38
Telefon na stole generálního tajemníka zazvonil. „Nerada ruším, ale znovu volá pan Novak,“ ohlásila sekretářka Helga.
Mathieu Zinsou se otočil k vysoké komisařce pro uprchlíky, bývalé irské političce s rázným vystupováním a prořízlými ústy. Právě byla ve sporu s náměstkem pro humanitární záležitosti, který o svůj rajon bojoval s neutuchajícím a nehumanitárním zápalem. „Paní MacCabová, je mi velice líto, ale tenhle hovor musím vzít. Chápu, že jste rozladěná z omezovacích nařízení Odboru pro politické otázky. Když dáme hlavy dohromady, jistě situaci nějak vyřešíme. Požádejte Helgu, aby domluvila schůzku šéfů.“ Vstal a zdvořilou úklonou se rozloučil.
Pak zvedl sluchátko. „Čekejte, prosím, na pana Novaka,“ pravil ženský hlas. Následovalo pár cvaknutí a elektronických škytnutí a v přístroji se ozval Peter Novak: „Mon cher Mathieu,“ spustil.
„Mon cher Peter,“ odpověděl Zinsou. „Musím ocenit, že jste byl vůbec ochoten přemýšlet o tom, co jsme spolu minule probírali. Od doby, co Rockefellerové věnovali OSN pozemek na stavbu budovy, se nestalo, aby soukromá osoba nabídla…“
„Ano, ano,“ přerušil ho Novak. „Ale vaše pozvání na večeři budu muset bohužel odmítnout.“
„Jak to?“
„Představuji si něco slavnostnějšího. Doufám, že nebudete proti. Nemáme mezi sebou tajnosti, viďte? Průhlednost vždycky byla přece hlavní hodnotou OSN.“
„No, přijde na to, Petere.“
„Povím vám svoji myšlenku a vy mi řeknete, jestli podle vás není moc bláznivá.“
„Ven s tím.“
„Pokud se nepletu, v pátek zasedá Valné shromáždění. Vždycky jsem toužil oslovit ten důstojný sbor. Je to velká pošetilost?“
„Ale kdeže,“ vyhrkl Zinsou. „Tedy, moc soukromých osob před ním ještě nevystoupilo…“
„Ale nikdo by mi to právo neupíral - snad to můžu říct, aniž bych vás urazil.“
„Bien sûr.“
„Vzhledem k přítomnosti tolika hlav států tam určitě bude spousta bezpečnostních opatření. Možná jsem paranoidní, ale to mě uklidňuje. Nedá se vyloučit, že přijde i prezident USA, takže na místě bude i tajná služba. To mě uklidňuje ještě víc. A pravděpodobně mě bude doprovázet starosta New Yorku. Ten se ke mně vždycky choval přátelsky.“
„Takže chystáte ostře sledované vystoupení na veřejnosti,“ řekl Zinsou. „Musím přiznat, že mě překvapujete. Vůbec to neodpovídá vaší pověsti samotáře.“
„Právě proto jsem to navrhl,“ pravil hlas v telefonu. „Víte, že nemám ve zvyku odkrývat karty dopředu.“
„Ale co náš… rozhovor?“ Zaplavil ho zmatek a úzkost. Snažil se je nedat najevo.
„Nebojte. Možná zjistíte, že člověk má nejvíc soukromí právě na veřejnosti.“
„Do hajzlu!“ zařval Janson, když si přehrál záznam Demarestova posledního telefonátu.
„Co jsem udělal špatně?“ zeptal se Zinsou. Z jeho hlasu čišel strach a pocit vlastního selhání.
„Nic. Kdybyste tlačil na pilu, vzbudil byste podezření. Je to hluboce paranoidní člověk.“
„Co si o tom jeho nápadu myslíte? Zvláštní, ne?“
„Geniální,“ hlesl agent odměřeně. „Ten chlápek má v hlavě víc tahů než Bobby Fischer.“
„Ale jestli jste ho chtěl vylákat…“
„Myslel na to a pojistil se. Ví, že proti němu nestojí jednotná síla. Tajná služba se nesmí dovědět pravdu. Demarest používá naše vlastní lidi jako štít. A to není všechno. Vyjde po schodech k budově Valného shromáždění vedle starosty New Yorku. Pokus o jeho likvidaci by nutně ohrozil i známého politika. Vstupuje do ringu, kde platí neuvěřitelně přísná bezpečnost. Pořád kolem sebe bude mít tlupu ozbrojenců hlídajících potentáty z celého světa. Kdyby se někdo z amerických agentů pokusil vystřelit, následovalo by vyšetřování a všechno by se nejspíš provalilo. Dokud bude ve Valném shromáždění, nemůžeme na něj. Nejde to. Bude v davu lidí. Vzhledem k jeho velkorysé pomoci různým částem světa si bude mezinárodní společenství pokládat za čest…“
„…vítat muže, který ukazuje národům cestu k světlým zítřkům,“ dokončil Zinsou a ušklíbl se.
„To je celý Demarest. Vždycky tvrdil, že někdy se člověk nejlíp schová přímo na veřejnosti.“
„Přesně tak mi to v podstatě řekl,“ přemítal Zinsou. Pohlédl na pero ve …
