4. Muž jménem Garcia
Když Manning otevřel dveře, našel postel stále ještě zpřeházenou a neustlanou tak, jak z ní v noci vstal. Šel k ní a něžně se dotkl důlku v polštáři, kde spala Marie. Zachvěl se. Nešlo se tomu ubránit. Otevřel francouzská okna a vpustil dovnitř záplavu ranního slunce.
Důkladně celý pokoj prohledal. Od skříně, přes všechny zásuvky, až po prádelník. Našel spoustu svých vlastních věcí, ale nic, co by patřilo jí. Dokonce ani kapesník ne. Jako by vůbec neexistovala.
Na chvíli zůstal stát a zaposlouchal se do ticha. Potom se svlékl do pasu, šel do koupelny a umyl si sůl z obličeje a z těla. Natahoval si přes hlavu čistou košili, když se otevřely dveře a vešel Joe Howard.
Posadil se na konec postele a vytáhl z náprsní kapsy uniformy proužek papíru. „Mám seznam cestujících. Byli jenom čtyři: Marie, jakýsi Fallon – americký obchodník, paní Norah Hamiltonová, anglická turistka, a muž jménem Perez.“
Manning se pomalu otočil. Byl zamračený. „Kubánec?“
„Bydlel v hospodě U starýho korábu. Byl tam tak dva tejdny. Malej chlapík v středních letech. Chodil o holi.“
Manning přikývl. „Pamatuju se na něj. Hodně kulhal na pravou nohu.“
„Není divu,“ řekl Howard. „Měl štěstí, že mu vůbec nějaká zbyla. Castrův agent na něj před pár měsíci hodil ve Vera Cruz bombu. Jeho pravý jméno bylo dr. Miguel de Rodriguez. Byl to prominentní kubánskej utečenec. Ve Střední Americe se mu až moc dobře dařilo podnítit opozici proti Castrovu režimu.“
„A co dělal tady?“
„V tichosti se zotavoval. Což vysvětluje to falešný jméno. Dostal jsem zprávu z Nassau, když přijel. Ale nevěděl jsem, že měl minulou noc zvednout kotvy. Zdá se, že to udělal někdo jinej.“
„A dal bombu do zavazadlovýho prostoru?“
„To není nic těžkýho. Walrus stál na letišti několik hodin po setmění úplně bez dozoru. Ostatní cestující měli prostě smůlu. Ale mám ten dojem, že tyhle lidi na takový věci vůbec nemyslí.“
Manning zjistil, že se mu klepou ruce. Zapálil si cigaretu a postavil se k oknu. „A co se bude dít teď?“
„Komisař z Nassau chce, abych k němu hned teď zajel. S trochou štěstí budu do večera zpátky. Dám vám vědět, kdyby něco.“ Šel ke dveřím a tam zaváhal. „Bylo to hezký děvče, Harry. Je mi to líto. Moc líto.“
Dveře se za ním tiše zavřely, Manning tam chvíli stál, díval se do přístavu a myslel na to všechno. Potom si vzal čepici a šel dolů do baru.
Nikdo tam nebyl. Vyšel tedy na terasu a našel tam Vinera u pozdní snídaně. Byl sám. Němec luskl prsty na číšníka, když se k němu Manning připojil.
„Dáš si snídani, Harry?“
Manning zakroutil hlavou. „Jenom kafe.“
Číšník přinesl ještě jeden šálek, naplnil ho a vzdálil se. Viner pokračoval v jídle, ale bylo na něm vidět rozrušení. Manning si zapálil cigaretu a díval se přes vodu na mlhavý obrys Androse, který se matně třpytil v horkém oparu.
Viner dojedl a pečlivě zasunul cigaretu do elegantní stříbrné špičky. „Stydne ti káva.“
Manning vypil šálek a nalil si ještě jeden. „Kde je Morrison? Měl jsem ho na úsvitu vzít na moře.“
„Myslel, že za takových okolností nebudeš mít zájem. Rozhodl se, že si zajede do Nassau. Joe ho tam vzal policejním člunem.“
„Řekl ti o Rodriguezovi?“
Němec přikývl. „Nedává to ale smysl, Harry. Zabít chlapa, kterého považují za svého nepřítele, je jedna věc, ale takováhle akce jim může jenom uškodit.“
„Možná nám všem chtěli nahnat strach,“ řekl Manning. „Ukázat nám, že to myslej vážně. I když mám dojem, že se Joe mýlil v tom, jak tam položili tu bombu.“
Viner vypadal překvapeně. „Myslel jsem, že ta jeho teorie je docela dobrá.“
„I já – ze začátku. Ale přemejšlel jsem o tom. Jimmy Walker si vždycky kontroloval náklad sám. Dával si na to bacha od doby, kdy se jeden z jeho expedičních úředníků pokusil propašovat trochu heroinu do Vera Crusu, a Jimmy na to málem dojel. A vždycky potom zavazadlovej prostor zamykal. Určitě by si všiml, kdyby někdo manipuloval s dveřma.“
„V tom případě teda někdo musel přinést bombu na palubu ve svém zavazadle. Možná přímo Rodriguez.“
„Ať to byl kdo…
