DOPIS LAFAYETTOVI
Na cestu po Americe bych se nejspíš nikdy nevydal autem nebýt Dudleyho a Flo z Kenoshy. Už dříve jsem v této knize sliboval, že budu mluvit o géniích, a Dudley je jedním z nich. Dudley a Lafe, protože nebýt Lafea, Dudley by asi zemřel už v lůně a Dopis Lafayettovi by nikdy nevznikl.
Dudley tvrdí, že to začalo posilovací soupravou: „Sním o impériu,“ atd. Ale podle mě to začalo na hlubokém Jihu, těsně před příjezdem Salvadora Dalího s jeho Caligariho kabinetem. Ne, začalo to ještě o trochu dřív – Generací, narozením mrtvého zárodku, které bylo předzvěstí velkého přátelství. Chcete-li to vědět přesně, bylo to takhle… Asi ve čtyři ráno měl jeden můj přítel telefonát z Kenoshy, nebo možná z Des Moines. Mladý muž jménem Dudley (nepleťte si ho s bubeníkem Joe Dudleym) a další mladík jménem Lafayette Young, oba z dobrých rodin, v dobré kondici, poněkud rozjaření a podroušení, se po telefonu dotazovali, jestli se ve městě nachází Henry Miller a zda by se s ním mohli setkat. Asi za měsíc dorazili v rozbité fordce s malým černým kufrem, gramonovými deskami a s jinými nezbytnostmi.
Stručně řečeno: okamžitě jsme se spřátelili. Měli s sebou své embryo, Generaci. Myslím, že to bylo koncem zimy nebo začátkem jara. Za ideou Generace se skrývala tehdy neexistující kniha, která se měla jmenovat Dopis Lafayettovi, a tím Lafayettem nebyl nikdo jiný než malý Lafe, Lafe Young z Des Moines. Za pár týdnů byla Generace po smrti. Ale Dopis Lafayettovi ta muka přežil.
Vlastně začal rozkvétat, jako první jarní květy. Léto jsme už trávili všichni pohromadě pod jednou střechou na velkém jižanském statku. Chci říct Dudley, maličká Flo, jeho žena, a já. Lafe tam nebyl, vznášel se v limbu, ale slíbil, že se někdy ukáže. Pak jednou v noci, kolem třetí zrána, se objevila nečekaná návštěva a my jsme všichni prchli jako ztřeštění. To je jiná kapitola, kterou budu muset napsat nejspíš posmrtně, protože k ní patří křivé obvinění a urážka na cti.
Naše další setkání se uskutečnilo v Kenoshe, u Dudleyho a Flo.
Lafe si tehdy válel šunky v Des Moines. K mé velké radosti začal Dudley s Dopisem Lafayettovi. Psal ho nečitelným mikroskopickým písmem do velkého notesu, používaje špaček od tužky. Už to nebyl sen, ale žíznivá, vzpurná skutečnost. Nahoře v podkroví, kde se válel obsah tajemného černého kufru, jsem si právě prohlédl posilovací zařízení. „Mám ještě jeden dopravní prostředek,“ řekl Dudley, „opuštěné auto, které jsem zachránil před vrakovištěm: mé impérium. Jsem v klidu a všude se dostanu. Bez kol, bez motoru, bez světel, nikdo mě netáhne. Putuju přes džungle, řeky, bažiny, pouště – pátrám po Mayích. Snažíme se nalézt svého otce, své jméno, svou adresu.“
Při té poslední větě jsem vyskočil ze židle. Hned jsem věděl, že chytil dobrý vítr. Před pár měsíci to byl zmatený, otupený člověk, který se usilovně snažil zbavit klavíristy, oné utkvělé, paranoidní představy, kterou zachycoval na stovkách obrazů a o které hovořil s takovým zaujetím, že jsem tím pianistou začal být málem posedlý já sám.
„Je to jako kardinální nemoc,“ prohlásil Dudley, čímž měl na mysli Dopis, s nímž konečně začal. „Chci propláchnout svůj vlastní život a také literaturu. Kniha začíná noční můrou, evakuací, naprostým plýtváním představ.“
Znovu slova, která mi učarovala. Představte si mladého muže z Kenoshy, co nikdy nenapsal ani řádek, jak prohlašuje, že začíná „naprostým plýtváním představ!“
Jak jsem řekl, Lafe byl pořád ještě v Des Moines. Seděl na záchodě, který si proměnil v dílnu. Lafe je mistrem v psaní dopisů, jde mu to jakoby samo od sebe. „Všechno dopadne bledě,“ píše. „Rezignuju. Abdikuju. Zřeknu se sebe sama.“ Nebo jinde: „Mám víru – ve smrt.“ Slova jsou roztroušená po stránce jako listy rozfouknuté vichrem. Vždycky je řeč o zeleném větru, zelených větvích, zurčení studánky, bušení tam-tamu, klapotu počítadla chrápání šílenců. „Všechno se proplachuje,“ píše. A pak pokračuje řečmi o Stavroginovi, Sadovi, Villonovi či Rimbaudovi nebo o bezvýznamných lid…
