Kapitola pátá
PARTIE BRIDŽE
Když ve čtvrt na devět vyšli z domu v Clemenceauově ulici, málem couvli zpátky, tak je překvapil klid a ticho, které je náhle obklopilo.
K páté hodině odpoledne se nebe zatmělo jako při Ukřižování a po celém městě musili rozsvítit světla. Ozvalo se dvojí zarachocení hromu, krátké, ohlušující, a z mračen se vysypal ne déšť, ale kroupy, bylo vidět, jak chodci mizí jako smeteni smrští, a na dlažbě poskakovaly bílé kuličky jako pingpongové míčky.
Maigret, který byl v té chvíli v kavárně U pošty, vstal jako všichni; postavit se k oknu a díval se do ulice, jako se díváme na ohňostroj.
Ted bylo po všem a člověka mátlo, že neslyší ani déšť, ani vítr, že kráčí nehybným vzduchem, a že když zvedne hlavu, vidí mezi střechami hvězdy.
Snad kvůli tichu, které rušil jen klapot jejich kroků, kráčeli mlčky vzhůru ulicí k náměstí Viete. Přímo na rohu náměstí přešli okolo muže, který se skrýval ve stínu, bez pohnutí, s bílou páskou na kabátě a s obuškem v ruce, a sledoval je mlčky očima.
O pár kroků dál otevřel Maigret ústa, aby se přítele na něco zeptal, ten jeho otázku tušil a vysvětlil tlumeně:
„Chvilku předtím, než jsem odešel z kanceláře, telefonoval mi komisař. Pekli to už od včerejška. Dnes ráno roznesli kluci pozvánky do schránek. V šest hodin byla schůze a ustavili výbor bdělosti.“
Ustavení se samosebou nevztahovalo na kluky, ale na nepřátelské elementy ve městě. Chabot dodal:
„Nemůžeme jim v tom zabránit“
Přímo před domem Vernouxových v Rabelaisově ulici postávali na chodníku tři další muži s páskami a dívali se na ně. Nepřecházeli sem a tam, stáli na místě jako na stráži, a vypadalo to, jako by na ně čekali a chtěli jim snad zabránit ve vstupu do domu. Maigretovi se zdálo, že v tom nejmenším z těch tří poznává hubenou postavičku učitele Chaluse. Bylo to dost působivé. Chabot zaváhal, má-li přistoupit ke dveřím, patrně by byl radši šel dál. Nezavánělo to ještě vzpourou ani nepokojem, ale bylo to poprvé, co se setkali s tak hmatatelným projevem nespokojenosti lidu.
Navenek klidný, velmi důstojný, ne bez jisté vznešenosti, vyšetřující soudce nakonec vystoupil po schodech a nadzvedl klepátko na dveřích.
Za ním se neozvalo jediné zašeptání, jediný žert. Stále bez hnutí tři muži pozorovali jejich počínání. Zvuk klepátka se rozlehl uvnitř domu jako v kostele. Okamžitě, jako by byl na něj čekal, správce domu zaharašil řetězy a závorami a uvítal je tichou úklonou.
Obvykle to asi neprobíhalo tímto způsobem, protože Julien Chabot na prahu salónu zaváhal, zalitoval možná, že přišel.
V místnosti, jež měla rozměry tanečního sálu, svítil veliký kříšťálový lustr, další lampy zářily na stolech, a bylo tu dost křesel pro čtyřicet lidí, rozestavených na nejrůznějších místech a okolo krbu. Byl tu však jediný člověk, v nejvzdálenějším koutě místnosti, Hubert Vernoux, s bílými hedvábnými vlasy, který se vynořil z obrovského křesla Ludvíka XIII. a šel jim v ústrety s napřaženou rukou.
„Říkal jsem vám včera ve vlaku, že mě přijdete navštívit, pane Maigrete. Telefonoval jsem ostatně dneska našemu příteli Chabotovi, abych se ujistil, že vás přivede.“
Byl v černém a jeho oblek se podobal tak trochu smokingu, na prsou mu visel na stužce monokl.
„Rodina tu bude za okamžik. Nechápu, proč tu ještě nejsou.“
V slabém osvětlení vlaku ho Maigret špatně viděl. Tady mu připadal starší. Když procházel salónem, měla jeho chůze onu mechanickou strnulost lidí postižených artritidou, jejichž pohyby jako by řídily pružiny. Obličej měl opuchlý, takřka umělého růžového zabarvení. Pročpak se komisaři vtíralo pomyšlení na zestárlého herce, který se nutí vystupovat dál ve své roli a žije v hrůze, že si diváci všimnou, že je napůl mrtvý?
„Musím jim vzkázat, že jste tady.“
Zazvonil a řekl správci:
„Podívejte se, jestli je už paní hotova. Upozorněte také slečnu Lucile, doktora a paní...“
Něco nebylo v pořádku. Byl rozhněvaný na rodinu, že tu nejsou. Aby ho uklidnil, řekl Chabot, dívaje se na tři stolky připravené k bridži:
„Př…
