Ostrov v nebezpečí (Gerald Durrell)

KAPITOLA V

ZENKALI VE VÍRU UDÁLOSTÍ

Těsně po králově prohlášení se objevilo v ulicích zvláštní vydání Zenkalského hlasu a o té prazvláštní novině se dovědělo všechno obyvatelstvo ostrova. Říct, že zpráva vyvolala rozruch, by zdaleka nevystihovalo situaci, neboť měla takové důsledky, že je nepředvídal ani sám Hannibal.

Ginkové, kteří už dávno byli náramně sebejistí a samolibí, protože jako jediní měli opravdového boha, přijali objev s hlasitými protesty, útočně a nepřátelsky. Vždycky tvořili menšinu a svou nadřazenost nad Fanguy mohli dokázat jedině tím, že mají boha, a Fanguové ne. Dopálilo je, že jejich soupeři si najednou tak svévolně vzkřísili ptáka posměváka, který vyhynul už před kolika lety. Najednou se jim začal vytrácet jejich jediný zdroj uspokojení, pocit naprosté náboženské nadřazenosti. Zpráva je proto řádně rozzlobila a všemožně ji zpochybňovali, hlasitě a trpce prohlašovali, že je to všechno podfuk a že žádný pták posměvák nežije. Tvrdili, že noviny jsou podplacené. Že celé to oznámení je typickým příkladem násilnického jednání a že se Fanguové pokoušení nečestnými prostředky podupat přání a jemnější city slabší menšiny. Že jde o rafinované spiknutí, jehož cílem je získat ještě větší moc pro tak už hodně mocnou skupinu.

Fanguové zas vždycky trpěli jistým komplexem méněcennosti nad tím, že ztratili svého boha, takže přijali zprávu o vzkříšení ptáka posměváka s nesmírnou radostí, a jak se dalo i čekat, dost drsně a samolibě. Samozřejmě že se jim proto postoj Ginků nikterak nezamlouval. V Dzamandzaru a okolních vesnicích, kde spolu oba kmeny žily už po staletí v poměrném míru, vzplanuly vášně. Ze začátku se projevovaly jen hrubými urážkami, ale brzy byly výpady tak ostře osobní, že začalo docházet i ke rvačkám. Nejdříve se strhly celkem nevinné potyčky a odneslo je jenom pár vyražených zubů a několik zlomených nosů, nic moc horšího se nestalo. Když však začalo docházet k vážnějším pranicím, uvědomila si náhle zenkalská policie, že by se měla ujmout své významné role. Po letech, kdy nanejvýš zatkla pár opilců nebo podnikla dalekosáhlé pátrání po ukradené drůbeži, octla se náhle v palebné linii. Dřívější vrchní superintendent glasgowské policie Angus MacTavish, který stál v čele zenkalských policistů, byl nejdřív celý šťastný, že se "jeho chlapci" mají do čeho pustit. Říkal si, že konečně předvede ostrovu, k čemu se celá léta chystal. Otrované teď pochopí, že všechna ta nekonečná cvičení, při kterých předváděl se svými chlapci různé prostocviky a metody sebeobrany, nebyly jenom pro parádu. Však ti výtečníci, co se mu kvůli jeho vystupením vysmívali, poznají, jak se pletli. Naneštěstí se však vždycky stává, že když se střetnou dvě znepřátelené skupiny, stane se terčem nejtrpčí zloby ten, kdo se snaží je usmířit. Fanguové a Ginkové na chvíli zapomněli na své rozpory a vrhli se tak zuřivě na policii, že dzamandzarská nemocnice byla brzy plná strážníků se všemožnými zraněními, od zlomené nohy po proraženou lebku.

A tak když do přístavu připlula Indická císařovna a na břeh se bujaře vyhrnula brigáda lehkého dělostřelectva odněkud z Anglie, námořnická kapela a instruktorská skupina vyslaná britským letectvem, zjistili nuhle všichni ti vojáci, že stojí před povinností udržovat na ostrově klid a pořádek. Místo co by je zenkalské obyvatelstvo vítalo úsměvy a hlasitým provoláváním, čekaly je urážky, nadávky i pár nepřesně hozených kamenů. Vojáky to nemálo zarmoutilo, protože se těšili, jak si pobudou na krásném ostrově, nebudou mít na práci nic namáhavějšího než občas zahrát "Bože, chraň královnu", trochu zasalutovat a osvěžit se u Carmeniných kuřátek, a místo toho jim ve spěchu vrazili do ruky pár narychlo sehnaných vík od popelnic a museli prohánět rozpálenými ulicemi Dzamandzaru hordy vzpurných Ginků a Faguů.

Sir Osbert a významní vojenští hosté se ani nestačili vzpamatovat, a už je odvážela auta do guvernérského paláce, kde se o jejich bezpečnost postarala králova osobní stráž. Jenomže i v guvernérském paláci začínalo být dusno. Jeden sluha, který byl Fangua, vzal sekáčkem na maso přes hlavu ginkského kuchaře. Kulinářského umění se proto musel ujmout lodní kuchař, a třebaže se opravdu snažil ze všech sil, podával jídla, která byla i podle měřítek guvernérských paláců přímo strašlivá. Navíc se lady Smaragda přece jen dozvěděla, co se na ostrově zběhlo, a pojala přesvědčení, že ostrované se chystají přepadnout a sníst její perličky. To malé nedorozumnění bylo způsobeno přeslechnutím - lady Smaragda pochopila poslední zprávy asi v tom smyslu, že pozdvižení vyvolali jacísi ptáci, ale co to bylo za ptáky, už netušila. A protože nechtěla nic riskovat, zahnala raději všech svých čtyřicet perliček do domu a pustila je do salónu. I když byl Petr tou nesmyslnou situací dopálený, přece jen ho trochu v těch vzrušených dnech uklidňoval vzácný pohled, jak jeho strýc sir Osbert a s ním i slaboučký, zcela senilní letecký maršál, brigadýr, který vypadal jako do octa naložený ořech, kontraadmirál s obličejem jako jahoda a zcela prázdnýma kulatýma modrýma očima mořeplavce a lord Hammer cestou na odpolední kávu opatrně našlapují přes koberec posetý drůbežím trusem.

Všem začínalo být úzko. Katoličtí i anglikánští misionáři přišli jedním rázem o veškeré své věrné stoupence, což byli většinou Fanguové. Pár svých věřících si udržela jen Revča. A tak když se otec O'Mally a reverend Bradstich rozhodli, že se vydají protestovat do královského sídla, a trvali na tom, aby šla s nimi, přivolila jen velmi nerada.

"Vždyť je to nechutné... přímo rouhání... uctívat takhle nějakého ptáka," řekl otec O'Mally královi a ve svém rozhořčení mluvil pořád se silnějším skotským přízvukem. "Jako hlava státu byste měl jít příkladem a učinit tomu přítrž, to byste tedy určitě měl."

"Vskutku, to byste měl," mečivě přitakal reverend Bradstitch a utíral si pot z obličeje bledého jako lůj. "Ani vám nemohu vypovědět, jak podvratný to má vliv. Včera mi například přišli na bohoslužbu jen čtyři lidé."

"Je to skutečně ostudné," přidal se k němu otec O'Mally.

Král se opřel v křesle a zpříma se na ně zadíval. Pak pohlédl na Revču, která ještě neřekla ani slovo.

"A co tomu říkáte vy, paní reverendko Bombarlacková?" otázal se.

"Ale co by, mě se to zvlášť netýká," odpověděla Revča, trochu v rozpacích. "Řekla jsem svým věřícím, ať si uctívají ptáka posměváka, jak chtějí, hlavně když zůstanou v mé církvi. Víte, já si to představuju tak, že i ptáka posměváka přece stvořil Bůh a je jistě jeho přáním, aby se ten pták mezi nás vrátil. Kdo chce ptáka posměváka zbožňovat, zbožňuje vlastně něco, co stvořil Bůh, a tím podle mne uctívá i jeho."

"To je ale modlářství," osopil se na ni otec O'Mally.

"Velmi ostudný postoj od odpovědné křesťanky," pravil reverend Bradstitch. "Překvapujete mne, reverendko Bombarlacková."

"Je to zlovolné podvracení víry pravé," zavrčel otec O'Mally. "A něco takového se musí zarazit."

Král, který se až dosud klidně opíral v záhybech svého zvlněného bílého roucha v křesle, se při těch slovech prudce posadil.

"Nemíním vám určovat, co máte kázat a co ne," řekl chladně. "U nás na Zenkali bychom to pokládali za opovážlivost. Jakpak by se vám ale líbilo, kdybych vydal výnos, že od této chvíle musí každý cizinec na Zenkali uctívat ptáka posměváka, nebo se odsud odstěhovat?"

Otec O'Mally ucukl, jako kdyby ho král udeřil.

"Po veškeré mé práci na tomto ostrově, po tom, kolik duší jsem spasil?" zděsil se.

"Byl by to... ehmm... osudný krok zpátky," vydechl Brandstitch.

Reverendka se na krále žalostně usmála.

"Jak já se na to dívám, je to váš ostrov," řekla, "ale stejně by mi bylo líto, kdybych odsud musela odjet."

Král se na ně dlouhou chvíli díval a pak si povzdechl.

"Nemusíte se obávat, žádný takový výnos nevydám," řekl a misionáři si oddechli.

"Rád bych vám však ještě něco pověděl, abyste věděli, jak si stojíte," řekl král a pozvedl velikou růžovou dlaň. "Pokud chcete slyšet mé osobní mínění, nemyslím, že příliš záleží na tom, co kážete, ale důležité je, aby vaše kázání neškodilo ostatním. Podle mne na to má správný názor paní reverendka Bombarlacková. Nemám sebeméně v úmyslu plést se do náboženství svých poddaných jen proto, aby vyhovovalo vašim dost podivným představám o božstvu. Jestli si někdo z mých lidí přeje přestoupit na vaši víru, ať si to klidně udělá. Každý si může myslet, co chce, pokud tím neškodí Zenkali. Měli byste si vždycky být vědomi, že bůh jednoho člověka může být pro druhého pohádkou, jenže na tomhle světě mají své právo bozi i pohádky."

"Králíku, teď jste byl ostrý jak břitva," řekla spokojeně Revča.

"Děkuji vám," velebně jí odpověděl král.

Povstal, aby dal najevo, že audience skončila, a sklíčení představitelé katolické a protestantské víry se odporoučeli a odvedli s sebou i navýsost spokojenou Revču.

"Musím sebou teď hodit, chlapci," řekla, když vyšli z královského paláce, rozhodnuta ještě je trochu pozlobit. "Čekají na mě všichni mí věřící, nacvičujeme dneska velký sbor."

V tak složité situaci, kdy se všichni hleděli postarat hlavně o sebe, nevěděli dost dobře, co si myslet, a každý ochotně uvěřil o svém bližním to nejhorší, naletěli lidé i na nejnesmyslnější povídačky, jaké by v normálních dobách prostě hned pustili z hlavy. A tak když kdosi rozšířil fámu, že všichni ptáci posměváci byli pochytání a ukryti na místě ze všech nejnepravděpodobnějším - v Anglickém klubu -, žádný věrný Zenkalec o tom ani na chvíli nezapochyboval. A tak se stalo, že horda rozezlených Ginků (rozhodnutých ničit) a skupina statečných Fanguů (odhodlaných zachraňovat) se shlukla kolem klubu právě v té posvátné chvíli, kdy všichni angličtí obyvatelé Zenkali, jichž bylo asi pětatřicet, usrkávali chlazené nápoje, dost nevynalézavě flirtovali s manželkami svých přátel, četli měsíc staré výtisky Punche a Illustrated News, hráli biliár nebo kroket anebo jen tak posedávali a stěžovali si na nedávné jednání domorodců. Ať se však Zenkalci chovali sebestrašlivěji, nebyl snad mezi Angličany nikdo, kdo by se necítil jistý za hradbou vysokých, pečlivě zastřižených ibiškových květů, které ohraničovaly Anglický klub. Venku si mohli Zenkalci vyvádět jak chtěli, ale ve svém pečlivě udržovaném malém ráji si členové klubu připadali zcela bezpeční. A tak je všechny nemálo překvapilo, když se úpravný vysoký ochranný živý plot náhle skácel pod přívalem Ginků a Fanguů, a ti se v sevřeném bojovém šiku provalili dovnitř.

Tubby Fortescue, který hrával rugby za Cambridge a měl mocně vyvinuté svaly, ale už mnohem chabější mozek, se začal rozhánět kroketovou pálkou a rozbil několika Ginkům i Fanguům hlavu. Teprve pěti zdatným Zenkalcům z obou kmenů se podařilo ho přemoci a bezvědomého hodit do leknínového jezírka, které patřilo k přírodním krásám klubu.

Melánie Treetová, hubená stará panna, která malovala zádumčivé akvarely ze zenkalského života, byla odvlečena jakýmsi značně krátkozrakým a podroušeným Zenkalcem do kouta a vášnivě políbena, kterýžto zážitek se potom navždycky odrážel ve stále častějších falických symbolech jejích maleb.

Sandymu Shoreovi, zámožnému a váženému majiteli amelových plantáží, někdo strhl a podupal brýle, čímž z něho udělal málem slepce. Shore pak pod mylným dojmem, že má před sebou chrabrého fanguského bojovníka, napadl kroketovou pálkou tajemníka klubu Billa Mellora a praštil ho tak, že Bill ztratil vědomí. Paní Mellorovou, obvykle zcela poklidnou ženu, kžerá se nejraději věnovala háčkování a zaváření, útok na manžela tak rozlítil, že začala mlátit Shorea přes hlavu lahví créme de menthe a tloukla ho tak dlouho a důkladně, že ho nejenže knokautovala, ale ještě mu udělala řádný šrám na čele.

Byl to prostě zmatek nad zmatek. Zelené kroketové hřiště i trávník, na kterém se hrály bowls, léta pečlivě válcovaný, stříhaný a hýčkaný, byl teď úplně rozdupaný, jak se po něm převalily hordy Zenkalců i členů klubu. Mačety, biliárová tága, oštěpy, láhve, dřevěné hole a kroketové pálky nadělaly na vzorně pěstěném trávníku nenapravitelnou škodu. A v té chvíli jeden zvlášť horlivý a záludný Ginka přiložil zápalku ke krásné bílé dřevěné budově s širokými verandami, kde sídlil Anglický klub. Klubovna vzplála prudkým plamenem, který pohltil vydpané zvířecí hlavy, stará vázaná čísla Punche, zažloutlé skupinové fotografie evidentně senilních členů předsednictva i šanon se seznamem členstva, stejně záhadným a složitým, jako jsou rodokmeny kterékoli méně významné evropské královské rodiny. Než se dostavila policie, skupina anglických vojáků a požárníci, aby opět nastolili pořádek, zůstala z klubovny jen zčernalá žhnoucí kostra a zahrada kolem vypadala, jako by se tu na květinových záhonech a na trávě vyváleli buvoli. Dvě zenkalské sanitky musely jet desetkrát sem a tam, aby dopravili všechny bojovníky do nemocnice. Tam už byl takový nával, že nezbývalo než zabavit jeden veliký stan připravený na všechny ty oslavy, strhnout ho a znovu vztyčit v nemocniční zahradě. Stejně přecpané bylo i hlavní vězení a trestanci, kteří si odpykávali jen lehčí tresty, museli být poslání domů, ale nejdřív z nich policie vynutila slavnostní slib, že se zavčas vrátí ještě si odsedět, co jim zbývá.

Ginkové i Fanguové se holedbali, že útok pro ně skončil slavným vítězstvím, a stejně se vychloubali i členové klubu, kteří skutečně věřili, že jejich ústupová akce a po ní následující vítězství se dá pokládat na hotový triumf taktiky, rovnocenný, ne-li ještě významnější než boje o Dunkerque.

A tu vzplála nespokojenost zase úplně jinde. Vojenské oddíly, které už byly na ostrově, dostaly posilu, posádku fregaty Conrad, která se už dlouho plavila po moři, a náramně se proto těšila na rozkoše u Carmeniných kuřátek. Každý si jistě dovede představit, jak se námořníci zděsili a rozzlobili, když se dozvěděli od jednotek, které udržovaly na ostrově klid, že Carmen vyzvala všechny své mladé dámy, aby vstoupily do stávky na protest proti utopení ptáka posměváka.

"Ať si o mně říká, kdo chce co chce," prohlásila Carmen před Petrem a Audrey. "Ale já mám moc ráda zvířata a nestrpím, aby se s nimi krutě zacházelo, to teda rozhodně ne. Když si pomyslím, že chudáčci ptáčkové tam v horách mají být utopený, všechno se ve mně zlostí jen vaří a v mých mladých dámách jakbysmet, to mi můžete věřit. A tak jsem jim pověděla: 'Děvčata,' řekla jsem jim, 'neobsloužíme jedinýho pána, dokud se tahle věc nevyřeší a chudáčci ptáčkové nebudou zachráněný.'"

Nato propadli vojáci takovému vzteku a zoufalství, že mít nejmenší tušení, kde ptáky posměváky najít, ochotně by je vlastníma rukama zardousili.

Kapitán Pappas se vrátil s Djakarty s šesti posilami pro Carmenina kuřátka, které Carmen hned skryla před mužskými zraky, a s partou nejrůznějších novinářů a lidí od televize. Pánové vypadali značně poničeně, takže bylo nad slunce jasné, že Carmeniny mladé dámy cestou na lodi nezahálely. Hotely na ostrově mohly jen těžko stačit takovému vpádu novinářů a televizních pracovníků, a tak musel Petr zrekvírovat malý hotýlek Vycházející měsíc, vedený jedinou čínskou rodinou na Zenkali. Majitelka tohoto hotelu měla neuvěřitelné jméno Prišpendšála Čang. Petr se skvěle pobavil, když mu Audrey vysvětlial, jak paní Čangová ke svému křestnímu jménu přišla. Její rodiče se sem přistěhovali z Hongkongu a neuměli tehdy ani číst a psát. Na Zenkali jim připadlo nejvhodnější přistoupit k protestantské víře, a když se jim narodila první dcera, ukázněně ji dali pokřtít. Chtěli ji pojmenovat Rozkošný dech chryzantémového květu a požádali jednoho ze sousedů, člověka to vzdělaného, aby jim napsal jméno na kousek papíru. Lísteček potom připíchli velkým zavíracím špendlíkem k šálu, do kterého bylo dítě zavinuté. Naneštěstí však protestantský kněz na ostrově teprve začínal a ještě si neosvojil zdejší svéráznou angličtinu. Zeptal se hrdých rodičů, jak chtějí dítě pojmenovat. "Ona prišpend šála," odpověděl otec, čímž chtěl říct, že dítě má jméno přišpendlené na šálu. Než však kdo stačil kněze zarazit nebo mu vysvětlit, jak se věci mají, byla holčička pokřtěna a od té chvíle se jmenovala Prišpendšála. Časem se dokonce začala svým jménem pyšnit, a to do té míry, že svého syna nechala pokřtít Albert Prišpendšál Čang.

A tak Prišpendšála a její syn Prišpendšál vydrhli a zametli celý hotýlek, aby tu v pohodlí ubytovali celou tu pestrou sbírku novinářských a televizních pracovníků. Tak třeba Daniel Brewster byl proslulý svými nekonečnými seriály neuvěřitelně nudných televizních cestopisných pořadů nazvaných Na cestách s Brewsterem. Přijel v těžkém tvídovém obleku a s loveckým tralaláčkem na hlavě. Měl kulatý těstovitý obličej, bledé oči, úlisný úsměv patolízala a mimořádně velké vlhké červené ruce. Kameraman Stephen Blore byl zase břichatý chlapík s napuchlýma mrzutýma očima a zkaženými zuby a měl ošklivý zlozvyk - když se zamyslel, hlasitě a energicky nasával těmi zuby vzduch. Ačkoli působil dost odpudivě, pokládal se za neodolatelného svůdce.

"Máte tu spoustu hezkejch buchet, to musím týhle díře přiznat," poznamenal Blore, když jeli s Petrem autem do Vycházejícího měsíce.

"Skutečně?" opáčil Petr chladně.

"To bych řek," tvrdil Blore a mnul si ruce, "nádherný buchty... Podívejte se třeba na tuhle... krucifix! To je kus, po takový bych se vždycky rád ohlíd. A já vždycky říkám, když je toho kolem tolik, byl by člověk vůl, kdyby za to platil."

"Steve je opravdu sekáč," vysvětloval Daniel Brewster Petrovi a pochechtával se přitom. "Jak se objeví v BBC, můžou se všichni smíchem ztrahat, to vám povídám. Je duše každého večírku, jen musí někdo dohlídnout na děvčata, viď, Steve?"

"Jo, a je toho kolem spousta," řekl Steve, jako by mluvil o chřipce.

"Opravdu sekáč," opakoval pyšně Brewster.

"Doufám, že se vám bude v hotelu líbit," řekl Petr, aby převedl řeč na jiné téma. "Je to malý hotýlek, ale pohodlný. Vede ho jedna čínská rodina."

"Jen aby tam bylo čisto," poznamenal Blore rozladěně. "Já Číňany moc dobře znám. A taky nestojím o ty blivajsy, co jedí."

"Čínská kuchyně je už po staletí proslavená," připomněl mu Petr.

"Ale ne pro mě, kamaráde," řekl Blore, "já jim o ty kucmochy nestojím. Ne, ne, dost jsem se po světě porozhlédl a vím, že není nad dobrou anglickou stravu, ať si o ní říká kdo chce co chce. Třeba smažené ryby s brambůrky... vajíčka na špeku... stejky... a tak vůbec. Kdepak, já si na žádné gurmánské vylomeniny nepotrpím. Cizokrajný blivajsy nesnáším."

"Steve je opravdový Angličan," pronesl obdivně Brewster.

"Na světě je dost cizinců, co se můžou těmi blivajsy krmit, tak proč je máme jíst ještě my, tak se na to aspoň dívám já," řekl Blore.

Petra napadlo, jestli mu nekonečný příliv lidí, jako je Blore, nepokazí všechnu radost nad objevením ptáka posměváka.

"Až se trochu zabydlíme, udělám s vámi a tím Damienovic děvčetem interview," řekl Brewster, jako by tím Petrovi a Audrey prokazoval kdovíjakou poctu, "a pak si zaskočíme se Stevem do toho údolí a trochu tam omrknem prostředí, kde jste ty ptáky a stromy našli."

Petr se zhluboka nadechl a snažil se potlačit svůj vztek.

"Za prvé si nejsem jist, jestli slečna Damienová vůbec bude stát o to, abyste ji interviewoval," řekl, "a za druhé se poloha údolí zatím udržuje v naprosté tajnosti."

"Ale jistě ne přede mnou?" řekl Daniel užasle a dotčeně. "Vždyť stačí jediný můj program pro televizi, a Zenkali se rázem octne na mapě světa."

"Zenkali už na té mapě je i bez vaší pomoci," řekl Petr. "Ale jestli se opravdu chcete do toho údolí podívat, musíte se nejdříve zeptat Oliphanta a krále."

"Určitě mi to neodmítnou," tvrdil Brewster. "Jistě viděli moje pořady."

"O tom silně pochybuji," řekl Petr. "Tady televizi nemáme."

"Cože, vy tu nemáte televizní stanici?"

"Ne, a to je nesporně jeden z civilizovanějších aspektů ostrova," řekl Petr.

Zbytek cesty k hotelu ujeli v mrazivém mlčení. Petr se pak rovnou vrátil do přístavu a dovezl do Vycházejícího slunce tři reportéry.

"Co jste pohledávali se slečnou Damienovou v horách, když jste objevili to údolí," zeptal se s chlípným zájmem Sibely z Daily Reflectoru. "Jste zasnoubení, nebo co?" Byl to mrtvolně bledý chlapík s dlouhými mastnými vlasy a okousanými nehty na rukou.

"Nebo co," opáčil Petr stroze a v duchu si řekl, že Sibely mu je stejně nesympatický jako ti hoši z televize. "Zkoumali jsme prostě ta údolí, než budou zaplavená."

"A strávili jste tam nahoře noc," dotazoval se dychtivě Sibley.

"Ano," odpověděl Petr, ale vzápětí toho litoval. A později toho litoval ještě víc, protože díky jeho pravdomluvnosti vyšel na první straně Daily Reflectoru senzacechtivý článek s nadpisem "Milenci objevili v horách ptáka," což, jak poznamenal Hannibal, se dalo vyložit všelijak.

Další dva reportéři byli Highbury z Timesů a Coons z Reuterovy kanceláře. Nechovali se nijak urážlivě, zřejmě se opravdově zajímali o ptáka posměváka i o strom ombu, a hlavně se Petra nevyptávali na jeho sexuální život, takže si z hloubi duše oddechl. Sotva ubytoval zástupce tisku, musel se však zabývat spoustou nových problémů.

Když Indická císařovna vylodila vojenské osobnosti a připlula opět do Djakarty, nařídili jí její majitelé, aby se ihned obrátila a zamířila zpátky k Zenkali, neboť tentokrát vezla nebývalé množství cestujících.

Jako první vykročil na břeh v čele té nové delegace sir Lancelot Haverly-Egger, předseda Světové organizace pro ochranu ohrožených druhů, jejím příznivcům známé coby SOOD. Sir Lancelot se za to sice trochu kál, ale rád lovil slony, tygry a lvy a byl všestranný přírodovědec a diplomat uhlazenějšího typu. Byl to malý, podsaditý holohlavý pán s nevýraznýma zelenýma očima a mohutným rezavým knírem a budil dojem náramné důležitosti. Provázel ho tajemník Světového přírodovědeckého sdružení, ctihodný Alfred Clatter, který se trochu podobal opilé kudlance nábožné ve slamáku, pod jednou paží svíral stoh knih o ptactvu a pod druhou mosazný dalekohled. S nimi se dostavil Hiram F. Harp v šarlatově červeném saku a bílých flanelových kalhotách, prezident Americké ornitologické společnosti, pán s nápadně velkým snědým obličejem a výraznými bílými zuby a s tolika fotografickými přístroji kolem býčího krku, že by před nimi zbledl závistí i japonský turista. Za ním vystoupil v špatně padnoucím a poněkud pomačkaném tropickém obleku chlapík, který se zřejmě mezi tolika urozenými hosty a bohatými Američany cítil dost nesvůj - Cedric Jugg, majitel Juggovy džungle, největšího britského safari. A za nimi se na břeh vyhrnulo na tucet dalších nejrůznějších osobností, které všechny patřily k některé ze zmíněných institucí. V telegramu varujícím Zenkali před jejich příjezdem byli označeni jako "tajemníci" nebo "asistenti".

Petr si vypůjčil z guvernérského paláce Diggoryho a přiměl ho, ať také něco udělá, a Diggory teď pobíhal po přístavu jako rudovlasý koktavý ovčácký pes a snažil se sehnat dohromady všechny hosty a postavit je do půlkruhu kolem Petra, aby k nim Petr mohl promluvit. "Dámy a pánové," začal Petr a zvýšil trochu hlas, aby zarazil všechno to povídání kolem. "Dámy a pánové, jmenuji se Petr Foxglove a jsem asistentem pana Hannibala Oliphanta, politického poradce Jeho Veličenstva. Mám vás uvítat jménem Jeho Veličenstva, krále Tamalavaly Třetího."

Mezi hosty to vzrušeně zašumělo, ale všichni rázem ztichli, když Petr pokračoval v proslovu.

"Král mne požádal, abych vám vyřídil, že vás na Zenkali vřele vítá a přeje vám velmi příjemný pobyt. Nicméně," dodal, "vzhledem k dost neklidné situaci, ke které na Zenkali došlo, by vám chtělo Jeho Veličenstvo dát jasně na vědomí, že ačkoli uděláme všechno, co jenom bude v našich silách, abychom zajistili vaše bezpečí, zůstáváte zde na vlastní riziko."

Slovo "riziko" prolétlo zástupem jako hadí zasyčení. Ctihodný Alfred Clatter zděšeně vyvalil oči za brýlemi s rohovinovými obroučkami, prudce se obrátil k pánovi po své pravici a uštědřil přitom Cedricu Juggovi dalekohledem pořádnou ránu do lokte.

"Poslyšte, mladý muži," ozval se Hiram F. Harp energicky a mohutném snědém obličeji se mu jasně zračilo zděšení, "co je to za řeči o nějakém riziku... k jaké tu vlastně došlo situaci... jak to že nám nikdo nic neřekl... chtěl bych teď vědět..."

"Okamžik strpení, pane Harpe," řekl Petr a pozvedl ruku, "víte, ode dne, kdy byl znovu objeven pták posměvák, vyvstaly různé náboženské problémy a způsobily jistý rozkol mezi dvěma kmeny, které žijí na Zenkali."

"Náboženské, náboženské?" opakoval Harp zaraženě. "Co má ale náboženství společného s ornitologií, že je kolem toho takový poprask?"

"Trvalo by moc dlouho, než bych vám všechno vysvětlil," řekl Petr, "ale sotva se ubytujete, dostane každý úplnou zprávu, ve které najde všechny podrobnosti o celé té složité situaci."

"Ale co ty řeči o riziku?" ptal se Harp. "Řekl jste přece riziko. Myslel jste tím snad nebezpečí, mladíku? Žádám si odpověď. Co se tu vlastně děje? Nezapomínejte, že máme s sebou dámy."

"Ujišťuji vás, že to vše jsme vzali v potaz," odpověděl mu Petr konejšivě. "Většina z vás bude ubytována ve velkém domě na předměstí Dzamandzaru, v domě, který bude dobře hlídán členy osobní královy stráže a anglickým vojenským oddílem. Učiníme všechna opatření, abyste nebyli ani na chvíli v nebezpečí."

"Mně se to nelíbí, vůbec se mi to nelíbí," zahučel Hiram F. Harp. "My muži se o sebe samozřejmě dokážeme postarat, ale co kdyby se proboha stalo něco tady děvčátům!"

Nafoukl tváře a výmluvně zakoulel obrovskýma očima a skupina "děvčátek" se na něj obdivně zahleděla.

"Věřte mi," řekl Petr vážně a jenom doufal, že mluví pravdu, "všechno se pomalu uklidňuje a jsme přesvědčeni, že do několika dnů se situace opět znormalizuje."

"Došlo snad ke krveprolití?" dotazoval se Harp. "S pravdou ven, mladíku. Byla prolita krev, nebo ne?"

Petr se k němu obrátil se svým okouzlujícím uklidňujícím úsměvem.

"Přiznejme, že několik lidí to odneslo rozbitou hlavou," řekl, jako by nešlo o nic zvláštního. "Ale o život nepřišel nikdo."

"Cože - rozbitou hlavou?" zděsil se Harp. "Několik lidí s rozbitou hlavou... krucinálfagot... promiňte, dámy... tedy pro rány boží, co má tohleto znamenat... prá lidí s rozbitou hlavou... vždyť z takového zranění se člověk ani nemusí po celý život vzpamatovat, to si uvědomte, mladý muži."

"Myslím, že pan Foxglove to řekl čistě jen obrazně," ozval se poprvé sir Lancelot a promluvil jakoby s tichým zapředením, připomínajícím kočku, která hloubá, co s chycenou myší. "Ovšemže musíme být všichni informováni, že Jeho Veličenstvo král Tamalavala se snaží nás co nejlépe uvítat a současně nám dát na vědomí, že v těchto neklidných dobách jsme povinováni jednat s největší opatrností, a ne, jak se říká, rozhoupávat loď. Jsem naprosto přesvědčen, že Jeho Veličenstvo by nám ani nedovolilo vystoupit na tomto ostrově, kdyby si myslelo, že nám hrozí nějaké vážné nebezpečí."

Petr se náhle rozpomněl, jak králík ráno nasupeně poznamenal: "Ty bláznivé milovníky zvířat nám v téhle kritické chvíli byl čert dlužen, ale vyhodit je nemůžeme. Jestli nám bude jen trochu přát štěstí, propíchne někdo aspoň jednoho z nich oštěpem." O tuto vzpomínku se však s novými hosty nepodělil.

"Nejspíš bychom měli udělat přesně to, co po nás pan Foxglove žádá," pokračoval sir Lancelot, když tak obratně zvládl nastalou krizi. "Jsem totiž přesvědčen, že má situaci pevně v rukou."

"Děkuji vám, pane," řekl Petr.

"Ano, a proto navrhuji, abyste se všichni rozjeli do domu, který nám pan Foxglove tak laskavě zajistil," pokračoval sir Lancelot a pak se obrátil se sebejistým úsměvem na Petra. "Já budu bydlet v guvernérském paláci, že?"

Bylo to spíše prohlášení, než otázka. Petr polkl a zhluboka se nadechl. Byl již varován, že sir Lancelot bere své postavení nesmírně vážně.

"Bohužel ne," sire Lancelote," řekl konejšivě, "víte, vzhledem k současné mimořádné situaci je v guvernérském paláci plno. Sir Adrian a lady Smaragda mne požádali, abych vám tlumočil jejich omluvy a vysvětlil, že v omezených prostorách paláce již ubytovali osobnosti vyslané britskou vládou k jednání o té záležitosti letiště."

"Och!" pravil sir Lancelot a podařilo se mu zhustit do té jediné mistrovsky výmluvné slabiky nemalou dávku znechucení, zklamání, nevěřícnosti, rozmrzelosti a celých let utrpení. "Co se dá dělat, v tak těžkých dobách se všichni musíme naučit přijímat dobré i zlé."

"Přesně tak, pane," opáčil Petr s úsměvem. "Vy a ctihodný pan Alfred Clatter budete mými hosty. Vynasnažím se, abyste se u mne cítili dobře. A teď," dodal energicky, "pojďte laskavě všichni za mnou, čeká vás celá flotila Králíkových kočárů."

Konečně se mu podařilo všechny ubytovat a sira Lancelota se ctihodným Alfredem usadit na verandu a nabídnout jim něco k pití. Potom se Petr omluvil a oběma vysvětlil, že musí na zvláštní schůzku do královského paláce.

"Do královského paláce?" opakoval sir Lancelot, v očích mu zablesklo, a ani se nepokoušel zastřít své překvapení. "Ach tak. Chápu. Tak vy chodíte do královského paláce?"

"Když mne tam pozvou, tak tam občas zajdu, pane," řekl Petr a ani nehnul brvou.

"Ach tak. Velmi rád bych se seznámil s králem Tamalavalou," řekl sir Lancelot. "Přátelím se důvěrně s vévodou z Penzance, který s ním myslím byl ve škole."

"Ano, a já se dobře znám s lordem Grottinglym, který s ním tuším rovněž studoval," připojil se ctihodný Alfred, aby v ničem nezůstal pozadu.

"Jsem také ve velmi dobrých vztazích s princem Umberto Cellinim, s kterým se myslím král zná," pokračoval sir Lancelot a obratně tak uštědřil ctihodnému Alfredovi šachmat. "Král by jistě rád slyšel, co je s jeho známými nového."

"Rozhodně se mu o tom zmíním, pane," sliboval Petr, "ale jestli mne teď omluvíte, musím už letět."

Vzhledem ke složitým dobám zrušil král dočasně zákaz používat ve středu města motorová vozidla, ale jezdit jimi směli jen vládní činitelé. Petr si vypůjčil od policie landrover. Brzy však zjistil, že obyvatelé Dzamandzaru si už tak zvykli na neškodné Králíkovy kočáry, že se ani nedokáží přizpůsobit, když se mezi nimi náhle objeví smrtelně nebezpečné vozidlo. Chodili si po ulici poklidně jako vždycky, postávali v malých skupinkách a o něčem se dohadovali nebo si házeli uprostřed vozovky kostky. Petr musel ke svému vzteku zpomalit na tempo Králíkova kočáru, jinak by zabil polovinu dzamandzarského obyvatelstva. Do královského paláce přijel s půlhodinových zpožděním s nervy nadranc.

Ihned ho uvedli do slavnostní jídleny, kterou král někdy používal jako zasedací sál. Byla to překrásná místnost v krémové a zelené barvě, s bronzově zlatavým kobercem a ozdobným štukovaným stropem. Společnost se už sesedla u jednoho konce obrovského jídelního stolu. V čele seděl král v bledě žlutém rouchu a vypadal jako vždy naprosto sebejistě. Po jeho pravici se rozvaloval na židli Hannibal, kouřil doutník a oči měl napůl zavřené. Po králově levici strnule seděl sir Osbert a monokl měl tak pevně zašroubovaný do oka, až se zdálo, jako by byl nedílnou součástí jeho organismu. Vedle něj seděl lord Hammer, velký svalnatý člověk se smolně černými vlasy a kulatým růžovým téměř dětským obličejem, jehož nevinnost zrazovaly jen velké fialové oči, prohnané jako oči lišky. Dlouhými silnými prsty si v jednom kuse stavěl a přestavoval nejrůznější konstrukce ze svého zápisníku, zlaté tužky, popelníku, pouzdra na brýle a pouzdra na doutníky. Když Petr spěšně vstoupil do místnosti, všichni vzhlédli.

"Výborně, Petře," vítal ho radostně král. "Konečně jste se sem dostal... tak teď už můžeme začít."

"Dobré jitro, Králíku," pozdravil Petr a usadil se vedle Hannibala. "Hrozně mne mrzí, že jdu tak pozdě, ale chvíli mi dalo zabrat, než jsem se postaral o tu novou partu."

"Dovedu si to představit," řekl král zamračeně, "pověstný sir Lancelot. Ten se nám určitě brzy ozve."

Jen padlo jméno sira Lancelota, ruce lorda Hammera znehybněly a sir Osbert zbystřil pozornost.

"Sir Lancelot?" zeptal se ostře, vrazil si monokl ještě pevněji do oka a zadíval se na krále, jako by to byl nějaký opožděný vojáček na přehlídce. "Snad nemyslíte sira Lancelota Haverly-Eggera? Kde by se tu ten zatracený chlap vzal?"

"Vy sira Lancelota znáte?" otázal se král.

"Jestli ho znám? Samozřejmě že ho znám," odpověděl sir Osbert rozčileně. "Je to nemožný chlap. Takový potrhlý milovník zvířat, co se do všeho plete a nadělá plno nepříjemností. Jenom se někde kopne do země, už se tam objeví se svými sentimentálními kamarádíčky a začne tvrdit, že se tam nesmí stavět kvůli nějakému hranostaji nebo lasičce, anebo že se ta bažina nesmí vysušit, aby se neuškodilo nějaké plazivé potvoře. Říkám vám, ten člověk je proti všemu pokroku, je to úplná brzda!"

"Obávám se, že přesně z těch důvodů přijel i na Zenkali," řekl král. "Když jsme teď znovu objevili ptáka posměváka, nemůžeme dost dobře doufat, že sir Lancelot bude příznivě nakloněn myšlence vybudovat tu letiště."

"Je to naprosto nesmyslná situace," vybuchl hněvivě sir Osbert, "a teď se nám tady ještě plete ten cvok Haverly-Egger."

Lord Hammer si zhluboka vzdychl.

"Nebylo by na čase, abychom si konečně o tom letišti promluvili, Vaše Veličenstvo?" zeptal se zvláštním tichým hlasem, žalostným a písklavým, podobným hlásku dítěte.

"Proč ne," dobrodušně odpověděl král, "ale jestli mi prominete mou poznámku, lorde Hammere, tak musím přiznat, že mě zaráží, proč jste vlastně na Zenkali přijel. Především ještě nveíme, jestli se projekt vůbec uskuteční, a za druhé se zatím nerozhodlo, které firmě bude svěřen, vždyť to ještě ani nebylo v konkursu."

Na okamžik se rozhostilo ticho. Sir Osbert neklidně poposedl na židli. Lord Hammer pečlivě přerovnal tlustýma rukama všechny předměty před sebou.

"Víte, i když svým lidem důvěřuji, vždycky si při tak velkorysé a složité práci nejraději osobně obhlédnu terén, než se o projekt přihlásíme," řekl po chvíli a nevinně se usmál, jako děťátko s liščíma očima.

"Ach tak," podotkl král.

"Velice chválihodné," stroze poznamenal Hannibal.

"Poslyšte," ozval se sir Osbert, "myslím, že bychom si tu konečně měli vyložit karty. Nemůžeme přece nechat vládu Jejího Veličenstva v tak důležité záležitosti donekonečna čekat. Jestli dáte jen trochu na mou radu, zatopte ta údolí. Čím dřív to uděláte, tím rychleji se na toho zatraceného ptáka zapomene."

Král se po něm chladně podíval.

"Tím zatraceným ptákem zřejmě myslíte starodávného boha Fanguů?" otázal se.

Sir Osbert zrudl.

"Chtěl jsem jen říct..." začal.

"Povězte mi, sire Osberte," přerušil ho král, "co byste asi řekl tomu, kdyby někdo chtěl zbořit katedrálu svatého Pavla nebo Westminsterské opatství a postavit místo nich letiště?"

"To se dá ovšem jen těžko srovnávat..." začal sir Osbert.

"Samozřejmě, samozřejmě," opáčil král. "Na jedné straně bůh černých pohanů a na druhé posvátné budovy civilizovaného bílého muže. Co ty by mohly mít podobného?"

Nastalo krátké významné ticho.

"Musím vám sdělit, sire Osberte, a vám také, lorde Hammere, že než se celá ta záležitost rozhodne, musí se nejprve projednat ve zvláštní radě," řekl král. "Dokud ta nedospěje k závěru, nemohu nic podniknout."

"Domníval jsem se, že král tu má absolutní moc?" řekl sir Osbert a do hlasu se mu vkradl nepatrný náznak úsměšku.

"Ba ne," odpověděl mu král s úsměvem. "Snažíme se být demokratičtí. Určitě jste nezapomněl, jak dlouho se vaše země pokoušela vštípit Zenkali zásady demokracie, sire Osberte? A jistě byste si ani nepřál, abychom je najednou odhodili jen proto, že se vám právě nehodí?"

"Kdy nám můžete sdělit své rozhodnutí?" zeptal se sir Osbert a v očích mu zlostně zajiskřilo.

"Pozítří máte mou odpověď," slíbil mu král.

Když sir Osbert s lordem Hammerem odešli, Králík všem nalil a chvíli seděli mlčky.

"Co myslíš, že ti zvláštní rada doporučí?" zeptal se konečně Hannibal a zapálil si doutník.

Král rozpřáhl velké hnědé ruce, jako by se chystal ke kouzelnickému triku.

"Nemám nejmenší tušení, milý Hannibale," pokrčil rameny.

"Je v ní Looja?" zeptal se Petr.

"Naše ústava praví, že v mimořádných případech, kdy je ustanovena zvláštní rada, aby rozhodla nějakou důležitou záležitost, dotýkající se bezpečnosti a budoucnosti ostrova, musí se skládat ze stejného počtu Ginků i Fanguů," řekl král. "Takže Looja a jeho nohsledi budou tvořit polovinu výboru."

"A můžeš je trochu přitisknout?" zeptal se Hannibal.

"Můžu vládnout, ale bohužel nemůžu nikoho k ničemu nutit," odpověděl král. "Ne, teď nedokážeme naneštěstí nic s určitostí odhadnout. Musíme počkat, jestli to dokážeme zvládnout na místě, až nastane ta chvíle."

Petr se vracel domů ve značně sklíčené náladě. Ale zaradoval se, když dojel ke svému bungalovu a zjistil, že ho doma čeká Audrey. Přistoupila k němu, rychle ho políbila a pohlédla mu do obličeje.

"Propána, ty ale vypadáš unaveně," řekla, "nemám ti nalít?"

"Buď tak hodná," řekl a sklesl do křesla. "Ale nalej mi pořádně. Kde je sir Lancelot a ctihodný Alf?"

"Jsou v koupelně a krášlí se. Oba jsou celý pryč, protože dostali pozvání k večeři do guvernérského paláce, takže je budeme mít aspoň večer z krku. Myslela jsem, že bychom si mohli dát ještě tak dvě skleničky, klidně si zaplavat, povečeřet a pak by sis měl jít brzy lehnout."

"Senzační nápad," souhlasil Petr a pomalu upíjel.

Právě vyprávěl Audrey, co všechno přes den zažil, když do pokoje vešli sir Lancelot a ctihodný Alfred, oba ve slavnostních smokincích.

"Vida, Foxglove," žoviálně řekl sir Lancelot, "tak už jste se vrátil z královského paláce? A copak povídalo Jeho Veličenstvo?"

"Hmmm... ehm... král vám posílá nejsrdečnější pozdravy, pane, a vzkazuje, že jakmile se situace jen trochu uklidní, velmi rád by se s vámi setkal."

"Výborně, výborně," spokojeně řekl sir Lancelot.

"Znamenitě," pravil ctihodný Alf.

"Ale teď už musíme jít," prohlásil sir Lancelot vítězoslavně, "večeříme totiž v guvernérském paláci."

"To jsem rád a doufám, že se budete dobře bavit, pane," řekl Petr.

Jakmile oba pánové odešli, Audrey si nalila a posadila se k Petrovi.

"Co myslíš, že se vlastně stane?" zeptala se ho. "A nebo o tom raději nechceš mluvit?"

"Pánbůh ví," řekl zachmuřeně Petr. "Nejspíš to zatím neví nikdo. Celá ta situace je zatraceně složitá."

"Ale přece ta údolí nezatopí?"

"Pitomí jsou na to dost," řekl Petr, "ale ne, myslím, že to neudělají. Jde o to najít nějaký kompromis, v tom je ta potíž. Lámu si celý den hlavu, ale na žádný nemůžu přijít."

"Potřebuješ se ještě napít a hlavně pořádně najíst," řekla Audrey, a už vstávala. Vtom se objevil Amos.

"Prosím, pane, přijít pan Looja," řekl znechuceně.

"Looja?" zeptal se zmateně Petr. "Jsi si tím jist?"

"Ano, pane, je to tak, pane," odpověděl Amos odevzdaně.

Petr pohlédl na Audrey.

"Tak co teď?" zeptal se jí tiše.

"Nevím," odpověděla, "ale dej si pozor."

"Uveď pana Looju dál, Amosi," požádal Petr.

Looja vešel rozhodně do pokoje v bílém tropickém obleku a anglické kravatě, na rtech zdvořilý úsměv, ale oči naprosto bez výrazu. Když zahlédl Audrey, trochu se zarazil, ale pak vykročil s napřaženou rukou dál přes pokoj.

"Drahý pane Foxglove a slečno Damienová," řekl s mírnou úklonou, "promiňte prosím, že jsem vás takto vyrušil."

"Vůbec nás nerušíte. Posaďte se prosím a napijte se," řekl mu Petr.

"Děkuji vám. Je to od vás velmi laskavé. Vzal bych si skleničku staré B & S, jestli je to možné," řekl Looja.

"Prosím tě, Amosi, přines panu Loojovi brandy se sodou," řekl Petr.

Amos přinesl pití a Looja něžně choval v drobných rukách skleničku. Opatrně si přehodil nohu přes nohu, aby si nezmačkal jako břitva ostré puky na kalhotách, a upřel na Petra dehtově černé oči.

"Ne snad že bych si nevážil slečny Damienové, ale k něčemu se vám přiznám, Foxglove. Doufal jsem, že vás zastihnu samotného, protože jsem s vámi chtěl projednat něco... jak bychom to jen řekli, velmi delikátního a osobního."

"Jestli si přejete, odejdu, pane Loojo," nabídla mu Audrey sladce.

"Ať mi chce pan Looja sdělit co chce, může to podle mě klidně říct i před tebou," prohlásil Petr pevně.

"Jistě, jistě, jsem téhož názoru," řekl Looja, "protože když vás tu teď tak oba vidím, uvědomuji si samozřejmě, že to, o čem chci mluvit, se týká vás obou. Byl bych vám proto vděčný, slečno Damienová, kdybyste zůstala, neboť si v celé té záležitosti vážím vašeho názoru stejně jako názoru pana Foxglova."

Pomalu upíjel brandy se sodou, pak si vytáhl z rukávu hedvábný kapesník a přepečlivě si otřel ústa.

"Jak jste jistě uhodl, Foxglove, týká se záležitost, o níž bych s vámi rád mluvil, pozoruhodného objevu, který jste učinili se slečnou Damienovou," pokračoval.

"Ale?" opáčil Petr zpříma. "A co vás na něm tak zajímá?"

"Je to vpravdě pozoruhodný biologický objev," pokračoval Looja, "a oběma vám dělá velkou čest. Musím však podotknout, že je i značně dvojsečný."

"A pročpak?" zeptal se Petr.

"Mezi námi, Foxglove - jste přece mladík s rozhledem a slečna Damienová zase velmi inteligentní mladá dáma - tedy mezi námi, všichni přece víme, že ať je ten váš objev z biologického hlediska sebevýznamnější, nemůže prospět ostrovu, jako by mu prospělo letiště. Je tedy naprosto směšné předpokládat, že bychom připustili, aby bránil rozvoji ostrova, rozvoji, který je koneckonců tak důležitý pro lid Zenkali."

"Myslíte finančně?" zeptal se Petr.

"Ale ovšem," přisvědčil Looja a temné oči mu zazářily. "Ostrov zbohatne."

"A vy zbohatnete s ním," poznamenal Petr.

Looja se opřel o židli a pohupoval si v ruce skleničkou.

"Ve snu by mě nenapadlo, abych se pokoušel vás oklamat, Foxglove, starý brachu. Samozřejmě že na tom projektu finančně trochu získám," řekl Looja vážně. "A stejně si na něm pomůže na sta dalších Zenkalců. A nakonec by z něj mohli mít prospěch i ti nejnepravděpodobnější lidé, třeba vy."

Looja pozoroval Petra přes okraj skleničky. Než mohl Petr něco poznamenat, pokračoval: "Jak víte, máme tady zvláštní radu. A řeknu vám upřímně, kamaráde, nemám ponětí, jak se tam věci vyvinou. Všichni jsou teď kvůli vašemu objevu přecitlivělí a hysteričtí a je víc než pravděpodobné, že v tak napjaté atmosféře se může i zvláštní rada dopustit chyby a celý ten projekt letiště zamítnout. To by ovšem znamenalo pro ostrov pohromu, naprostou pohromu. Nikdo v těchhle kritických chvílích dost jasně neuvažuje a je více než pravděpodobné, že se úplným omylem dospěje k špatnému řešení celého problému. Co by se tedy mělo podniknout?"

Byla to zřejmě řečnická otázka, neboť než stačil Petr odpovědět, mluvil Looja rychle dál. "Mně se teď zdá," řekl a snažil se tvářit co nejblahovolněji, "že nejjednodušší by bylo úplně se té překážky zbavit. Kdyby zmizela, může se s letištěm pokračovat, jak jsme zamýšleli."

Na chvíli bylo ticho.

"Chápu," řekl pak Petr, "a co navrhujete, že by se v tom mělo podniknout?"

"O to právě jde," řekl Looja a odhalil v úsměvu drobné bílé štěněčí zoubky. "Bez úplné pomoci vás a slečny Damienové bych samozřejmě nedokázal nic, protože nevím, kde leží údolí, o které jde. Ale nikterak byste se do toho nemuseli zaplést. Stačilo by, kdybych od vás dostal jen informaci, a o ostatní bych se už postaral sám."

"Vyjasněme si to," řekl Petr, "chcete po mně a slečně Damienové, abychom vám řekli, kde najít údolí Ptáka posměváka, a pak už si zařídíte - jak jste to sám řekl - aby překážka byla odstraněna?"

"Přesně tak," přisvědčil Looja.

"Ale jak si to chcete zařídit?" zeptal se Petr.

Looja nepatrně pokrčil rameny a smetl si z kolena neviditelné smítko prachu.

"Vždycky se najdou metody," řekl.

"Jaké metody?" naléhal Petr.

"Velmi účinné mohou být pušky," řekl Looja, "a na místo se vždycky dají narafičit nějaké stopy, aby to vypadalo, že do údolí vpadla banda Ginků a... a... odstranila tu překážku."

"A co bych z toho měl já?" zeptal se Petr.

Loojovi zasvítilo v očích jako rybáři, který z nepatrného zachvění prutu a udice vytuší, že ryba začíná oťukávat.

"Vím samozřejmě, jak jste placený za svoji práci," řekl Looja, jako by medu ukrajoval, "takže naprosto chápu, že byste si přál - jak bychom to jenom vyjádřili - trochu ze svého objevu profitovat. Ujišťuji vás, že jsem velkorysý, Foxglove."

"Jistě, ale stejně by bylo příjemné vědět, co ta vaše velkorysost obnáší," řekl Petr mírně.

"Co kdybychom tak řekli... pět tisíc liber?" navrhl Looja.

Petr se na něj podíval a rozesmál se.

"Cože, při tom, co na tom letišti vyděláte?" zeptal se pohrdavě. "To je úplný pakatel. A co by z toho měla slečna Damienová?"

"Co kdybych vám tedy každému nabídl po šesti tisících?" řekl Looja a v očích mu jiskřilo.

"Podívejte, Loojo, vyděláte přece na tom letišti několik set tisíc liber, ne?" zeptal se Petr.

Looja pokrčil rameny.

"Připusťme, že jestli ten obchod vyjde, vynese mi až dost," řekl, "ale mějte rozum, Foxglove, dělám vám přece velkorysou nabídku, když uvážíme, že všechna rizika ponesu sám."

Petr jen seděl a díval se na něj. Looja teď vypadal jako hráč pokeru, který ví, že drží v ruce královskou fleš. Vypil brandy až do dna a pečlivě položil prázdnou skleničku na stolek u svého lokte. Pak se s nejlíbeznějším úsměvem naklonil k Petrovi.

"No tak, Foxglove, kamaráde," řekl, "já přece jakživ neškudlím, když mi o něco moc jde. Nidko by o mně nemohl říct, že jsem lakomec. Co kdybych vám - a samozřejmě i slečně Damienové - zaplatil za to malé tajemství každému po pětadvaceti tisících liber? Sám přece musíte uznat, že je to slušná sumička, ne? A kdoví, jestli vás jednou v budoucnu, když nám celá ta věc vyjde podle našich představ, nečeká ještě další odměna. Tak co vy na to, kamaráde?"

Dychtivě se naklonil kupředu, stříbrné vlasy se mu leskly, černé oči zářily a ukazováčkem si poklepával na koleno, jak už byl pevně přesvědčen, co mu Petr odpoví.

Petr dopil až do dna a vstal.

"S vámi je ta potíž, Loojo," řekl vlídně, "že vy jste jen elegantně vysekutý podvodníček, který má v hlavě počítačku. Jednáte podle nesmyslné zásady, že každý se dá za nějakou cenu koupit. Tak abyste věděl, kamaráde, neřekl bych vám, kde najít údolí Ptáka posměváka, ani za pětadvacet miliónů, natož za pětadvacet tisíc."

Looja se přikrčil, zežloutl v obličeji a oči mu zle zasvítily.

"A navíc se musím přiznat, že jste mi tak odporný, až to nemůžu ani vypovědět," pokračoval Petr, jak se dostával do ráže. "Opravdu nevím, čeho se ubohé Zenkali dopustilo, že si vysloužilo takovou mrňavou zlovolnou krysu, jako jste vy, tvora, který měl být hned při narození v tichosti zardoušený, ale ujišťuji vás, že udělám všechno, co je jenom v mých silách, aby vám to letiště neprošlo. Náramně mě potěší, když se mi povede vám ten kšeft překazit. A teď prosím jděte. Jsme se slečnou Damienovou dost vybíraví, pokud jde o společnost, a vaší jsme si už užili až dost."

Looja vstal a zamířil ke dveřím, ale ještě než vyšel, obrátil se. V obličeji se pořád ještě podivně leskl, ale oči mu už nesvítily. Byly teď temné a zcela bez výrazu.

"Budete svého postoje litovat, Foxglove, a svých urážek taky. Takhle se mnou nikdo mluvit nesmí. A pamatujte si, nikomu taky nedovolím, aby mi stál v cestě. Zvlášť ne takovému nemrcouchovi, jako jste vy."

Vyšel z pokoje a práskl za sebou dveřmi. Petr se vyčerpadě opřel o židli.

"Ty si ale opravdu umíš udělat přátele a ovlivňovat lidi," řekla Audrey.

"Ano, mám rozhodně dojem, že náš přítel Looja ve mně velké zalíbení nenašel," řekl Petr a ušklíbl se.

"To jistě ne, jenomže je to nebezpečný soupeř," varovala ho Audrey. "Co myslíš, že teď udělá?"

"Dokud neví, kde je to údolí, nemůže udělat nic," řekl Petr.

V tom se však hluboce mýlil.