29
Necelou hodinu od Dullesova letiště se Janson ocitl na klikatých silničkách, jež ho vedly jednou z nejklidnějších oblastí na východním pobřeží. Zdání však klame. Vybavil si Jessiino varování. Jestli tě Collins chce oddělat, nepočítej s tím, že od něj odejdeš po svých. Agentka si myslela, že strašně riskuje, když se chce sejít s nebezpečným protivníkem tváří v tvář. Jansona ovšem poháněl vztek. Derek Collins navíc jen dával rozkazy, sám je neprováděl. To by bylo pod jeho úroveň. Nešpinil by si své pěstěné ruce, když to někdo mohl udělat za něj.
Chesapeacká zátoka zaujímá obrovský kus pobřeží, zvlášť když člověk přičte sto padesát přítoků spolu s drobnými zálivy, říčkami a potoky. Samotná zátoka je mělká, od tří do devíti metrů. Janson věděl, že tam žije množství živočichů: ondatry a nutrie, labutě, divoké husy, kachny, dokonce i mořský orel. Bělohlavý pták se vyskytuje v nížinách okresu Dorchester, stejně jako kalous ušatý. Takové množství zvěře samozřejmě láká lovce.
A Janson na lovu byl.
U Cambridge překonal řeku Choptank, vjel na Třináctku a pokračoval dál na jih. Nakonec se přes další most dostal až k dlouhému proužku země, jemuž se říká ostrov Phipps. Ujížděl po úzké vozovce ve vypůjčené Toyotě Camry a mezi stébly bahenní trávy viděl hladinu, v níž se zrcadlilo slunce. Zátoku pomalu brázdily rybářské lodě táhnoucí sítě plné modrých krabů, sleďů a ropušnic.
Po několika dalších kilometrech vjel na vlastní ostrov. Pochopil, proč si ho Derek Collins vybral za letní sídlo. Sem washingtonské tlaky nedoléhaly. Phipps sice ležel nedaleko hlavního města, ale přitom byl zapadlý a klidný, díky svému tvaru navíc bezpečný. Jak se Janson blížil k náměstkovu domu, připadal si jako nahý. S hlavním poloostrovem spojuje Phipps úzký pás pevniny, takže každý příchozí je na ráně. Příjezd po vodě nepřipadal v úvahu, jelikož všude kolem bylo mělko. Dřevěná mola se táhla do dáli, kde už hloubka umožňovala bezpečnou navigaci. Délka přístavních doků zajišťovala odhalení potencionálních vetřelců. Collins se nemusel spoléhat na nepřesnou elektroniku. Vybral si místo, kde mu ochranu poskytovala sama příroda.
Nepočítej, že od něj odejdeš po svých. Janson z vlastní zkušenosti věděl, že ředitel Konzulárních operací je nebezpečný a rozhodný člověk. Takže rovnocenný soupeř.
Pneumatiky vozu zvedaly oblaka písku a vysušené soli z povrchu světlešedé cesty, která se táhla jako svlečená hadí kůže. Bude ho chtít Collins zabít dřív, než si promluví? Kdyby si myslel, že pro něj Janson znamená smrtelné nebezpečí, jistě by se nerozpakoval. Spíš by ale přivolal posily. Vrtulníky H3 Sea King by z námořní základny Oceana dolétly na ostrov Phipps za čtvrt hodiny. Letka stíhaček F18 Hornet by to zvládla ještě dřív.
Technická stránka však šla stranou, důležitější byla ta lidská. Derek Collins byl plánovač. Tak říkal Janson úředníkům, kteří z pohodlí klimatizovaných kanceláří posílali muže do akcí odsouzených k nezdaru. Posouvali s nimi jako s figurkami a říkali tomu strategie. Jedním pěšákem táhnu, o jiného přijdu… Ano, lidé Collinsova typu považovali „lidské zdroje“ za pouhé pěšáky. Teď měl však Janson na rukou krev pěti bývalých agentů Konzulárních operací a nemohl se dočkat, až předstoupí před muže, který je naverboval, vycvičil a řídil - muže, který si pohrával s jeho osudem jako s kouskem vyřezávaného dřeva na šachovnici.
Ten chlap byl opravdu schopen všeho, ale Janson si s ním v ničem nezadal. Náměstek mu odjakživa ležel v žaludku. Hlavně kvůli němu odešel z Konzulárních operací. Chladnokrevný syčák Derek Collins měl jednu obrovskou výhodu: dokonale ho znal. Byl to mistr zákulisní politiky a strašný kariérista. Takovým lidem se v mramorové džungli hlavního města daří. To by Jansonovi ani tak nevadilo. Dokonce to Collinse svým způsobem polidšťovalo. Popouzelo ho však jeho samolibé přesvědčení, že účel vždycky světí prostředky. Janson poznal, kam to vede - občas i na vlastní kůži - a bylo mu z toho špatně.
Sjel ze silnice a zamířil do bujného houš…
