Zamřížované zrcadlo (Ivan Olbracht)

Korekce se vězňové bojí více než bití a hladu. Je to cela jako kterákoli jiná, není v ní jen nábytek. A je v ní tma. Ta naplní místnost ihned, jakmile se zvenčí zavřou dobře přilehající okenice. Tato tma nemá nic společného s nedostatkem či přítomností slunečních paprsků, je na známých přírodních zákonech nezávislá, není ničím jiném než sama sebou, to jest tmou. A té se vězňové bojí víc než bití a hladu. Lidé s nitry prázdnými či naplněnými pocity příliš neurčitými tmy nesnášejí. Při prvním jejím vdechnutí se jí prázdná nitra do plnosti nalévají jako putna ponořená pod vodu, tma se nahrne a přitiskne celého člověka ke tmě ostatní, činíc ho pouhou její součástkou. Je třeba se přichlípit a nevydat dechu ani hledu, který by se ztisíceronásobený vrátil a zavalil. A stane-li se za dlouhé minuty přece, že tu někdo křičí a zuřivě bije a kope do plechu dveří, pak tyto zvuky nejsou v žádné souvislosti s činností lidských svalů, nýbrž jsou vydávány tmou. A bolí-li ho něco, pak to nejsou pěsti a ne hlava a ne prsty nohou, ale to bolí tma. A lidé s nitry naplněnými mlhovinami tušení příliš neurčitých zavírají před tmou oči a tisknou víčka pevně k sobě, vědouc, otevřou-li je, že se jim v koutě cosi zjeví, co opustilo jejich nitro a vzalo na sebe podobu. Cosi neznámého, ale nesnesitelného, něco tak strašného, že na to nebude lze zírat bez zešílení.