Podivuhodné přátelství herce Jesenia (Ivan Olbracht)

Seděli v Královské oboře pod prolamovaným klenutím lípy, která se rozvíjela bledě zelenými pupeny. Oslněnou pěšinou kráčela sedmnáctiletá holčička, ještě v krátkých sukničkách, svěží a jarní. Neviděla oba muže, a když se zastavila deset kroků před nimi a pozdvihla paže, aby si upravila na slaměném kloboučku s kvítím jehlici, narýsoval pohyb v lehké halence tvary dívčích ňader. Jan se do dívky vpil očima.

„Jaj!“ vybuchl. „To jsou sladké kozičky!“

Snad nebyla slova míněna tak hrubě dotěrně, jak vyzněla. Dívka zůstala jako přibitá. Ručky od klobouku klesly a tváře ji zrudly horkou červení. Jeseniovi bylo, jako by ho byl někdo uhodil v tvář. Uraženě se obrátil zlým pohledem na Veselého. Ale ten seděl s tělem vpřed nachýleným, s úsměvem dítěte, které nechápe, že něco provedlo, a hleděl na dívku.

Pozdvihla pomněnkové oči a utkvěla jimi na okamžik na Janově tváři.

„Pane Veselý!“ zašeptala.

Byl v tom stud i výčitka, ale nebyl v tom hněv. A Jesenius žasl, co vše tomuto chlapci odpouští, a zastyděl se, že jej dívka zná.