10
Rázoval jsem kolem a sebral dost malých kousků dřeva, abych připravil podpal na oheň, a pak jsem to obešel a sbíral větší kusy a nakonec jsem hledal samý ohromný špalky, který tam všude nedalo moc práce najít. Rozdělali jsme takový oheň, že by ho musel Morley vidět na pět mil daleko, až na to, že jsme byli nahoře, za tou stěnou útesu a mimo jeho dohled. Vrhal úžasný vlny žáru proti útesu, ten ho střádal a odrážel zase zpátky, a nebýt toho, že nás štípalo do nosu, jak jsme je odtamtud vystrkovali, když jsme šli pro dříví na přiložení nebo pro vodu, tak jsme byli jako v pěkně vytopeným pokoji. Japhy dal bulgur do hrnce s vodou a začal ho vařit a míchat a zároveň se pustil do přípravy čokoládovýho pudingu, který začal vařit ve zvláštním rendlíku, co ho vytáhnul z mýho batohu. Uvařil taky hrnek čerstvýho čaje. Potom vylovil dvě sady čínských hůlek a zanedlouho byla večeře hotová a my se nad ní chechtali. Byla to úplně ta nejlahodnější večeře všech dob. Nad oranžovou září ohně bylo vidět nesmírný systémy nespočitatelných hvězd, ať už osamělých ohýnků nebo rojů pod Venuší, a nezměrný Mléčný dráhy, mimo jakýkoli lidský chápání, a všechno to bylo chladný a modravý a stříbrný, ale naše jídlo a oheň byly naprosto nejlepší a dobroučký. A přesně jak Japhy předpovídal, neměl jsem vůbec ani tu nejmenší chuť na alkohol, úplně jsem na něj zapomněl, byli jsme moc vysoko, dostal jsem pořádné do těla, vzduch byl strašně ostrý, a už samotný ten vzduch dokázal každýho úplně opít. Byla to fantastická večeře a jídlo je vždycky chutnější, když ho po malých kouscích nabíráte jídelníma hůlkama, žádný hltání, a proto se Darwinův zákon o přežití hodí nejlíp na Čínu: když neumíte zacházet s hůlkama a strčíte je společně s těma přeborníkama do hrnce, co je pro celou rodinu, tak zemřete hlady. Stejně to nakonec dopadlo tak, že jsem to všechno vylízal ukazovákem.
Večeře byla za náma a Japhy se čile pustil do drhnutí hrnců drátěnkou a poslal mě pro vodu, což jsem taky udělal, plechovku, která tam zůstala po jiných tábornících, jsem ponořil do tůně plný planoucích hvězd a kromě toho jsem přinesl taky sněhovou kouli, a Japhy umyl nádobí ve vodě, co si ohřál předem. "Obvykle nádobí nemeju, jenom ho zabalím do modrýho šátku, protože je to úplně jedno... i když v tom baráku s antilopou na Madison avenue, ta anglická firma, jak se sakra jmenuje, co dělá to koňský mejdlo, Urber a Urber, tak tam by tenhle malej drobet moudrosti moc neocenili, sakra, kašlu na to, pěkně zvysoka, a to bych si teda fakt připadal jak ženichovy kšandy, kdybych si hned nevytáhnul mapu hvězdný oblohy a nečíhnul se, jak to tam dneska v noci vlastně bude. Teda, Rayi, tam nahoře je jich takový stádo, že se to ani nedá spočítat, to není jako ty tvý oblíbený Šurangamový sútry." Takže si vybalil tu svou hvězdnou mapu, trochu ji pootočil, srovnal, kouknul do ní a povídá: "Je přesně dvacet čtyřicetosm."
"Jak to můžeš vědět?"
"Kdyby nebylo přesně osm čtyřicetosm, tak by Sirius nebyl tam, kde je... Víš, mně se na tobě líbí, žes mě přived ke skutečnýmu jazyku tyhle země, k tomu, jak mluví dělníci, ajznboňáci a dřevorubci. Slyšels někdy, jak tyhlety chlapi mluvěj?"
"Jasně, že jo. To já třeba poznal jednoho maníka, co jezdil s vrtací soupravou na náklaďáku, a ten mě vzal jednou v noci v Houstonu v Texasu, bylo asi tak kolem půlnoci, to bylo potom, co mě jeden takovej malej buzík, kterýmu patřily nějaký parcely s motelama, který se jmenovaly, a to je na tom to nejparádnější, a přitom to docela sedělo, Dandy Courts, tak ten když mě vysazoval, tak mi povídá, poslyš, pokud by tě nikdo nevzal, klidně přijď a můžeš se vyspat u mě na podlaze, takže jsem čekal asi tak hodinu na naprosto prázdný silnici, a pak se najednou objevil tenhle náklaďák s tou soupravou, a řídil to nějakej Čerokéz, teda aspoň to tak tvrdil, ale jmenoval se Johnson nebo Ally Reynolds nebo nějaký takový blbý jméno, a hned to na mě rozbalil, řeči typu ,Tak hele, mladej, když já sem vypadnul z máminy boudy, tak ty sis eště hrá…
