Kapitola devátá
KOŇAK NAPOLEON
Kvůli staré dámě bylo opět třeba mlčet, nebo spíše mluvit jen o věcech, které neměly žádnou souvislost s tím, co je znepokojovalo, a tak se toho večera mluvilo o vaření, zvláště o způsobu, jak připravit zajíce a la royale.
Paní Chabotová udělala opět větrníky a Maigret jich snědl se sebezapřením pět, nespouštěje oči z ručiček starých hodin.
V půl deváté se ještě nic nestalo.
„Máš dost času. Objednal jsem taxi, které se napřed zastaví v hotelu pro tvoje zavazadla.“
„Musím tam ale stejně zajít zaplatit účet“
„Telefonoval jsem jim, aby to dali na můj účet. To tě odnaučí nebydlet u nás, když jednou za dvacet let ráčíš zavítat do Fontenay.“
Donesli jim kávu, koňak. Přijal doutník, protože to patřilo k tradici a protože přítelovu matku by mrzelo, kdyby ho odmítl.
Bylo za pět minut devět, vůz přede dveřmi a šofér čekal, když konečně zazvonil telefon. Chabot se k němu vrhl, zvedl sluchátko:
„To jsem já, ano... Jakže?... Je mrtev? Neslyším vás, Férone... Nekřičte tolik... Ano... Přijdu okamžitě... Ať ho převezou do nemocnice, to se rozumí...“
Obrátil se k Maigretovi:
„Musím jit okamžitě tam nahoru. Je naprosto nutné, abys jel dnes v noci?“
„Naprosto.“
„Nebudu tě moci doprovodit na nádraží.“
Kvůli matce víc neřekl, popadl klobouk a svrchník. Až na chodníku zašeptal:
„U Vernouxe došlo k strašlivému výstupu, Hubert Vernoux, namol opilý, začal rozbíjet všechno ve svém pokoji a nakonec, zuřivostí bez sebe, si podřezal břitvou zápěstí.“
Komisařův klid ho překvapil.
„Není mrtvý,“ pokračoval Chabot.
„Já vím.“
„Jak to, že to víš?“
„Protože tihle lidé nespáchají sebevraždu.“
„Ale jeho syn...“
„Pojď. Čekají na tebe.“
Na nádraží bylo pět minut. Maigret přistoupil k taxíku.
„Máme nejvyšší čas,“ řekl šofér.
Komisař se obrátil naposledy k příteli, který vypadal uprostřed chodníku opuštěně.
„Napíšeš mi.“
Byla to monotónní cesta. Na dvou či třech nádražích Maigret vystoupil z vlaku, aby si vypil skleničku alkoholu, a nakonec usnul, vnímaje nejasně při každém zastavení volání přednosty stanice a skřípění vozíků.
Dojel do Paříže za rozbřesku a taxi ho zavezlo domů, kde se zdola usmál do otevřeného okna. Žena ho čekala na chodbě u dveří.
„Nejsi moc unavený? Spal jsi trošku?“
Vypil tři velké šálky kávy, než se trochu vzpamatoval:
„Vykoupeš se?“
Samozřejmě že se vykoupe! Bylo dobré slyšet opět paní Maigretovou, cítit vůni bytu a vidět nábytek i věci na svém místě.
„Nerozuměla jsem dobře tomu, cos mi říkal po telefonu. Zabýval ses nějakým případem?“
„Je uzavřený.“
„Co to bylo?“
„Chlapík, který se nedokázal smířit s prohrou.“
„Nechápu.“
„To nevadí. Jsou lidé, kteří jsou schopni provádět nevímco, než aby se skutáleli po svahu.“
„Musíš vědět, co povídáš,“ podotkla filozoficky a pustila to z hlavy. V půl desáté ho v šéfově kanceláři informovali o zmizení senátorovy dcery. Byla to ošklivá historka o schůzkách v jednom sklepě za zavřenými dveřmi, kde se odehrávaly více méně orgie a holdovalo omamným drogám.
„Je téměř jisté, že neodešla z vlastní vůle, a je malá pravděpodobnost, že byla unesena. Nejpravděpodobnější je, že podlehla příliš silné dávce drogy a že její přátelé propadli panice a mrtvolu ukryli.“
Maigret si opsal seznam jmen, adres.
„Lucas jich už pár vyslechl. Doposud se nikdo nerozhodl promluvit.“
Nebylo to jeho řemeslo, přimět lidi, aby mluvili?
„Měl jste se dobře?“
„Kde to?“
„V Bordeaux?“
„Celý čas pršelo.“
Nemluvil o Fontenay. Po tři dny, které strávil zpovídáním mladých hlupáků, kteří si o sobě myslili, jak jsou chytří, neměl čas na to ani pomyslet.
Potom našel v poště dopis s razítkem z Fontenay-le-Comte. Z novin už znal zhruba celý závěr případu. Chabot, svým úhledným, sevřeným písmem, trochu ostrým, které by bylo možno pokládat za ženské, mu sděloval podrobnosti:
V jistém okamžiku, chvíli po tvém odchodu z Rabelaisovy ulice, vklouzl do sklepa a Arsene ho viděl vyjít s lahví koňaku Napoleon, kterou opatrovala rodina Courçonových už po dvě generace. Maigret s…
