IX.
Informátor
Maigret se uvelebil v křesle a na chviličku se zamyslel, jak bylo jeho zvykem, než se pustil do obšírného výkladu; zvolil ten nejprostší tón.
"Pochopíte jako já a přestanete se na mě zlobit za můj malý podvod. Tak vezměme napřed Graphopoulosovu návštěvu na pařížské prefektuře. Žádá polici o ochranu. Nedá žádné vysvětlení. Den nato si počíná, jako kdyby své žádosti litoval.
První hypotéza je, že je blázen nebo maniak, člověk posedlý stihomamem…
Druhá, že se cítí doopravdy ohrožen, ale po zralé úvaze se necítí pod ochranou policie o nic bezpečnější…
Třetí, že v určité chvíli potřeboval být pod dohledem…
Hned to vysvětlím. Tady máme muže zralého věku, který má úctyhodné jmění a zdánlivě veškerou svobodu. Může nastoupit do letadla nebo do vlaku a ubytovat se v nevím jakém paláci. Jaká hrozba je schopna ho vystrašit do té míry, že se obrátí na polici ? Žárlivá žena, prohlašující, že ho zabije? Tomu nevěřím. Stačilo by mu položit mezi ni a sebe určitý počet kilometrů. Osobní nepřítel? Člověk jako on, syn bankéře, má na to, aby se ho zbavil!
Nejenže má strach v Paříži, ale má strach ve vlaku a má strach i v Lutychu. Z čehož jsem usoudil, že proti němu nestojí jednotlivec, ale organizace, a to organizace mezinárodní.
Opakuji, že je zámožný.
Zloději, kterým by šlo o jeho peníze, by mu nevyhrožovali zabitím, a každopádně by se mohl dát před nimi účinně ochránit, kdyby je udal.
On se však nepřestává bát ani s policií v zádech…
Visí nad ním hrozba, která existuje v kterémkoliv městě, do kterého zavítá, za jakýchkoliv okolností.
Přesně jako kdyby byl členem nějaké tajné společnosti, a protože ji zradil, odsoudila ho k trestu smrti…
Například mafie…! Nebo špionážní služba… Ve špionážních službách je hodně Řeků… Druhé oddělení nám poví, co dělal Graphopoulosův otec za války…
Dejme tomu, že syn zradil, nebo ho to prostě omrzelo a dal najevo úmysl nabýt zase své svobody. Vyhrožují mu trestem smrti. Upozorní ho, že rozsudek bude dříve či později vykonán. Přijde za mnou, ale na druhý den pochopí, že je to k ničemu, znervózní a chová se jako blázen… Možný je i opak…"
"Opak?" podivil se pan Delvigne, který pozorně poslouchal. "Přiznám se, že vůbec nic nechápu."
"Graphopoulos je to, čemu říkáme synáček z bohaté rodiny. Nic nedělá! Na svých cestách se zaplete s nějakou bandou, mafií nebo špionážní službou jako amatér, z čiré touhy po dobrodružství… Zaváže se, že bude slepě poslouchat své šéfy… Jednoho dne mu nařídí zabít…"
"A on jde na polici ?"
"Sledujte mě pozorně! Nařídí mu například, aby zabil někoho tady v Lutychu. Je v Paříži. Nikdo ho nepodezřívá. Hnusí se mu uposlechnout, a aby se tomu vyhnul, obrátí se na polici , dá se jí sledovat. Telefonuje svým komplicům, že nemůže úkol splnit, protože mu jsou v patách policajti. Jenže na komplice to neplatí a nařídí mu, aby úkol přesto splnil… To je druhé vysvětlení. Buď je jedno z nich správné, nebo je náš člověk blázen, a jestliže to je blázen, pak tu není důvod, aby byl doopravdy zabit!"
"Je to divné!" přitakal komisař Delvigne bez přesvědčení.
"Shrnu-li to, tedy když opustil Paříž, přijel do Lutychu buď někoho zabít, nebo se dát zabít." V Maigretově dýmce to zapraskalo. Vykládal to všechno co nejpřirozenějším hlasem.
"Nakonec byl zabit on, ale to nic nedokazuje. Probereme si znovu události toho večera. Odebere se do Veselého mlýna a stráví tam večer ve společnosti tanečnice Adély. Ta ho opustí a jde se mnou ven. Když se vrátím, odchází šéf a Victor. Podnik je zdánlivě prázdný. Myslím si, že Graphopoulos odešel, a hledám ho po ostatních kabaretech ve městě…
Ve čtyři hodiny ráno přijdu do hotelu Moderne. Než se odeberu do svého pokoje, jdu se ze zvědavosti přesvědčit, jestli se můj Řek nevrátil. Dám ucho na dveře a neslyším ho dýchat. Pootevřu a najdu ho, oblečeného, u nohou postelu, s lebkou rozraženou obuškem. To je ve zkratce všechno, z čeho vycházím. Náprsní taška je pryč. V pokoji není ani papírek, ani zbraň, ani stopa, z které bych něco vydedukoval……
