DOBRÁ ZPRÁVA! BŮH JE LÁSKA!
Bylo to v jednom hotelu v Pittsburghu, kde jsem dočetl knihu Romaina Rollanda o Rámakrišnovi. Pittsburgh a Rámakrišna – může být větší kontrast? Jeden symbolem brutální síly a bohatství, druhý ztělesněním lásky a moudrosti.
Začínáme tedy zde, v nejzazších záhybech noční můry, ve výhni, v níž se ze všech hodnot stává pouhá struska.
Jsem v malém, údajně pohodlném pokoji moderního hotelu, který je vybaven veškerým nejnovějším zařízením. Postel je čistá a měkká, sprcha funguje dokonale, sedátko na záchodě po předešlých hostech vydezinfikovali, pokud mohu věřit tomu, co stojí psáno na papírové pásce, která je přes něj přetažena; mýdlo, ručníky, osvětlení, psací potřeby – všeho je tu hojnost.
Mám však depresi, jakou nelze slovy ani vyjádřit. Kdybych měl v tomto pokoji strávit víc než jednu noc, zešílel bych – nebo spáchal sebevraždu. Zdmi prosakuje celkový ráz místa, proniká jimi duch lidí, kteří z něj vytvořili tohle ohyzdné město.
Vražedný vzduch. Dusím se.
Před chvílí jsem šel ven nadýchat se vzduchu. Ocitl jsem se znovu v carském Rusku. Spatřil jsem Ivana Hrozného s kavalkádou jezdců surového, zvířeckého vzezření. Byli ozbrojeni obušky a revolvery.
Vypadali jako muži, pro které je příkaz potěšením, kteří při sebemenší provokaci střílí s úmyslem zabít.
Nikdy mi daný stav věcí nepřipadal odpornější. Vím, že nejde o to nejhorší místo. Jsem však zde a co vidím, na mě těžce doléhá.
Asi to bylo štěstí, že jsem nezačal svou cestu po Americe přes Pittsburgh, Youngstown, Detroit a že mé první kroky nemířily do Bayonne, Bethlehemu, Scrantonu a podobných míst. Nedojel bych snad ani do Chicaga. Možná by se ze mne stala jakási lidská bomba a explodoval bych. Díky nějakému přirozenému pudu sebezáchovy jsem nejdřív vyrazil směrem na jih – objevovat takzvané „zaostalé“ státy Unie. Pokud jsem se nudil, a to bylo většinou, měl jsem alespoň v duši mír. Cožpak jsem i na Jihu neviděl utrpení a bídu? Samozřejmě že viděl. S utrpením a bídou se v této širé zemi setkáváte na každém kroku. Utrpení je však rozličné a odstupňované – nejhorší je podle mě to, na které narazíte přímo v srdci pokroku.
V této chvíli mluvíme o obraně naší země, našich institucí a našeho způsobu života. Považujeme za samozřejmé, že tyto věci musíme bránit, ať už budeme napadeni, či nikoli. Existují však věci, které by se neměly bránit, které by se měly nechat odumřít.
A existují věci, které bychom měli sami od sebe zničit vlastníma rukama.
Udělejme si v duchu rekapitulaci. Zkusme se vrátit v myšlenkách do časů, kdy naši předci dorazili k těmto břehům. Nezapomeňme, že před něčím utíkali. Stejně jako vyhnanci a emigranti, které máme ve zvyku pomlouvat a očerňovat, také oni opustili domov, aby hledali něco bližšího tužbám jejich srdce.
Tito naši předchůdci vyhlašovali, že hledají mír a štěstí, že usilují o politickou a náboženskou svobodu. Je proto nepochopitelné, proč začali loupit, trávit, vraždit, proč téměř vyhladili rasu, jíž patřil tento rozlehlý kontinent. Později, když vypukla zlatá horečka, provedli Mexičanům totéž co Indiánům.
A když se objevili mormoni, byli vůči svým bílým bratrům rovněž tak krutí, projevovali vůči nim stejnou nesnášenlivost a stejným způsobem je perzekovali.
Tyto hrozné skutečnosti mi leží v hlavě, protože cestou z Pittsburghu do Youngstownu, při průjezdu Peklem, které předčí jakoukoli Dantovu představu, mě náhle napadlo, že bych měl mít po boku amerického Indiána, že by se mnou měl sdílet tuto výpravu a mlčky nebo nějak jinak mi sdělovat své dojmy a úvahy. Dal bych přitom přednost potomku jednoho z těch nesporně „civilizovaných“ indiánských kmenů – třeba Seminolovi, který prožil život ve spletitých bažinách Floridy.
Představte si nás dva, jak zamyšleně stojíme před jednou z těch velkolepě ohyzdných oceláren, co lemují železniční trať. Už slyším jeho slova: „Tak kvůli tomuhle jste nás zbavili našich nezadatelných práv, kvůli tomuhle jste nás odvedli jako otroky, vypálili naše domovy, zmasakrovali na…
