovým způsobem, jako bych vysvětloval problém desetiletému dítěti, a Sellerse jsem si vůbec nevšímal. „Tahle holka přiznala ve Phoenixu, že se dopustila křivého svědectví. Nejspíš ji zatkli a ona se postarala, aby ji propustili na kauci. Kauci poskytl někdo, kdo potřeboval, aby se dostala z dosahu tamní jurisdikce. Přiznala, že lhala ve spojitosti s případem vraždy. Přiznala, že se podílela na jednání, jež vedlo k vraždě. Stačí, aby Sellers šel nahoru a zalkl ji pro podezření z vraždy. Když ji zatkne, dostane se do jejího bytu, může se tam porozhlédnout, že jo? A všechno to může dostatečně zdůvodnit.“
„U joviše!“ vykřikl Sellers. „Můžu to udělat. Vžd…
