Z VELKÉHO KAŇONU DO BURBANKU
Odjížděl jsem z Velkého kaňonu kolem deváté ráno. Chystal se hřejivý den a já se těšil na klidný a krásný sešup z mraků k mořské hladině. Teď, když se ohlédnu zpět, si nemohu vybavit, jestli jsem napřed projížděl Barstowem nebo Kingmanem. Mlhavě si vzpomínám, že do Kingmanu jsem dorazil se západem slunce. Ten uklidňující šelest – jako když tenoučké náramky obíhají ve ždímačce – zvuk, který mám na motoru nejraději, se změnil v děsivý chřestot, jako by spojka, zadní část auta, diferenciál, karburátor, termostat i všechny matice, šrouby s maticemi a kuličková ložiska měly každou minutou uletět. Pokračoval jsem v cestě po malých úsecích – zastavoval jsem na každém třicátém či čtyřicátém kilometru, abych nechal auto ochladit a doplnil vodu.
Každý mě předjížděl: těžké náklaďáky, polorozpadlé herky, motorky, skútry, volská spřežení, trampové, krysy, ještěrky, dokonce i želvy a hlemýždi. Při odjezdu z Kingmanu jsem před sebou spatřil lákavě vypadající pruh pouště. Šlápl jsem na plyn rozhodnutý dorazit aspoň do Needles, než půjdu do hajan. Když jsem se přiblížil k úpatí horského průsmyku poblíž Oatmanu, chladič překypěl. Dal jsem si další kolu – už patnáctou či dvacátou za ten den – sedl jsem si na stupačku a čekal, až motor znovu zchladne. Kaňonem se táhla úžasná ohnivá záře. Před autoservisem se poflakoval starý ochmelka. Dal se do řeči. Prý jde o nejhorší úsek na silnici číslo šestašedesát. Je to jen asi třicet kilometrů, ale pořádně nepříjemných. Neleželo mi v hlavě, jestli jde či nejde o nebezpečný úsek; mě zajímalo, jestli mi nepřekypí voda, než se dostanu na vrchol průsmyku. Snažil jsem se zjistit, zdali je to stoupání dlouhé či krátké a příkré. „Všude se dá jet na velkou rychlost,“ pořád opakoval. To mi nic neříkalo, protože co jiná auta vyjedou na trojku či na čtyřku, já musím brát občas jedničkou. „Ovšem cesta dolů je právě tak nepříjemná,“ řekl. „Nahoru je to jen asi šest kilometrů. Pokud se tam dostanete, máte vyhráno.“ Neřekl obvyklé: až se tam dostanete. Nelíbilo se mi to „pokud“. „Co tím myslíte,“ zeptal jsem se, „je to tak strašně do kopce?“ Ne, nejde o ostré stoupání – je pouze zrádné. Lidi obyčejně ovládne hrůza, když si uvědomí, že jsou nad okrajem útesu. To je příčinou všech srážek. Sledoval jsem, jak slunce rychle zapadá. Byl jsem zvědavý, jestli vydrží to jediné světlo, co mi funguje. Přiložil jsem ruku na kapotu, abych se přesvědčil, jak auto zchladlo. Bylo stále ještě rozpálené jako žehlička. No, počítal jsem, že mě čeká tak třináct kilometrů klesání. Kdybych dokázal vyjet nahoru, dolů bych mohl sjet bez motoru – tím by se zchladil.
Nastartoval jsem. Auto dělalo strašný povyk, jako by to byl lidský tvor, zraněný obr řvoucí bolestí. Všechny signály mě varovaly, aby jel pomalu. Ale já na to šlápl. Přeřadil jsem na trojku a chtěl jsem tak vyjet až nahoru. Naštěstí jsem minul pouze dvě auta. Koutkem oka jsem se snažil zachytit, co je pode mnou. Jedna jediná skvrna – nekonečný kus země převrácený vzhůru nohama v tekuté ohnivé lázni. Když jsem dorazil k vrcholu, bylo na měrce 90 stupňů Celsia. Měl jsem s sebou osmilitrový kanystr s vodou – žádný strach, že mi dojde. „Teď se spustíme dolů,“ řekl jsem si v duchu. „Auto vmžiku zchladne.“ Tuším, že to, co se rozprostíralo v dolní části průsmyku, byl Oatman. Mohl to být ale klidně konec světa. Bylo to fantastické místo – nedokázal jsem pochopit, jak tam někdo může žít. Přestože jsem sjížděl pomalu a opatrně, na dlouhé úvahy nebyl čas. Připadalo mi, že převody prokluzují. Měl jsem tam jedničku, ale auto jelo příliš rychle.
V podkovovitých zatáčkách a podél kolmých zdí městečka jsem zkoušel šlapat na brzdu. Můj oř se však nedal přibrzdit ničím.
Jediná věc, která fungovala dobře, byl klakson. Obvykle houkal slabě, ale teď náhle získal na síle a bujarosti. Rozsvítil jsem své jediné slaboučké světlo a troubil jsem ze všech sil. Setmělo se. Vjel jsem na nějaký dlouhý mírně se svažující svah, který mi nicméně nedovolil rozpálit to rych…
