KAPITOLA III
NADŠENÍ NAD ZENKALI
Když Petra druhý den ráno probudil Tulipán hned za svítání s čajem a mangem v ruce, vystupovaly mu samým soustředěním zuby ještě víc. Amos kráčel důstojně za ním a ostřížím zrakem sledoval každý jeho pohyb. Tiše popřáli Petrovi dobrého rána, a jak tak šourali bosýma nohama po dlaždičkách, přecházeli místností, rozevírali okenice a rozkládali šaty, působilo to přímo konejšivě. Obloha venku byla zelená jako listí a všichni zenkalští ptáci vítali úsvit. Petr se poklidně najedl a za půl hodiny se ponořil obličejem do teplého moře a pozoroval hejna ryb, které plavaly pod jeho maskou ve vodě čiré jako džin. Barvy a tvary byly tak zářivé a celá pavučina života pod ním tak spletitá, že Petr úplně ztratil pojem času. Najednou si uvědomil, že ho někdo volá jménem, a když se posadil, zahlédl na kraji vody Audrey. Rychle začal plavat nazpátek ke břehu a potom se přebrodil k pláži.
"Nezlobte se," řekl a honem se utíral. Úplně jsem zapomněl na čas... Jakživ jsem neviděl něco tak pohádkového, jako je tenhle kousek útesu."
"Je to úžasné, viďte?" souhlasila s ním Audrey a posadila se do písku. "A ještě neuvěřitelnější je, že to člověku zřejmě nikdy nezevšední. Pokaždé, když si vyjdete ven, vidíte něco nového. Pro mne je to bohužel jak droga. Dokonce se mi stalo, že jsem zmeškala oběd v guvernérském paláci, protože jsem se potápěla, pozorovala život pod vodou a úplně jsem zapomněla, kolik je hodin."
"To není ani tak zločin jako spíš sebeobrana, ne?" poznamenal Petr.
"Kdepak," odporovala mu Audrey. "Chodím na obědy do guvernérského paláce hrozně ráda. Guvernér a jeho paní jsou přímo okouzlující a všechno je to tam báječně praštěné. Ty jejich společenské obědy jsou k potrhání. Za nic na světě bych žádný nevynechala. Vzal vás Hannibal k Jeho Excelenci, abyste trochu udělal dojem?"
"Ano, včera odpoledne. Byl to opravdu zážitek. Jsem zvyklý na mnohem oficiálnější guvernérské paláce a guvernéry. Připadal jsem si jako na návštěvě u dvou myšek v domečku pro panenky."
"Musíte mi všechno vyprávět," vyzvala ho Audrey s úsměvem.
A tak jí Petr dopodrobna vylíčil svoji návštěvu v guvernérském paláci, a když došel až k poslední poznámce lady Smaragdy, Audrey se nadšeně rozesmála.
"Chudinka lady Smaragda," řekla, "opravdu žije v úplně jiném světě. Co jste jí na to odpověděl?"
"Nic," řekl Petr. "Chtěl jsem jí zrovna vysvětlit, že jsem svobodný, ale vtom jsem se podíval po Hannibalovi, a ten na mě nenápadně zavrtěl hlavou."
"Když ona je opravdu tak roztomilá a popletená, že ji člověk musí mít rád," řekla Audrey. "A s pobočníkem Diggorym jste se setkal? Hannibal mu říká primitivní australský nástroj. Je skoro stejně potrhlý jako Jeho Excelence a lady Smaragda. Všichni dohromady tvoří neodolatelné trio."
"Ne, diggoryho jsem byl ušetřen," řekl Petr, "ale zřejmě na něho při svých povinnostech ještě narazím. Povězte mi, číhá za každým keřem na Zenkali něco prapodivného?"
"Myslíte lidi?" zeptala se Audrey.
"Ano," odpověděl Petr, "nebudete mi přece tvrdit, že Hannibal, Králík a obyvatelé guvernérského paláce jsou úplně normální."
"Podle běžných měřítek jsou asi opravdu trochu výstřední," připustila Audrey. "Nejspíš to tak dopadá na všech ostrovech, a na Zenkali zvlášť. Je to taková ostrovní nemoc, kterou lidi dostanou, protože každá jejich zvláštnůstka a slabina se umocňuje a zvětšuje. Mám dojem, že hlavně Zenkali přitahuje podobné typy, a pak na ně zapůsobí jako skleník a udělá z nich něco úplně neobvyklého a nevídaného."
Audrey vstala a oklepala si písek z rukou.
"Dneska bych vás ráda představila několika dalším místně vypěstovaným raritám. Bez nich by se vlastně na ostrově ani nic nedělo."
"Nemůžu se dočkat," řekl Petr, "ale musíte mi slíbit, že mi ukážete i strom ombu."
"Samozřejmě," řekla Audrey.
Řídila otlučený, ale ještě docela pojídzný minimoke a Petr zahlédl na zadním sedadle košík s ovocem a malou chladicí tašku na nápoje.
"Myslela jsem, že bychom si mohli udělat piknik," řekla Audrey a ukázala na…
