21
Slunce prosvítalo morušemi a vysokými borovicemi, jejichž rozložité větve tvořily nad horskou chatou ochranný příkrov. Když Janson vstoupil do dveří, s uspokojením ocenil, že stavba přirozeně splývá s okolím. Z vycházky do vesničky pár kilometrů pod kopcem se vracel s nákupem a náručí novin: Il Piccolo, Corriere delle Alpi, La Repubblica. Prostá kamenná fasáda ostře kontrastovala s leštěným dřevěným obložením a teplými dlaždicemi uvnitř. Fresky a stropní malby jako by pocházely z jiného světa.
Janson vešel do ložnice. Pacientka stále spala. Připravil studený obklad a položil jí ho na čelo. Horečka ustupovala. Čas a antibiotika vykonaly své. Ostatně, čas měl hojivý účinek i na něj. Cesta do malé pevnosti v Lombardii trvala celou noc a část dopoledne. Většinu jí prospala, vzbudila se jen na posledních pár kilometrů. Byl to ideální obraz severoitalského venkova - žlutá kukuřičná pole, háje kaštanů a topolů, starobylé kostelíky s moderními věžičkami, vinice a na skalách lombardské hrady. Na obzoru se jako zeď tyčily šedomodré Alpy. V době příjezdu se však už jasně ukazovalo, že žena utrpěla větší trauma, než si možná uvědomovala.
Několikrát ji pak zašel zkontrolovat. Ve spánku sebou házela a neklidně se obracela v zajetí zlých snů. Naříkala a občas vymrštila ruku.
Nyní jí položil na čelo hadřík namočený ve studené vodě. Slabě se zazmítala a tiše zasténala. Po chvíli zakašlala a otevřela oči. Rychle nalil vodu ze džbánku u postele a podal jí sklenku. Když se napila minule, znovu upadla do hlubokého a nepokojného spánku. Tentokrát však její oči zůstaly otevřené.
„Ještě,“ zašeptala.
Naplnil další sklenici. Vypila ji sama, bez pomoci. Pomalu se jí vracela síla. Zaostřila zrak a změřila si ho.
„Kde?“ Jednoslovné otázky ji stály značné úsilí.
„Jsme v chatě u jednoho kamaráda,“ řekl. „V Lombardii. Nedaleko Brianzy. Patnáct kilometrů jižně od Lago di Como. Je tady absolutní klid.“ Všiml si, že se jí modřiny vybarvují. Byla to známka hojení. Ani černomodré podlitiny však nedokázaly zakrýt její prostou krásu.
„Jak dlouho… tady?“
„Tři dny.“
Oči poraněné ženy se naplnily nedůvěrou, znepokojením a strachem. Její tvář vzápětí povadla. Stejně jako vědomí.
O pár hodin později se vrátil k posteli a jen tak ji pozoroval. Neví, kde je. Neví, proč tady je. Tutéž otázku si musel klást i Janson. Proč ji sem vlastně přivezl? Nerozhodoval se vůbec lehce. Ta žena by mu mohla být užitečná. Ale chladný rozum ho varoval, že by na to mohl doplatit - a že ji s sebou bere hlavně z citových pohnutek. Mohlo ho to stát i život. Co na tom, kdyby ji v Amsterdamu chytili? Vždyť se ho opakovaně pokusila zabít. Potřebuju vědět, co je lež a co ne, řekla mu, a on věděl, že to myslí upřímně.
Zažila otřesnou zkušenost - tím horší, že si předtím připadala nezranitelná. Věděl, jaké to je. Znal to z první ruky. Největší ránu nedostalo její tělo, ale sebedůvěra.
Přiložil jí k čelu další obklad. Po chvíli se znovu zavrtěla. Tentokrát si přejela konečky prstů po tváři a ohmatala napuchlé podlitiny. Tvářila se zahanbeně.
„Z Amsterdamu si toho asi moc nepamatujete,“ poznamenal Janson. „Ale to je při vašich zraněních normální. Pomůže jen čas.“ Podal jí sklenku vody.
„Stojí to za prd,“ zachraptěla. Hltavě ji vypila.
„Už jsem viděl horší případy.“
Zakryla si tvář rukama a převalila se na druhou stranu, jako by se styděla. Po pár minutách se zeptala: „Přijel jste sem limuzínou?“
„Ne. Ta zůstala v Amsterdamu. Nevzpomínáte si?“
„Přidělali jsme pod nárazník štěnici,“ vysvětlila mu a těkala očima po stropě se složitou barokní malbou andílka dovádějícího mezi obláčky.
„To mi došlo,“ ujistil ji Janson.
„Nechcete, aby nás našli,“ zašeptala.
Agent se jemně dotkl její tváře. „Připomeňte mi, jak to bylo.“
Chvíli nic neříkala. Pak se pomalu posadila na pelest. Z její potlučené tváře čišel hněv. „Lhali mi,“ sykla. „Lhali mi,“ zopakovala hlasem plným nenávisti.
„Lhát se bude vždycky,“ konejšil ji Janson.
„Ušili na mě boudu, hajzlové,“ zachvěla se zimou. Nebo vz…
