Pán prstenů 2 – Dvě věže

KNIHA ČTVRTÁ

KAPITOLA PRVNÍ
ZKROCENÍ SMÉAGOLA

„Tak, a jsme v louži, pane, ne že ne,“ řekl Sam Křepelka. Stál sklesle se svěšenými rameny vedle Froda a přimhouřenýma očima zíral do tmy.

Pokud věděli, byl třetí večer od chvíle, kdy uprchli Družině; málem ztratili pojem času během hodin, kdy šplhali a plahočili se po holých svazích a po kamenech Emyn Muilu, často se vracejíce, protože nenašli cestu dál, někdy se zjištěním, že kruhem doputovali zpátky tam, kde byli před několika hodinami. Přesto se vytrvale propracovávali na východ a drželi se co nejvíc při vnějším okraji tohoto zvláštního spletitého uzle pahorků. Stále však zjišťovali, že vnější srázy jsou vysoké a svislé, neschůdné a mračí se na dolejší pláň. Za jejich krabatým předhůřím ležely sinavé hnilobné močály, kde se nic nehýbalo a neukázal se ani ptáček.

Teď stáli hobiti na kraji vysoké, holé a ponuré skály, jejíž úpatí zahalovala mlha; za nimi se zvedala rozbitá vysočina korunovaná plujícími oblaky. Od východu vál chladný vítr. Nad beztvarou krajinou před nimi se sbírala noc; chorobná zeleň plání přecházela v mračnou hněď. Daleko vpravo se nyní skrývala ve stínu Anduina, která během dne probleskovala, když chvílemi vyšlo slunce. Jejich oči však nehleděly na Řeku, zpátky ke Gondoru, k přátelům, k zemím lidí. Zírali na jih a na východ, tam, kde na okraji přicházející noci visela temná čára jako daleké pohoří nehybného kouře. Tu a tam v dáli zakmitl na pomezí oblohy a země drobounký červený záblesk.

„To je věc!“ řekl Sam. „Jediné místo ze všech zemí, o kterých jsme kdy slyšeli, které vůbec netoužíme vidět zblízka; a zrovna do toho jediného místa se snažíme dostat! A zrovna to se nám nedaří. Zdá se, že jdeme úplně špatnou cestou. Nemůžeme se dostat dolů, a kdybychom se dolů dostali, tak se vsadím, že ta zelená země bude šeredná bažina. Fuj! Cítíte to?“ začichal do větru.

„Ano, cítím to,“ řekl Frodo, ale nepohnul se a oči dál upíral strnule k černé čáře a mihotavému plamínku. „Mordor!“ zamumlal nehlasně. „Když už tam musíme jít, rád bych tam došel rychle a skoncoval s tím.“ Otřásl se. Vítr byl chladný, a přesto těžký pachem studeného zániku. „Tak,“ řekl a konečně odpoutal zrak, „celou noc tady zůstat nemůžeme, ať jsme v louži nebo ne. Musíme si najít chráněnější místo a ještě jednou se utábořit. Třeba nám další den ukáže cestu.“

„Anebo další a další a další,“ zabručel Sam. „Anebo vůbec žádný. Jdeme špatně.“

„Kdoví,“ řekl Frodo. „Myslím, že je mi souzeno jít tam do Stínu, a že se tedy cesta najde. Ukáže mi ji ale dobro, nebo zlo? Naše naděje byla v rychlosti. Zdržení hraje do ruky Nepříteli - a teď jsem se zdržel. Řídí nás snad vůle Temné věže? Všechny mé volby dopadly špatně. Měl jsem opustit Družinu dávno předtím a přijít od severu, východně od Řeky a od Emyn Muilu, přes tvrdou Bitevní pláň do průsmyků Mordoru. Teď ale my dva sami cestu zpátky nenajdeme a po východním břehu se plíží skřeti. Každý den, který mine, je jeden ztracený drahocenný den. Jsem unavený, Same. Nevím, co dělat. Kolik nám zbylo jídla?“

„Jenom ten, jak se mu říká, lembas, pane Frodo. Slušná zásoba. Ale je o moc lepší než nic. Stejně, nemyslel jsem si, když jsem do něj prvně kousl, že někdy zatoužím po změně. Teď ale jo: takový kousek obyčejného chleba a korbílek - ne, půl korbílku - piva by bodly. Táhnu svoje kuchařské náčiní celou cestu z posledního tábořiště, a k čemu nám je? Jednak není čím rozdělat oheň, jednak není co vařit, ani travička!“

Odvrátili se a sešli do kamenité prohlubně. Zapadající slunce polapily mraky a noc přišla rychle. Spali, jak se v tom chladu dalo, střídavě, v koutečku pod velikými zubatými věžemi omšelé skály; aspoň je chránila před východním větrem.

„Viděl jste je zas, pane Frodo?“ zeptal se Sam, když za šerého studeného předjitří seděli, celí ztuhlí a prochladlí, a žvýkali oplatky lembasu.

„Ne,“ řekl Frodo. „Už dvě noci za sebou jsem nic neviděl a neslyšel.“

„Já taky ne,“ řekl Sam. „Brrr! Ty oči se mnou ale trhly! Ale třeba jsme ho konečně setřásli, toho mizernýho dolejzu, Glum! Já bych s ním zakloktal, jen kdybych ho moh jednou chytit za krk.“

„Doufám, že nebude třeba,“ řekl Frodo. „Nevím, jak nás sledoval, ale možná že nás už zase ztratil, jak říkáš. V téhle suché holé krajině nemůžeme nechávat mnoho otisků ani mnoho pachů pro jeho čenichavý nos.“

„Doufejme, že je to tak,“ řekl Sam. „Kdybychom se ho tak mohli zbavit nadobro!“

„To bych také rád,“ řekl Frodo, „ale on mě netrápí nejvíc. Rád bych, abychom se dostali z těchhle kopců. Nenávidím je. Cítím se tu na východní straně jako nahý, přilepený na skále, a mezi mnou a tamtím Stínem nic než mrtvé roviny. V tom Stínu je Oko. Pojď! Dneska se musíme nějak dostat dolů.“

Den však uplýval, a když se odpoledne šeřilo k večeru, ještě pořád se drápali po hřebeni a nenacházeli žádnou cestu dolů.

Chvílemi se jim v mlčení té neplodné země zdálo, že za sebou slyší slabounké zvuky, pád kamínku anebo tušené pleskání nohou po skále. Když se však zastavili a tiše naslouchali, neslyšeli už nic, jen vítr vzdychající na hranách kamenů - i ten jim však připomínal dech lehce sykající přes ostré zuby.

Vnější hřeben Emyn Muilu celý den postupně zahýbal na sever, zatímco se po něm plahočili. Po jeho okraji se nyní táhla široká hrbolatá plocha zvrásněné a omšelé skály, tu a tam přerývané roklemi podobnými příkopům, které se prudce a hluboko zařezávaly do stěny útesu. Aby si našli cestu těmito rozsedlinami, které byly stále hlubší a četnější, museli Frodo a Sam uhýbat vlevo, kus od kraje, a tak si nevšimli, že již několik mil zvolna, ale soustavně sestupují níž: vrchol útesu klesal do roviny nížin.

Konečně se museli zastavit. Hřeben zahýbal prudčeji na sever a přetínala jej hluboká strž. Na druhé straně se zase jediným skokem zvedal o mnoho sáhů; před nimi se chmuřil veliký šedý útes seříznutý svisle dolů jako nožem. Dopředu dál nemohli a museli se teď obrátit buď na západ, nebo na východ. Na západě by je však čekalo jen další plahočení a zdržení, návrat do srdce pahorkatiny; směrem n…