Pán prstenů 2 – Dvě věže

KAPITOLA TŘETÍ
SKURUT-HAI

Pipin snil temný a trýznivý sen; zdálo se mu, že slyší vlastní hlásek znít ozvěnou v černých tunelech a volat „Frodo! Frodo!“ Místo Froda se však na něho ze stínů šklebily stovky skřetích tváří a natahovaly stovky šeredných paží. Kde zůstal Smíšek?

Vzbudil se. Do tváře mu zadul chladný vítr. Ležel na zádech. Přicházel večer a obloha nad ním se šeřila. Otočil se a viděl, že sen nebyl o moc horší než skutečnost: zápěstí, nohy a kotníky měl svázány šňůrami. Vedle něho ležel Smíšek, celý bílý, kolem čela ovázán špinavý hadr. A okolo posedávala a postávala veliká tlupa skřetů.

Pomalu se Pipinovi v bolavé hlavě skládaly vzpomínky a oddělovaly se od snových přízraků. Ovšem: zaběhli se Smíškem do lesa. Co je to posedlo? Proč se všichni tak rozprchli a vůbec si nevšímali chudáka Chodce? Dlouho utíkali s křikem; pak najednou vpadli rovnou do skupiny skřetů. Stáli, naslouchali a zdálo se, že Smíška a Pipina nevidí, dokud jim málem nevběhli do náručí. Pak zaječeli a z houštin vyskočily tucty dalších skřetů. Tasili se Smíškem meče, ale skřeti nechtěli bojovat a jen se je pokoušeli lapit, dokonce i když Smíšek několika uťal paže a ruce. Pašák Smíšek!

Pak lesem dlouhými skoky přiběhl Boromir. Donutil je k boji. Spoustu jich zabil a ostatní zahnal na útěk. Nedošli však cestou zpátky daleko, když byli znovu napadeni nejméně stovkou skřetů. Někteří byli velmi velicí a šípy jen pršely; všechny na Boromira. Boromir zatroubil na svůj veliký roh, až zahučely lesy, a skřeti byli zprvu zaraženi a couvali; když však v odpověď přišla jen ozvěna, zaútočili ještě zuřivěji. Pipin si pak už na moc nevzpomínal. Poslední vzpomínka byla, jak se Boromir opírá o strom a vytahuje z těla šíp; pak náhle padla tma.

„Asi jsem dostal po hlavě,“ řekl si. „Jestlipak je chudák Smíšek hodně raněn? Co se stalo Boromirovi? Proč nás skřeti nezabili? Kde jsme a kam jdeme?“

Na otázky neznal odpovědi. Bylo mu zima a špatně. „Kdyby byl Gandalf Elronda radši nepřesvědčil, aby nás pustil,“ pomyslel si. „K čemu jsem? Jenom přítěž: pasažér, zavazadlo. A teď mě ukradli a jsem jenom zavazadlo pro skřety. Doufám, že si nás Chodec nebo někdo přijde vyzvednout! Ale mám v to vůbec doufat? Nerozbije to všechny plány? Kdybych se tak mohl dostat na svobodu!“

Pokusil se o to, docela zbytečně. Jeden ze skřetů poblíž se zasmál a řekl něco sousedovi jejich nemožným jazykem. „Odpočívej, dokud můžeš, troubo!“ řekl pak Pipinovi Obecnou řečí, která od něho zněla skoro stejné ohavně jako jeho vlastní jazyk. „Odpočívej, dokud můžeš! Ani se nenaděješ a my tě naučíme chodit. Budeš si přát, abys nohy vůbec neměl, než dojdeme domů.“

„Kdyby bylo po mém, už by sis přál, abys byl mrtvý,“ řekl druhý. „Já bych tě naučil pištět, ty mizerná kryso.“ Sklonil se nad Pipinem a žlutými tesáky se mu cenil do tváře. V ruce měl černý nůž s dlouhou zubatou čepelí. „Lež klidně, nebo tě polechtám tímhle,“ zasyčel. „Neupozorňuj na sebe, nebo zapomenu na rozkazy. Hrom aby do těch Železňáku! Uglúk u bagronk ša pušdug Saruman glób búbhoš skai!“ Přešel do dlouhého hněvivého brebentění ve vlastním jazyce, které pomalu tichlo v mručení a vrčení.

Zděšený Pipin ležel nehybně, ačkoli ho zápěstí a kotníky bolely čím dál víc a kameny pod ním se mu zavrtávaly do zad. Aby odpoutal myšlenky sám od sebe, pozorně naslouchal všemu, co k němu doléhalo. Kolem se ozývalo mnoho hlasů, a přestože skřetí řeč zněla vždycky vztekle a nenávistně, bylo zřejmé, že vznikla jakási hádka a stále se zostřuje.

Pipin se podivil, že velké části hovoru rozumí; mnozí skřeti užívali běžného jazyka. Očividně tu byly přítomny dva nebo tři docela rozdílné kmeny a nerozuměly navzájem své skřetí řeči. Zlostně se přeli, co dál; kterou cestou se dát a co udělat se zajatci.

„Není čas zabít je pořádně,“ řekl jeden. „Na tomhle vejletě není čas na špásy.“

„S tím se nedá nic dělat,“ řekl jiný. „Ale proč je nezabít hned? Jsou zatracená přítěž a máme naspěch. Bude večer a měli bysme se hnout.“

„Rozkaz,“ zavrčel hluboce třetí hlas. „Zabít všechny, ale NE půlčíky. Ty musíte přivést zpátky ŽIVÉ a co nejrychleji. Takový mám rozkaz.“

„Na co je chtějí?“ zeptalo se několik hlasů. „Na co živý? Je s nima legrace?“

„Ne. Slyšel jsem, že jeden má něco, co potřebujou pro válku, nějaký elfí vymyšlenosti či co. A co, však je budou oba vyslýchat.“

„Víc nevíš? Co abysme je prohledali a zjistili, o co jde? Třeba najdem něco, co se bude hodit nám.“

„To je velice zajímavá poznámka,“ řekl výsměšně hlas tišší, ale zlejší než ostatní. „Možná že to budu muset hlásit. Zajatci se NEMAJÍ prohlížet a olupovat; takový rozkaz jsem dostal já.“

„A já taky,“ řekl hluboký hlas; „Živé a tak, jak byli chyceni; žádné olupování. Takový mám rozkaz.“

„Ale my ne!“ řekl jeden z předchozích hlasů. „My jsme přišli až z Morie zabíjet a pomstít naše. Já si přeju zabít je a pak se vrátit na Sever.“

„Tak si přej něco jinýho,“ řekl bručivý hlas. „Já jsem Uglúk. Já velím. Já se vracím do Železnýho pasu nejkratší cestou.“

„Je tady pánem Saruman, nebo Velký oko?“ řekl zlý hlas. „Měli bysme se honem vrátit do Lugbúrzu.“

„Kdybysme mohli překročit Velkou řeku, tak možná,“ řekl jiný hlas. „Ale není nás dost, abysme si troufli dolů k mostům.“

„Já se přes ni dostal,“ řekl zlý hlas. „Kousek na sever nás na východním břehu čeká okřídlený nazgul.“

„Možná, možná! Potom uletíš se zajatcema a dostaneš v Lugbúrzu všecku slávu a prachy, a my si můžem šlapat koňskou zemí, jak umíme. Ne, musíme držet spolu. Tyhle země jsou nebezpečný; je tu spousta špinavejch povstalců a loupežníků.“

„Jo, musíme držet pohromadě,“ zavrčel Uglúk. „Já vám sviňkám nevěřím. Jste statečný jen ve svým chlívku. Bez nás byste byli všichni poutíkali. My jsme bojovný skurut-hai! My zabili velkýho bojovníka. My dostali zajatce. My jsme služebníci Sarumana Moudrýho, Bílý ruky; ruky, která nám dává jíst lidský maso. My jsme vyšli ze Železnýho pasu a dovedli jsme vás sem a my vás povedeme zpátky, kudy budeme chtít. Já jsem Uglúk. Domluvil jsem.“

„Namluvil jsi toho víc než …