15
Berthwick House, Rusův „skromný příbytek“, byl ve skutečnosti vznešeným georgiánským sídlem z pálených cihel v sousedství Regent’s Parku: dvoupatrová vila s břidlicovou střechou, vikýři a třemi komíny. Dům měl diskrétní i okázalé zabezpečení. Kolem se táhl vysoký plot z dílny uměleckého kováře s pruty zakončenými ostrými bodci. Kamera schovaná ve smaltovaném krytu zabírala z výšky příjezdovou cestu. Nechyběl strážní domek s hlídačem…, který Bermanův malinový bentley propustil mávnutím a uctivou úklonou.
Prostorná přijímací místnost měla korálově červené stěny a přetékala falešnými starožitnostmi. Stála tam křesílka, prádelníky na vysokých nohách a šachové stolky ve stylu sheridan a chippendale: leskly se však silnou vrstvou laku a měly podivně oranžovou barvu, jež měla imitovat patinu stáří. Dva velké lovecké výjevy v pozlacených rámech na první pohled vypadaly jako vzácná plátna z osmnáctého století: zblízka však připomínaly spíš zboží z obchodního domu - kopie z dílny uspěchaného studenta výtvarného umění.
„Líbí se ti?“ Berman se nadýmal pýchou, když máchl rukou kolem směsky anglofilských napodobenin.
„Nemám slov,“ odvětil Janson.
„Vypadá to jako filmová dekorace, da?“ Další hřmotné gesto.
„Da.“
„A ona je dekorace,“ rozjařil se Berman a zatleskal. „Grigori přijet do produkce Merchant Ivory, poslední natáčecí den. Vypsat šek řediteli výroby. Všechno koupit. Odvézt domů. A teď bydlet v kulisách od Merchant Ivory. Každý říkat, Merchant Ivory dělat to nejlepší v Anglie. Grigori Berman si zasloužit to nejlepší.“ Spokojený úsměv.
„Od Grigoriho Bermana bych nic jiného nečekal.“ To vysvětlení mělo logiku. Všechno působilo přehnaně, protože to bylo určené výhradně pro film, s patřičnými světly, objektivy a filtry.
„Mít taky sluhu. Já, Grigori Berman, chudá Moskvan, která strávit dětství ve frontě v obchodáku GUM, mám sluhu!“
Muž, o němž mluvil, stál tiše na konci vstupní haly v černé livreji a naškrobené košili. Byl to pořízek s plnovousem a prořídlými ulízanými vlasy. Růžové tváře mu dodávaly zdání bodrosti, jež neladilo se zasmušilým výrazem.
„Tohle je pan Giles French,“ představil ho Berman. „Můj komorník. Pan French ti ve všem vyhovět.“
„Vážně se tak jmenuje?“
„Ne. Pravá jméno Tony Thwaite. A co? Pravá jméno nelíbit. Dát mu název podle nejlepší televizní program USA.“
Vousatý sluha smutně přikývl. „K vašim službám,“ pravil sytým hlasem.
„Pane Frenchi,“ řekl Berman, „přineste nám čaj. A…“ Odmlčel se, bud v zamyšlení, nebo se horečně snažil rozpomenout, co se podává k čaji. „Kaviár?“ pronesl nejistě a sluha téměř neznatelně kývl. „Ne, počkat,“ opravil se Berman a znovu se rozjasnil jako sluníčko: „Sendviče s okurkou.“
„Jak si přejete, pane,“ odvětil komorník.
„Lepší nápad. Přinést vdolečky. Ty speciální, co dělá kuchařka. S hustou smetanou a jahodovým džemem.“
„Jistě, pane. K vašim službám, pane.“
Berman zářil jako dítě, které si může dosytosti hrát s loutkou, po níž toužilo. Sídlo Berthwick pro něj znamenalo hračkářství, v němž s marnotratností a roztomilým nevkusem vytvořil podivuhodnou parodii anglického života vyšších vrstev.
„Pověz mi, co ty myslíš, ale pravdu!“ zahlaholil Grigori a máchl rukou kolem sebe.
„Nemám slov.“
„Vážně?“ Rus se štípl do tváře. „Neříkáš to jen tak? Panečku! Tak to bych tě měl představit Ludmile. Ona s tebou procestovat celá svět a nemuset přitom vylézt z postele.“
Janson prošel kolem malé místnosti, jež vycházela z hlavní chodby, a zastavil se před velkým, lesklým a úctyhodným přístrojem s vestavěným monitorem i klávesnicí a dvěma černými mřížkami po obou stranách. Uznale směrem k němu kývl. „To je ten RS/6000?“
„To? To je na karaoke. Počítačová systém ve sklepě.“ Berman ho zavedl po točitém schodišti do místnosti s kobercem, v níž bylo několik počítačů. Sálalo z nich teplo, které pokoj bez oken nepříjemně ohřívalo. Vzduch vířily dva malé elektrické větráky. Sluha přinesl čaj a vdolečky, vyrovnané na keramických talířích. Položil je na stolek v rohu spolu se šálky plný…
