KAPITOLA I
SVĚT OBJEVUJE ZENKALI
Na nejzazším okraji moře, na pomyslné čáře, kde se setkávají a splývají vody Indického a Tichého oceánu, leží ostrov Zenkali, zelený rozkošný ostrůvek, tak vzdálený všem ostatním zemím, až je přímo k neuvěření, že by mohl mít sebemenší vliv na vnější svět nebo být ovlivněn jím. A přece se v jeho historii jednou stalo, že na sebe strhl na dva měsíce pozornost celého civilizovaného světa, ba dokonce i světa necivilizovaného, představovaného žurnalisty, televizními komentátory a lidmi podobného typu. Není snad ani třeba zdůrazňovat, že za své okázalé vystoupení na světovém jevišti musel draho zaplatit, a ještě dnes (neboť ač rány se už většinou zhojily, jizvy jsou dosud citlivé) můžete v baru U Carmeniných kuřátek přijít k řádnému monoklu nebo k něčemu ještě mnohem horšímu, když prohodíte pár slov o té aféře, a v Anglickém klubu se od vás všichni významně odvrátí, projevíte-li tak málo vkusu, že se zmíníte o ptáku posměvákovi.
Všechno začalo v lednu. Obyvatelé ostrova se jako obvykle při vánočních radovánkách přejedli a přes míru napili a byli teď sužováni bolestmi jater, nemálo souvisejících s vlasteneckým gestem, s nímž za teploty mírně nad pětačtyřicet stupňů ve stínu spořádali pečenu krůtu a švestkový nákyp. Ostrov zasněně ležel v bílém slunečním světle, chráněn dvěma kuželovitými sopkami, Timbalu a Matakamou. Žádnému z jeho obyvatel, kteří teď pilně polykali prášky proti kocovině a zažívací sodu, ve snu nenapadlo, že osud k nim posílá přes širý oceán hrozbu mnohem děsivější než hurikán, prudší než přílivová vlna a pustošivější než zemětřesení. Ta hrozba byla o to strašlivější, že vypadala úplně nevinně, asi jako rozkošné štěně čínského pinče, které přenáší vzteklinu. Byla ztělesněna ve vysokém okouzlujícím mladíkovi z výtečné anglické rodiny, ve světlovlasém Petru Foxglovovi, novém asistentovi politického poradce Jeho Veličenstva zenkalského krále.
Když Petr přiletěl do Djakarty, zjistil ke svému zděšení, že na Zenkali ho má přepravit loď přebudovaná z francouzské rybářské kocábky, plavidlo neurčitého stáří a spolehlivosti, řízené tlustým neholeným řeckým kapitánem Aristotelem Pappajatokopulem, s posádkou zcela nenámořnicky vyhlížejících Zenkalců, kteří se chystají přes oceán na té krajně podezřelé lodi s neodobrnickým nadšenectvím skautské družiny, jež se chce přeplatit na děravé kánoi přes rybník. Všichni vykřikovali rozkazy, které nikdo neposlouchal, a zvláště zarážející bylo, jak se ta dobrá loď Andromeda III nakláněla k pravoboku - kulička nebo jakýkoli jiný okrouhlý předmět položený na palubu by se byl rovnou skutálel k lodnímu zábradlí a spadl do mastných vod přístavu. Petrova souprava světle krémových zavazadel z teletiny, vybraná s takovou péčí ve speciálním londýnském obchodě s tropickým vybavením Assinders a Grope, neudělala zřejmě na zenkalskou posádku nejmenší dojem; námořníci ty kufry jeden po druhém popadli, přehazovali si je hnědýma rukama, poškrábali je o lodní zábradlí či jiné příhodné výstupky a nakonec je beze všech cavyků hodili na přední palubu, na kopec ptačího trusu, z něhož jemně stoupala pára. Petr si uvědomil, že neznalost angličtiny, jakou se mluví na Zenkali, mu může způsobit značné obtíže.
"Poslyšte, vy tam," pravil, jak doufal, dostatečně pevným tónem, a obrátil se na Zenkalce, který vypadal o něco málo inteligentnější než ostatní, "jste první důstojník?"
Mladík, kterého Petr oslovil, byl pořez v roztrhaných kalhotách a rozpadajícím se slamáku a kolem krku měl coby náhrdelník šňůru kovových víček od coca-coly. Se svrchovaně zdvořilým gestem smekl klobouk, přitiskl si jej k hrudi a odhalil dokonalé zuby, které zářily v širokém úsměvu plném ochoty a dobré vůle.
"Jste první důstojník?" otázal se ho Petr znovu.
"Prosím, pane?" zeptal se chlapec a dokázal se usmát a zároveň ustaraně zamračit.
"Jste první důstojník této lodi?" zeptal se Petr potřetí, velice pomalu a zřetelně.
"Aha, loď!" zvolal s nadšeným úsměvem chlapec. "Ano, pane."
"Jste tu skute…
