STIEGLITZ A MARIN
„Základním úkolem,“ tvrdí Rudhyar, „je regenerace vnitřního obsahu všech umění.“
„Nová hudba zní v koncertní síni směšně a nesmyslně; nové drama volá po novém divadle; nový tanec prahne po nových podmínkách a po volném vztahu k hudbě a hereckému projevu. Kromě toho jsou podmínky pro ztvárnění uměleckého díla ze sociálně-finančního hlediska tragicky absurdní. Komercialismus dovršil destrukci nadšeného přístupu k Umění, zničil ducha opravdové účasti při veřejných vystoupeních. Lidé přicházejí v honbě za senzací, a ne z ochoty zakoušet život jako Umění a přes Umění. Nové umění asi nejvíc potřebuje nové publikum; pro Umělce je vědomí opravdového vztahu s publikem naprostou nezbytností. Umělec přestal sám sebe považovat za dárce Duchovní potravy, za podněcovatele dynamické Síly; přestal pohlížet na své postavení jako na „úřad“ a na sebe jako na duchovní veličinu. Myslí jen na to, jak se vyjádřit, jak uvolnit síly, s nimiž se nedokáže vypořádat ve vlastním nitru.
Proč se ty síly uvolňují? Nad tím se nechce zamyslet. Ke své duchovní povinnosti vůči lidské rase se staví s neochotou a nemá v úmyslu ji naplňovat. Takže se nepokouší formovat lidskou rasu, neusiluje o to, aby shromáždil kolem svého díla publikum hodné toho díla. Prodává své zboží. Už to není Posel života, jehož vlastní existence by sloužila za vzor lidským bytostem a přitahovala je k Poselství, jehož je nositelem.“
Často, když dovolím své mysli, aby si pohrávala s myšlenkou, že jsme napadeni nepřítelem, znovu a znovu se mi vybavuje obraz, v němž Alfred Stieglitz sedí ve své galerii „American Place“ v šestnáctém patře newyorské správní budovy obklopený akvarely Johna Marina. Po celý život čekal Stieglitz na publikum, které by oslavilo příchod umělce. Veškerý svůj život nadšeně zasvětil jedinému – umění. Právě Stieglitz umožnil Johnu Marinovi malovat, a malování neopustit. Za těmito dvěma jmény se skrývá fantastický příběh. Oběma – Marinovi i Stieglietzovi – je dnes přes sedmdesát. Marin je dosud natolik při síle, že běhá jako křepelka a tvoří další skvostné obrazy. Stieglietz tráví většinu času vleže v pokojíku, jenž sousedí s galerií. Duševně je čilý jako dřív, ale srdce mu slábne. Ve svém „Americkém místě“ si pro sebe vyčlenil minimum prostoru – tak akorát na přesun z lůžka do křesla. Myslím, že kdyby ten pokojík ještě zmenšili, nic by nenamítal. V prostoru, kde se člověk musí buď postavit, nebo si lehnout, dokáže říct vše, co musí říct. Nepotřebuje ani žádný megafon – stačí mu, aby zašeptal své přesvědčení. A umí se ozvat.
Opravdu, bude nám znít v uších dlouho poté, co zemře.
Snažím se představit si v duchu tu scénu. Nepřítel důkladně zakopaný uvnitř městských bran – a Stieglitz stále ještě v pracovním zápalu. Dveře se otevřou a muž v uniformě vejde do galerie. Stieglitz je ve vedlejší místnosti natažený na lůžku. Na stěnách jsou jen obrazy od Marina. Den co den očekával Stieglitz takovouhle návštěvu – jen si říká, proč k ní nedošlo dřív.
Důstojník rychle přehlédne místnost, ještě jednou se ujistí, že nejde o past, a pak rázným krokem vstoupí na práh místnůstky, kde leží Stieglitz.
„Nazdar! co tady děláte?“ řekne.
„Tutéž otázku bych mohl položit vám,“ odpoví Stieglitz.
„Jste hlídač?“
„Myslím, že se to tak dá nazvat. Ano, jsem něco jako hlídač, pokud vám o to jde.“
„Od koho jsou ty obrazy – tamty?“
„Od Johna Marina.“
„Kde je? Proč je tady nechal? Nemají žádnou cenu?“
Stieglitz pokyne důstojníkovi, aby se usadil do křesla. „Vaše otázky se mi líbí,“ začne. „Jdete přímo k jádru věci.“
„No tak, no tak,“ řekne důstojník, „nepřišel jsem sem, abych si s vámi v klidu poklábosil. Potřebuji nějaké informace. Chci se dozvědět, jaký je v tom smysl. Jste tady v prázdné budově a dozíráte na ty malby – akvarely, aha. Proč jste se nevzdal jako ti ostatní? Jak to, že jsme o vaší sbírce nevěděli?“
„Nedokážu odpovědět na všechny vaše otázky najednou,“ zareaguje Stieglitz churavým hlasem. „Co nevidět zemřu. Ptejte se pomalu, prosím.“
Důstojník …
