KAPITOLA PÁTÁ
o dámě, která si na živobytí vydělává ruletou, o staré panně, která musí všechno vyklopit, a o jedné uličnici, schované pod postelí.
Dvakrát nebo dokonce třikrát toho odpoledne zvedl Maigret oči od papírů a podíval se na oblohu; a protože byla Čisté modrá, mráčky měly zlaté třásně a střechy byly zalité sluncem, s povzdechem přerušil práci a šel otevřít okno.
Pokaždé měl sotva čas vrátit se na místo a s gustem potáhnout z dýmky, která na jaře chutnala zase nějak jinak, když papíry začaly šustit, zvedly se a rozletěly se po místnosti. Tam nahoře se mezitím bílé mraky změnily na modrošedé a spustil se déšť, bušil do okenních parapetů, lidé na mostě SaintMichel šli najednou rychleji jako ve starých němých filmech a ženy si držely sukně.
Podruhé nepadal déšť, ale kroupy, odskakovaly jako ping pongové míčky, a když opět zavřel okno, našel jich pár uprostřed místnosti.
Jestlipak je Lognon pořád ještě venku a se zasmušilým pohledem a ušima sklopenýma jako honící pes sleduje bůhsuď jakou stopu v davu? Možné to je. Je to dokonce pravděpodobné. Netelefonoval. Nikdy s sebou nenosil deštník. A nepatřil k lidem, kteří se vtisknou mezi ostatní do výklenku vrat a počkají, až se déšť přežene; právě naopak, ten jistě zakoušel přímo hořkou rozkoš nad tím, že promoká až na kůži a v největší plískanici rázuje po chodníku úplně sám, oběť nespravedlnosti a vlastní svědomitosti.
Janvier se vrátil kolem třetí s malou špičkou. Takhle ho viděl zřídkakdy, oči mu neobvykle svítily a hlas zněl veseleji.
„A je to, šéfe!“
„Co je?“
Když ho tak člověk poslouchal, moh mít dojem, že našel to děvče živé.
„Měl jste pravdu.“
„Vyjádři se jasně.“
„Byl jsem ve všech barech a ve všech kavárnách.“
„To vidím.“
„Zastavila se teprve na rohu ulice Caumartin a ulice Saint Lazare. Číšník, který ji obsluhoval, se jmenuje Eugěne.
Je plešatý, bydlí v BéconlesBruyéres a má dceru přibližné stejně starou, jako je ta mrtvá.“
Janvier zamáčkl cigaretu v popelníku a zapálil si jinou.
„Přišla asi v půl jedenácté a sedla si do rohu nedaleko pokladny. Zřejmě jí bylo zima a objednala si grog. Později, když jí ho Eugěne přinesl, požádala o telefonní známku. Zašla do kabiny. Vyšla téměř okamžitě. A od té chvíle skoro až do půlnoci se nejméně desetkrát pokusila někoho dovolat.“
„Kolik grogů vypila?“
„Tři. Co chvíli se vracela do kabiny a vytáčela číslo.“
„Dovolala se nakonec?“
„Eugěne neví. Čekal pokaždé, že se dá do pláče, ale neudělala to. Jednu chvíli se pokusil zapříst rozhovor, ale dívala se na něho beze slova. Vidíte, jak to všechno vychází. Z toho krámu v ulici Douai vyšla po desáté. Měla čas dojít pěšky do ulice Caumartin. Tam se usadila v kavárně a pokoušela se někam dovolat až do chvíle, kdy se vydala do Romea. Tři grogy na mladé děvče, to není špatný výkon. Určitě byla trochu nalíznutá.“
„A v kabelce jí nezbyly už vůbec žádné peníze,“ podotkl Maigret.
„Na to jsem nepomyslel. Ale je to tak. Co mám dělat dál?“
„Nemáš nic na práci?“
„Jen běžné věci.“
Ted byl také skloněn nad psacím stolem a nepochybně litoval, že jeho pochůzka nebyla delší. Maigret listoval spisy, dělal si poznámky, občas zavolal do jiného oddělení. Blížila se pátá, když do jeho kanceláře vstoupil Priol et. Ještě než si sedl, zeptal se:
„Neruším?“
„Vůbec ne. Likviduji staré případy.“
„Ty znáš Luciena, toho mého inspektora, co bydlí pár kroků od vás?“
, Maigret se na něho nejasně upamatoval. Byl to malý tlouštík s velice černým porostem a jeho žena měla obchod léčivými bylinami v ulici CheminVert. Maigret ho vídal hlavně v létě na prahu krámu, když šel se ženou na večeři k doktoru Pardonovi.
„Před čtvrthodinkou jsem Lucienovi položil pro každý případ stejnou otázku jako všem svým lidem.“
„O Jeanine Armenieuové?“
„Ano. Koukal na mě, a vraštil čelo.
,To je zajímavé, povídá. ,Moje žena o ní zrovna při obědě mluvila. Ale moc jsem ji neposlouchal. Počkejte. Pokusím se zopakovat, co říkala Pamatuješ na tu hezkou rusovlásku s krásnými ňadry, co bydlela vedle v domě? Teď …
