KAPITOLA DEVÁTÁ
v níž se ukazuje, se schody mohou sehrát důležitou úlohu, a v níž dámská kabelka sehraje roli ještě větší
Maigret potáhl několikrát z dýmky a mlčky se díval na Alberta. Dalo by se říci, že pokud si dával na čas, jednal jako herec, který chce dodat větší váhy svým slovům. V každém případě nešlo o žádné šarlatánství. Po pravdě řečeno barmanovu tvář příliš nevnímal. Myslel na Louisů Laboineovou. Po celou tu dobu, kterou strávil mlčky v baru v ulici Etoile, zatímco Janvier dole telefonoval, pokoušel se představit si ji, jak vchází do baru plného hostů v těch ubohých večerních šatech a sametové pláštěnce, která jí nepadla.
„Heleď,“ vzdychl nakonec, „na první pohled je tvá výpověď dokonalá, snad až příliš dokonalá, takže bych jí byl uvěřil, kdybych to děvče neznal.“
Překvapený Albert se zeptal proti své vůli:
„Vy jste ji znal?“
„Nakonec jsem ji poznal docela dobře.“
Ještě teď, jak mluvil, si ji představil schovanou pod postelí slečny Poréové a potom, později, v hádce s Jeanine Armenieuovou v bytě v ulici Ponthieu. Dovedl si ji představit v ubohém pokojíku v ulici ďAboukir a před obchodem Magenta ve větru na chodníku.
Byl by mohl opakovat každou větu, kterou o ní řekla domovnice a vdova Crémieuxová. Viděl, jak vchází k Maximovi, a stejně tak ji viděl o měsíc později, jak se v Romeu proplétá davem svatebních hostů.
„Tak především je naprosto nepravděpodobné, že by si sedla na barovou stoličku.“
Cítila přece, že tam není na svém místě, že se na ni všichni dívají a na první pohled vidí, že má vypůjčené sáty.
„A i kdyby si sedla, neobjednala by si skleničku martini. Udělal jsi tu chybu, že jsi ji bral jako kteroukoli ze svých zákaznic, a když jsem se tě zeptal, co si objednala, řekl jsi automaticky:
,Martini.“
„Nepila vůbec nic,“ připustil Albert.
„A taky nešla do suterénu, aby si tam přečetla dopis. Jak je to běžné v barech, kam chodí štamgasti, nad schodištěm není žádný nápis. A i kdyby tam byl, pochybuji, že by sebrala odvahu projít za zády dvaceti hostů, kteří byli většinou přiopilí.
A pak, noviny neuveřejnily všechny poznatky získané pitvou. Napsaly prostě, že v žaludku mrtvé byl nalezen alkohol, ale neupřesnily, že se jednalo o rum. Jenomže martini, to je gin a vermut.“
Maigret nemluvil vítězoslavně, snad proto, že myšlenkami byl stále u Louisy. Mluvil polohlasem, jakoby pro sebe.
„Vážně jsi jí předal ten dopis?“
„Předal jsem jí dopis.“
„Přesněji řečeno předal jsi jí obálku.“
„Ano.“
„A v ní čistý papír?“
„Ano.“
„Kdy jsi otevřel ten pravý dopis?“
„Když jsem měl jistotu, že Jimmy odletěl do Spojených států.“
„Dal jsi ho sledovat až do Orly?“
„Ano.“
„Proč? Ještě jsi nevěděl, o co jde.“
„Chlap, co vyleze z kriminálu a dá si tu práci, že přeletí oceán, aby nějaké holce vyřídil vzkaz, k tomu musí mít moc závažný důvod.“
„Nechal sis ten dopis?“
„Zničil jsem ho.“
Maigret mu to věřil, byl přesvědčen, že Albert se už nebude namáhat lhaním.
„Co bylo v tom dopise?“
„Něco na ten způsob: ,Až dosud jsem se o tebe asi moc nestaral, ale jednoho dne se dozvíš, že to tak bylo pro tebe lepší. Až ti to řeknou, nesuď mě moc přísně. Každý si zvolí svou cestu, často ne věku, kdy nemá ještě dost soudnosti, a potom je už pozdě.
Osobě, která ti předá tento dopis, můžeš plně důvěřovat. Až jej dostaneš, budu už mrtev. Netruchli pro mne, jsem ve věku, kdy se odchází.
Utěšuje mě pomyšlení, že do budoucnosti budeš zajištěna. Jak budeš moct, požádej o cestovní pas do Spojených států,. Brooklyn je předměstí New Yorku, mSná že to víš ze školy. Na adrese, kterou připojuji, najdeš polského krejčíka jménem.“
Albert se odmlčel. Maigret mu pokynul, aby pokračoval.
„Nevzpomínám si.“
„Ale ano.“
„Tak dobrá!,.. .jménem Lukasek. Vyhledej ho. Ukážeš mu pas a on ti vyplatí určitou částku v bankovkách.“
„To je všechno?“
„Byly tam ještě tři čtyři sentimentální věty, ty jsem si nezapamatoval.“
„Adresu znáš?“
„Ano. 37. ulice, číslo 1214.“
„S kým jsi se spolčil?“
Albert byl opět v pokušení mlčet. Ale Maigretův pohl…
