20. Do modré hlubiny
Rozednívalo se. Ráno bylo šedavé, po hladině se válely chuchvalce husté mlhy. Moře se ztěžka vzdouvalo a klesalo jako hustý olej. Seth stál u kormidla, Manning vedle něj upíjel po doušcích horkou kávu.
Pod džínami a silným svetrem měl už připevněnou část výstroje – u pasu těžký nůž s korkovou rukojetí a na zápěstích hloubkoměr a kompas. Položil šálek, zvedl dalekohled a zkoumal prostor před lodí.
„Ksakru. Není vidět na krok. Musela ta zatracená mlha přijít zrovna teď, když ji nejmíň potřebujem?“
Po palubě k nim přicházel bledý, nevyspalý Morrison, navlečený do starého vlněného kabátu. „Myslel jsem, že se tomu tady říká slunné Bahamy.“
„Taky že jo. Ale musíte chvilku počkat. Turisti takhle brzo po ránu přeci nevstávaj?“
Američan se podíval na hodinky. „Je pět. Už jsem zapomněl, že taková denní doba vůbec existuje.“ Vyhlédl starostlivě do šedé mlhy. „Do bodu nula zbývá deset hodin.“
Manning se otočil k mapě, provedl hrubý odhad podle mil, které urazili, a kursu, pod kterým se plavili, a hodil tužku zpátky na stůl.
„Řekl bych, že nemůžem bejt dál než pár mil na jiho-jiho-východ od Lyfordu. Sethe, vypni motory.“
Vyšel na palubu zároveň s Annou a Orlovem, kteří přišli ze salónu. Anna měla na sobě tlustý svetr s vyhrnutými rukávy. Rus byl oblečený v plavkách a větrovce.
„Proč jsme zastavili?“ zeptala se Anna. „Jsme na místě?“
Manning přikývl. „Teď chvíli nemluvte a poslouchejte.“
Loď se tiše houpala na vlnách. Manning stál u zábradlí a napjatě poslouchal. Nízko nad palubou proletěl racek a s pronikavým křikem se vrhl po kořisti, kterou lovil těsně pod hladinou moře. Někde v dálce se ozvalo zadunění podobné hromu.
„Co je to za hluk?“ zeptal se Orlov.
„Moře. Láme se o útes blízko ostrova,“ vysvětlil mu Manning.
Morrison stál o pár metrů dál a pozoroval hladinu dalekohledem. Najednou překvapeně vykřikl a vzrušeně ukázal před sebe.
„Myslím, že jsem něco zahlédl. Mlha se na chvíli rozplynula. Necelý kilometr před námi.“
Manning si vzal dalekohled a vylezl na střechu kormidelny. Začal foukat vítr, který mlhu na mnoha místech protrhával. Během hodiny by se mohlo úplně vyjasnit.
Zdálo se mu, že na vrcholku vlny zahlédl stěžeň. Grácie sklouzla po vlně hluboko dolů, ale hned vzápětí ji další vlna vynesla nahoru. Když Manning zaostřil dalekohled, vynořil se z potrhaných cárů mlhy přímo proti němu červený pruh nad čarou ponoru, který ostře kontrastoval s béžovým trupem. Rychle loď alespoň přibližně zaměřil kompasem na zápěstí a seskočil na palubu.
„Jsou tam. Přímo před náma.“ Nahlédl do kormidelny a udal Sethovi nový kurs, „Na půl plynu, dokud ti neřeknu. Až se dostaneme blízko, rozjeď to na plný obrátky a pak, až přeskočíme na jejich záď, vypni motory.“ Otočil se na Morrisona a Orlova. „Měli bysme se připravit.“
Sešli do salónu. Papá Melos seděl u stolu a pil kávu. Pravou ruku měl zavěšenou v šátku. Manning vytáhl zásuvku s mapami, vyndal z ní krabici s náboji do osmatřicítky a hodil ji Morrisonovi.
„Vemte si revolver a zůstaňte se Sethem v kormidelně, kdyby něco.“ Podíval se na Orlova. „A co ostatní zbraně?“
„Pár pořádných dávek v každé z nich. To je vše.“
„Takže musíme jít najisto. Až udeříme, vyrazte dopředu. Skočím ze zádi.“
Zvedl samopal. Když se otáčel, chytila ho Anna za ruku. „A co bude s otcem a se mnou?“
„Zůstaňte tady dole,“ řekl. „Myslím to vážně. Stačí to, co se bude dít nahoře. Nepřidělávejte další starosti.“
Čekala na slovo, nějaké znamení, ale žádné jí nedal. Prsty, které tak pevně svíraly jeho paži, povolily. Odvrátila se od něho.
„Nedělejte si o nás starost, synku,“ uklidňoval ho Papá Melos. „Budeme v pořádku.“
Manning vyšel rychle po schůdkách nahoru a přešel po palubě ke kormidelně. Motory jenom tiše předly. Pluli stále kupředu.
Změnil kurs o půl stupně a postavil se vedle Setha. Oči upíral do neprůhledné mlhy. Vyrušil ho náhlý poryv větru, který pronikl do kabiny rozbitým oknem, naklonil loď a roztrhl šedivou clonu mlhy.
Několik stovek metrů od jejich pravoboku zaz…
