V.
Konfrontace
Chraptivý dech ustal v okamžiku, kdy Delfosse otevřel oči, ihned se vztyčil na posteli a rozhlédl se ustrašeně kolem sebe.
Záclony v pokoji nebyly zataženy a žárovka stále svítila, mísíc své žluté paprsky s denním světlem. Z ulice bylo slyšet rámusení plného městského provozu.
Poblíž se ozýval pravidelný dech. To byla Adéla, jen zpola oblečená, ležící na břiše, s hlavou v polštáři. Z jejího těla se linulo vlhké teplo. Na jedné noze měla ještě střevíc a vysoký podpatek byl zabořený do peřiny se zlatým hedvábným povlakem.
René Delfossovi bylo špatně. Kravata ho škrtila. Vstal, aby si donesl vodu, našel ji v karafě, ale neviděl nikde skleničku. A tak se napil hltavě vlažné vody přímo z karafy a podíval se na sebe do zrcadla toaletky.
Mozek mu pracoval pomalu. Vzpomínky se vynořovaly jedna po druhé a v paměti byly díry. Nepamatoval si například, jak se dostal do tohohle pokoje. Pohlédl na hodinky. Zastavily se, ale ruch venku naznačoval, že je nejméně devět hodin ráno. Banka naproti měla otevřeno.
"Adélo…!" zavolal, aby už nebyl sám.
Pohnula se, otočila na bok, schoulila se do klubíčka, ale neprobudila se.
"Adélo…! Musím s tebou mluvit…"
Hleděl na ni bez touhy. Možná že si dokonce v téhle chvíli trochu ošklivil bílou ženinu pleť. Pootevřela jedno oko, pokrčila rameny a znovu usnula. Jak Delfosse postupně přicházel k sobě, stupňovala se jeho nervozita. Jeho neklidný pohled nenašel nikde spočinutí. Šel k oknu a poznal na protějším chodníku policejního inspektora, jak tam přechází a nespouští oči ze dveří.
"Adélo…! Probuď se, pro lásku boží…"
Měl strach. Příšerný strach! Zdvihl sako, které se válelo na zemi, a když si je oblékl, prohledal automaticky kapsy. Nebyl v nich ani centim.
Znovu se napil, ale voda byla pro jeho bolavý žaludek příliš těžká, příliš nechutná. Na chviličku se mu zazdálo, že bude zvracet, že by se mu tím ulevilo, ale nešlo to. Tanečnice spala dál, s rozcuchanými vlasy, zpoceným obličejem. Zarputilý spánek, do něhož jako by se divoce nořila.
Delfosse si nazul střevíce a na stole zahlédl kabelku své družky. Vnuklo mu to nápad. Šel se přesvědčit, zda policista je ještě venku. Pak počkal, až se Adélin dech stal pravidelnějším. Potichu otevřel kabelku. Mezi rtěnkou, pudrem a starými dopisy bylo pohozeno asi devět set franků, které si strčil do kapsy.
Ona se ani nepohnula. Po špičkách došel ke dveřím. Sešel po schodišti, ale místo na ulici zamířil na dvůr. Byl to dvůr patřící k hokynářství, zarovnaný bednami a sudy. Malá vrátka vedla do jiné ulice, kde parkovala nákladní auta.
Delfosse se musel krotit, aby se nedal do běhu. Půl hodiny nato došel celý zpocený k nádraží des Guil emins.
Inspektor Girard stiskl ruku kolegovi, který k němu přistoupil.
"Co se děje?"
"Komisař chce, abys přivedl toho mladíka a tanečnici. Tady jsou předvolání."
"Ten druhý se přiznal?"
"Zapírá! Nebo spíš vykládá nevím jakou báchorku o penězích, které jeho přítel ukradl v cukrárně. Je tam jeho otec. Není to veselé…"
"Půjdeš se mnou?"
"Šéf neříkal… Pročpak ne?"
A tak vešli do činžovního domu, zaklepali na dveře pokoje. Nikdo se neozval. Inspektor Girard otočil knoflíkem a dveře se otevřely.
Jako by ucítila nebezpečí, Adéla se naráz probudila, nadzvedla se na loktech a rozespalým hlasem se zeptala: "Co se děje?"
"Policie! Mám pro vás dva předvolání."
"Ale hrom do toho! Kampak se poděl ten mladík…"
Hledala ho očima a přitom se soukala z postele. Jakýsi instinkt přitáhl její pohled k otevřené kabelce, vrhla se na ni, horečně ji přehrabala a zaječela:
"Syčák! Upláchl mi s prachama!"
"Vy jste nevěděla, že odešel?"
"Spala jsem… Ale to mu přijde draho… Vidíte, co je to za lumpy, tihle synáčkové z nóbl rodin…!" Girard zahlédl na nočním stolku zlaté cigaretové pouzdro.
"Čí je to?"
"To tu asi zapomněl… Včera večer je měl v rukou…"
"Oblečte se!"
"Zatýkáte mě?"
"Mám v každém případě rozkaz předvést Adélu Bosquetovou, povoláním tanečnici. Předpokládám, že to jste vy?"
"Tak dobrá!"
Nerozčilovala se. J…
