Celá e-kniha Dharmoví tuláci ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
4
Ale příští noc jsme se kolem půlnoci sešli s Alvahem a Coughlinem a domluvili jsme se, že si koupíme pořádný čtyřlitrový demižon burgundskýho a vyrazíme k Japhymu.
"Co dělá dneska v noci?" zeptal jsem se.
"Co by," povídá Coughlin, "možná studuje anebo píchá, uvidíme." Demižon jsme splašili cestou, na Shattuck avenue, a pak jsme šli k němu, a tak jsem zase uviděl na trávníku to jeho žalostný anglický kolo. "Japhy si dá ruksáček na záda a celej den tak jezdí po Berkeley sem a tam," řekl Coughlin. "Na Reed College v Oregonu dělal to samý. Patřil už tam k inventáři. Pořádali jsme obrovský vínový mejdany, pořád jsme tam měli nějaký holky a nakonec jsme vyskákali z oken a dělali po celým městě bordel."
"Fakt je zvláštní," ozval se Alvah a kousnul se v úžasu do rtu, a Alvah sám důkladně a se zájmem probral našeho neobvyklýho, halasnýho a zároveň tichýho kamaráda. Opět jsme prošli dvířky, Japhy, který seděl se zkříženýma nohama a s brýlemi studoval nějakou knihu, tentokrát to byla americká poezie, zvedl hlavu, nic neřekl, jenom zvláštně kultivovaným hlasem utrousil "Ach." Vyzuli jsme se a přešli tu malou, ani ne dvoumetrovou rohož, abychom si k němu sedli, já se zouval jako poslední a v ruce jsem držel demižon, který jsem natočil tak, aby ho viděl, a Japhy, který seděl se zkříženýma nohama najednou zařval "Jáááá!...", vyskočil do vzduchu a přes celý pokoj přímo ke mně, dopadl na chodidla v šermířský pozici a v ruce najednou držel dýku, špičkou málem prorazil sklo lahve, a ozvalo se jen slabý, jasný "cink". Byl to jeden z nejobdivuhodnějších skoků, co jsem kdy viděl, možná ještě tak u praštěných akrobatů, spíš se to ale podobalo skoku samce horský kozy, kterým také, jak se později ukázalo, byl. Taky mi to připomnělo japonskýho samurajskýho válečníka – to zařvání, skok, postoj a komický rozlobený výraz, kdy na mě poulil oči a srandovně se šklebil. Měl jsem pocit, že to byl ve skutečnosti protest proti tomu, jak jsme k němu tak vtrhli a vyrušili ho od četby, a pak taky proti vínu samotnýmu, kterým by se opil a přišel tak o večer, který chtěl věnovat četbě. Bez nějakých dalších cavyků ale víno sám otevřel, pořádně si přihnul a všichni jsme pak seděli se zkříženýma nohama a čtyři hodiny jsme pokřikovali jeden na druhýho, co je novýho, a byla to jedna z nejzábavnějších nocí. Vypadalo to asi takhle:
JAPHY: Coughline, ty starej prďolo, co jsi pořád dělal?
COUGHLIN: Nic.
ALVAH: Co to tady máš za zvláštní knížky? Hm, Pound, ty ho máš rád?
JAPHY: Kromě toho, že ten starej ksicht zmotal Li Povo jméno s japonským, a všech těch jeho dalších vyhlášenejch blábolu, tak je v pohodě – vlastně se mi libí.
RAY: Pound? Jak může mít někdo rád takovýho namyšlenýho magora?
JAPHY: Dej si radši ještě víno, Smithi, meleš samý nesmysly. Alvahu, koho ty máš rád jako básníka?
RAY: A proč se nikdo nezeptá mě, jakýho mám já oblíbenýho básníka? Vím toho o poezii mnohem víc než vy všichni dohromady.
JAPHY: Je to pravda?
ALVAH: Možná, že jo. Ty jsi neviděl Rayovu novou sbírku básní, kterou zrovna napsal v Mexiku – "kolo rozechvělého početí podstaty otáčí se v nicotě a vypuzuje tiky, dikobrazy, slony, lidi, hvězdný mlhoviny, blázny, nesmysl..."
RAY: Tak to není!
JAPHY: Když už tady mluvíme o podstatě, četl jsi tu novou báseň od..."
Atd, atd, až se to nakonec zvrhlo v nespoutaný kecání, pokřikování a nakonec i prozpěvování, váleli jsme se smíchy po podlaze, a pak jsme s Alvahem a Coughlinem vyrazili do tichých univerzitních ulic, drželi jsme se přitom pod paží, potáceli se a vyřvávali až do ochraptění "Eli, Eli," demižon se nám rozflákal přímo u nohou a Japhy stál ve svých dvířkách a smál se nám. Měl jsem výčitky, protože jsme mu nabourali večer, kdy chtěl studovat, ale pak se příští večer najednou objevil v naší chatrči s krásnou holkou, a když šli dál, tak jí řekl, aby se svlíkla, což ona taky okamžitě udělala.
