ČÁST ČTVRTÁ
32
„Vy to nechápete,“ vyhrkl nervózní černoch. Bylo mu necelých třicet a na nose měl brýle s kosočtvercovými skly bez obruby. „Mohl jsem kvůli tomu přijít o práci. Mohl jsem mít na krku kriminál.“ Ukázal na nášivku s krasopisným nápisem Caslon Couriers, která se mu vyjímala na tmavomodrém saku. Caslon: mimořádně drahá a ultrabezpečná kurýrní služba, které vybraní jedinci a firmy svěřovali ty nejcitlivější dokumenty. Díky spolehlivým a diskrétním službám si získala věrnost své exkluzivní klientely. „Tihle bratři si nehrajou.“
Seděl u malého stolku v lokále Starbucks na rohu Třiatřicáté ulice a Broadwaye v newyorském Manhattanu. Šedovlasý muž, který si k němu přisedl, trval zdvořile na svém. Vysvětlil kurýrovi, že je vysokým úředníkem Nadace svobody a jeho žena pracuje v manhattanské pobočce. Jistě, byl to velice nestandardní postup, ale nic jiného mu nezbývalo. Měl totiž důvodné podezření, že jeho žena dostává balíčky od ctitele. „A já ani nevím, co je to za chlapa!“
Posel se velice ošíval, dokud Janson nezačal odloupávat stodolarové bankovky. Při čísle dvacet začaly jeho oči za skly brýlí roztávat.
„Víte, skoro šedesát procent času jsem na cestách, takže dokážu pochopit, že si chce manželka trochu povyrazit,“ pravil šedovlasý pán. „Ale jak se zbavit někoho, koho neznám, rozumíte? A ona nepřizná, že se něco děje. Vidím, že dostává dárečky, jenže ona mi tvrdí, že si je kupuje sama. Ale mě neoblafne. Jsou to věci, které kupuje muž ženě, já to přece taky dřív dělal. Hele, neříkám, že jsem dokonalost sama. Ale potřebuju doma trochu vyčistit vzduch. Koukněte, sám nemůžu uvěřit, co to vlastně provádím. Nejsem ten typ, věřte mi.“
Kurýr chápavě pokýval a pak se podíval na hodinky. „Víte, o tom kriminále jsem nemluvil jen tak do větru. Když se k nim dáte, věčně vám to vtloukají do hlavy. Podepisujete spoustu smluv, a jak zjistí, že něco porušíte, pořádně vám zatopí.“
Bohatý paroháč byl ztělesněná důstojnost a opatrnost. „Nemusíte se bát. Já z vás přece netahám tajemství. Nechci po vás nic špatného. Jen bych rád viděl kopie faktur, o originály mi nejde. A jestli je to ten chlap, co si myslím, nikdo se nikdy nedoví, jak jsem to zjistil. Ale, prosím vás, dejte Mártě a mně šanci. Jinak je všechno pryč.“
Muž energicky přikývl. „Jestli sebou nehodím, budu mít zpoždění. Sejdeme se v atriu budovy Sony, Padesátá pátá a Madison. Za čtyři hodiny, platí?“
„Děláte správnou věc, příteli,“ poděkoval mu muž vřele. O dvou tisících dolarů, jimiž kurýra uplatil, nepadlo slovo. To by bylo pod úroveň obou stran.
Ve smluvený čas seděl na kovové židličce poblíž fontány z litého betonu a listoval fakturami. Viděl, že si to maloval moc růžově: zásilky postrádaly adresu odesilatele a byly označené pouze kódem, který určoval obecné místo podání. Přesto se nevzdal a hledal nějaký vzorec. Desítky balíků přišly ze všech očekávaných oblastí, odpovídajících hlavním pobočkám Nadace svobody. Některé však Márta Langová dostala z místa, jež neodpovídalo vůbec ničemu. Proč kurýrní služba Caslon pravidelně vyzvedává zásilky v zapadlém městečku v horách Blue Ridge?
„Ano,“ vydechl zasmušile. „Přesně jak jsem si myslel.“ Rozhlédl se po městském teráriu plném rostlin a líných vodopádů v proskleném „veřejném prostoru“, který si nějaká rada územního plánování vymínila oplátkou za stavební výjimku pro výškovou budovu. „Řekla mi, že toho nechali, a možná to chvíli byla pravda. Ale už to běží nanovo. Ach jo, zase nás čeká manželská poradna.“
Paul Janson zdrceně natáhl dlaň s další várkou velkých bankovek. Kurýr je lačně shrábl.
„Upřímně s vámi cítím, pane,“ pravil.
Trocha dalšího pátrání - několik hodin v newyorské veřejné knihovně - přinesla ovoce. Z Millingtonu ve Virginii se vyklubalo nejbližší město u velkého venkovského sídla, které dal v devadesátých letech devatenáctého století postavit John Vincent Astor. Podle některých architektů mohlo svou elegancí a smyslem pro detail konkurovat legendárnímu velkostatku Bíltmore. Někdy v padesátý…
