31
Člun musel mít turbínový pohon, protože letěl po hladině víc než dvousetkilometrovou rychlostí a zanechával za sebou brázdu zpěněné vody. Malé plavidlo se rychle zvětšovalo. Bylo to fascinující divadlo smrti. Tři kilometry od domku už břeh nechránily sítě nastražené pod hladinou. Spěchajícího střelce už nic nezastaví. Nic.
Kam se vrtnout? Kde hledat bezpečí?
Janson strhl auto zpátky na silnici. Při přejezdu z mokrého písku na štěrk podvozek hlasitě škrtl o zem. Napadlo ho, že by mohl do vznášedla vrazit. Dupnout na plyn a vyzkoušet, jestli lehká sklolaminátová konstrukce odolá ocelové kapotě corvetty. Stěží by však k němu dojel dřív, než by kulomet M60 prostřelil motor - i jeho.
Střelec přikrčený za ventilátorem se zlověstně usmál. Pás s náboji byl na místě. Přepnul zbraň na plnou kadenci. Za pár vteřin na ně vyšle smrtící proud olova. Muž se však náhle skácel dopředu a narazil čelem do zbraně na dvounožce.
Byl mrtvý.
Třeskla rána s ozvěnou, která se nesla nad mořskou hladinou jako podivné bouchnutí šampaňského. A pak druhá. Vznášedlo se zastavilo kousek od auta, napůl na cestě, napůl na krajnici. Takhle by nikdo úmyslně nezaparkoval.
Byl to vojenský stroj a jako takový měl řízení, které vyžadovalo neustálý tlak - jednoduše řečeno, stisk lidské ruky na kormidle či volantu. V případě zabití vojáka u řízení by splašené vozidlo mohlo poškodit nesprávnou bojující stranu - jako opuštěná automatická zbraň. Motory plavidla vysadily, lopatky se otáčely čím dál pomaleji a lyžiny dosedaly na zem. Když se to stalo, Janson uviděl, že pilot bezvládně leží na předním skle.
Dva výstřely, dva zásahy.
Motor člunu náhle pohasl a nad Chesapeackou zátokou se rozlehl hlas. „Paule! Všechno v pořádku?“
Hlas z člunu.
Hlas ženy, která je oba zachránila.
Jessica Kincaidová.
***
Janson vystoupil z auta a rozběhl se k vodě. Uviděl Jessii v loďce jen deset metrů od břehu. Blíž s člunem nemohla, aniž by najela na dno.
„Jessie!“ křikl.
„Že jsem byla skvělá?“ houkla vítězoslavně.
„Dvě trefy do hlavy - a z letícího člunu? To je na zápis do osobní karty!“ řekl Paul. Rázem mu spadl kámen ze srdce. „Samozřejmě jsem měl všechno pod kontrolou.“
„Jo, to jsem viděla,“ utrousila.
Ztěžka k nim přišel Derek Collins. Byl celý udýchaný a na zpocené tváři měl tlustou vrstvu písku, takže vypadal trochu jako nabalzamovaná mumie.
Janson se pomalu otočil ke svému rivalovi. „Bavil jste se dobře?“
„Co?“
„To byli taky vaši nohsledi? Nebo mi chcete zase tvrdit, že s tím nemáte co dělat?“
„Sakra, já s tím vážně nemám nic společného! Jak si to vůbec můžete myslet? Skoro mě zabili, proboha! Jste tak zahleděný do sebe, že nevidíte evidentní pravdu? Chtěli oddělat nás oba.“
Zvyšoval hlas a z každého póru jeho těla čišel nefalšovaný strach. Janson usoudil, že asi nelže. Ale kdo tedy stál za posledním pokusem o atentát?
Na šéfovi tajné organizace se mu cosi nezdálo. Tvářil se jako neviňátko, ale něco před ním určitě tajil. „Možná. Ale něco mi říká, že víte, kdo na nás zaútočil.“
Muž uhnul pohledem.
„Sakra, Collinsi. Jestli máte co říct, tak ven s tím!“ Janson se díval na vyplašeného byrokrata s kalkulačkou místo duše a znovu pocítil odpor. Nemohl mu zapomenout, že nečinně přihlížel, když byl vydán rozkaz k jeho likvidaci, a bez mrknutí oka obětoval pěšáka v zájmu své velké hry. Nechtěl mít s tím chlapem nic společného.
„Zase smůla,“ hlesl Janson. „Jestli mě chcete dostat, budete se muset snažit trochu víc.“
„Říkal jsem vám, že to bylo předtím. Teď je teď. Plán se změnil. Proto jsem vám řekl o tom programu, sakra - je to největší a nejtřaskavější tajemství v celých Spojených státech. Ale spoustu dalších věcí vám říct nesmím. Nemám k tomu oprávnění.“
„Kecy,“ zavrčel agent.
„Ne, vážně. Měl byste vědět hodně věcí. Musíte se mnou do Washingtonu. Potřebujeme, abyste se zapojil do programu Mobius.“ Položil Jansonovi ruku na rameno, ten ji však rychle setřásl.
„Tak já se mám zapojit, jo? Dovolte mi nejdřív jednu otázečku a doporučuju vám odpovědět popr…
