KAPITOLA 10
Ještě v okamžiku, kdy mačkal tlačítko, jsem se snažil na něj zavolat, aby to nedělal. Bylo však už příliš pozdě; už jsem padal. Mým posledním dojmem byla zoufalá myšlenka, že to všechno vůbec nechci podniknout. Spálil jsem za sebou všechny mosty a skoro k smrti jsem utrápil ubohého starého chlapíka, který mi ničím neublížil — a nevěděl jsem ani, kterým směrem vlastně jedu. Co bylo ještě horší, nevěděl jsem, jestli tam vůbec dorazím.
Potom jsem dopadl na zem. Myslím, že jsem nespadl z větší výšky než z jednoho metru, ale nečekal jsem to. Dopadl jsem jako hrouda a zhroutil jsem se jako pytel. Potom se někdo ozval: „Odkud jste se tady u všech všudy vzal?“
Byl to nějaký asi čtyřicetiletý muž s holou hlavou, ale dobře stavěný a štíhlý. Stál obličejem ke mně a pěsti měl zapřené v bok. Vypadal schopně a inteligentně a obličej neměl nepříjemný až na to, že to vypadalo, jako by v té chvíli měl na mě vztek.
Posadil jsem se a zjistil jsem, že sedím na žulovém štěrku a borovicovém jehličí. Vedle muže stála nějaká žena — příjemná pěkná žena mladší než on. Dívala se na mě vykulenýma očima, ale nic neříkala.
„Kde to jsem?“ zeptal jsem se přihlouple. Mohl jsem se zeptat „Kdy to jsem?“, jenže to by znělo ještě hloupěji a kromě toho jsem o tom vůbec nepřemýšlel. Stačil mi jediný pohled na ně a věděl jsem, kde nejsem — bylo mi jasné, že to není rok 1970. A nebyl jsem už ani v roce 2001; v roce 2001 se tohle dalo vidět jedině na plážích. Takže bylo jasné, že jsem zmizel špatným směrem.
Protože ani jeden z nich na sobě neměl nic jiného než hladkou vrstvu opálení. Dokonce ani lepex ne. Zdálo se ale, že jim to stačí. Rozhodně je to nijak nepřivádělo do rozpaků.
„Tak jen popořádku,“ protestoval. „Ptal jsem se vás, jak jste se sem dostal.“ Podíval se nahoru. „Že by vám zůstal padák viset na stromě? A každopádně, co tady vůbec děláte? Na tabulích všude kolem se píše, že je to soukromý pozemek; nemáte tady co dělat. A co má znamenat to karnevalové postrojení?“
Nezdálo se mi, že by s mým oblečením bylo něco v nepořádku — zvlášť vzhledem k tomu, jak byli oblečeni oni. Neodpověděl jsem ale. Jiná doba, jiné mravy — viděl jsem, že tady budu mít problémy.
Žena mu položila ruku na rameno. „Nech ho, Johne,“ řekla jemně. „Myslím, že si ublížil.“
Podíval se na ni a pak zkoumavě zpátky na mě. „Ublížil jste si?“
Zkusil jsem vstát a podařilo se mi to. „Myslím, že ne. snad jen pár modřin. Hm, co je dneska za den?“
„Cože? Je přece první neděle v květnu. Myslím, že třetího května. Je to tak, Jenny?“
„Ano, drahoušku.“
„Podívejte se,“ ozval jsem se naléhavě. „Strašně jsem se praštil do hlavy. Jsem celý popletený. Co je dneska za den? Celé datum?“
„Co?“
Měl jsem zůstat zticha, dokud bych si to nezjistil někde jinde — třeba v kalendáři nebo v novinách. Chtěl sem to ale vědět hned; nevydržel jsem čekat. „Jaký je teď rok?“
„Kamaráde, to jste se tedy musel pořádně praštit. Je 1970.“ Všiml jsem si, že si znovu prohlíží moje šaty. Ulevilo se mi tak strašně, že to na mě bylo skoro moc. Podařilo se mi to, podařilo se mi to! Měl jsem ještě dost času. „Díky,“ vydechl jsem. „Hrozně moc vám děkuju. To si ani neumíte představit.“ Pořád ještě vypadal, jako by chtěl přivolat posily, takže jsem nervózně dodal: „Dostávám často zničehonic záchvaty ztráty paměti. Jednou jsem ztratil… celých pět let.“
„To tedy chápu, že to člověka dokáže vyvést z míry,“ přikývl pomalu. „Je vám už dost dobře, abyste mi mohl odpovídat?“
„Nedorážej na něj tak, drahoušku,“ odporovala mu tiše žena. „Vypadá jako slušný člověk. Myslím, že je jenom popletený.“
„To uvidíme. Tak co?“
„Už je mi dobře… teď. Předtím jsem ale byl chvíli úplně mimo.“
„No dobře. Tak jak jste se sem dostal? A proč jste takhle oblečený?“
„Abych pravdu řekl, sám pořádně nevím, jak jsem se sem dostal. A rozhodně nevím, kde vůbec jsem. Tyhle záchvaty mě vždycky popadnou úplně zčistajasna. A pokud jde o to oblečení… asi by se tomu dalo říkat osobní výstřednost. Mmm … něco jako jste oblečení vy. Nebo spíš…
