34
Konečně přišel srpen s prudkým poryvem větru, který zalomcoval mým domkem a věštil pramálo vznešenosti. Udělal jsem si malinový želé a v zapadajícím slunci zářilo jako rubíny. Šíleně krásný běsnící západy slunce chrlily mezi nepředstavitelnými skalními útesy a ostrými převislými skalami záplavy mračen, který vypadaly jako mořská pěna, a s každým růžovým zdáním naděje navíc jsem se cítil přesně jako to všechno kolem, skvěle, pochmurně a tísnivě, prostě nepopsatelně. Všude strašný ledový pole a uschlá tráva pod sněhem; jediný stéblo trávy, který se trhavě cuká ve vichrech nekonečna, připoutaný ke skále. Na východ bylo šedo; pohled na sever byl strašný a naháněl strach; na západě běsnící šílení nelítostní železní blázni zápasili v ženišské temnotě a beznaději; na jihu mlžný závoj mýho otce. Jack Mountain, jeho třistametrový skalní klobouk přehlížel sto fotbalových hřišť sněhu. Cinnamon Creek byl orlím hnízdem skotský mlhy. Shull sám se ztrácel v Golden Horn a Bleak. Moje petrolejka zářila v nekonečnu. "Ubohý, jemný tělo," došlo mi, "neexistuje žádná odpověď." Nic víc už jsem nevěděl, nezajímalo mě to, bylo to jedno a najednou jsem se cítil skutečně volný. Pak přicházely opravdu mrazivý rána, praskající oheň, dříví jsem štípal v čepici (s klapkama na uši) a pod střechou jsem se cítil lenošivě a skvěle, zahalen mlhou ledově studených mračen. V horách déšť a hřmění, ale já si četl u kamen sešitový kovbojky. Všude je ve vzduchu cítit sníh a kouř z dřeva. Sníh nakonec přišel, ve vířícím příkrovu od Hozomeenu blízko Kanady, přihnal se mi neurvale a divoce do cesty a vysílal oslnivě bílý posly, přes který jsem viděl vykukovat anděla světla, a vítr sílil, temný nízký mraky se hnaly vzhůru jako z nějaký kovářský výhně, a Kanada byla jedno moře nesmyslný mlhy; přišlo to v jednom generálním široce rozvinutým útoku, který se ohlásil zahvízdnutím v mý rouře od kamen; vrazilo to do ní, aby pohltilo můj parádní výhled na modrý nebe, který bylo samý zahloubaný oblaka zlata; a v dálce, rám dam dam kanadskýho hromu; a na jihu další rozsáhlejší temnější bouře, která se stahovala jako k obchvatu; ale hora Hozomeen tam stála a na útok odpovídala mlčením, který bylo přímo cítit. A nic nedokázalo přimět rozjásaný zářivý zlatý horizonty daleko na severovýchodu, kde žádná bouře nebyla, aby si vyměnily místo s Desolation. Zelená a růžová duha náhle zajela přímo do Starvation Ridge, ani ne tři sta metrů od mých dveří, jako blesk a jako pilíř: vyšla z jedny vřavy ženoucích se zamlžených mračen a oranžového slunce.
Co je to duha, Pane?
Prsten
pro pokorné.
Vypnula se přímo do potoka Lightning Creek, sněžilo i pršelo současně, jezero míli pode mnou bylo mléčně bílý, bylo to prostě příliš bláznivý. Šel jsem ven, a jak jsem kráčel k vrcholu, duha udělala kolem mýho stínu kroužek, mystérium, rozkošně obklopený svatozáří, a mně se z toho chtělo pomodlit. "Ó, Rayi, běh tvého života je jako kapka deště v bezmezném oceánu, který je věčnou probuzeností. Proč si dál dělat starosti? Napiš to a vyprávěj o tom Japhymu." Bouře pominula stejně rychle jako přišla a jiskření pozdně odpoledního jezera mě oslepovalo. Pozdní odpoledne, můj smeták se suší na skále. Pozdní odpoledne, moje holý záda, prochladlý, jak jsem stál nad světem v sněhovým poli a nabíral tam plný lopaty do kbelíku. Pozdní odpoledne, nebylo to prázdno, co se proměnilo. Teplý růžový soumrak, meditoval jsem za žlutého srpnového půlměsíce. Kdykoli jsem v horách uslyšel zahřmění, znělo to jako síla lásky mý matky. "Hřmění a sněžení, to bude těšení!" prozpěvoval jsem si. Najednou nastaly vydatný podzimní deště, pršelo celou noc, a milióny akrů Buddhových posvátných stromů byly pořád zaplavovaný, a v mým podkroví moudře vyspávaly tisíciletý krysy.
Jitro, výrazný pocit nadcházejícího podzimu a blížícího se konce my práce, byly teď divoký větrný dny poblázněných mračen, zlatá krása v lehkém oparu pravého poledne. Noc, připravoval jsem teplý kakao a zpíval u ohně. Volal jsem v horách Chan Šana: žádná…
