V/ Noc v Arše
Byla to vůně, která se ho zmocnila hned na začátku, kdy ještě věřil, že usne hned. Ve skutečnosti to bylo několik vůní. Hlavní, kterou voněl celý dům, jakmile se překročil práh kavárny, a kterou se snažil od rána analyzovat, neboť to nebyla vůně všední. Uhodila jej vždycky, když vcházel, a pokaždé mu stahovala chřípí. Naspodu bylo cítit víno se špetkou anýzovky a potom pachy kuchyně. Jižní kuchyně, jejímž základem je česnek, paprika, olej a šafrán. Nebyl na to zvyklý. Ale k čemu by to bylo dobré se tím zabývat? Zavřel oči a chtěl spát. Bylo zbytečné si vzpomínat na všechny marseil ské a provensalské restauranty, do kterých přišel večeřet v Paříži i jinde. Ta vůně nebyla stejná, budiž. Nepotřebuje než spát. Vypil toho dost, aby upadl do hlubokého spánku. Copak hned, jak se uložil, nespal? Okno bylo otevřené a rušil ho nějaký hluk; nakonec pochopil, že je to chvění listí stromů na náměstí. V nejhorším mohla být vůně zezdola srovnávána s vůní jednoho malého baru v Cannes, kde vedl kdysi pátrání. Patřil velmi tlusté ženě a prožíval tam lenošivé hodiny.
Vůně pokoje se nepodobala ničemu. Copak to mají v matracích? Nejsou to jako v Bretani mořské chaluhy, které vydávají jódovou vůni moře? Také jiní lidé spali před ním v posteli a na chvilku si myslel, že cítí vůni oleje, jakým si potírají ženy tělo před sluněním. Těžce se otočil. Bylo to nejméně podesáté; někdo ještě otevíral dveře, přecházel po chodbě a vstoupil na záchod. To nebylo nic zvláštního, ale jemu se zdálo, že po chodbě chodí mnohem více lidí, než kolik jich bydlí v domě. Dal se do počítání lidí Archy. Paul a jeho žena spali nad jeho hlavou, v mansardě, kam vedl žebřík. Pokud jde o Žožo, nevěděl, kde spává. Každopádně pro ní nebyl pokoj v patře. Ona měla také svou vůni. Částečně to byla vůně oleje z vlasů, částečně vůně těla a šatů. Bylo to současně temné i pikantní, ne nepříjemné. Když s ním mluvila, ta vůně jej rozptylovala.
Ještě jeden případ, kdy mohl pan Pyke věřit, že Maigret podvádí. Komisař vystoupil po obědě na chvilku do svého pokoje, aby si umyl ruce a vyčistil zuby. Nechal dveře otevřené a aniž by byl slyšel šoupání kroků po podlaze, objevila se v nich Žožo. Kolik jí je asi let? Šestnáct, dvacet? Měla takový obdivný i ustrašený pohled, jaký mají chlapci, co přicházejí vyžebrat autogram k postranním východům z divadel. Maigret na ni dělal dojem, protože byl slavný.
„Chceš mi něco říci, maličká?“
Zavřela za sebou dveře, což neměl příliš rád. Nikdy se neví, co si o tom budou lidé myslet. Nezapomínal, že Angličan byl v domě.
„To je kvůli Marcel inovi,“ tvrdila se začervenáním. „Mluvil se mnou jednou odpoledne, když byl nalitý a držel siestu na lavici kavárny.“
Hleďme! Před chvilkou, když byla Archa prázdná, viděl někoho nataženého na té lavičce, hlavu přikrytou novinami, jak si užíval krátkého spánku. Bylo to zřejmě zdravé místo. Buď jak buď, je to podivný dům. Co se týče té vůně…
„Myslela jsem, že by vám to mohlo pomoci. Řekl mi, že kdyby chtěl, mohl by mít takhle velikánskou hromadu.“
„Hromadu čeho?“
„Samozřejmě prachů.“
„Je to dlouho?“
„Myslím, že dva dny předtím, než se to stalo.“
„Nikdo jiný nebyl v kavárně?“
„Byla jsem tam sama, leštila jsem pult.“
„Mluvila jste o tom s někým?“
„Myslím, že ne.“
„Neříkal nic jiného?“
„Jenom: Co s tím balíkem budu dělat, má malá Žožo? Je tu tak dobře.“
„Nikdy se vám nedvořil?“
„Ne.“
„A ostatní?“
„Téměř všichni.“
„Když tady byla Ginetta – neboť přicházela skoro každý měsíc, pravda? – nechodil se za ní podívat do pokoje?“
„Určitě ne. Byl k ní velmi uctivý.“
„Dá se s vámi mluvit jako s dospělou, Žožo?“
„Je mi devatenáct, víte?“
„Dobře. Měl Marcel in čas od času styk s nějakými ženami?“
„Ovšem.“
„Na ostrově?“
„Napřed s Ninou. To je moje sestřenice. Dělá to s každým. Zdá se, že se v tom nedá nic dělat.“
„Na lodi?“
„Kdekoliv. Potom s vdovou Lambertovou, která má kavárničku na druhé straně náměstí. Chodil k ní na noc. Když ulovil dravé ryby, nosil jí je. Předpokládám, že když už je…
