KAPITOLA 9
Mohl jsem si ušetřit čas, kdybych si byl vzal taxi a jel do Riverside, ale zabránil mi v tom nedostatek hotovosti. Bydlel jsem v západním Hollywoodu a nejbližší banka s nepřetržitým provozem byla v centru na hlavním okruhu podzemní dráhy. Nejdřív jsem tedy jel podzemní dráhou do města a stavil jsem se v bance pro peníze. Jednou z opravdových výhod, kterou jsem až do té doby správně nedocenil, byl systém univerzálních šekových knížek; jako zúčtovací středisko pracoval pro celé město jeden jediný kybernet, na své šekové knížce jsem měl radioaktivní kód a dostal jsem tam peníze na ruku stejně rychle, jako kdybych byl ve své domovské bance, která stála naproti firmě Hired Girl.
Potom jsem chytil rychlík do Riverside. Když jsem dojel do útulku, právě svítalo.
Nebyl tam nikdo kromě nočního technika, se kterým jsem mluvil, a jeho manželky, pracující jako noční ošetřovatelka. Obávám se, že jsem nezapůsobil dobrým dojmem; na bradě jsem měl celodenní strniště, oči jsem měl vyvalené, pravděpodobně ze mě táhlo pivo a nepřipravil jsem si žádnou souvislou vymyšlenou historku.
Noční ošetřovatelka paní Larriganová se přesto tvářila chápavě a ochotně. Vytáhla ze šanonu fotografii a zeptala se: „Je to vaše sestřenice, pane Davisi?“
Byla to Ricky. Bez jakýchkoliv pochybností to byla Ricky! Samozřejmě, ne ta Ricky, kterou jsem znával, protože tohle nebylo malé děvče, ale zralá mladá žena kolem dvaceti let nebo o něco starší s dospělým účesem a dospělým, překrásným obličejem. Usmívala se.
Oči se jí však vůbec nezměnily a ta věčná dobrosrdečná rozpustilost, která z ní dělala tak roztomilé děcko, byla v jejím obličeji pořád. Byl to ten samý obličej, vyzrálejší, plnější a krásnější, ale neomylně její.
Stereofotografie se zamžila a oči se mi zalily slzami. „Ano,“ podařilo se mi zachraptět. „Ano, je to Ricky.“
„Nemělas mu to ukazovat,“ ozval se pan Larrigan.
„Ale, Hanku, tím přece nikomu neublížím, když mu ukážu fotografii.“
„Znáš předpisy.“ Obrátil se ke mně. „Pane, jak jsem vám už říkal po telefonu, žádné informace o klientech neposkytujeme. Přijďte zpátky v deset hodin, až bude otevřená administrativní kancelář.“
„Nebo byste mohl přijít už v osm,“ dodala jeho manželka. „To už tady bude doktor Bernstein.“
„No tak, Nancy, buď přece zticha. Jestli chce nějaké informace, bude si muset promluvit s ředitelem. Bernstein nemá o nic větší právo odpovídat na otázky než my. A navíc to ani nebyla Bernsteinova pacientka.“
„Děláš kolem toho zbytečně řečí, Hanku. Vy chlapi se prostě moc vyžíváte v předpisech. Jestli ji chce co nejdřív vidět, v deset už by mohl být v Brawley.“ Otočila se ke mně. „Přijďte zpátky v osm, to bude nejlepší. Manžel a já vám stejně nemůžeme pořádně nic povědět.“
„Co jste to říkala o Brawley? Ricky jela do Brawley?“
Kdyby u toho nebyl její manžel, byla by mi toho možná pověděla víc. Zaváhala, pak se zatvářila nepřístupně a odpověděla: „Promluvte si s doktorem Bernsteinem. Jestli jste ještě neměl snídani, hned tady vedle v ulici je jeden moc hezký podnik.“
Šel jsem tedy do toho „moc hezkého podniku“ (měla pravdu), najedl jsem se, použil jsem jejich umývárnu a koupil jsem si z automatu tubu holicího krému, z dalšího automatu košili a zahodil jsem tu, kterou jsem měl na sobě. Když jsem se vrátil, vypadal jsem docela k světu.
Larrigan už však zřejmě doktora Bernsteina o mně informoval. Byl to mladý člověk, který si v útulku doplňoval kvalifikaci, a choval se velice odměřeně. „Pane Davisi, tvrdíte, že sám jste také spáč. Jistě tedy víte, že existují určití zločinci, kteří pravidelně využívají důvěřivosti a nedostatečné orientace nově probuzených spáčů. Většina spáčů disponuje značným majetkem, žádný z nich se nevyzná ve světě, ve kterém se ocitl, jsou obvykle osamělí a trochu vyděšení — dokonalá půda pro podvodníky.“
„Já ale nechci vědět nic jiného, než kam jela! Jsem její bratranec, jenže jsem se uložil k spánku dřív než ona, takže jsem nevěděl, že to udělá taky.“
„Většinou se vydávají za příbuzné.“ Pozorn…
