KAPITOLA VI
POPRASK NA ZENKALI
Druhý den ráno přišel Petr k snídani a zjistil, že na verandě se už usadil sir Lancelot se ctihodným Alfem a právě pojídají vajíčka na slanině a mísu ovoce. Sotva se Petr posadil, sir Lancelot spusitil.
"Celá ta situace je fascinující, přímo fascinující, Foxglove," řekl a mával na Petra nožem umazaným od vajíček. "Obnáší tolik aspektů, že?"
"Ano, pane," přisvědčil Petr. Neměl sice nejmenší chuť bavit se hned po ránu o sitauci na Zenkali, ale dost dobře to nemohl siru Lancelotovi říct.
"Pozoruhodná, skutečně pozoruhodná," přidal se ctihodný Alf, který se právě potýkal s mangem velkým asi jako menší meloun. "Právě jsem říkal siru Lancelotovi, že něco velmi podobného se přihodilo, když jsem byl hostem u maharadži kumquatského. Tehdy tam zhatily celý plán posvátné opice - skoro by se dalo říct, že se tu po nich opičíme, viďte? Ha! Ha! Ha!"
"Vskutku, pravil sir Lancelot, který chvilku uvažoval, jestli se má zasmát nebo ne, a pak se rozhodl proti. "Jak jsem nedávno říkal svému dobrému známému Arthuru Mendalovi - víte, briskému ministru vnitra -, přijel k nám totiž onehdy na víkend s markýzem z Orkney a lordem Bellroyalem, a já se před nimi zmínil, že když se do ochrany přírody zamíchá politika a náboženství, vznikne skutečně nanejvýš choulostivá situace."
"Řekl jsem něco podobného manaradžovi kumquatskému," ozval se ctihodný Alf, ale moc přesvědčivě t o nevyznělo."
"Dnes se má sejít zvláštní rada, že?" otázal se sir Lancelot.
"Ano, v půl dvanácté," odpověděl Petr.
"To se schází v budově parlamentu?"
"Ne, v královském paláci."
"Ach tak, Takže kolem oběda bychom už mohli vědět, jak se tam rozhodli?" ptal se sir Lancelot.
"Snad ano," odpověděl Petr. "Ale těžko říct v takové složité situaci. Může to trvat i déle."
"Právě, právě," pokračoval sir Lancelot, "tak důležitá rozhodnutí se nesmí udělat unáhleně - nejlepší pospíchat pomalu, jak se říká."
"Přesně tak," přisvědčil ctihodný Alf, celý nadšený tím ponaučením. "To bylo výstižně řečeno."
"Jestli mne teď omluvíte, musím už jít. Měl bych se přesvědčit, jestli jsou všichni z vaší výpravy spokojeni, a pak musím běžet na to zasedání do královského paláce," řekl Petr.
"Vy na to zasedání jdete?" zeptal se sir Lancelot se špatně skrývaným překvapením.
"Král si výslovně přál, abychom se zúčastnili s Hannibalem Oliphantem jako pozorovatelé. Jinak se zasedání zvláštní rady pořádají in camera."
"To je velice zajímavé," řekl zamyšleně sir Lancelot. "Budu se tedy těšit, že uslyšíme vaše vyprávění z první ruky."
Když Petr zamířil přes verandu a potom zahradou, zaslechl ještě, jak ctihodný Alf říká: "Velice mi to připomíná situaci na Rio Muni, kdy jsem říkal vévodovi pelligrozskému..."
Petr je zanechal, ať si třeba proberou od a do zet celou Debrettovu ročenku britské šlechty anebo Gothaův almanach, rychle se rozjel autem do kanceláře a odtud se později dopoledne vypravil k starému domu holandského plantážníka, který dal zabrat pro oficiální hosty. Chtěl se ještě přesvědčit, jestli se dobře daří i jeho ostatním svěřencům.
Když tam přijel, zjistil ke svému překvapení, že na široké stinné verandě vysedává kapitán Pappas a přihýbá si z velkých sklenic zenkalského nektaru s Cedricem Juggem. Zřejmě už urazili polovinu láhve a alkohol vykonal své.
"Naždáreček, naždáreček!" volal Jugg, "koukejte, on sem jde Foxglove, zrovna ten chlap, co jsme s ním chtěli mluvit. My o vlku a vlk za humny, co? Cha! Cha!"
Velký šedivý obličej měl posetý drobnými kapkami potu a řídké rovné vlasy rozcuchané kolem hlavy. Nejistě povstal, převrávoral přes verandu a cituplně vzal Petra za ruku. Kapitán Pappas seděl za stolem bez hnutí, drobné tmavé oči upřené do jednoho místa.
"Pojte a napite se s námi a já vám hned vysvětlím, co jsem tu zrovna vymyslel," řekl Jugg, zeširoka se usmíval a oči měl poněkud zamžené. "Pojte a napijte se... zenkalskýho nektaru... to je pitíčko... hotová senzace... z toho se vám zasvítí před vočima... vůbec se celej rozsvítíte."
Petra najednou napadlo, proč Jugg na Zenkali vůbec přijel. Rozhodně se chudák mezi ostatní hosty nehodil. Petr se o tom chtěl dozvědět víc, a tak se nechal zatáhnout ke stolu a natlačit do židle.
"Copak si dáte?" ptal se ho Jugg a sám se zas posadil a úpěnlivě se na Petra zadíval. "Tak co si dáte? Dejte si, co chcete... platím já... řekněte klidně co... brandy, rum, džin... jen si poručte... všechno zatáhnu."
"Já takhle brzy alkohol nepiji, děkuju," řekl Petr, "ale jestli dovolíte, dal bych si kávu."
Jugg tlumočil velice přesně a hlasitě, aby mu zaručeně bylo rozuměno, objednávku zenkalskému číšníkovi. Když tak triumfálně zvládl svůj lingvistický problém, vítězoslavně se posadil, utřel si obličej křiklavě červeným kapesníkem a přátelsky se usmál na Petra.
"Je to ale zvláštní, že jste přišel, zrovna když jsem o vás mluvil tady s kapitánem. Znáte kapitána, viďte? Je to můj starej kamarád."
"Ano, znám pana kapitána dobře," odpověděl Petr a usmál se na Pappase. Kapitán Pappas to kvitoval slabounkým zablesknutím v těsně přimhouřených očích.
"Zrovna jsem povídal tady kapitánovi, že bych vám moh pomoct z tý rejže, do který jste se sám dostal. Mám nápad, kterej byste moh pokládat za klíč k celýmu tomu zatracenýmu problému," pokračoval Jugg a nejistou rukou si nalil další sklenici zenkalského nektaru.
"Skutečně?" opáčil Petr se zaujetím. Pohlédl na kapitána Pappase, ale ten se tvářil, jako by ani nedýchal, a oči měl úplně bezvýrazné a nehnuté.
"Ano," velkoryse pravil Jugg. "Mám ten pravej klíč. Nevím, co o mně víte, pane Foxglove, ale abyste teda věděl, já jsem Jugg z Juggovy džungle. Z nejkrásnějšího safari na světě, i když bych ho sám asi neměl tak vychvalovat."
"Ano, vím, že jste majitelem Juggovy džungle..." začal Petr.
"Majitelem a taky jejím tvůrcem," zdůraznil povzneseně Jugg. "Na to nezapomínejte!"
"Ovšem," připustil Petr, "ale nechápu dost dobře, co nám to může být platné?"
"Moc rád byste věděl, jak to vyřeší váš problémeček, co?" protáhl Jugg spokojeně.
"Bohužel vás dost dobře nechápu," řekl Petr zmateně.
"Tak koukněte," řekl Jugg, naklonil se kupředu a zamával sklenicí Petrovi před nosem. "Vy máte problém, že jo? Nemůžete zaplavit ty zatracený údolí kvůli těm zatracenejm ptákům, viďte? Že mám pravdu? A když nezaplavíte ty zatracený údolí, tak nemůžete stavět letiště. Chápete, kam tím mířím? Je to prostě, čemu Francouzi říkají cul-de-sac. A já k tomu mám klíč! Rozumíte?"
Petr přikývl.
"V týhle chvíli se do toho můžu vložit já... a nakonec i vy," řekl Jugg. Ohlédl se kolem sebe a začal mluvit skoro šeptem. "To, co vám teď povím, musí zůstat v největší tajnosti, chápete? V největší tajnosti. Nestojíme přece o to, aby se nám do toho pletli ty blázniví ochrán... ochrán... ochrán... no prostě ty cvoci, co se sem přihrnuli. Tak vemte hezky rozum do hrsti. Cha! Cha!"
Pořádně si přihnul zenkalského nektaru, aby si dodal energie.
"A teď vám vysvětlím, jak to vlastně myslím," řekl a utřel si hřbetem ruky ústa. "Když se zbavíte těch ptáků, můžete stavět letiště, nemám pravdu?"
"Víceméně asi ano," přisvědčil Petr opatrně.
"Mám," prohlásil Jugg a potlačil říhnutí. "A ve mně jste našel chlapíka, co vás těch ptáků dokáže zbavit, chápete? A nejenom zbavit, ale pomoct tomu vašemu kanibalskýmu královi k pěknejm prachům."
Zaklonil se na židli, spiklenecky mrkl na Petra a důležitě pokýval hlavou. Potom si znovu lokl nektaru.
"Jo, všechno už to mám promyšlený," řekl, "a teď po vás chci, abyste zašel za tím svým černým kamarádem a pověděl mu, že už si nemusí s ničím lámat hlavu. Jugg to zařídí. Potřebuju jen jeho povolení a hned hupnu do toho údolí, pochytám všechny ty zatracený ptáky, a než byste řekl švec, budou v Juggově džungli. Nabízím za ně po pěti stovkách za kus, a sám musíte uznat, že je to slušná cena. Když se tak uváží, v jaký jste bryndě, měl by vlastně král zaplatit mně, abych si od něj ty ptáky vzal. Měl by mě přímo prosit, abych je odvez. Jenomže takhle Jugg nekšeftuje. Ne, ne, Já na to chci jít férově. A taky vám nebudu tajit, že mi ty ptáci nadělají pěknou reklamu a přinesou pořádný prachy. Víte, že už jsem si na ně vymyslel inzerát? VYMŘELÍ PTÁCI OŽIVNOU V JUGGOVĚ DŽUNGLI. Jakpak se vám to líbí? To by táhlo, co? Lidi by se k nám hrnuli po stovkách, nebo i po tisících."
"Ale vždyť o nich nic nevíte," namítl Petr. "Nevíte ani, čím se živí."
"Čím se živí... prosím vás... jsou to přece ptáci, ne...? Nejspíš se živí tím, čím ostatní ptáci," řekl Jugg neurčitě a rozmáchl, dávaje najevo, že se nemíní takovou maličkostí zatěžovat. "Třeba jedí to co pštrosi, to by mě ani neudivilo."
"Ale co když se živí něčím... něčím zvláštním, co se v Anglii ani nedostane?" ptal se Petr.
"Tak se budou muset naučit jíst, co se dostane," prohlásil Jugg. "Prostě je přeškolíme, chápete? A dejte na moje slova, až pořádně vyhládnout, tak snědí všechno."
"Ale co podnebí?" nadhodil Petr. "Tady je přece velmi horko. Co když nesnesou zimu?"
"To je opravdu na pováženou," řekl Jugg a náhle se zadíval těma svýma zamženýma očima dost zamyšleně. "Kolik jste říkal, že jich je?"
"Napočítali jsme patnáct párů," odpověděl Petr, "ale možná že jich je i víc."
"Třicet ptáků? Ále, to je docela slušnej počet. I když bysme cestou do Anglie o polovinu přišli, pořád jich ještě zbyde patnáct. A předpokládejme, že vydrží čtrnáct dní, to by znamenalo..." Jugg přivřel oči, usilovně zkroutil obličej a v duchu počítal. "Tak teda, když vyjdu z předpokladu, že vydržej čtrnáct dní - ale doufám, že se udržej kapku dýl - dalo by se na nich při správný reklamě trhnout padesát tisíc. A třeba i víc."
Petrovi se začalo dělat špatně.
"A co když všichni ptáci posměváci zahynou?" zeptal se.
"Tak co by, vydrželi jsme to i bez nich, dokud se nenašli, ne?" řekl Jugg. "Tak bysme to bez nich jistě přežili dál. Ale byla by to smůla, kdyby nám všichni skápli, zatracená smůla. Jenže to už máte tak, podnikání se zvířatama je riskantní. Hodně se na něm sice vydělá, ale nedá se upřít, že je v tom taky riziko."
"Jaké riziko?" optal se Petr, který se rozhodl, že by měl vyslechout všechno.
"Dám vám třeba příklad," řekl Jugg. "Loni v zimě jsme si dovezli dávku leopardů, chápete? Bylo jich deset. Stáli mě celej balík. Všechny jsme je dobře dopravili do džungle, a co byste řekl, že se pak stalo? Jeden takovej blbec, co měl zrovna službu - byl u nás teprve krátce, samozřejmě - prostě představte si, že je zavřel na noc do ohrady. Ráno jsme je všechny našli mrtvé ve sněhu. No, věřil byste vůbec něčemu takovýmu? Celá ta zatracená smečka pochcípala. Ba ne, vlastně to tak docela nebylo. Dva ještě zůstali naživu, ale chcípli přes den. Ani si neumíte představit, co je s leopardama za soužení."
"Co se stalo s tím ošetřovatelem?" ptal se Petr nevěřícně. "Propustil jste ho?"
"Jestli jsem ho propustil?" zvolal Jugg a s despektem se zadíval na Petra. "Pro pána krále, to by mě ani nesmělo napadnout. Kdybych mu dal padáka, mám na krku odbory, než se otočím. Kdepak, byla to jenom taková chybička, jaká se může stát každýmu, a v tomhle životě se člověk musí umět z chybu poučit. A mladej Bert se teď jeví docela dobře, když se to tak všechno veme kolem dokola. Ale jak už jsem vám povídal, s těma zatracenejma zvířatama je pěkný riziko."
"To vidím," řekl Petr suše, "ale aspoň nemají odbory."
"Odbory? Zvířata a odbory? To se vám vážně povedlo. To bysme byli všichni v pěkný bryndě, co?" řekl Jugg a otřel si oči červeným kapesníkem. "Ale jak už jsem říkal, rád vás těch ptáků zbavím a tady kapitán mi bude počítat slušnou cenu za jejich přepravu do Djakarty. Teď bych po vás jen chtěl, abyste vyřídil tenhle můjnávrh vašemu povedenýmu královi. Povězte mu, že mu dám za každýho ptáka, co od něj dostanu, pět stovek - on bude mít prachy a já na sebe vemu všechny ty problémy, ne? A vyřiďte mu, že jestli všechny ty ptáky v pořádku dovezu do Anglie a vydělám na nich, kolik si představuju, pošlu mu něco navíc... třeba pytlík barevných korálků nebo něco podobnýho."
Jugg se zaklonil v židli a dal se do hromového smíchu.
"Dobrá," řekl Petr a vstal, "budu váš návrh tlumočit Jeho Veličenstvu. Jistě ho velmi zaujme. Ale teď už se musím jít podívat za ostatními z vaší skupiny. Děkuji vám za kávu."
"Jsem moc rád, že jsme si poklábosili," řekl Jugg vážně a podal mu ruku. "Vždycky je pravej požitek promluvit s chlapem, kterej se vyzná."
Petr zamířil poohlédnout se po ostatních hostech a cestou si říkal, že rozčilovat se kvůli Juggovi by bylo jenom marněním času. Hlavně se za žádných okolností nesmí připustit, aby mu ten plán prošel a ptáci posměváci byli odsouzeni k hrůzám Juggovy džungle.
Ostatní hosty našel, jak se sluní v zahradě za domem.
"A já vám tvrdím, že musíme zaujmout velmi rozhodný postoj vůči Jeho Veličenstvu, ano, velmi rozhodný," říkal právě rezolutně Harp, když se Petr blížil ke skupince. "Je třeba mu ukázat, že hnutí ochránců přírody nelze podceňovat, to tedy určitě ne..."
Zarazil se, když zahlédl Petra, a rychle k němu vykročil s nataženou rukou a velkými zuby odhalenými v nevinném úsměvu. "Ale pane Foxglove, to jsem rád, že vás vidím," řekl a popadl Petrovu ruku do svých.
"Hlavně se nenechte rušit," řekl Petr.
"Rušit? Ale kdepak, vůbec z ničeho nás nevyrušujete... Jen si tu tak trochu povídáme s chlapci a děvčaty," řekl Harp. "Pojďte se s námi napít. Copak pro vás můžeme udělat?"
"Jde spíše o to, co mohu udělat já pro vás," řekl Petr. "Přišel jsem se přesvědčit, jestli jste spokojeni a nic vám nechybí a jestli byste si ode mne něco nepřáli."
"To je od vás ovšem moc hezké," řekl Harp. "Ale neradi bychom vás obtěžovali. Víme, že máte moc práce, ano, moc práce."
"Jen se neostýchejte," řekl mu Petr s úsměvem, "i tohle patří k mé práci."
"Skutečně bychom vám nechtěli přidělávat starosti," řekl znovu Harp a vytáhl z kapsy svých šortek děsivě vyhlížející seznam. "Ale náhodou jsem zrovna deska ráno obešel chlapce a děvčata, abych si zjistil, jestli je všechno v pořádku, a máme pro vás seznámek několika návrhů. Jsou to jen takové podněty, chápejte. A velmi by nás zajímal váš názor."
Další hodinu se Petr pokoušel s těmi podněty vypořádat.
Slečna Alison Grubworthyová si stěžovala na šváby, klíšťata, vosy, můry a gekony, kteří s ní obývali pokoj. Adolf Zwigbuerrer obšírně zkritizoval úplně všechno, a to hlavně proto, že nic se tu nedělalo jako ve Švédsku. Seňorita Maria-Rosa Lopezová žádala o nový zámek na dveře, protože pojala podezření, že zenkalský správce domu má k starému zámku druhý klíč a chystá se k ní některé noci proniknout a znásilnit ji. Seňorita Lopezová byla sedmdesátiletá hrbatá paní, vrásčitá jako scvrklá švestka, takže Petr nabyl dojmu, že její obavy jsou dost neopodstatněné. Nicméně se pokusil uspokojit všechny rozmary a nápady svých svěřenců, od Harpova požadavku, aby dostával víc ledu do nápojů a pečlivěji mu prali salát, až po přání pana Rudiho Meinstollera, aby mu Petr vyhledal v Dzamandzaru krámek, kde by si mohl dát opravit hodinky. Tento tvrdošíjný představitel Světové organizace ochrany přírody se zřejmě domníval, že pověst Švýcarska by kdovíjak poškodilo, kdyby se některý Švýcar potuloval světem s porouchaným časoměrem.
Než došel Petr k Hannibalovi, hlava ho bolela jako střep a žízeň měl jako trám. Hannibal seděl v obrovské židli v dlouhém jasném obývacím pokoji, ochlazovaném vířícími větráky. Obklopen celým svým psím komonstvem měl na stole před sebou vysoko navršené spisy a další se mu válely na podlaze. Pilně cosi sepisoval, s brýlemi posazenými na špičce nosu. Vzhlédl, když Petr vešel, beze slova mu ukázal na stolek s nápoji a hned se zas pustil do psaní. Petr si nalil a posadil se na židli kousek od Hannibala. Seděl, upíjel a vyčkával, až konečně Hannibal dopsal, přečetl si svůj výtvor, sundal si brýle a pozvedl sklenku.
"Na vaše zdraví," řekl Hannibal.
"A na vaše," přidal se Petr.
Chvíli popíjeli v družném mlčení.
"Tak copak je nového?" zeptal se konečně Hannibal.
Petr se pořádně napil a pak vypověděl Hannibalovi, co mu navrhl Jugg. Hannibal se dal do hurónského smíchu a houpal se sem a tam v obrovské židli.
"Ten vydřiduch!" zvolal pobaveně. "Odpornej drzej pacholek. Náš kanibalský král... páni, to se bude Králíkovil líbit."
"Proboha, snad mu to nechcete říct?" zeptal se Petr vyděšeně.
"Samozřejmě, proč ne?" řekl Hannibal. "Vždyť už se chudák kolik dní ani nezasmál... Tohle ho přímo nadchne."
Petr jim oběma ještě nalil a znovu se posadil.
"Vždyť jsou to všechno jen nesmysly, zrovna jako když si ten Američan Harp vyžaduje spoustu ledu a ten snaživý Švýcar shání, kdo mu opraví hodinky," řekl.
"Uvědomujete si ovšem, že když snižujete význam amerického ledu a švýcarských hodinek, zasahujete hluboko do kulturních kořenů tech dvou zemí?" otázal se Hannibal smrtelně vážně.
"Dobrá, tak toho necháme," řekl Petr s úsměvem, "radši vám povím, co jsem vyslechl od toho odporného plaza Looji. To je mnohem důležitější."
"Od Looji?" řekl Hannibal. "Copak ten zase podnikl?"
Petr mu vypověděl všechno o Loojově návštěvě a jejím vyvrcholení. Hanibal si hvízdl.
"Ten asi značně znervózněl, že se pokouší vás podplatit," řekl. "Zkoušet něco takového anebo to dokonce udělat je pěkná pitomost. Jestlipak není pod nějakým nátlakem?"
"Ale koho?" zeptal se Petr.
"Třeba vašeho strýčka," nadhodil Hannibal. "Nikdy se mi moc nezamlouvalo to úzké spojení mezi sirem Osbertem a Hammerem, vždyť už jsou málem jako siamská dvojčata, a jakmile jsem se dověděl, že Looja se s vaším strýcem zná, čul jsem pořádnou habaďůru."
"Chcete říct, že můj strýc by na tom letišti vydělal? Že si na tom chce nahrabat?" zeptal se Petr nevěřícně.
"Na světě se už staly divnější věci," opáčil Hannibal. "Ale důkaz ovšem nemáme... nic, co by obstálo před soudem."
"A myslíte, že bychom takový důkaz sehnali?" zeptal se Petr rozčileně. "Jestli je to, co si myslíte, pravda, tak by to určitě celý nápad s letištěm překazilo, ne?"
"To se mi nezdá tak docela jisté, ale aspoň bychom získali trochu času a mohli se nadechnout," řekl Hannibal. "Jenže si neumím představit, jak bychom nějaký důkaz sehnali, ledaže by si to sem to nepříjemné trio přikráčelo a podalo nám úplné, vlastrnoručně podepsané doznání. Teď ale stejně nic podniknout nemůžeme, tak bychom měli raději zajít na tu zvláštní radu a vyposlechnout si, co k tomu řeknou tam."
Zvláštní rada sestávala z méně významných i významnějších náčelníků, jak ginkských, tak fanguských, po dvaceti z každého kmene, a v případě rovnosti hlasů byl rozhodujícím hlasem pověřen král. A teď tu všichni seděli v pestře zbarvených rouchách, těsně u sebe kolem dlouhého naleštěného stolu. Král vypadal v purpurovém rouchu se zlatým vyšíváním u krku a manžet přímo velkolepě. Rušivě působil jen Looja v dokonalém společenském obleku s anglickou vázankou. Když se Hannibal s Petrem usadili, ujal se král slova.
"Ze všeho nejdříve si podle mého názoru musí zvláštní rada uvědomit jedno," řekl tím svým sytým dunivým hlasem, který se tak dobře hodil k jeho řečnickému výkonu. "A to že rozhodně nesmíme připravit Fanguy o jejich znovunalezeného boha, zrovna tak jako bychom nemohli odejmout Ginkům jejich boha rybího. Máme tedy před sebou nemalý problém, neboť kdybychom pokračovali ve svých plánech a zaplavili všechna ta údolí, zahynál by pták posměvák i strom ombu, a přitom jsme se v parlementu přece už dohodli, že letiště se stavět má. Dnes tedy musíme rozhodnout, jak letiště vybudovat, a přitom se nešetrně nedotknout náboženského cítění Fanguů. Obejdu nejprve stůl a všechny vás postupně požádám, abyste mi sdělili svůj názor. A pak se můžeme pustit do diskuse."
Král přecházel pomalu kolem stolu a vyslechl mínění každého člena rady. Některé soudy byly věcné a stručné, ale většina shromážděných se jenom mnohomluvně a neurčitě rozpovídala, aspíš aby se zalíbením naslouchala svému hlasu, než aby přispěla nějakým konkrétním řešením. Hannibal si netrpělivě mručel pod vousy a v jedné chvíli podal Petrovi papírek, na kterém bylo načmáráno: "Plácají pořád kolem dokola, však jsem to Králíkovi předpovídal. Ale dal jsem mu taky argumenty k zdržení celé té věci, a ty snad zaberou. Připomeňte mi, že mám promluvit s tím šeredou Droomem."
Po dvou hodinách a po nekonečném dohadování a osočování, kdy co chvíli někdo vyskočil, praštil do stolu a snažil se všechny ostatní co nejdemokratičtěji přeřvat, pozvedl král ruku na znamení, že žádá o ticho.
"Všichni jste byli vyslechnuti a všichni jste přednesli návrhy, které byly pečlivě zaznamenány," řekl a s otcovským úsměvem se rozhlédl kolem stolu. "Chtěl bych vám všem poděkovat, že jste vzali celou záležitost tak vážně a přispěli tolika rozumnými a inteligentními podněty."
Pak se odmlčel, nasadil si brýle a pohlédl na papírek ve své ruce. Nato si brýle sundal a přívětivě se zadíval na shromážděné.
"Ať však byly vaše návrhy sebeinteligentnější a sebelépe myšlené, žádný z nich problém opravdu nevyřešil. Jestliže mi dovolíte, rád bych proto přednesl vlastní návrh, který podle mého soudu může naší věci jen prospět."
Celá zvláštní rada tiše seděla a nespouštěla oči z krále, hypnotizována jeho obří osobností. Jen Looja, jak si Petr povšiml, pozoroval krále mírně přimhouřenýma očima a jedním křehkým prstem nervózně ťukal do naleštěné desky stolu.
"Náš problém spočívá v tom, jak zachránit ptáka posměváka i strom ombu," pokračoval král. "Jak to nejlépe zařídit? Nejdříve samozřejmě každého z nás napadne, že když je nechceme mít tam, kde jsou, měli bychom je přemístit. V případě ptáka posměváka by ovšem bylo nutné nejprve podniknout podrobný biologický průzkum jeho potřeb, a pak zeprve zvolit vhodnou oblast, kam ho přestěhovat. Se stromem ombu je to poněkud složitější a mnohem nákladnější. V Americe, jak jistě víte, byly zdokonaleny metody, jak přemísťovat úplně vzrostlé stromy, a navrhuji proto, abychom nejprve takové možnosti prozkoumali a teprve potom přemístili stromy ombu a přesadili je na stejné místo, kam přestěhujeme i ptáka posměváka."
Oběma skupinami proběhl šumot, jak si všichni vzrušeně vyměňovali názory. Jen Looja zůstal potichu, s lehkým úšklebkem v obličeji. Při všeobecné diskusi se nepřihlásil s žádným návrhem, řekl jen s mírným pokrčením ramen, že se podrobí rozhodnutí většiny.
"Uvědomuji si ovšem, že tento program bude pomalý a nákladný, ale jsem přesvědčen, že je to jediná cesta, kterou se můžeme dát. Věřím také, že se najde mnoho institucí, které nám při tak významné zaáchranné operaci pomohou," pokračoval král. "Navrhuji proto, abychom založili fond, který se bude jmenovat Fond ptáka posměváka, a já osobně pověřím profesora Drooma, ať neprodleně začne zkoumat základní biologii ptáka posměváka i metody, jak přemístit strom ombu. Předpokládám, že všichni budete souhlasit s touto metodou, jak celý náš problém vyřešit?"
Členové rady zůstali královou novou myšlenkou tak uchváceni, že se na chvíli rozhostilo ohromené ticho a potom všichni zvedli ruce a do jednoho provolali své ano. S úsměvem se přitom dívali jeden na druhého, přikyvovali a smáli se, jak kdyby celý problém byl už jasný.
"Výborně," řekl král, "a nyní tuto radu rozpouštím. Sejdeme se však znovu, řekněme do měsíce, kdy pro nás profesor Droom určitě bude mít nové zprávy."
Povstal, a zatímco vzrušená rada nepřestávala brebentit a pomalu se sbírala k odchodu, uvedl Hannibala a Petra do svých soukromých místností. V králově soukromé pracovně je už čekala velká termoska Lése-Majesté a král mlčky svým hostům nalil a mlčky si také potom všichni tři připili.
"Tak to bychom měli," řekl král, když vypil první doušek kokosového mléka vydatně posíleného alkoholem. "Zaplať pánbůh za ten váš senzační nápad, Hannibale. Zřejmě to zabralo."
"Moc bych to nepřeceňoval," řekl Hannibal. "Dostali jsme trochu času na oddech, nic víc. Uvidíte, že náklady na přemístění ombového háje budou astronomické, a je také dost dobře možné, že když ptáky přestěhujeme z údolí, začnou chřadnout a z nějakého důvodu zahynou. Čekám jen samé nepříjemnosti, pravděpodobně nepřekonatelné. Ale aspoň jsme dostali pár týdnů, abychom mohli zkusit vymyslet nějakou alternativu - a to už je přece úspěch."
"Droom bude celý šťastný, že se konečně uplatní," řekl Petr.
"Ano," přisvědčil Hannibal, "a rád bych, abyste, jen co dopijete, běžel, sehnal mi Drooma a přivedl ho ke mně."
"Dobrá," řekl Petr, rychle dopil a vstal. "Půjdu hned. A jestli ho najdu doma, přivedu vám ho tak za půl hodiny. Stačí?"
"Prima," řekl Hannibal. "Jenom mi dopřejte pár minut, ať si dám ještě skleničku tohohle Králíkova dryáku."
Když dojel Petr k malému domku na předměstí Dzamandzaru, kde bydlel v podnájmu Droom, uvítala ho Droomova bytná, starší, neuvěřitelně tlustá Zenkalka, a prozradila mu, že Droom někam včera odešel se sběračskou kabelou a zásobou potravin a ještě se nevrátil.
"Vy vědět, kterou stranou on jít?" zeptal se Petr.
"Ne, pane, to já nevědět," odpověděla bytná a kroutila bosýma nohama v prachu. "On, pane, masa Dloom mi vážně nikdy neříkat, kterou stranou jít."
"A on si s sebou vzít jídlo?"
"Ano, pane, vzít si moc a moc jídla. Sama jsem vařila, pane."
"Vzít si jídla tak na dva i tři dny?" ptal se Petr.
"Ne, pane," odpověděla bytná pevně. "To jídlo ne na dýl než na dva dny, opravdu, pane."
Petra napadlo, že v této situaci může udělat jen jedno jediné - nechat Droomovi vzkaz.
"Vy mě teď odvést do pojoje masy Drooma," řekl bytné. "Napíšu mu tam knihu, a až se masa Droom vrátit z lesů, vy mu ji hned dát, rozumíte?"
"Rozumím, rozumím," odpověděla bytná a zavedla Petra do Droomových pokojů.
Petr ke svému úžasu zjistil, že na rozdíl od osobního vzezření má Droom své pokoje upravené přímo vzorně. Měl tu celé police odborných knih, stohy tlustých, pečlivě nadepsaných desek, řady nádobek a klecí z gázoviny, v nichž byl uvězněn všemožný hmyz, a pracovní stůl, na kterém byl s puntíčkářskou péčí umístěn veliký nablýskaný mikroskop a mikrofotografické vybavení. Na stole našel Petr i poznámkový blok a napsal Droomovi krátkou zprávičku, aby bez prodlení přišel k Hannibalovi. Psaní předal bytné, která si je pro jistotu uložila mezi mohutná ňadra a přislíbila Petrovi, že je zaručeně předá, jak jen se Droom vrátí.
Když přišel Petr k Hannibalovi, shledal ke svému překvapení, že se tu koná tisková konference. Na široké verandě seděli v kruhu na židlích zástupci tisku i televize, svírali v rukou velké sklenice s nějakým alkoholem a dychtivě naslouchali Hannibalovi.
"Takže vám tvrdím, pánové, že znovuobjevení ptáka posměváka a stromu ombu je jedním z nejdůležitějších přírodovědeckých objevů našeho století - a možná všech staletí, které lidstvo pamatuje. Nestává se přece hned tak každý den, aby byl objeven bůh."
"Ale proč vlastně došlo k těm nepokojům?" zeptal se Highbury z Timesů, s obličejem rozpáleným doruda vedrem i Hannibalovou pohostinností.
"Z historického hlediska," začal Hannibal, ale vtom zahlédl Petra. "Poslužte si, Petře, a posaďte se k nám. Právě se snažím nalít trochu pravdy a kultury tady do hochů od novin a televize - je to sice marná snaha, ale co se dá dělat. Co jsem to vlastně říkal - aha, mluvili jsme o těch nepokojích - tedy jak víme z historie, vyvolal nepokoje každý nový objev, ba dokonce každý zvrat v myšlení. Jistě si pamatujete, co se událo v severní Anglii, když byly zavedeny spřádací stroje."
Teď se zatvářili zmateně i zástupci tisku, kteří byli trochu obeznalí v dějinách. Hannibal je všechny obešel s džbánem, v kterém byla jakási ostře vyhlížející tekutina, a znovu jim nalil.
"Ale co ty nepokoje tady na ostrově?" zeptal se Coons z Reuterovy agentury.
"To byla jenom taková klukovská pranice," odpověděl mu Hannibal lehce.
"Ale... ale... ale vždyť spálili Anglický klub," zvolal Sibely z Reflectoru, jako by mluvil o strašlivém osudu velké knihovny v Alexandrii.
"Stejně se to tam mělo už dávno zbourat," pokračoval neohroženě Hannibal. "Ti lidé vlastně prokázali zdejší anglické společnosti náramnou službu, protože ji zbavili staré, zdravotně závadné klubovny. Teď si budou moct Angličané za peníze pojišťovny postavit novou budovu, samé chromování a sklo, prostě takovou, jaká by vhodněji reprezentovala Velkou Británii."
"Říkal jste, že to byla jen klukovská pranice," ozval se Highbury, "ale přitom je nemocnice plná zraněných."
"Milý příteli, s neombylnou přesností zkušeného reportéra jste uhodil hřebík na hlavičku. Říkáte, že v nemocnici je plno zraněných. Ale kde jinde na světě by vyšli z takové rvačky jenom se zraněními? Ani jediná smrt. Kolikrát jsem už viděl rugbyový zápas, při kterém to skončilo mnohem hůř."
"Pořád ještě vám tvrdím, že na tu vaši klukovskou pranici máte zatraceně moc zraněných," stál tvrdošíjně na svém Highbury.
"Ale kamaráde, buďte přece rozumný," řekl Hannibal a vřele a rozumně se na Highburyho usmál. "Nakonec, jak říkají Španělé, bez nějaké té rozbité hlavy se žádná rvačka neobejde."
Highbury se zasmál a pozvedl svou sklenku.
"Je pravda, že jedna anglická dáma byla znásilněna černochem?" zeptal se nadějně Sibely a olízl jsi rty.
"Mnohem vhodnější je říkat zdejším lidem Zenkalci," upozornil ho Hannibal. "Ale pravda to není. Ujišťuji vás, že celá záležitost nepřesáhla nějaký ten pěstní souboj, kterému tu a tam napomohlo pár oštěpů nebo kriketových pálek. Všichni se horlivě prali a na sex neměli ani pomyšlení."
"A co tomu říkal král?" otázal se Coons.
"Velice ho to mrzelo," odpověděl Hannibal. "Po léta se už snaží, aby spolu Ginkové, Fanguové a cizinci žijící na ostrově dobře vycházeli, takže ho samozřejmě to nesmyslné a naprosto zbytečné násilí velmi roztrpčilo."
"Je pravda, že máte krále úplně v hrsti?" zeptal se Sibely.
"Král měří přes metr devadesát a váží sto deset kilo," odpověděl Hannibal. "Na to, abych ho držel v hrsti, bych musel mít opravdu pořádnou ruku!"
Všichni se zasmáli. Nálada se postupně měnila. Z poněkud napjaté tiskové konference jako by se stával příjemný večírek, a z Hannibala přátelský, dobře naladěný a pozorný hostitel.
"A jak se rozhodla zvláštní rada?" zeptal se Coons.
"Myslím, že dospěla ke geniálnímu řešení celého problému," odpověděl mu Hannibal a zapálil si doutník.
Vylíčil potom novinářům, na čem se shodla zvláštní rada, a nikdy neopomněl zdůraznit, že na ten nápad přišel král za pomoci rady, ani jemně naznačit, že když Velká Británie tak stojí o to letiště, měla by ochotně uhradit alespoň podstatnou část nákladů potřebných na přemístění ptáků posměváků i stromů ombu.
"O něco takového se snad ještě nikde nepokusili. Alespoň neznám jediný příklad, který by snesl srovnání," řekl Hannibal. "Chceme vlastně přestěhovat nejenom ptáka posměváka, ale i jeho přirozené prostředí."
"To bude něco pro televizi!" zvolal vzrušeně Brewster.
"Ano, jistě to bude zjímat televiziní společnosti po celém světě," řekl Hannibal. "Určitě s nimi začneme hned vyjednávat."
"Ale... ale... to přece musíte nechat na mně... chci říct, že by to měla točit BBC," namítl Brewster zděšeně. "Přece byste to nepustili nikomu jinému. Ať už se to vezme jak chce, jste přece kolonie."
"Jenomže za několik dní tu oficiálně převezmeme vládu," zdůraznil Hannibal. "Ale i tak jsem přesvědčen, že vaši nabídku příznivě uvážíme."
Konečně si už nechali novináři další poznámky pro sebe a s mnohomluvnými díky se rozloučili.
"Uf!" oddechl si Hannibal a usedl do houpací židle. "Nalijte mi, chlapče, potřebuju se napít. Našel jsem všechny ty výtečníky přede dveřmi, jen jsem se vrátil domů, a tak jsem jim něci říct musel. Pánbůh ví, že píšou dost mizerně, i když člověka citují doslova, a vůbec jsem nestál o to, aby se nechali unést svou fantazií, nebo aspoň tím, co za fantazii pokládají."
"Jsem jenom rád," řekl Petr. "Ušetřil jste mi spoustu práce. Ale teď bych měl asi sepsat oficiální prohlášení pro světový tisk, Zenkalský hlas a sira Lancelota, ne?"
"To rozhodně napište," řekl Hannibal a zhluboka se napil. "Co je nového s Droomem?"
"Toulá se někde v pralese. Nechal jsem mu doma vzkaz, aby se tady zastavil."
"Výborně," ocenil ho Hannibal. "A obědval jste?"
"Ne," řekl Petr a najednou si uvědomil, že má hlad jako vlk.
"Tak si pospěšte domů a něčeho se najezte. A napište to prohlášení pro tisk. Ano, a vyřiďte siru Lancelotovi a ctihodnému Alfovi, že bych byl velmi rád, kdyby ke mně dnes přišli na večeři. Vy s Audrey přijďte samozřejmě taky."
"Děkuju," řekl Petr. "Vyřídím jim to. Budou radostí bez sebe. Zřejmě mají pocit, že je tak trochu zanedbáváme."
Petr ujížděl domů a uvažoval, že neviděl Audrey už čtyřiadvacet hodin, od oné dramatické rozmluvy s Loojou. Najednou si uvědomil, že mu moc schází, ale honem se zase zatvrdil. Audrey je bezesporu milá dívka a skvělá společnice, ale nic víc, ujišťoval se. Byl pevně rozhodnut zůstat svobodný. Domnělé manželské slasti s věčně láteřící ženou v mlžném lese vlhkých plenek, to není vůbec nic pro něj. Ani to věčné počítání, jak vyjít jakžtakž s platem, zatímco manželka dělá dluhy a kupuje si činčilové kožichy. (Nevěděl dost dobře, proč by si jeho žena měla kupovat zrovna činčilový kožich, ale jaksi mu to připadalo jako nejtěžší manželský hřích po nevěře.) Ale stejně mu Audrey chyběla. Bylo mu s ní vždycky tak veselo. Rozhodl se, že jí zavolá, jen co dojede domů.
Oddechl si, když zjistil, že sir Lancelot a ctihodný Alf se šli potápět k útesu. Aspoň se bude moci soustředit na opožděný oběd a prohlášení pro tisk. Právě chtěl zavolat Audrey, když se dostavili jeho hosté, zmáčení mořskou vodou. Vyřídil jim Hannibalovo pozvání, a oba byli celí šťastní.
"Konečně se tady setkáme se silou, která hýbá trůnem," prohlásil sir Lancelot s uspokojením.
"Hannibal by asi nebyl moc rád, kdybyste o něm tak mluvili," řekl Petr. "Samozřejmě že předkládá králi své návrhy, ale na tom pak je, jestli je přijme, nebo zamítne."
"Samozřejmě, samozřejmě, naprosto to chápu," řekl sir Lancelot. "Povězte mi, jaké máte zprávy ze zvláštní rady? Usnesli se tam už nějak?"
"Ano," odpověděl Petr. "Na jistém prozatímním řešení."
Vysvětlil jim, co všechno se událo. Sir Lancelot se zamračil a našpulil rty.
"Nejsem si tak docela jist, že by Světová organizace pro ochranu ohrožených druhů s něčím podobným souhlasila," řekl vážně.
"To vskutku ne," přidal se ctihodný Alf a koulel očima za brýlemi. "Ani Světové přírodovědecké sdružení by tomu nebylo nakloněno."
"A proč ne, pane?" zeptal se Petr a potlačil vyčerpané vzdechnutí.
"V naší organizaci dbáme titiž o to, aby zůstaly zachovány nejen zvířecí druhy, ale i jejich přirozené prostředí," vysvětloval sir Lancelot. "Nápad zvláštní rady, aby byly přesazeny všechny stromy ombu a přemístěni ptáci posměváci, odporuje všem našim zásadám. Věříme, že zvířata by měla být zachována tak řečeno in situ. Hovořím zde coby předseda a mohu myslím s jistotou prohlásit, že Světová organizace pro ochranu ohrožených druhů tento projekt podporovat nebude. Musí se vymyslet něco úplně jiného."
"Pro Světové přírodovědecké sdružení to platí ovšem naprosto stejně," přidal se ctihodný Alf rozhodně.
"O tom si bohužel budete muset promluvit s králem," řekl Petr. "Je to jeho nápad. Ale vlastně jde hlavně o to, aby král s Hannibalem získali ještě trochu času a mohli přijít na něco lepšího, i když pánbůh ví na co."
"Chcete tím říct, že nemají vlastně v úmyslu ten divoký plán uskutečnit?" zeptal se sir Lancelot.
"Zřejmě by neměli vyhnutí, kdyby nenašli jiné řešení," odpověděl Petr, "ale bylo by to velmi nákladné."
"Asi si o tom budu muset s králem velmi otevřeně a vážně pohovořit," řekl sir Lancelot, našpulil rty a zatvářil se tragicky. "Takový nápad - zahrávat si s přírodou a třeba ani neuspět - to je trestuhodné."
"Skutečně, skutečně," protahoval ctihodný Alf. "Nikdo si nesmí s přírodou zahrávat."
"Být vámi, promluvil bych si o tom dnes večer s Hannibalem," řekl Petr, "ale teď už musím jít zatelefonovat slečně Damienové."
S pocitem radostného očekávání zavolal Petr prostřednictvím vynikající centrály Napoleona Waterlooa, a byl nejprve spojen s místní zastavárnou, pak s guvernérským palácem, rybím trhem a nakonec se mu vítězoslavně, se zasyčením, jako když se na elektrickém křesle smaží najednou tři zvlášť urostlí gangsteři, dostalo spojení se Zenkalským hlasem.
"Dobrý večer, Simone," řekl Petr. "Tady Petr Foxglove. Mohl bych mluvit s Audrey?"
"Ahoj, Petře," řekl Damien. "Jak to myslíte, mluvit s Audrey? Copak snad není u vás?"
"U mne?" opakoval Petr zaraženě. "Ne, jak jste na to přišel?"
"Jak, věděl jsem přece, že se za vámi včera večer chystá, a když se nevrátila, tak jsem přirozeně předpokládal, že u vás zůstala přes noc."
Petr leknutím ztuhl.
"Aby bylo jasno," řekl. "Od té chvíle, co se sem Audrey včera rozjela, jste ji neviděl?"
"Samozřejmě že ne," odpověděl Damien. "Ani okem jsem ji nezahlíd. Jestli není u vás, tak vůbec nevím, kde by u všech čertů mohla trčet."
"Ale já myslím, že to vím," řekl Petr smrtelně vážně.
"Proč mluvíte tak divně?" vyděsil se Damien. "Myslíte, že se jí něco stalo?"
"Ne, ne, jen se nerozčilujte," konejšil ho Petr. "Dopřejte mi trochu času, ať obtelefonuju pár známých, a jak něco zjistím, hned se za vámi rozjedu."
"Dobrá," souhlasil zdráhavě Damien. "Ale jestli tu poběhlici najdete, tak jí povězte, ať se těší, co ode mě uslyší."
Další hodinu pak telefonoval Petr za pomoci a přispění Napoleona Waterlooa, který ho málem dohnal k zoufalství, do guvernérského paláce, botanické zahrady, ke Carmeniným kuřátkům a ke všem možným lidem z anglické společnosti, kam třeba mohla Audrey zajít na návštěvu. Nedovolal se jedině k Revče. Její telefon zůstával tvrdošíjně tichý. To už byl Petr starostí bez sebe, zavolal Hannibala a vysvětlil mu celou situaci.
"Co myslíte, že se stalo?" zeptal se Hannibal.
"Nemám ponětí," odpověděl Petr, "ale vůbec se mi to nelíbí. Možná že je u Revči, ale jistě to nevím. A jestli není tam - tak mě napadá jenom Looja."
Hannibal hvízdl a chvíli byl zticha.
"Nedovedu si představit, že by jednal tak stupidně," řekl konečně. "Zatraceně, není přece takový idiot. Copak jsme ksakru v Chicagu?"
"Zřejmě byl hodně zoufalý, když se pokoušel mě podplatit," řekl Petr, "a odcházel šeredně rozzlobený."
"Poslyšte," řekl mu Hannibal, "ne abyste udělal něco ukvapeného. Počkejte, než se trochu porozhlédnu, a pak se za vámi rozjedu a uspořádáme válečnou poradu. Zatím se zkuste domluvit s Revčou."
"Dobrá," souhlasil Petr, "ale jestli má v tomhle prsty Looja, tak vás varuju, Hannibale, já mu zakroutím krkem."
"A já vám pomůžu," řekl Hannibal.
Petr se ještě pokusil dovolat k Revče, ale telefon znovu a znovu vyzváněl a nikdo ho nezvedal. Petr podrážděně praštil sluchátkem a začal rázovat sem a tam po pokoji. Pak šel a nalil si. V hlavě mu vířilo. Nedokázal uvěřit, že by se Looja, ať je sebeprotivnější a sebezoufalejší, snížil k takové hlouposti a ublížil Audrey. Ale kde tedy Audrey je? Co když šla plavat a narazila na žraloka? Co když havarovala někde na opuštěné horské silnici a málem už vykrvácela v troskách auta? Petrovi při té myšlence vyvstal na celém těle studený pot. Nalil si ještě jednou, a vtom už slyšel, jak venku zastavuje se skřípěním brzd auto, halou dusají kroky, rozléhá se kakofonie hlasů a dovniř vpadá Revča, celá zrudlá a rozčilená, s kloboukem přes jedno oko. Za ní běžel k Petrově úžasu kapitán Pappas a Leonardo da Vinci Brown.
"Ha!" řekla Revča bez jakýchkoli úvodů a ukázala dlouhým prstem na Petra. "Z toho, jak se tváříte, bych řekla, že jste zrovna zjistil, že se Audrey ztratila, co?"
"Ano," odpověděl Petr. "Kde je, Revčo, víte to?"
Revča se posadila na židli, sundala si klobouk a začala se ovívat.
"Má ji Looja," řekla prostě.
