18
V tý době se nejvíc hrál Roy Hamilton, který zpíval "Každý má domov, jen já ne." Když jsem si to tak rázoval, v jednom kuse jsem si to zpíval. Na druhým konci Riverside jsem vylezl na silnici a hned mě svezl mladý pár, pět mil k letišti za městem a odtud mě vzal jeden nenápadný chlápek až skoro do Beaumontu v Kalifornii, vysadil mě ale pět mil před městem na dvouproudový dálnici, kde by nikdo pravděpodobně nezastavil, a tak jsem pokračoval pěšky do města, v nádherným ostrým povětří. V Beaumontu jsem si dal hotdogy, hamburgry a sáček hranolků a navrch ještě pořádný jahodový koktejl, a to všechno mezi hihňajícími se středoškoláky. Na druhým konci jsem si pak stopnul Mexikána, jmenoval se Jaimy a vyprávěl mi, že je synem guvernéra ve státě Baja California v Mexiku, což jsem mu ale nevěřil, byl to korala a přinutil mě, abych mu koupil flašku vína, kterou pak vyhodil za jízdy z okýnka, smutný, bezradný mladík, měl strašně nešťastný oči, byl hodně krásný a trochu potrhlý. Jel přímo do Mexicali, trochu stranou mý trasy, ale bylo to dost dobrý a pěkný kus směrem k Arizoně, takže se mi to hodilo.
Na hlavní třídě v Calexiku byl čas vánočních nákupů, všude neuvěřitelně dokonalý užaslý mexický krásky, který byly pořád lepší, a když první znova propluly kolem, tak už je trumfly jiný a moc jsem si je nepamatoval, stál jsem tam a rozhlížel se na všechny možný strany, jedl jsem kornout zmrzliny a čekal na Jaimyho, který tvrdil, že tu musí něco zařídit a pak že mě zase vyzvedne a osobně doveze do Mexicali v Mexiku, aby mě seznámil se svými přáteli. Měl jsem v plánu dát si v Mexiku dobrou levnou večeři a hned ten večer pokračovat dál. Jaimy se samozřejmě neukázal. Překročil jsem hranici sám a u závory jsem zabočil ostře doprava, abych se vyhnul ulici pouličních obchodníků, a ihned jsem si šel ulevit na nějakou stavbu, bylo tam bahno, ale nějaký šílený mexický hlídač v úřední uniformě to považoval za velký přestupek zákona, něco povídal, a když jsem odpověděl, že nerozumím (No se), tak se divil: "No sabes police?" – měl tu drzost volat policajty, protože jsem se mu vyčural na ten jeho zablácený pozemek. Pak mi to ale došlo a bylo mi z toho smutno, že jsem mu pomočil místo, kde za nocí sedával, aby si zapálil ohýnek, protože jsem si všiml, že tam je vyrovnaný dřevěný uhlí, šel jsem dál tou ulicí, připadal jsem si pokorně a bylo mi to fakt líto, s tím velkým báglem na zádech, a on se za mnou upřeně díval tím svým zarmouceným pohledem. Došel jsem k nějakýmu kopci a uviděl ohromný říční bahenní naplaveniny, strašně to páchlo a byly tam malý jezírka a strašný cestičky, po kterých se v šeru pomalu pohybovaly ženy a oslíci, starý čínsko–mexický žebrák zachytil můj pohled a zastavili jsme se na kus řeči, a když jsem mu řekl, že se asi půjdu vyspat, Dormiendo, někam na ten mělký břeh (opravdu jsem o tom uvažoval, že půjdu kousek za tu mělčinu, na úpatí kopců), tak se na mě podíval dost vyděšeně, a protože byl hluchoněmý, tak mi ukázal, že jestli to zkusím, tak mi tam ukradnou batoh a zabijou mě, a mně najednou došlo, že má pravdu. Už jsem nebyl v Americe. Ať jste, na který straně hranice chcete, ať krájíte chleba, jak chcete, chlap bez domova je vždycky v bryndě. Kde bych ale našel tichý hájek, kde bych mohl meditovat a navždycky žít? Po tom, co se mi stařík pokusil pomocí posunků vypovědět svůj život, jsem šel dál, zamával mu a usmál se na něj, přešel jsem mělčiny a přes úzký prkenný můstek nad žlutou vodou jsem se dostal do chudinský čtvrti Mexicali z vepřovic, kde mě jako vždycky okouzlilo mexický veselí, dal jsem si vynikající plechovou misku polívky garbanzo s kousky cabezy (mozeček) a syrový cebolly (cibule) a na hranici jsem si za čtvrťák vyměnil tři papírový pesos a pořádnou hromadu velkých drobných. Seděl jsem u pultu v blátivý uličce a důkladně si prohlížel ulici, lidi, vyhublý dotěrný čokly, jídelny, kurvy, všechno jsem to strašně žral, muziku, poflakující se chlápky, co zápasili na úzký cestě, a přes ulici byl nezapomenutelný sal…
