36
Pohledný Afričan se vzorně načesanými stříbřitými vlasy se díval zadumaně z okna kanceláře ve třicátém patře a čekal, až zazvoní telefon. Jeho zlaté manžetové knoflíčky se leskly v zapadajícím slunci. Generálním tajemníkem Organizace spojených národů už byl pět let, a právě se chystal udělat věc, jež by většinu lidí ohromila. Neměl však jinou možnost, jak uchránit své celoživotní dílo.
„Helgo,“ řekl Mathieu Zinsou, „očekávám hovor od Petera Novaka. Nepřepojuj mi sem nikoho jiného.“
„Jistě,“ odvětila dlouholetá asistentka generálního tajemníka, pracovitá Dánka Helga Lundgrenová.
Byla to denní hodina, kdy se v obřím okně zrcadlilo zařízení kanceláře. Za ta léta se příliš nezměnilo. Nahrazovat modernistický nábytek z dílny finského architekta Eera Saarinena by se rovnalo svatokrádeži. Zinsou k němu přidal jen několik závěsných koberečků ze svého rodného Beninu, aby kanceláři vtiskl osobní pečeť. Na strategických vyvýšených místech se navíc vyjímaly dary od různých vyslanců. Jiné čekaly ve skladu, připravené na svou šanci, až přijedou na návštěvu představitelé příslušné země. Pokud například požádal o audienci ministr financí Indonésie, mohla se na zdi objevit jávská maska, i když ještě dopoledne na jejím místě řada ozdobných knoflíků vítala japonského ministra zahraničí. Výzdoba jako diplomacie, jak s oblibou říkávala Helga Lundgrenová.
Kancelář byla odvrácená od ruchu Manhattanu. Když se tajemník podíval přes strašidelné odrazy na skle, viděl řeku East River a za ní bezútěšnou industriální pustinu West Queens, jíž vévodila obří cihlová továrna chemičky Schwarts se čtyřmi vysokými komíny, zjevně dlouho nepoužívanými. Žluté cihlové ruiny anonymního skladiště. Nad Hunter’s Point, nejbližší částí West Queens, se válelo několik obláčků dýmu. Na střeše dávno uzavřené stáčírny nápojů stále zářil stařičký neonový nápis Pepsi-Cola z roku 1936. Vypadal jako amulet, který měl odrážet nájezdy konkurentů či vývojových projektantů, ale zjevně bez výsledku.
Nebyl to hezký pohled, ale generálního tajemníka Zinsou přesto nějak přitahoval. Starožitný mosazný dalekohled na dubovém stojanu ovšem používal zřídka. Vše důležité mohl vidět prostým okem. Zkamenělý les bývalých výrobních závodů. Fosilie průmyslu. Moderní archeologické naleziště, napůl pohřbené pod zemí, napůl odkryté. Slábnoucí slunce se odráželo od říční hladiny i chromu zbytečných cedulí. Takové byly neslavné konce někdejších průmyslových impérií. A co jeho vlastní říše na březích Manhattanu? Také měla skončit na smetišti dějin?
Žhavý kotouč se snášel k obzoru a barvil East River do růžova. Vtom ho asistentka upozornila, že má na drátě Petera Novaka. Okamžitě zvedl telefon.
„Mon cher, Mathieu,“ pravil hlas. Měl křišťálovou čistotu digitálně zpracovaného signálu - nepochybně mluvil do supermoderního satelitního telefonu. Generální tajemník si vymínil, že bude s Novakem hovořit pouze přes šifrované přístroje a silná bezpečnostní opatření pravděpodobně zvyšovala kvalitu spojení až k téměř strašidelné dokonalosti. Po několika zdvořilostních frázích začal Mathieu Zinsou naznačovat, co má na srdci.
Organizace spojených národů, jak sdělil tomu významnému muži, je velkolepou nákladní lodí, které dochází palivo, tedy peníze. Byl to prostý fakt.
„V mnoha ohledech máme obrovské zdroje,“ řekl generální tajemník. „Máme k dispozici stovky tisíc vojáků, hrdě nosících modré přilby. Máme kanceláře ve všech hlavních městech světa a týmy expertů, kteří se honosí postavením velvyslance. Víme, co se v těch zemích děje, a to na všech úrovních. Známe jejich vojenská tajemství, rozvojové plány i ekonomické programy. Spolupráce s Nadací svobody je zkrátka otázkou zdravého rozumu - sdružení zdrojů a možností.
Tolik na úvod.
Představitelé OSN se volně pohybují téměř po celé planetě,“ pokračoval Zinsou. „Vidíme utrpení lidí doplácejících na neschopnost a hrabivost svých vůdců. Do politiky však zasahovat nemůžeme. Máme svoje pravidla a směrnice, nařízení a kontrolní mechanismy - to všechno n…
