Druhá věta
„Se jménem jako je Joe,“ říkával Joe, „jsem si prostě musel otevřít bar a gril, už jenom proto, abych mohl vyvěsit ceduli Bar a gril U Joea.“ A smál se až se za břicho popadal, protože Bar a gril U Joea tenkrát znělo směšně.
Jenže Joe byl dobrý barman a Strážci ho poslali na to pravé místo. Do žádného velkoměsta, ale do menšího, do městečka u dálnice, kam často zajíždějí řidiči náklaďáků, do městečka nedaleko velkého města, aby zajímavé věci nebyly daleko a lidé o nich mohli mluvit, kvůli nim se trápit, spílat jim a milovat je.
Bar a gril U Joea bylo hezké místo, kde se dalo příjemně posedět, a mnoho lidí to dělalo. Žádní elegáni a žádní opilci, ale lidé osamělí a společenští přesně v tom pravém poměru. „Moji hosté jsou jako dobrý drink, trochu toho a trochu onoho, aby vznikla nová chuť, která chutná líp než každá z ingrediencí zvlášť.“ Ano, Joe byl básník, básník alkoholu, a jako mnoho lidí v těch dobách říkával: „Táta byl právník a kdyby zůstaly staré časy, byl bych právník nejspíš i já a nikdy bych nepoznal, o co přicházím.“
Joe měl pravdu. A že byl čertovsky dobrý barman. Ničím jiným nechtěl být, a tak byl šťastný.
Jednou večer přišel někdo nový, chlapík, který jezdil s dodávkou rozvážející koblihy a jméno firmy, která je pekla, měl na uniformě. Joe si ho všiml, protože toho člověka se jako zápach drželo ticho: všude, kam vešel, to lidé vycítili, a i když se na něj ani nepodívali, ztišili hlas nebo zmlkli úplně a rozhlíželi se po stěnách a po zrcadlech za barem. Řidič koblihové dodávky sedával v koutě a pil dlouhý drink. To znamenalo, že chtěl posedět dlouho a neopít se tak rychle, aby musel brzo odejít.
Joe byl všímavý, když šlo o lidi, a tak mu neuniklo, že jeho oči každou chvíli zabloudí k temnému koutu, kde stálo piáno. Byl to starý, rozladěný křáp, který něco pamatoval (bar tam byl totiž už dávno) a Joeovi vrtalo hlavou, co na něm toho chlapíka tak fascinuje. Pravda, zaujal spoustu Joeových hostů, ale vždycky jenom přišli, zabrnkali na klávesy, zkusili najít melodii, ale na rozladěných klávesách se jim to nepodařilo, a tak toho nechali. Ale ten muž jako by se piána bál. Nešel k němu.
Když přišla zavírací hodina a ten muž tam ještě seděl, Joe, místo aby ho vyhodil, z rozmaru vypnul dráťák, zhasnul většinu světel a pak šel, zvedl víko a odhalil šedé klávesy.
Řidič koblihové dodávky došel k piánu. Chris, stálo na jmenovce. Sedl si a dotkl se jediné klávesy. Nebyl to příjemný zvuk. Ale on se postupně dotkl všech a pak se jich začal dotýkat v různém pořadí. Joe tam celou dobu stál, díval se a uvažoval, proč asi to piáno toho chlapíka tak zaujalo.
„Chrisi,“ promluvil Joe.
Chris se na něj podíval.
„Umíš zahrát nějakou písničku?“
Chrisův obličej znejistěl.
„Myslím nějaké staré písničky, ne ty dnešní divočiny z rádia, písničky. Třeba 'V jednom španělským městečku'. Tu mi zpívala máma.“ A Joe spustil: „V jednom španělským městečku, to vám byla noc jak dnes. Hvězdy svítily na cestičku a byla noc jak dnes.“
Joeův slabý, bezbarvý baryton pokračoval a Chris začal hrát. Ale nebyl to doprovod, nic takového, co by Joe doprovodem nazval. Byl to spíš protivník melodie, její nepřítel. Zvuky, které se z piána linuly, byly nezvyklé a disharmonické, ale Bůh ví, že krásné.
Joe přestal zpívat a poslouchal. Dvě hodiny poslouchal, a když byl konec, zamyšleně tomu muži nalil sklenku, sobě druhou a s Chrisem si přiťukli, s tím řidičem koblihové dodávky, který dokázal sednout za rozvrzané staré piáno a rozezpívat je.
Za tři dny se tam Chris vrátil. Vypadal přepadle a ustrašeně. Ale Joe už tentokrát věděl, co se stane (co se musí stát) a místo aby čekal do zavírací hodiny, vypnul dráťák o deset minut dřív. Chris se po něm prosebně podíval, ale Joe si to vysvětlil špatně – šel, zvedl víko klávesnice a usmál se. Chris toporně, snad i neochotně došel ke stoličce a posadil se.
„Hej, Joe!“ ozval se jeden z posledních pěti hostů. „Ty dnes zavíráš dřív?“
Joe neodpověděl. Jenom se díval, jak Chris začíná hrát. Tentokrát…
