DOKTOR SOUCHON: CHIRURG A MALÍŘ
Jednou z věcí, která mi na Americe jak tak po ní cestuju imponuje, je to, že muži s příslibem do budoucna, muži, v jejichž radosti je moudrost, muži vzbuzující naději v tomto nejdepresivnějším období našich dějin jsou buď kluci, kterým je sotva dvacet, nebo „kluci“, kterým je sedmdesát a víc.
Pohled na staré muže ve Francii, obzvlášť na ty z venkova, je radostný a inspirující. Podobají se mohutným stromům, které žádná bouře nedokáže vyvrátit – vyzařuje z nich pokoj, vyrovnanost a moudrost. V Americe je to pohled zpravidla žalostný, hlavně na ty úspěšné, kteří si prodloužili život daleko za jeho přirozenou hranicí i pomocí umělého dýchání, dá-li se to tak nazvat. Jsou živou, odstrašující ukázkou konzervačního umění – chodicí mrtvoly manipulované slušně placenou kohortou prodejných lidí, kteří jsou hanbou své profese.
Výjimku z tohoto pravidla tvoří umělci – a ten kontrast je propastný. Umělcem mám na mysli tvůrce, bez ohledu na obor, v němž působí. Většina z nich začala rozvíjet a projevovat svou individualitu až po pětačtyřicítce, tedy ve věku, který většina průmyslových firem v této zemi stanoví za mezní pracovní hranici.
Člověk musí samozřejmě uznat, že průměrný dělník, který předtím od puberty fungoval jako robot, se v takovém věku hodí právě tak do starého železa. A co platí pro obyčejného robota, platí většinou i pro řídícího robota, takzvaného kapitána průmyslu.
Pouze bohatství mu umožňuje, aby se udržoval při životě, jako slabý, doutnající plamen. Pokud jde o opravdovou vitalitu, jsme po pětačtyřicítce národem trosek.
Existuje však kategorie srdnatých mužů, dost staromódních na to, aby si dokázali udržet chlapskou individualitu, upřímně pohrdajících trendy a vášnivě ponořených do své práce, které nelze podplatit ani obalamutit, majících dlouhou pracovní dobu, často bez odměny a uznání, které motivuje přirozená pohnutka – radost z toho, že dělají, co se jim líbí. Na své cestě se v určitém okamžiku oddělili od ostatních. Muži, o kterých mluvím, se dají rozeznat na první pohled: výraz v jejich tváři zachycuje něco mnohem podstatnějšího, mnohem skutečnějšího, než je chtivost po moci. Neusilují o dominanci, nýbrž o poznání sebe sama. Jejich život se odvíjí od základu, který je neměnný. Vyvíjejí se, rostou, dodávají druhým energii tím, že zůstávají sami sebou.
Vztah mezi moudrostí a vitalitou – toto téma mě zajímá, protože na rozdíl od všeobecného mínění jsem se nikdy nedokázal dívat na Ameriku jako na mladou a vitální, ale spíš jako na předčasně zestárlou, jako na ovoce, které shnilo dřív, než mohlo uzrát.
Slovo, které vysvětluje slabost národního charakteru, je plýtvání. Rozhazovační lidé postrádají moudrost a nedokáží si udržet ani mládí, ani vitalitu. Aby se energie proměnila a dostala se do vyšších a jemnějších sfér, musí si ji člověk napřed zachovat. Rozmařilec ji brzy vyčerpá a stane se obětí právě těch sil, se kterými si tak pošetile a bezohledně zahrával. Dokonce i se stroji se musí zacházet dovedně, abychom od nich získali maximální výsledky. Pokud jich ovšem navyrábíme tolik, což je případ Ameriky, že si můžeme dovolit odhodit je na smetiště dřív, než zapracuje zub času a ony ztratí užitek. Házet však do starého železa lidi – to je jiná kapitola. Lidi nelze vypnout tlačítkem jako stroje. Existuje zvláštní souvislost mezi plodností a nepotřebností. Touha plodit jako by skomírala, když je období užitečnosti stanoveno na nízkou hranici čtyřiceti pěti let.
Je jen hrstka těch, kteří dokáží uniknout jednotvárné robotě. Za pouhé přežití, navzdory situaci, se neuděluje žádná pocta. I menší zvířata a hmyz přežívají, když vyšším druhům hrozí vyhynutí. Chce-li člověk žít mimo společenské mraveniště, pracovat pro radost z práce, zestárnout důstojně a zachovat si přitom své schopnosti, nadšení a sebeúctu, musí si stanovit jiné hodnoty, než které schvaluje dav. To je znakem umělce, že dokáže tu zeď prolomit. Umělec je v první řadě člověk, který má víru v sebe sama. Nereaguje na…
