21. Vyhaslá vášeň
Probudil se do ticha neznámého prostředí. Ležel v úzké nemocniční posteli, obklopený bílým nábytkem a stěnami.
Pokusil se posadit, ale okamžitě pocítil ostrou bolest v levém rameni. Stěny mu tančily před očima. Z nekonečné dálky k němu doléhal jakýsi šepot. Zhluboka se nadechl a s vypětím všech sil se snažil znova zvednout. Otevřely se dveře a vstoupila sestřička.
Byla to podsaditá, mateřsky vyhlížející žena s příjemným obličejem a velkýma, šikovnýma rukama. Rychle k němu došla a opatrně ho uložila zpátky na polštář.
„To nesmíte. Nesmíte se ani hnout.“
Odpověděl jí cizinec, který s ním neměl vůbec nic společného. „Kde to jsem?“
„Jste v nemocnici v Nassau. Už tři dny. Klidně ležte. Zavolám doktora.“
Vyšla z místnosti a on tam ležel a snažil se poskládat střípky informací do nějakého logického sledu, ale bylo to marné. Bolelo ho celé tělo a v uších mu zvláštně hučelo.
Za pár minut se dveře znova otevřely a kdosi přistoupil k lůžku. Otevřel oči a uviděl snědý, laskavý obličej, orámovaný kovově šedivými vlasy.
„Jmenuji se Flynn. Jste pod mým dohledem. Jak vám je?“
„Zatraceně blbě.“
Vytáhl oftalmoskop a vyšetřil Manningovi velice pečlivě obě oči. Po chvíli si pro sebe něco zamručel a zasunul přístroj zpátky do kapsy. „Nemyslím si, že by to mělo zanechat nějaké trvalé následky.“
„Co mně je?“
„Otrava dusíkem. Kesonová nemoc. Nedával jsem vám velkou šanci, když vás sem před třemi dny přivezli. Ztratil jste zatraceně hodně krve. A navíc jste se potopil příliš hluboko.“
Manningovi najednou svitlo. Ocitl se zpátky v hlubinách, natahoval se po štíhlé postavě, která mizela v temně modré vodě.
„Nemůžete si vzpomenout?“
„Jenom matně. Tenkrát se mně zdálo, že to nejsem já, že se to děje někomu jinýmu.“
Flynn přikývl. „Dusíková narkóza, takzvaná opilost z hloubky. Následky jsou případ od případu různé. Byl jste velice oslabený, takže jste neměl velkou šanci s tím bojovat. Ještě že byl nablízku váš přítel Smith.“
„Smith?“ zeptal se Manning váhavě. „Ten člověk, který vás dostal nahoru. Když vás sem přivezli, museli jsme ho také dát do dekompresní komory, ale ne na tak dlouho. Vyčistit váš organismus nám trvalo celých deset hodin.“
Orlov. Nikdo jinej to nemoh bejt. A Morrison asi rozhod, že bude taktičtější, když Rus v tyhle chvíli ještě zatají svoji pravou totožnost. „Kdy mě pustíte?“
„Proboha, člověče, nejdříve tak za čtrnáct dnů.“ Flynn potlačil úsměv. „Netvařte se tak otráveně. Hned jak dokončím vizitu, zavolám vašemu příteli Morrisonovi. Je tady teď pečený vařený.“
Lékař odešel. Manning ležel, zíral do stropu a přemýšlel o Marii Salasové. Vybrala si sobě vlastní způsob, jak odejít, a vybrala si ho zcela vědomě, protože jí selhal temný smysl jejího života. Jako by v tom nemocničním tichu uslyšel její vysoký, dokonalý hlas odrážející se ozvěnou v závěrečném flamengu, když ona sama pomalu mizela v mlze. Ale v té chvíli si neuvědomoval vůbec nic. Jenom prázdno a chlad, které se mu vkradly do těla a které si neuměl vysvětlit.
Otevřely se dveře a vstoupil Papá Melos. Měl na sobě pyžamo a modrý župan a pravou ruku měl zavěšenou na pásce. Posadil se na okraj postele a spokojeně se usmál.
„Nemohl jsem to vydržet, chlapče. Hned jak mně doktor řekl, že jste už přišel k sobě, počkal jsem na vhodnej okamžik a vyklouzl jsem, když se sestřička nedívala. Anna řekla, že to dá vědět Sethovi, až se dostane na loď. Takže se možná pozdějc taky objeví.“
„Anna?“ zeptal se Manning. „Byla tady dneska ráno?“
Papá Melos najednou znejistěl.
„Je tady každej den, Harry. Byla zrovna u mě na návštěvě, když nám přišel doktor říct, že jste se probral.“ Zdálo se, že hledá vhodná slova. „Podívejte, nic mně do toho není, ale vy dva jste se možná pohádali, nebo tak něco. Anna je hrozně hrdý děvče. Nikdy by se nevnucovala tam, kde ji nikdo nechce.“
Nastalo krátké, trapné ticho. Manning rychle změnil téma rozhovoru. „A co vaše ruka?“
„Dobrý, Harry, docela dobrý.“ Stařec se šibalsky usmál. „Vlastně je všechno docela dobrý. Dosta…
