ČTYŘICET JEDNA
Mac šel nejprve do svého bytu, aby se převlékl. Když otevřel dveře, našel na zemi dvě obálky. Naštěstí žádná další výhružka smrtí.
V jedné byla kopie povolení k domovní prohlídce. Letmý pohled na jeho byt mu prozradil, že prohlídka již byla vykonána. Podle všeho hledali psací stroj. Šťastný lov, pomyslel si Mac.
Druhá obálka byla od domovníka. V podstatě chtěl vědět: Co se to tu sakra děje?
Mac se dlouho díval na nepořádek, který za sebou zanechala policie. Polanski nechal na stole svoji vizitku. Ležela tam a přes celý pokoj se Macovi vysmívala. Mac přetrhl vizitku na dvě půlky a hodil ji do koše. Pravděpodobně ho v nejbližší době Polanski nepozve, aby se spolu napili.
Když hodnotil vzhled domu, ve kterém teď Jennifer bydlela, musel uznat, že si opravdu polepšila. Měla buď nového spolubydlícího, nebo nějakého hodného strýčka - nebo oba dva.
Mac si všiml, že na vchodových dveřích bylo vedle čísla jejího bytu pouze jedno jméno. Zazvonil.
Ozval se známý hlas. “Ano?”
“Tady Mac.”
Ticho.
“Vzpomínáš si na mne?”
Po chvíli: “Pojď nahoru, Macu.” Řekla to bez nějakého většího zájmu stejně jako za starých časů.
Budova byla uvnitř ještě působivější. Samé sklo a mramor. Mac vyjel výtahem plným zrcadel do nejvyššího patra a zaklepal na obložené dveře, které vedly do jejího bytu.
“Macu, to je překvapení,” řekla Jennifer, když otevřela dveře.
To se klidně vsadím.
“Pojď dál. Můžu ti nabídnout něco k pití?”
“Ne, díky, Jen.”
Měla na sobě něco lehkého a ženského. A nového. Maca opět zradila jeho znalost světa módy. Někde slyšel termín oblečení pro denní nošení. To by mohlo být ono.
“Vidím, že nepostrádáš ten starý nábytek, Jen.”
Všude, kam se podíval, bylo přepychové nové vybavení.
“Myslela jsem si, že když začínám nový život, měla bych ho začít s novými věcmi,” řekla. “Posaď se.” Jennifer ho nasměrovala ke gauči u okna, které bylo od země až ke stropu a dominovalo hlavní stěně v interiéru. “Dám si sklenici šampaňského. Opravdu si nedáš?”
Šampaňské? “Ne, díky.”
Jennifer zmizela a za několik minut se vrátila s pohárem šampaňského v ruce. Vypadalo to jako křišťál. Usadila se na druhý konec gauče.
“Jsem ráda, že jsi přišel, Macu. jsem ráda, že mám příležitost se ti omluvit. Nevěděla jsem, že to všechno takhle dopadne. Všechno je to moje chyba. Neměl jsi z toho obviňovat George.”
“Tohle ti George taky řekl?”
Jennifer se na něj trochu usmála. Nebyla si jistá, jestli si to nevymyslel. “Tak co pro tebe mohu udělat, Macu?”
“Chtěl jsem jenom vidět, jak se ti daří. Chtěl jsem se přesvědčit, že jsi v pořádku.”
Pro případ, že by měl nějaké úmysly, ho nenechala na pochybách. “Vážím si toho, Macu. Ale víš přece, že to mezi námi skončilo. Není cesta zpátky.”
Mac pokrčil rameny. “Nemůžeš vyčítat chlapovi, že se snaží.” Nebylo na škodu nechat Jennifer v domnění, že se přišel usmířit. Možná se tak trochu sníží její ostražitost.
“Jsem polichocena, Macu. Opravdu jsem.”
“Jak ti jde nová práce?”
Vypadala trochu zmateně. Potom řekla: “Ale, dobře.”
“Co vlastně přesně děláš?”
“To je těžké vysvětlit. Většinou jde o průzkum.”
“Pro koho?”
“Pro hodně soukromých osob. Tak trochu podnikám.”
“Očividně to hodně nese.”
“Poprvé, Macu, mám nějakou budoucnost.” V jejím hlasu bylo patrné dojetí.
“Mimochodem,” řekl, “musím napsat nějaké dopisy, kvůli práci a tak. Napadlo mě, jestli bych si mohl půjčit ten tvůj starý psací stroj.”
Jennifer váhala příliš dlouho na to, aby se prozradila. Potom řekla: “Á, ta stará věc. Dala jsem ji pryč.”
“Kdy to bylo, Jen?”
“Nevím. Někdy předtím, než jsem se odstěhovala.”
“Komu jsi ho dala? Možná bych si ho mohl půjčit od něj.”
“Armádě spásy, nebo někomu takovému.” Odpověď přišla rychle. Byla připravená.
Byl to typ odpovědi, kterou Mac čekal. Ověřitelná lež. Nebylo možné, aby dala psací stroj náhodně vybrané charitě a tam ho někdo čirou náhodou vzal a napsal Macovi výhružný dopis. Byla by to příliš velká shoda náhod na to, aby se tomu dalo věřit.
“Dostal jsem výhružný dopis, Jen.”
“Op…
