KAPITOLA II
PETR POZNÁVÁ ZENKALI
Petr se k svému úžasu probudil v pět ráno a nepociťoval nejmenší příznaky kocoviny. Byl přesvědčen, že Zenkali je už na dohled, a tak se umyl, oblékl a vyběhl na lodní příď. Vzduch byl ještě nehybný a svěží, moře sytě modré a hladké jak opál, s malými hejny mořských ptáků, kteří nad ním přeletovali sem a tam. Obloha byla jemně modrá s oranžovými šmouhami, kde vycházelo slunce. Mírně po pravoboku a pořád ještě pár mil vzdáleno leželo Zenkali. Docela zřetelně už bylo znát jeho půlměsícovitý tvar se stejně utvářenými sopkami na obou koncích. Ve světle časného rána vypadal celý ostrov jakoby temně zelený s nachovými a černými stíny sopek a hor. V místech, kde se příboj lámal o částečně ponořený korálový útes, byl ostrov vrouben lemem bílé vodní tříště, a obě sopky měly veselou ranní čepičku z mračen. Petr uchváceně přihlížel, jak vycházející slunce proměňuje barvy ostrova do pevnějších a zářivějších tónů a mořská hladina se čeří do miliónů stříbrných záblesků, jako kdyby tam všude vyskakovaly nad hladinu ryby.
Na můstku se objevil kapitán Pappas, zíval na celé kolo a škrábal se pod rozepnutou košilí. Hruď a břicho měl zarostlé medvědovitým kožichem hustých černých chlupů a na hlavě mu trčely rozcuchané vlasy.
"Dobrýtro," zaburácel dolů na Petra. "Tak jak se pociťujete?"
"Výborně," odpověděl Petr. "Jakživ mi nebylo líp."
"Takový řecký zatancování moc dobrá věc," prohlásil kapitán, jako by prozrazoval Petrovi nějakou skvělou léčebnou metodu. "Moc dobrá pro tělo. Tak vy už viděl Zenkali, co? Krásnej ostrov, viďte? Za dvě - možná za tři hodiny my doplujem do přístavu."
"Za tři hodiny?" podivil se Petr. "Ale vždyť se to zdá úplně blízko."
"Kdepak, Zenkali ne blízko. Je o moc větší, když k němu přijedete," řekl kapitán. "Jestlipak by rád snídal, pane Foxtrot? Že máte hlad, co?"
Petr si najednou uvědomil, že má hlad jako vlk.
"S chutí bych se nasnídal," zvolal na kapitána. "Mám hlad, že bych snad snědl vola i s kopyty."
"Nevím, jestli tohleto máme," řekl kapitán a mrzutě se zamračil při pomyšlení, že by se snad na jeho lodi čehokoliv nedostávalo. "Asi se radši zeptejte kuchaře, jo?"
Za hodinu si Petr sbalil věci a znovu si stoupl na příď, aby se podíval, jak budou proplouvat útesem, což byl pro člověka, který zhola nic nevěděl o mořeplaveckém umění, zážitek vzrušující, děsivý i zábavný. Ostrov se teď před nimi vynořil v celé své velikosti, ozářen slunečním světlem, které rozjasňovalo všechno chvějivé listí pokrývající zemi od pobřeží až po vrcholky hor. Skvěly se tu nejrůznější odstíny zelené, zlaté, nachové, růžové, modré a žluté, v pestré tapisérii, jakou dokáží vytvořit jedině tropy. Podél pobřeží svítily bíle jako sloní kly půlměsícovité pláže a voda za útesem byla bleďounce, téměř průzračně modrá, takže jí jasně prosvítala celá ta mořská scenérie korálových útvarů pod hladinou. Útes byl šest až patnáct metrů široký a ležel přibližně půl metru pod mořskou hladinou. Moře prudce naráželo do toho obrovského stupně, a jak se valilo přes hřeben korálu, který byl ostrý jako břitva, tříštilo se do syčící rozpouštějící se pěny. Andromeda III se kolébala po tom obrovském lánu vzdutého moře, pohupována ze strany na stranu dlouhými hladkými vlnami, a vesele si to plula souběžně se zpěněným vířícím útesem, pořád však asi na pětadvacet metrů vzdálena od míst hrozících jistým ztroskotáním. Ať měl snad kapitán Pappas jaké chtěl chyby, zenkalský útes znal dokonale. Vedl svou loď při jeho kraji, až doplula k mezeře v protáhlém zvlněném koberci vodní tříště. BYla to mezera jen asi pětatřicet metrů široká a obrovské vlny se jí valily se strašidelným řevem a pak se za útesem rozpadaly do zčeřené pěny a roztříštěných vlnek. Kapitán Pappas ostře otočil Andromedu III a rázně s ní zamířil do mezery v útesu. Chvilku se tam houpali a třásli na zcuchaných hřbetech modrých vln a pak se z nich krásně vyprostili a vyklouzli na hladké, diamantově jasné vody laguny.
"Že já jsem zatraceně dobrej námořník, co?" vo…
