3. Temné vody
Když Grácie opouštěla bezpečí přístavu a vyplouvala na širé moře, silně pršelo. Manning zařadil nejvyšší rychlost. Loď vyrazila se zvednutou přídí proti vlnám s takovou silou, že nechala Joea Howarda v jeho policejním člunu daleko za sebou.
Manning byl podivně klidný. Soustředil se jenom na jednu myšlenku – že se tam dostanou včas a budou ještě něco platní. Ostatní možnosti si nepřipouštěl. Snažil se najít cigaretu, Morrison mu rychle jednu podal a zapálil.
„Jakou mají šanci?“
„Docela dobrou,“ odpověděl Manning. „Bude trvat pěkně dlouho, než se ten starej křáp Walrus potopí. A Jimmy s sebou vozí plnej počet záchranných nafukovacích člunů a všechny ty krámy pro případ nouzovýho přistání. Na tyhle věci byl vždycky puntičkář. Asi mu to zůstalo z výcviku u Královskýho letectva.“
„A co ten útes, u kterého se zřítili?“
„Tak z toho mám strach.“
Starý Saunders vyndal dýmku z pusy a přikývl. „Moře tam umí vyvádět pěkný kousky, když je takovýhle šeredný počasí.“
Grácie se vyhoupla na vrcholek vlny, ale v tu chvíli do ní ze strany udeřil náhlý poryv bouře. Celá loď se otřásla a sklouzla po boku do propasti pod sebou.
Morrisonem a Saundersem to mrštilo na jednu stranu. Manning skočil po kormidle, které se divoce roztočilo, a jen tak tak se mu podařilo Grácií navést kýlem proti další vlně zvedající se proti nim.
Ve světle kompasnice vypadal Morrison bledě a vystrašeně. „Stává se to často?“
„Obvykle jenom jednou,“ řekl Manning nevzrušeně.
Dveře z jídelny se otevřely; zalila je záplava světla a po schůdkách do kajuty vystoupal Seth s konvicí čaje a velkým hrnkem. „Lidičky, to moře se tam dneska v noci ale mele.“
„To máte pravdu,“ řekl Morrison. „Jak je Vinerovi?“
„Blbě od žaludku jako vždycky. Taky jsme ho mohli nechat doma v suchu.“
Manning se napil vařícího čaje a podal hrnek Saundersovi. Červená a zelená navigační světla vrhala střídavě dopředu a dozadu přes palubu zvláštní záři. Neexistovalo nic kromě moře a noci.
O chvíli později přestalo pršet a na pruhu jasného nebe se mezi mraky objevil měsíc. Pomalu se sunul po obloze. Vítr utichl a bouře ustala tak náhle, jak začala.
Moře zalité měsíčním světlem se táhlo až k horizontu. Grácie lehce klouzala po vzdouvajících se vlnách a její příď se co chvíli zakousla do vody. Vrčení motoru přehlušilo temné zadunění a do noci vytryskl patnáctimetrový gejzír zpěněné vody.
„Ksakru, co zase bylo tohle?“ naléhal Morrison poplašeně.
„Díra v útesu,“ řekl Saunders. „V takovýmhle počasí je to běžný. Útes je zespoda dutej.“
Jak se blížili k místu neštěstí, rozhovor utichal. Vlny se tříštily o velikou, rozeklanou hradbu, která se tyčila do výše devíti metrů nad hladinou moře. Když Manning zatáčel s lodí do přístavu, začal je strhávat spodní zpětný proud příboje, který při nárazech o kýl vydával dunivé, pleskavé zvuky. Na jedné straně lodi stříkala zpěněná voda vysoko do vzduchu, zatímco všude kolem se vynořovaly bílé skvrny ostrých skalisek.
Jak ubral plyn, loď reagovala na řízení čím dál tím pomaleji a vlny je unášely k velkému zelenému bloku skály. Manning a Seth se opřeli do kormidla společně, a tak se jim podařilo zahnout za jižní okraj útesu a dostat se do poměrného bezpečí závětrné strany.
Moře se v dálce ztrácelo ve tmě. Okolní skaliska a korálové útesy ozařovalo měsíční světlo. Seth otevřel přední okno. Manning zapnul bodový reflektor a pomalu jím otáčel. Paprsek klouzal po hladině směrem k útesu.
Najednou Saunders vykřikl a na něco ukázal. Paprsek světla zachytil kus stříbrného trupu letadla. Seth běžel na záď, aby spustil kotvu, a Manning vypnul motor. Morrison se Saundersem rychle vylezli na palubu. Manninga, který se vydal za nimi, náhle zarazil Morrisonův výkřik plný hrůzy.
Manning se vyšplhal na střechu kabiny a nasměroval bodový reflektor. Zvedl se mu žaludek. V ostrém bílém světle se moře vařilo desítkami žraloků, kteří se zmítali a bojovali jako divocí psi o kus masa. Z vody se vynořila obrovská, ošklivá hlava jednoho z nich, který v zubech svíra…
