KAPITOLA 8
Druhý den ráno byl pátek 4. května. Místo do kanceláře jsem si zašel do okresního archívu. Všechno se tam právě stěhovalo a řekli mi, abych přišel zase za měsíc; šel jsem proto do redakce Timesů a dostal jsem tam křeč do krku, jak jsem se hrbil nad prohlížečkou mikrofilmů. Zjistil jsem ale, že jestli Miles zemřel v rozmezí od dvanácti do šestatřiceti měsíců po tom, co mě strčili do lednice, nezemřel v losangeleském okrese — pokud byla úmrtní oznámení přesná.
Samozřejmě neexistoval žádný zákon, který by mu přikazoval zemřít právě v losangeleském okrese. Zemřít, si můžete, kde se vám zachce. To se jim ještě nepodařilo zregulovat.
Souhrnné záznamy za celý stát byly možná v Sacramentu. Umínil jsem si, že se tam budu muset někdy podívat, poděkoval jsem redakčnímu archiváři, zašel jsem si na oběd a konečně jsem se vrátil k Hired Girl.
Čekaly tam na mě dva telefonické vzkazy a dopis — všechno od Belle. Se čtením dopisu jsem se dostal až po „Nejdražší Dane“, pak jsem ho roztrhal a nařídil jsem ústředně, aby mi nepřepojovala žádné hovory od paní Schultzové. Potom jsem si zašel do účtárny a zeptal jsem se hlavního účetního, jestli existuje nějaký způsob, jak si ověřit minulé vlastnictví dnes už neplatných akcií. Slíbil, že to zkusí, a já jsem mu zpaměti nadiktoval čísla původních akcií Hired Girl, jejichž majitelem jsem kdysi byl. Nebyl to od mé paměti žádný pozoruhodný výkon; při založení firmy jsme vydali přesně tisíc akcií, já sám jsem si nechal prvních pět set deset a „zásnubní dar“ pro Belle jsem odštěpil ze začátku.
Vrátil jsem se do své kanceláře a zjistil jsem, že tam na mě čeká McBee.
„Kde se touláte?“ chtěl vědět.
„Tak různě. Proč?“
„To je sotva uspokojivá odpověď. Už vás tady dneska dvakrát hledal pan Galloway. Musel jsem mu říct, že nevím, kde jste.“
„Proboha a co má být? Jestli mě Galloway potřebuje, tak mě dřív nebo později najde. Kdyby jen polovinu toho času, co stráví vymýšlením všech možných reklamních triků, prostě prodával zboží tak, jak se patří, byla by na tom firma líp.“ Galloway mi začínal lézt na nervy. Údajně měl být šéfem odbytu, ale zdálo se mi, že nedělá nic kromě kibicování reklamní agentuře, která měla na starosti propagaci naší firmy. Jsem ale předpojatý; konstrukce je to jediné, co mě zajímá. Všechno ostatní mi připadá jako papírování a zbytečná režie.
Věděl jsem, k čemu mě Galloway potřebuje, a po pravdě řečeno jsem se tomu schválně vyhýbal. Chtěl, abych se oblékl do dobových šatů z roku 1900 a nechal se tak vyfotografovat. Vysvětloval jsem mu, že v šatech z roku 1970 se nechám vyfotografovat, kolikrát bude chtít, ale rok 1900 že byl dvanáct let před tím, než se narodil můj otec. Tvrdil, že to stejně nikdo nepozná, takže jsem ho poslal tam, kam to nikdo nemá zrovna rád. Prohlásil, že k tomu nemám ten správný přístup.
Tihle lidé, co dělají v reklamě a snaží se oblafnout veřejnost, si myslí, že kromě nich samotných už nikdo neumí číst a psát.
„Nemáte k tomu ten správný přístup, pane Davisi,“ ozval se McBee.
„Ne? Tak to je mi líto.“
„Jste tady ve zvláštním postavení. Nominálně patříte do mého oddělení, ale mám vás dávat k dispozici propagaci a odbytu, když vás tam potřebují. Myslím, že ode dneška byste měl raději používat píchaček jako všichni ostatní… a taky byste se mě měl dovolit pokaždé, když v pracovní době odcházíte z kanceláře. Laskavě se podle toho zařiďte.“
Pomaličku jsem napočítal do deseti — ve dvojkové soustavě. „Macu, vy používáte píchačky?“
„Co? Samozřejmě že ne. Jsem přece hlavní inženýr.“
„Tak tak, to je pravda. Zrovna támhle na dveřích se to píše. Jenže podívejte, Macu, já jsem byl hlavním inženýrem tohohle krcálku ještě dřív, než jste se vy začal holit. To si vážně myslíte, že tady začnu otročit u píchaček?“
Zčervenal. „Možná ne. Ale říkám vám jedno — jestli ne, nedostanete výplatu.“
„Ale ale. Vy jste mě nenajal, tak mě taky nemůžete propustit.“
„Mmm… to se ještě uvidí. Přinejmenším vás můžu nechat přeložit ze svého oddělení tam, kam patříte — do prop…
