Pán prstenů 2 – Dvě věže

KNIHA TŘETÍ

KAPITOLA PRVNÍ
BOROMIR ODCHÁZÍ

Aragorn chvátal do kopce. Co chvíli se shýbal k zemi. Hobiti chodí lehce a jejich stopy nepřečte snadno ani Hraničář. Nedaleko od vrcholku však cestu zkřížila strouha a ve vlhké zemi nalezl, co hledal.

„Četl jsem stopy správně,“ řekl si. „Frodo vyběhl na vrcholek kopce. Co tam asi uviděl? Vracel se ale stejnou cestou a sešel z kopce.“

Aragorn zaváhal. Sám toužil vystoupit na vysoký stolec, protože doufal, že tam uvidí něco, co by ho vedlo v jeho bezradnosti; čas se však krátil. Náhle skočil vpřed, vyběhl na vrchol, přeběhl přes veliké dlažební kameny a po schodech nahoru. Pak se posadil na vysoký stolec a rozhlédl se. Slunce se však zdálo zatmělé a svět nezřetelný a vzdálený. Rozhlížel se od severu k jihu a zpátky a nespatřil nic víc než vzdálené vrchy. Leda snad ve veliké vzdálenosti vysoko ve vzduchu velikého ptáka podobného orlu, jak se ve velkých kruzích snáší k zemi.

Zatímco se díval, jeho bystré ucho zaslechlo dole v lese na západním břehu Řeky zvuky. Ztuhl. Byly to výkřiky a mezi nimi ke své hrůze rozeznal drsné hlasy skřetů. Pak náhle zadul hrdelním hlasem veliký roh a jeho troubení udeřilo do kopců a ozvěnou rozezvučelo doly, až mocným výkřikem přehlušilo burácení vodopádu.

„Boromirův roh!“ vykřikl. „Je v nouzi!“ Vrhl se ze schodů a dlouhými skoky běžel dolů po pěšině. „Je zle! Dnes mám nešťastný den. Všechno, co dělám, dopadá špatně. Kde je Sam?“

Běžel a křik byl stále hlasitější, roh však volal stále slaběji a zoufaleji. Pronikavě, zběsile ječeli skřeti a náhle volání rohu umlklo. Aragorn pádil z posledního svahu, než však dosáhl úpatí kopce, zvuky tichly; a když zahnul vlevo a vydal se směrem k nim, vzdalovaly se, až je nakonec neslyšel. Vytasil svůj lesklý meč a s křikem „Elendil! Elendil!“ si razil cestu houštím.

Snad míli od Parth Galenu na mýtince nedaleko jezera nalezl Boromira. Seděl zády opřen o velký strom, jako by odpočíval. Aragorn však viděl, že je probodán mnoha černě opeřenými šípy; meč měl stále v ruce, avšak pod jílcem byl zlomen; rozťatý roh měl po boku. U jeho nohou a kolem se vršily mrtvoly pobitých skřetů.

Aragorn k němu přiklekl. Boromir otevřel oči a snažil se promluvit. „Pokoušel jsem se vzít Frodovi Prsten. Lituji toho. Zaplatil jsem.“ Pohledem sklouzl po padlých nepřátelích; leželo jich tam nejméně dvacet. „Jsou pryč - myslím půlčíci: skřeti je vzali s sebou. Myslím, že nejsou mrtví. Skřeti je svazovali.“ Odmlčel se a oči se mu znaveně zavřely. Po chviličce promluvil znovu.

„Sbohem, Aragorne! Jdi do Minas Tirith a zachraň můj národ! Já selhal.“

„Ne!“ řekl Aragorn, vzal ho za ruku a políbil ho na čelo. „Zvítězil jsi. Málokdo dobyl takového vítězství. Buď klidný. Minas Tirith nepadne!“

Boromir se usmál.

„Kudy šli? Byl tam Frodo?“ řekl Aragorn.

Boromir však už nepromluvil.

„Běda!“ řekl Aragorn. „Tak odchází dědic Denethora, Pána Strážní věže! Takový hořký konec. Teď je celá Družina v troskách. To já jsem selhal; marně se na mne Gandalf spoléhal. Co budu dělat? Boromir mi uložil, abych šel do Minas Tirith, a mé srdce po tom touží; kde však je Prsten a Ten, kdo jej nese? Jak je najdu a jak zachráním výpravu před zkázou?“

Chvíli shrbeně klečel, plakal a stále svíral Boromirovu ruku. Tak ho našli Legolas a Gimli. Přišli ze západního svahu kopce, tiše, plížíce se mezi stromy jako na lovu. Gimli měl v ruce sekyru a Legolas dlouhý nůž; všechny šípy vystřílel. Když přišli na mýtinu, užasle zůstali stát a potom na okamžik sklonili hlavy, protože se jim zdálo zřejmé, co se stalo.

„Běda!“ řekl Legolas a přistoupil k Aragornovi. „Dohonili jsme a pobili mnoho skřetů v lese, ale užitečnější bychom bývali tady. Když jsme zaslechli roh, šli jsme sem - ale jak je vidět, pozdě. Bojím se, že jste smrtelně raněni.“

„Boromir je mrtev,“ řekl Aragorn. „Já jsem nezraněn, protože jsem tu nebyl. Padl, když bránil hobity; já byl daleko na kopci.“

„Hobity!“ vykřikl Gimli. „Kde tedy jsou? Kde je Frodo?“

„Já nevím,“ řekl Aragorn unaveně. „Než Boromir zemřel, řekl mi, že je skřeti svázali; domníval se, že nejsou mrtví. Poslal jsem ho za Smíškem a Pipinem, nezeptal jsem se ho však, jestli s ním byli také Frodo a Sam. Napadlo mě to až pozdě. Všechno, co jsem dnes udělal, špatně dopadlo. Co budeme dělat teď?“

„Nejdřív se musíme postarat o padlého,“ řekl Legolas. „Nemůžeme ho tady nechat jako mršinu mezi těmi nečistými skřety.“

„Musíme ale dělat rychle,“ řekl Gimli. „Nebyl by si přál, abychom se zdržovali. Musíme za skřety, je-li nějaká naděje, že někdo z Družiny je zajat živý.“

„Nevíme ale, jestli je s nimi Ten, kdo nese Prsten,“ řekl Aragorn. „Máme ho opustit? Nemáme hledat nejprve jeho? Stojíme teď před zlou volbou!“

„Udělejme tedy nejprve to, co musíme,“ řekl Legolas. „Nemáme čas ani nástroje, abychom svého druha řádně pohřbili nebo na něho navršili mohylu. Mohli bychom ho zasypat kamením.“

„Byla by to dlouhá a těžká práce: nejbližší použitelné kameny jsou až u vody,“ řekl Gimli.

„Položme ho tedy do člunu s jeho zbraněmi a se zbraněmi poražených nepřátel,“ řekl Aragorn. „Pošleme ho k Rauroským vodopádům a odevzdáme ho Anduině. Gondorská Řeka se postará, aby žádná zlá stvůra nezneuctila jeho kosti.“

Rychle ohledali těla skřetů a sebrali na hromadu jejich meče, rozpolcené přilby a štíty.

„Podívejte se!“ zvolal Aragorn. „Tady máme stopy!“ Z hromady vražedných zbraní vytáhl dva nože s listovou čepelí, zlatě a červeně vykládané; a když hledal dál, našel i černé pochvy osazené drobnými červenými kamínky. „To nejsou skřetí zbraně!“ řekl. „Ty nosili hobiti. Skřeti je zřejmě odzbrojili, ale báli se vzít jejich nože, protože věděli, co jsou zač: díla Západní říše opatřená zaklínáním proti Mordoru. Žijí-li tedy ještě naši přátelé, jsou beze zbraně. Vezmu ty věci k sobě a budu doufat proti vší pravděpodobnosti, že jim je zase odevzdám.“

„A já,“ řekl Legolas, „posbírám všechny šípy, které najdu, protože mám prázdný toulec.“ Hledal v hromadě na zemi a kolem a našel nemálo šípů, které byly nepoškozené a delší, než obvykl…