Celá e-kniha Dveře do léta ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
KAPITOLA 4
Ani na chvíli jsem úplně neztratil vědomí. Když na mě začala droga působit, zamotala se mi hlava a nevěděl jsem, co se děje — působí ještě rychleji než morfium. To bylo ale všechno. Miles něco zakřičel na Belle, a když se mi podlomila kolena, chytil mě kolem prsou. Když mě dotáhl ke křeslu a nechal mě, abych se do něj zhroutil, přestala se mi dokonce i motat hlava.
I když jsem ovšem byl vzhůru, částečně jsem byl mrtvý. Teď už vím, co to na mě použili: „bezduchou“ drogu, odpověď strýčka Sama na výplachy mozku. Pokud já vím, nikdy jsme ji na žádného zajatce nepoužili, ale přišlo se na ni při výzkumech výplachu mozku a tak tedy existovala — ilegální, ale velice účinná. Je to stejná věc, jaké se dnes používá pro jednodenní psychoanalýzu, ale mám dojem, že i psychiatři k jejímu použití potřebují soudní povolení.
Bůh ví, jak se k ní Belle dostala. Bůh sám ovšem taky ví, jaké další křeny měla ještě omotané kolem prstu.
Tehdy jsem o tom ale nepřemýšlel; nepřemýšlel jsem vůbec o ničem. Prostě jsem tam zhrouceně ležel, nehybný jako poleno, slyšel jsem, co se děje, viděl jsem všechno, co jsem měl před očima — ale kdyby kolem prošla lady Godiva bez koně, ani bych nepohnul očima, když by mi zmizela ze zorného pole.
Pokud by mi to někdo nepřikázal.
Pete vyskočil z brašny, přeběhl ke křeslu, do něhož jsem se zhroutil, a vyptával se, co se mnou je. Když jsem neodpovídal, začal se mi zuřivě otírat o lýtka a neustále se dožadoval vysvětlení. Když jsem ani potom nereagoval, vznesl se mi na kolena, přední tlapky mi položil na prsa, podíval se mi zblízka do obličeje a trval na tom, abych mu okamžitě a bez nějakých hloupostí vysvětlil, co se děje.
Neodpověděl jsem a Pete začal naříkat.
To Milese a Belle donutilo, aby si ho všimli. Jakmile mě Miles uložil do křesla, obrátil se k Belle a vztekle na ni vyjel: „Teď jsi tomu dala. Zbláznila ses?“
„Jenom se nerozčiluj, kuličko. Vyřídíme si to s ním jednou provždy.“
„Cože? Jestli si snad myslíš, že ti budu pomáhat s vraždou …“
„Neplácej nesmysly! Bylo by to logické… jenže ty na to nemáš nervy. Naštěstí to není potřeba, když má v sobě tohle svinstvo.“
„Jak to myslíš?“
„Teď je náš. Udělá všechno, co mu řeknu. Nebude už dělat žádné potíže.“
„Ale… proboha, Belle, nemůžeš ho přece držet nadopovaného věčně. Jakmile se z toho probere …“
„Přestaň mluvit jako právník. Vím, co tahle věcička dokáže, a ty to nevíš. Až se z toho probere, udělá všechno, co mu předtím přikážu. Řeknu mu, aby na nás nepodával žalobu — nepodá na nás žalobu. Řeknu mu, aby přestal strkat nos do našich věcí — fajn, přestane se o nás starat. Řeknu mu, aby jel do Timbuktu — pojede tam. Řeknu mu, aby na tohle všechno zapomněl — zapomene to… ale stejně udělá všechno, co budu chtít.“
Poslouchal jsem, rozuměl jsem jí, ale ani v nejmenším mě to nezajímalo. Kdyby někdo začal křičet, že je dům v plamenech, byl bych tomu rozuměl taky, ale stejně by mě to nebylo zajímalo.
„Tomu nevěřím.“
„Nevěříš, hm?“ Podivně se na něj podívala. „Měl bys tomu věřit.“
„Cože?“
„To nic, to nic. Tahle věcička funguje, kuličko. Nejdřív ale musíme…“
Právě v tomhle okamžiku začal Pete naříkat. Kočičí nářek neslyšíte příliš často; může se stát, že ho neuslyšíte za celý život. Kočky nenaříkají, když se poperou, ať jsou jakkoliv zle poraněné, a nikdy nenaříkají čistě jenom z nespokojenosti. Kočka naříká jen v dokonalé beznaději, když je situace naprosto nesnesitelná, ale není v jejích možnostech ji vyřešit, když nezbývá nic jiného než pohřební zpěv.
Takový nářek připomíná přízrak věštící smrt. A těžko se snáší — jeho frekvence vám drásá nervy.
Miles se otočil a vyhrkl: „Zatracená kočka! Musíme ji dostat ven.“
„Zabij ji,“ navrhla Belle.
„Cože? Jdeš na všechno moc drasticky, Belle. Prosím tě Dan by kvůli té mizerné potvoře nadělal víc povyku, než kdybychom ho odřeli dohola. Tady…“ Obrátil se a zdvihl Petovu cestovní brašnu.
„Tak ji zabiju já!“prohlásila Belle vztekle. „Už celé měsíce chci tu zatracenou kočku zabít.“ Rozhlédla se kolem s…
