Kapitola 10
Věděl jsem, že za pár hodin mi bude hořet půda pod nohama. Bude po mně pátrat policie a pravděpodobně vydá oběžník s mým podrobným popisem.
Změnil jsem hlas, jak nejlíp jsem dovedl, zavolal do kanceláře a chtěl pana Lama.
Telefonistka řekla: „Přepojím vás na sekretářku.“
O chvilku později byla Elsie na drátě.
„Ahoj, Elsie,“ pozdravil jsem svým normálním hlasem.
„Donalde!“ vyjekla. „Berta je vzteky bez sebe. Frank Sellers byl tady v kanceláři a myslím, že máme… no, máme spoustu problémů.“
„A to je teprve začátek,“ ujistil jsem ji. „Podívej, Elsie, jde mi o tu zprávu, kterou jsi zařadila do knihy výstřižků, o tom šmírákovi z motelu. Pokud si vzpomínám, byla pár dnů stará.“
„Prostě nestihnu držet krok se stavem zločinnosti, Donalde,“ bránila se. Já –“
„Na tom nezáleží,“ uklidňoval jsem ji. „Popadni knihu výstřižků a referuj mi, o čem se tam psalo. Chci jméno té ženské.“
„Dobrá,“ řekla, „zjistím ti je.“
„Ať nikdo nevidí, co děláš,“ varoval jsem ji. Jestli přijde do kanceláře Berta nebo kdyby přišel Sellers, prostě zavěs, popadni další výstřižky a začni nalepovat do knihy.“
„Nojo, počkej chvilku u telefonu, Donalde.“
Počkal jsem u telefonu asi patnáct sekund, pak se ohlásila: „Mám to tady, Donalde. Ta žena byla Agnes Daytonová, dvacet šest let, bydlí v Santa Aně v Domě U Korintského erbu, byt číslo 367, a tam v tom motelu jen přenocovala.“
„Díky,“ řekl jsem. „Začnu odtamtud.“
„Donalde, prosím ti, buď opatrný.“
„Teď už je na opatrnost příliš pozdě,“ povzdechl jsem. „Vězím v tom až po uši a jediné, co můžu udělat, je začít plavat.“
Zavěsil jsem, vypůjčil si v půjčovně auto, zajel do Santa Any a vyslídil Dům U Korintského erbu. A skutečně, u bytu 367 bylo na dveřích napsáno Agnes Daytonová.
Stiskl jsem perleťové tlačítko u dveří a ozvala se zvonkohra. Za okamžik se dveře otevřely. Dobře modulovaný hlas řekl: „Ano?“ a pak se náhle zarazil a zajíkl.
Mladá žena, která na mě pohlížela vyplašeným pohledem, byla Bernice Clintonová.
„Donalde!“ zvolala. „Pro všechno na světě, jak jste se tu objevil?“
„Proč?“ zeptal jsem se. „Nemělá jste tu být?“
„Tohle je… tohle je – no, tohle není můj normální…“
Rozpačitě se zarazila.
„Já vím,“ řekl jsem. „Tohle je skrýš.“
„Donalde, co… co si přejete?“
„Zrovna teď si přeju jít dovnitř a chvilku si popovídat.“
Zaváhala, pak otevřela dveře, „Dobrá,“ souhlasila, „pojďte dál.“
Byl to prvotřídní kvartýr. Obývací pokoj byl komfortně zařízený, létací dveře vedly do kuchyně, další dveře vedly, jak jsem se domníval, do ložnice, a k bytu patřil i soukromý balkon, na nějž se z obývacího pokoje otvírala obrovská okna, rámující krásnou vyhlídku.
Přemýšlel jsem o té vaší nabídce smlouvy o pronájmu,“ řekl jsem.
Ukázala na křeslo, na chvilku se ke mně otočila zády, pak se obrátila. Zpozoroval jsem, že si hryzala rty. V očích se jí zračila panika.
„Donalde, jak jste… Asi jste mě sledoval, ale byla bych přísahala, že jste mě sledovat nemohl. Udělala jsem všechna bezpečnostní opatření.“
„Proč?“ chtěl jsem vědět.
„Protože… tak dobrá, co si přejete?“
Jenom jsem vám chtěl oznámit, že jsem se rozhodl vaši nabídku smlouvy na pronájem té parcely přijmout.“
„Je mi strašně lito, Donalde. Je mi to opravdu líto.“
„Co se děje?“
„Ta nabídka byla stažena. Můj šéf –“
„Pracujete v realitní kanceláři?“
„Ne, to zrovna ne.“
„Můžu se zeptat, jaké přesně je vaše zaměstnání?“
„Donalde, prosím… Prosím, přestaňte mě mučit a řekněte mi, co vlastně chcete.“
Nasadil jsem překvapený výraz. „Co chci? No přece, chci si promluvit o té nájemní smlouvě, co jiného.“
Chvilku o tomto tvrzení soustředěně, zamračeně přemýšlela a pak pravila: „Podívejte. Donalde, je mi strašně líto téhle věci, celého toho obchodu. Jistý člověk mě tahal za nos. Mluvil o fantastické částce za nájemní smlouvu na nějakou rohovou parcelu, ale teď jsem se přesvědčila, že celá ta věc byl podvod. Je mi strašně líto, jestli jsem ve vás vzbudila falešné naděje. Já… Podívejte, Donalde, udělám cokoliv, co je v mých silách, abych v…
