Kapitola 2
Elsie Brandová pohlédla na jídelniček a zaváhala: „Nejspíš bych si měla dát salisburský řízek za tři pětadvacet.“
„Proč nezkusit filet mignon za pět padesát?“ navrhl jsem.
„Berta by vyletěla z kůže.“
„Musíš se přece najíst.“ naléhal jsem.
„Berta by si to možná nemyslela.“
„Musíš si udržovat odolnost,“ nabádal jsem ji.
„Odolnost vůči čemu?“
„Člověk nikdy neví,“ řekl jsem. „Možná proti choroboplodným bakteriím.“
„Jsi bakterie, Donalde?“
„Ne, já jsem virus.“ řekl jsem..Jsem záludnější a rafinovanější a nemají proti mně antibiotika.“
Číšnice se zastavila u našeho stolu. „Dvakrát filet mignon, středně propečené,“ objednával jsem. „Jednou manhattan, jednou suché martini, dva garnátové koktejly a na salát trochu zálivky Tisíce ostrovů.“
Číšnice odešla.
Elsie na mě pohlédla a zavrtěla hlavou.
„Nedělej si starosti.“ uklidňoval jsem ji. „Berta bude přímo nadšená. Do vyúčtování výloh napíšu: Večeře – dva hamburgery celkem za dolar pětadvacet centů, a zbytek účtu připočtu k jízdnému za taxík.“
„Berta bude chtít vidět stvrzenku a bude chtít vědět, proč jsi musel jet taxíkem, když jsi měl firemní auto.“
„Řeknu jí, že jsem viděl někoho slídit kolem auta a obával se, že by si mohli zapsat číslo.“
„Donalde, myslíš to vážně?“
„Co?“
„No to co říkáš. Nikdy nepoznám, kdy si děláš legraci a kdy jsi vážný.“
„To je dobré znamení,“ podotkl jsem.
„Můžeš mi říct, na čem zrovna teď pracujeme?“
„Ne. Je to přísně důvěrné. Jediné, co se od tebe čeká je předstírat, že jsi moje přítelkyně.“
Jak dlouho tě údajně znám?“
„Dost dlouho.“
„Dost dlouho na co?“ zeptala se. „Dost dlouho, abys byla má přítelkyně.“
„Platonická, vášnivá nebo perspektivní?“
„Chceš se pokaždé podívat do mapy, než se vydáš na výlet?“ zeptal jsem se.
„Ráda vím, kde jsou na bulváru stopky,“ pravila. Objevila se číšnice s nápoji.
„Na posílení odolnosti,“ pronesl jsem přípitek. „Nikde žádné stopky nejsou.“
Začala zvedat skleničku, pak ji nechala klesnout a řekla: „Na tu perspektivní, ať to obnáší cokoliv,“ a usrkla si nápoje.
Strávili jsme u večeře dlouhou dobu. Vysvětlil jsem Elsie, že Berta si chce být jistá, že až se vrátím do činžáku, bude ona, Elsie, se mnou.
„A pak co?“
„Pak.“ vysvětloval j sem, „požádám o poštu, potom budu trochu otálet u výtahu a požádám tě, abys šla nahoru, a ty mi řekneš, že si myslíš, že bych tě měl radši odvézt domů.“
„Žádná sbírka motýlů?“
„Žádná sbírka motýlů.“
„K čemu ta scéna ve vestibulu?“
„Ukazuje, že jsem zdravý a normální.“
„Chceš říct vášnivý.“
„Vyjadřoval jsem to delikátně,“ řekl jsem. „Co by se stalo, kdybych neřekla, že bys mě měl raději odvézt domů, a nechala se přemluvit, abych šla nahoru podívat se na tvou sbírku motýlů?“
„Nemám žádnou sbírku motýlů a nevím, co by se stalo.“
Pohrávala si s tou myšlenkou.
„Kromě toho,“ upřesnil jsem, „neberu tě domů. Je to jedna z věcí, kterou Berta naplánovala. Myslí si, že by ve vestibulu mohl někdo slídit. Mám si zachovat klidnou hlavu. Jestli nepůjdeš nahoru, zavolám taxík a pošlu tě v něm domů.“
„Nedoprovodíš mě?“
„Ne.“
„To není moc galantní nebo pozorné.“
„Berta po mně nechce, abych byl galantní nebo pozorný, chce, abych byl výkonný.“
„Ty od ní přijímáš příkazy?“
„Pro začátek to hraju podle ní,“ připustil jsem.
Zatímco jsme jeli zpátky k činžáku, Elsie si věci přebrala.
Vstoupil jsem do vestibulu, zašel k pultu, zeptal se, jestli tam mám nějakou poštu, a u výtahu jsem sehrál scénku s Elsie. Elsie vypadala, že je napůl připravená jít se mnou nahoru. Oči jí šelmovsky jiskřily a zdálo se, že vůbec nedbá o dlouhonohou blondýnku, která čekala ve vestibulu a sledovala nás chladným, hodnotícím pohledem.
„No tak, „přemlouval jsem Elsie, „nebuď netýkavka. Chci tě jenom pozvat na skleničku.“
Recepční se ostentativně zajímal o jiné věci a předstíral, že neposlouchá, ale natahoval uši, aby mu nic neuniklo.
Elsie váhala. „No… vlastně bych měla jít domů, Donalde…, ale…“
Zašeptal jsem: „Všimni si té blondýnky.“
Elsie ztišila hlas: „Už jsem si jí všimla. P…
