Pán prstenů 2 – Dvě věže

KAPITOLA OSMÁ
CESTA K ŽELEZNÉMU PASU

Tak se ve světle krásného jitra král Théoden a Bílý jezdec Gandalf opět setkali na zelené trávě u Žlebového potoka. Byli tam rovněž Aragorn, syn Arathornův, elf Legolas, Erkenbrand z Úvalů a páni ze Zlatého domu. Okolo nich se shromáždili Rohirové, Jezdci z Marky; úžas překonal jejich radost z vítězství a oči měli obráceny k lesu.

Tu se rozlehl mohutný pokřik a od Valu přicházeli ti, kdo byli zatlačeni do hloubi Žlebu. Přicházel starý Gamling a Éomer, syn Éomundův, a vedle něho kráčel trpaslík Gimli. Byl bez přilby a hlavu měl ovázanou plátnem prosakujícím krví; hlas však měl hlučný a silný.

„Dvaačtyřicet, Mistře Legolasi!“ volal. „Škoda! Na sekyře mám zub; ten dvaačtyřicátý měl kolem krku železný límec. Jak se vedlo tobě?“

„Překonal jsi mě o jednoho,“ řekl Legolas. „Rád ti to ale přeji z radosti, že tě vidím na nohou!“

„Vítej, Éomere, sestry synu!“ řekl Théoden. „Teď když tě vidím živého, mám opravdovou radost.“

„Buď zdráv, Pane Marky!“ řekl Éomer. „Temná noc přešla a den se vrátil. Přinesl však zvláštní novinky.“ Otočil se a s podivem se zahleděl nejprve na les a pak na Gandalfa. „Opět přicházíš v hodině nouze a nečekán,“ řekl.

„Nečekán?“ řekl Gandalf. „Říkal jsem, že se vrátím a setkám se tu s vámi.“

„Nejmenoval jsi ale hodinu a nepředpověděl, jakým způsobem přijdeš. Přivádíš zvláštní pomoc. Jsi mocný kouzelník, Gandalfe!“

„Možná. Pokud tomu tak je, ještě jsem to neukázal. Dal jsem jen dobrou radu v nebezpečí a využil Stínovlasovy rychlosti. Vaše vlastní zmužilost vykonala víc, a také statné nohy úvalských mužů, kteří pochodovali celou noc.“

Tu všichni pohlédli na Gandalfa s ještě větším úžasem. Někteří temně zahlíželi na les a přejížděli si rukama čelo jako v domnění, že on vidí něco jiného než oni.

Gandalf se dlouze a vesele rozesmál. „Ty stromy?“ řekl. „Ne, vidím ten les stejně dobře jako vy. Ale to není moje práce. Něco takového nikoho z Moudrých nenapadlo. Stalo se něco lepšího, než jsem zamýšlel i než jsem doufal.“

„Čí je to tedy kouzlo, když ne tvoje?“ řekl Théoden. „Očividně ne Sarumanovo. Je snad nějaký mocnější mudřec, o němž se teprve dozvíme?“

„To není kouzlo, ale mnohem starší moc,“ řekl Gandalf, „moc, která chodila po zemi dřív, než začali elfové zpívat a kladiva bušit.

Železo se nekulo, nekácely stromy,
mladé byly lesy pod hvězdnými dómy;
nebylo prstenu ani věcí zlých,
chodilo to tenkrát volně po lesích.“

„A jak zní odpověď na tu hádanku?“ řekl Théoden.

„Chceš-li se ji dozvědět, pojeď se mnou do Železného pasu.“

„Do Železného pasu?“ zvolali.

„Ano,“ řekl Gandalf. „Vracím se do Železného pasu, a kdo chce, může jet se mnou. Třeba tam uvidíme nečekané věci.“

„Ale vždyť v celé zemi není dost mužů, i kdyby se shromáždili všichni a byli uzdraveni ze zranění a únavy, abychom zaútočili na Sarumanovu pevnost,“ řekl Théoden.

„Přesto jedu do Železného pasu,“ řekl Gandalf. „Dlouho se tam nezdržím. Mám teď namířeno na východ. Čekejte mě v Edorasu, než začne ubývat měsíc.“

„Ne!“ řekl Théoden. „V temné hodině před úsvitem jsem zapochyboval, ale teď se nerozejdeme. Půjdu s tebou, radíš-li mi to.“

„Chci si teď co nejdřív pohovořit se Sarumanem,“ řekl Gandalf, „a protože se na tobě dopustil velkých křivd, hodilo by se, abys u toho byl. Jak brzy a jak rychle však pojedeš?“

„Moji muži jsou unaveni bitvou,“ řekl král; „i já jsem unaven. Vždyť jsem daleko jel a málo spal. Běda, mé stáří není předstírané a není jenom plodem Červivcova našeptávání. Je to neduh, který žádný lékař zcela nevyhojí, ba ani Gandalf.“

„Ať si tedy všichni, kdo pojedou se mnou, nyní odpočinou,“ řekl Gandalf. „Pojedeme za večerního stínu. Tím lépe, radím totiž, aby byl nadále všechen náš pohyb co nejtajnější. Nepřikazuj však mnoha mužům, aby jeli s tebou, Théodene. Jedeme jednat, ne bojovat.“

Král tedy vybral muže, kteří nebyli zraněni a měli rychlé koně, a rozeslal je se zprávou o vítězství do každého údolí Marky; nesli také jeho výzvu, aby všichni muži, staří i mladí, spěchali do Edorasu. Tam se měla konat den po úplňku před Pánem Marky přehlídka všech mužů schopných nosit zbraň. Na cestu do Železného pasu si Théoden vybral Éomera a dvacet mužů ze svého domu. S Gandalfem měli jet Aragorn, Legolas a Gimli. Přestože byl raněn, odmítal trpaslík zůstat stranou.

„Byla to slabá rána a čapka ji odrazila,“ řekl. „Muselo by to být víc než tohle skřetí škrábnutí, abych nejel s vámi.“

„Ošetřím tě, zatímco budeš odpočívat,“ řekl Aragorn.

Král se pak vrátil do Hlásky a usnul tak klidným spánkem, jaký po mnoho let nepoznal. Zbytek jeho družiny odpočíval rovněž. Všichni ostatní, kdo nebyli pobiti nebo raněni, zahájili velkou práci: mnozí totiž padli v bitvě a leželi mrtví na poli nebo v Žlebu.

Naživu nezůstal jediný skřet; jejich těl bylo nepočítaně. Velmi mnoho horalů se však vzdalo. Báli se a prosili o milost.

Muži z Marky jim odebrali zbraně a poslali je pracovat.

„Pomozte teď napravit zlo, na němž jste měli podíl,“ řekl Erkenbrand. „A potom se přísahou zavážete, že nikdy víckrát nepřekročíte brody Želíze ve zbrani a nepůjdete s nepřáteli lidí; pak se svobodně vrátíte do své země. Byli jste totiž Sarumanem oklamáni. Mnozí z vás odměnou za důvěru obdrželi smrt, a kdybyste byli zvítězili, o mnoho lépe by vám byl nezaplatil.“

Muži z Vrchoviny žasli; Saruman jim totiž říkal, že muži z Rohanu jsou krutí a upalují zajatce zaživa.

Uprostřed pole před Hláskou byly navršeny dvě mohyly, pod nimiž leželi všichni Rohanští jezdci, kteří padli při obraně, na jedné straně ti z Východních dolin, na druhé ze Západních úvalů. Sám, v hrobě zastíněném Hláskou, ulehl Háma, kapitán královy stráže. Padl před Vraty.

Skřety navršili na veliké hromady stranou od mohyl mužů, kousek od kraje lesa. Lidé se trápili pomyšlením, že hromady mrtvol jsou příliš veliké na to, aby se daly pohřbít nebo spálit. Na ohně měli málo dřeva a nikdo se neodvážil dotknout se sekyrou podivných stromů, i kdyby je byl Gandalf nevaroval, že by bylo smrtelně nebezpečné poškodit kůru nebo jen větev.

„…