S EDGAREM VARÈSEM V POUŠTI GOBI
Svět se probouzí. Lidstvo se dává na pochod. Nic ho nedokáže zastavit. Pozorné lidstvo, které není ani zneužitelné, ani politováníhodné. Kráčí! Jde! Lidé kráčí vpřed! Miliony nohou bez konce kráčí, šlapou, dupou, rázují. Rytmus se mění. Rychle, pomalu, staccato. Vleče se, našlapuje, dupe, spěchá. Jdi.
Závěrečné crescendo vzbuzuje dojem, že troufalá, nelítostná chůze nikdy neskončí… přenáší se do prostoru…
Hlasy na obloze, jako by magické, neviditelné ruce zapínaly a vypínaly knoflíky na neskutečných rádiích, vyplňující veškerý prostor, křižující se, překrývající se, prostupující se navzájem, rozdělující se, vršící se na sebe, vzajemně se odpuzují, srážející se, tříští se. Fráze, slogany, projevy, skandování, proklamace: Čína, Rusko, Španělsko, fašistické státy a proti nim stojící demokracie, všechny rozlamující své paralyzující krunýře…
Co to může být za proklamaci? Je dílem anarchisty, kterého popadl amok? Nebo obyvatele ostrova Sendvič, který je na válečné stezce?
Ne, přátelé, jde o slova skladatele Edgara Varèseho. Navozuje téma své příští skladby. A je toho víc, co by o tom řekl…
„Čemu by se měl člověk vyhýbat: tónům propagandy, a také jakýmkoli novinářským spekulacím o aktuálních událostech a doktrinách. Chci epickou ozvěnu naší epochy zbavenou manýrismu a snobismu. Navrhuji, aby se tu a tam v útržcích použily fráze z americké, francouzské, ruské, čínské, španělské a německé revoluce: meteory ozařující oblohu, a také slova, která se vracejí v podobě úderů dopadajícího kladiva. Určitě by se mi líbil jásavý, téměř prorocký tón – magický, zato text by měl být nepřikrášlený jako by, obnažený pro děj. Také nějaká lidová úsloví – neboť jsou blízká lidem, jsou spjatá se zemí. Chci obsáhnout vše, co patří k člověku, od toho nejprimitivnějšího až po nejvzdálenější obzory vědy.“
Tuším reakci na shora uvedené. „Je šílený,“ řeknou. Nebo „Co je to zač – cvok?“ A „Kruci, kdo to je ten Edgar Varèse?“
Miliony nevzdělaných Američanů dnes dokáží hbitě odříkat jména jako Picasso, Stravinskij, Joyce, Freud, Einstein, Blavatská, Dalí, Ouspenskij, Krišnamurti, Nižinskij, Blenheim, Mannerheim, Messerschmitt, atd. Každý ví, kdo to je Shirley Templeová, samozřejmě. Mnozí dokonce znají jméno Raimu. Pravděpodobně ani jeden ze sta tisíc však nikdy neslyšel jméno Rámakrišna a nejspíš ani v životě neuslyší – nestane-li se tato kniha bestsellerem, o čemž pochybuju.
Co tím chci říct? Pouze to, že na způsobu, jakým se v této demokracii, považované za nejlepší ze všech, šíří informace, je něco vyšinutého. Člověk jako André Breton, otec surrealismu, se prochází ulicemi Manhattanu a téměř nikdo o tom neví, nikdo ho nepoznává. Miliony Američanů znají slovo surrealismus jen díky výjevu z newyorského obchodního domu Bonwit Teller. Když se kohokoli zeptáte na surrealismus, vybaví se mu Salvador Dalí. Tak vypadá zlatý věk informací. Chcete-li se dozvědět o těch, co už nežijí, poslouchejte program „Pozvání ke studiu“. Chcete-li být mylně informováni o světových událostech, kupujte si noviny – nebo si poslechněte prezidenta Roosevelta, až si bude zase jednou neformálně povídat u krbu. Pokud nejste schopni vstřebat všechen tento přebytek informací a dezinformací, co takhle koupit si Digest (Výběr) – poslouží vám kterékoli číslo.
Jde-li vám o skutečné informace o Edgaru Varèsem, odkazuji vás na článek Paula Rosenfelda v posledním čísle „Twice a Year“
(Dvakrát ročně) – což je antologie, kterou dvakrát za rok vydává Dorothy Normanová (adresa: New York, Madison Avenue 509). Tam natrefíte na Alfreda Stieglitze, který tu pevnost hájí.
Mimochodem, je to americký podnik, „An American Place“, takže není třeba se plašit.
Rosenfeld píše o Varèseho hudbě natolik obsažně a zasvěceně, že ať bych se rozhodl říct cokoli, zcela určitě by to působilo jako nošení dříví do lesa. U Varèseho mě ale zaráží, že nějak nemůže získat ohlas u posluchačů. Nachází se v téže situaci, v jaké by se asi dnes po padesáti letech práce ocitl J…
