KAPITOLA 3
Když jsem přijížděl k Milesovu domu, hvízdal jsem si. Přestal jsem si dělat starosti s tím povedeným párkem a za posledních pětadvacet kilometrů jsem si v hlavě vypracoval dva úplně nové vynálezy, z nichž každý mi mohl přinést celé jmění. První z nich byl rýsovací stroj, který by pracoval na stejném principu jako elektrický psací stroj. Počítal jsem, že jen ve Spojených státech musí být nejmíň padesát tisíc konstruktérů, kteří se denně sklánějí nad rýsovacími prkny a nenávidí to, protože si ničí ledviny a kazí oči. Ne že by snad nechtěli projektovat; chtějí, ale fyzicky je to příliš těžká práce.
Tahle hračička by jim dovolila posadit se do velkého pohodlného křesla, mačkat klávesy a dívat se, jak se na stojanu nad klávesnicí objevuje obraz. Zmáčkněte současně tři klávesy a přesně tam, kde chcete, se vám objeví vodorovná přímka; zmáčkněte jinou klávesu a přeškrtnete ji svislou přímkou; zmáčkněte dvě klávesy a potom dvě další za sebou a nakreslíte přímku v přesném úhlu.
Zatraceně, s docela malými dodatečnými náklady jsem mohl jako příslušenství dodat druhý stojan a nechat architekty projektovat izometricky (což je jediný snadný způsob projektování); druhý obraz by vycházel v dokonalé perspektivě, aniž by se na něj třeba jen podívali. Mohl bych to dokonce udělat tak, že by ta věcička přímo z izometrie kreslila půdorysná uspořádání a elevace.
Nejkrásnější na tom bylo, že se to skoro všechno dalo udělat ze standardních součástek, z nichž byla většina k dostání v prodejnách radiopřijímačů a fotoaparátů. Totiž všechno kromě ovládacího panelu a byl jsem si jistý, že bych pro to dokázal něco zaimprovizovat, kdybych koupil elektrický psací stroj, vykuchal ho a napojil klávesy na ovládání těch dalších obvodů. Měsíc na výrobu primitivního modelu, dalších šest týdnů na vychytání much…
Tenhle plán jsem si ale jenom uložil někam dozadu do paměti s jistotou, že to dokážu udělat a že na to seženu dobrý odbyt. Co mě nejvíc potěšilo, byla skutečnost, že jsem přišel na způsob, jak překonat chudáka starouše Flexibilního Franka. Věděl jsem toho o Frankovi víc, než mohl zjistit kdokoliv jiný, i kdyby ho studovali třeba rok. Nemohli totiž vědět, protože to nebylo ani v mých poznámkách, že pro každou eventualitu, kterou jsem zvolil, existovala nejmíň jedna použitelná alternativa — a že můj výběr byl omezený, protože jsem se na něj díval jenom jako na domácího sluhu. Především jsem se mohl zbavit omezení daného tím, že musel žít v poháněném kolečkovém křesle. Potom už jsem mohl udělat cokoliv, potřeboval jsem k tomu jen Thorsenovy paměťové elektronky — a v jejich použití mi Miles nemohl zabránit. Byly na trhu pro každého, kdo chtěl vyprojektovat nějakou kybernetickou sekvenci.
Rýsovací stroj mohl počkat; chtěl jsem se dát do práce na ničím neomezeném univerzálně použitelném automatu, který by bylo možno naprogramovat k čemukoliv, co dělá člověk, pokud to nevyžaduje opravdový lidský úsudek.
Vlastně ne, nejdřív dám dohromady rýsovací stroj a pak ho můžu použít při projektování Proteovského Peta. „Co tomu říkáš, Pete? Prvního opravdového robota na světě pojmenujeme po tobě.“
„Mrrrrr?“
„Nebuď tak podezřívavý, je to pro tebe čest.“ Když jsem si začátky vyzkoušel na Frankovi, mohl jsem Peta vyprojektovat přímo u svého rýsovacího stroje, doopravdy ho vyumělkovat a to všechno rychle. Udělám z něj zabijáka, trojnásobného démona, který Franka vyboxuje dřív, než ho vůbec dostanou do výroby. S trochou štěstí je přivedu na mizinu a přinutím je, že za mnou přijdou s prosíkem, abych se vrátil. Tak oni chtěli zabít husu, co snáší zlatá vejce, co?
V Milesově domě se svítilo a jeho auto stálo u chodníku. Zaparkoval jsem před ním a Petovi jsem řekl: „Bude lepší, když zůstaneš tady a budeš hlídat auto, kamaráde. Třikrát zavolej ,Stůj!‘ a potom střílej.“
„Neeeee!“
„Když půjdeš dovnitř, budeš muset zůstat v tašce.“
„Brrrrr!“
„Nehádej se. Jestli chceš jít dovnitř, skoč si do tašky.“
Pete skočil do tašky.
Miles mě pustil dovnitř. Ani jeden z…
