Žít, abych mohl vyprávět (Gabriel García Márquez)

Život v houpací síti

Nositel Nobelovy ceny z roku 1982 spisovatel a novinář Gabriel García Márquez ve svých románech velmi úspěšně rozvinul styl, ve kterém jsou reálné události líčeny pomocí snových a exotických obrazů. Označení magický realismus by sice sedělo už prastaré Šeherezádě, ale patentovala si ho až silná latinskoamerická literární generace 60. let v čele s Márquezem. Jeho postavy zavěšené v houpacích sítích a žijící v jakémsi mýtickém bezčasí či exotická místa jako zmíněné Macondo byly ve své době osvěžujícím literárním objevem. Jak ale sílila Márquezova pozice na trhu, začaly jeho vynálezy ztrácet na výjimečnosti a poselství magického snu se stalo notně vyčpělým trikem, který se nedá opakovat donekonečna. Každá další kniha sice potvrdila neutuchající věrnost čtenářů, ale také obavy kritiků, že Márquez nemá co říct. Jeho zatím poslední dílo Žít, abych mohl vyprávět tak např. přední polská latinoamerikanistka Nina Pluta shrnula lapidárně: "Je to definitivní epigon sebe sama."

Márquez začíná své monumentální vzpomínání, které by mělo mít v konečné podobě tři díly, hledáním rozhodujícího kroku v životě. Příležitost přestat předstírat studium práv a oznámit rodině nezvratné rozhodnutí stát se spisovatelem se Gabrielovi naskýtá při společné cestě s matkou do města Aracataca. Už během klíčové iniciační výpravy ovšem začíná jeho vyprávění sklouzávat do důvěrně známých magicko-reálných a rozvláčných postupů. Márquez, který podle vlastních slov "jako každý spisovatel píše jen jednu knihu, i když vychází v mnoha svazcích a pod různými názvy", se zkrátka svého kréda drží i v pamětech. Přízraky rodiny Buendíů ze Sto roků samoty, houpací sítě, mýticky strnulý čas - to všechno důvěrně otřepané se znova rodí už na prvních stranách. Novinkou jsou však introspekce do dětství malého Gabita, který už jako batole jasnozřivě tušil, že se stane literátem: "Vzpomněl jsem si sám na sebe, jak v dupačkách s modrými kvítky, které jsem měl na sobě poprvé, hlasitě pláču, aby mi někdo přišel sundat pokakané plínky... nešlo o hygienickou předpojatost, nýbrž o estetické zábrany, a podle toho, jak mi to utkvělo v paměti, se domnívám, že to byl můj první zážitek jako spisovatele." S podobnou autostylizací se ohlíží i za svou pubertou: v líčení trampot šviháka, "který spíš z nouze než ze záliby o dvacet let předstihl módu: ježatý knírek, rozcuchané vlasy, džínsy, ztřeštěné květované košile a sandály, jaké nosí poutníci", jako by Márquez opisoval z kolektivní paměti, ve které je uloženo, že spisovatel na gymnáziu propadá z matematiky, inspiraci hledá v bordelu a nemá ani centavo.

Postupně, jak ve třiadvacetiletém hltači knih všeho druhu dozrává vědomí, že chce doopravdy psát, začíná přispívat do nejrůznějších kolumbijských novin. V karibských zapadákovech Cartageně a Barranquille se však platí tak mizerně, že se Gabo, jak ho překřtí kolegové, rozhodne zkusit štěstí v hlavním městě Bogotě - v uznávaném večerníku El Espectador. Na úpatí And vane v ulicích ledový vítr a houpací sítě se nevešly do kufru, takže čtenář se tu dočká nejzajímavějších pasáží spisovatelových vzpomínek: místo magického rozvláčna se objevují kapitoly plné historicky cenných postřehů o kolumbijských státních převratech, kořenech guerilly i dobovém literárním dění. Jak ale v Bogotě klesá teplota, rytmus vyprávění dostává znovu studenou sprchu. Gabo se stává reportérem a reportáž považuje nejen za "špičkový žánr nejlepšího řemesla na světě", ale také za literární útvar. Prochází adrenalinovým výcvikem pod vedením zkušených editorů a nezoufá si, ani když jsou jeho výtvory věšeny na tzv. Zeď hanby, plné červených oprav. Dobře ví, že úspěch přijde. Svou sérií o příhodách trosečníka z torpédoborce Caldas pak dokáže zvednout náklad liberálního listu, v metropoli se však stupňuje politické násilí konzervativců a levicově orientovaný Márquez je raději uklizen na konferenci do Ženevy. První díl pamětí končí mistr reportér návnadou, za kterou by se nemusel stydět ani scenárista Esmeraldy. V letadle napíše vysněné dívce Mercedes dopis s pohrůžkou, že když mu slečna v zelených šatech neodpoví, už se do Kolumbie nevrátí. V hotelu nachází odpověď. Jakou? To se dozvíme příště.

Velkoměsta bez magie

Kolumbijský nestor vytvářející léta mýtus o Latinské Americe nám v prvním díle své autobiografie servíruje stejným způsobem mýtus sebe sama. Je vším, čím jen může být: batoletem s věšteckými sny, zázračným žákem základní školy, gymnaziálním prokletým básníkem, nadaným zpěvákem boler, hráčem na pětistrunnou kytaru, milovníkem žen, agresivním novinářem a konečně a jedině - slavným spisovatelem. Není ani třeba znát Márquezovy samolibé rozhovory v tisku či jeho otevřenou podporu Fidela Castra, abychom pochopili, že k upřímnosti má spisovatelovo vzpomínání daleko. Zatímco Gabo kraluje svému exotickému snu, ve velkoměstských džunglích, jako je Lima, Mexico City či Santiago de Chile, pod bledými neony McDonal's dnes sedávají a spisují své sžíravé romány plné násilí, šílenství a depresivního humoru spisovatelé, kteří si ironicky říkají přesmyčkou Márquezova bájného místa generace McOndo. V knihách třicátníků Jaimeho Baylyho, Alberta Fugueta či Jorge Volpiho se Latinská Amerika houpacích sítí proměnila v peklo drog a betonu. Otřepaný sen lidového barda Márqueze je ale pro mnoho čtenářů i nakladatelů stále mnohem lákavější variantou než současná latinskoamerická noční můra.

Markéta Pilátová, Respekt 8/2004

— 1 —

---

„Život není to, co člověk prožil, ale co si z něj pamatuje a jak si to pamatuje, aby o tom mohl vyprávět.“

motto knihy

— 2 —

---

„Až do let dospívání se paměť upírá spíš do budoucnosti než na minulost, takže mé vzpomínky na městečko, kde jsem se narodil, ještě nezkrášluje žádný stesk. Pamatuji si je takové, jaké bylo: dobré místo k životu, kde se všichni navzájem znali, na břehu řeky, jejíž průzračné vody se hnaly řečištěm plným ohlazených kamenů, bílých a velikých jako předvěká vejce. Za soumraku, a zvlášť v prosinci, když skončily deště a vzduch se třpytil jako démanty, bělostné štíty pohoří Santa Marta jako by se přibližovaly až k banánovým plantážím na protějším břehu. Odtamtud jsme vídali indiány Arhuaky, jak putují v řadách jako mravenci po úzkých horských římsách, se žoky zázvoru na zádech, a žvýkají kuličky koky, aby si trochu zpříjemnili život. Jako chlapci jsme si tenkrát představovali, jak děláme koule z věčného sněhu a hrajeme si na válku v rozpálených ulicích; vedro bylo tak neuvěřitelné, obzvlášť po poledni, že dospělí si na ně stěžovali, jako by je denně znovu zaskočilo. Od svého narození jsem neustále slýchal, že tábory i železniční tratě United Fruit Company stavěli v noci, poněvadž ve dne se nářadí rozžhavené sluncem vůbec nedalo vzít do ruky.“

— 3 —

---

„‚Vždyť už jsme na nádraží!‘ vykřikla matka. ‚Jak se to všecko změnilo, když už ani na vlak nikdo nečeká.‘

To už lokomotiva přestala hvízdat, zpomalila a pak se s dlouhým zasténáním zastavila. První, co na mě zapůsobilo, bylo ticho; bylo až hmatatelné, a dokázal bych je i se zavázanýma očima rozpoznat mezi všemi jinými. Vedro tak sálalo, že jsme všecko viděli jako přes vlnité sklo. Kam až jsme dohlédli, vůbec nic nenasvědčovalo, že by tu kdy žili lidé, a všecko pokrýval lehký nános rozpáleného prachu. Matka zůstala ještě několik minut sedět, hleděla na vylidněné městečko a opuštěné ulice, a nakonec zděšeně pronesla:

‚Můj ty Bože!‘

To bylo jediné, co řekla, než vystoupila.

Dokud tam vlak ještě stál, měl jsem pocit, že nejsme úplně sami; ale když se znovu rozjel, s náhlým a srdceryvným hvizdem, zůstali jsme úplně opuštění na pospas žhoucímu slunci, a padla na nás celá tíže, která tu všude vládla, nikdo z nás však neřekl ani slovo. Stará dřevěná nádražní budova se střechou ze zinkového plechu a s balkonem přes celé průčelí vypadala jako tropické vydání nádraží, jaká jsme vídali ve filmech z Divokého západu. Prošli jsme po opuštěné stanici, kde už dlaždice začínaly praskat, jak skrz ně prorůstala tráva, a pohroužili jsme se do nehnutého, rozpáleného světa poledního odpočinku, i když jsme se snažili najít pod mandlovníky aspoň trochu stínu.

Už od dětství jsem nesnášel ony nehybné hodiny. V obchodech, na úřadech i ve školách ve dvanáct hodin zavírali a znovu otevřeli až chvilku před třetí. Uvnitř domů zavládla otupělá malátnost, někde tak nesnesitelná, že si pověsili rohože na dvůr nebo si vynesli stoličky pod mandlovníky a spali vsedě přímo na ulici. Otevřený zůstal jen hotel naproti nádraží i s výčepem a s kulečníkovým sálem, a telegrafní úřad vzadu za kostelem. Všecko bylo stejné jako v mých vzpomínkách, ale ještě menší a ubožejší, a vichřice osudu všecko nenapravitelně zpustošila: tytéž sešlé domy, zrezivělé střechy ze zinkového plechu, hlavní ulice se zbytky žulových laviček a smutnými mandlovníky, to všecko přeměněné oním neviditelným rozpáleným prachem, jenž mátl zrak a spaloval kůži. Ze soukromého ráje banánové společnosti na opačné straně trati, teď už bez drátěného plotu nabitého elektrickým proudem, zůstala jen rozlehlá křovinatá poustka, kde už nerostly palmy, s pobořenými domy uprostřed vlčích máků a troskami vyhořelé nemocnice. Nebyly tu jediné dveře, jediná puklina ve zdi nebo stopa po přítomnosti lidí, které by ve mně nevzbouzely pocit něčeho nadpřirozeného.“

— 4 —

---

„Doktor Alfredo Barboza, starší než všichni ostatní lidé a všechna stará zvířata na souši i ve vodě, ležel na zádech ve své věčné visuté námořnické rohoži, bez bot a ve svém pověstném pyžamu z režného plátna, které spíš připomínalo hábity kajícníků. Díval se soustředěně do stropu, ale když nás uslyšel ve dveřích, otočil hlavu a upřel na nás své jasné žluté oči, až poznal mou matku.

‚Vždyť je to Luisa Santiaga!‘ vykřikl.

Naráz se na mě podíval a usmál se přitom, jako by byl můj dědeček.

‚Tak ty jsi ten slavný Gabito,‘ řekl. ‚Co studuješ?‘

Zakryl jsem své rozpaky ohromujícím výčtem svých studií: gymnázium s maturitou a s dobrými známkami na státní internátní škole, a pak dva roky a několik měsíců, kdy jsem sem tam zašel na právnickou fakultu a přitom jsem zkoušel psát do novin. Matka mě poslouchala také, a okamžitě se pokusila získat doktorovu podporu.

‚Jen si to představte, kmotře,‘ řekla, ‚chce se stát spisovatelem.‘

Doktorovi se rozzářily oči.

‚Ale to je úžasné, kmotro!‘ řekl. ‚To je dar z nebes.‘ Pak se otočil ke mně: ‚Co píšeš, básně?‘

‚Román a povídky,‘ přiznal jsem. V tu chvíli ve mně byla malá dušička.

Po pravdě jsem se v tu chvíli, ve čtyřicetistupňových horečkách, do nichž mě přiváděly ságy z Mississippi, začínal na naši regionální literaturu dívat poněkud svrchu. Vyprávěl jsem mu o ‚Žirafě‘, své každodenní poznámce v deníku El Heraldo, a předeslal jsem mu i novinku, že v nejbližší době hodláme vydávat časopis, do kterého vkládáme velké naděje; bude se jmenovat Crónica.

Doktor si mne chvíli zkoumavě prohlížel.

‚Nevím, jak píšeš,‘ řekl, ‚ale mluvíš už jako spisovatel.‘

Matka mu kvapně vysvětlila, jak to doopravdy je: nemají nic proti tomu, abych byl spisovatelem, pokud si ovšem udělám nějakou vysokou školu, abych měl základ do života.

‚Nejhorší je,‘ řekla, ‚že přestal studovat práva po všem, co jsme museli obětovat, abychom ho tam uživili.‘

Doktor v tom naopak spatřoval ten nejlepší důkaz vnitřního nutkání, které přemůže všecko, co se mu postaví do cesty, a dokáže přemoci dokonce i lásku; obzvlášť pak předurčení umělce, nejtajemnějšího ze všech, kterému člověk zasvětí celý život, aniž by od něj něco očekával.

‚Takoví lidé už to mají v sobě od chvíle, kdy se narodí, a stavět se proti tomu je pro zdraví to nejhorší,‘ prohlásil, a skončil s okouzlujícím úsměvem nenapravitelného zednáře: ‚Takové nejspíš je i předurčení ke kněžské dráze.‘

Jenom jsem žasl, jakým způsobem vyjádřil to, co já bych nikdy nedokázal. Na matku to zřejmě zapůsobilo stejně, poněvadž se na mě ještě chvíli mlčky dívala a pak se poddala osudu.

— 5 —

---

„Nikdy jsem si dědečka a babičku nedokázal představit v jiném věku, než jak mi utkvěli ve vzpomínkách z té doby: v témž věku, kdy je na prahu stáří zvěčnili na fotografiích, a ty se pak vybledlejší a vybledlejší předávaly přes čtyři početné generace, až se z toho stal jakýsi rodový obřad. Především fotky babičky Tranquiliny, nejdůvěřivější ženy, kterou jsem v životě poznal a kterou vždycky znovu děsily záhady, jež jí přinášel každodenní život. Usilovala zpříjemnit si své povinnosti tím, že co nejhlasitěji zpívala staré zamilované písně, naráz je však přerušovala svým válečným křikem, kterým čelívala nelítostnému osudu:

‚Rodičko Boží přečistá!‘

Viděla totiž, že se houpací židle houpají samy od sebe, že do ložnic šestinedělek pronikl strašák horečky omladnic, vůně jasmínů ze zahrady že je jako neviditelný přelud, tkanička jen tak odhozená na zem se zkroutila do tvaru čísel, která mohla znamenat hlavní výhru v loterii, a do jídelny zabloudil pták bez očí a dokázaly ho vyhnat jen zpěvem Magnificat. Věřila, že pomocí tajných kódů je s to rozluštit, o kom se zpívá v písních, které se k nám dostávaly z Provincie, a kde se odehrávají. Představovala si neštěstí, ke kterým dřív nebo později dojde, a věděla předem, kdo přijede z Riohachy v bílém klobouku nebo zase z Manaure s kolikou, která se dala vyléčit jedině supí žlučí, poněvadž byla nejen věštkyní z povolání, ale potajmu i mastičkářkou.

Měla velice svérázný způsob výkladu vlastních i cizích snů, podle nichž se řídilo každodenní počínání každého z nás a které určovaly život v domě. Svého času nicméně bez nejmenšího varování div nepřišla o život, když jediným škubnutím strhla povlečení ze své postele a revolver, který plukovník schovával pod polštářem, aby ho měl po ruce i ve spánku, sám od sebe vystřelil. Podle dráhy kulky, která se zaryla do stropu, zjistili, že babičce musela prolétnout těsně kolem hlavy.

Od prvních chvilek, na které se pamatuji, jsem každé ráno snášel hotová muka, když mi Mina kartáčkem čistila zuby, zatímco ona sama se těšila tajuplné výsadě, že si ty své vytáhla z úst, umyla si je a na noc si je uložila do sklenice s vodou. Byl jsem přesvědčen, že je to její vlastní chrup a ona si ho vyndává a nasazuje pomocí nějakých guajirských kouzel, a tak dlouho jsem ji umlouval, až jsem se jí směl podívat do úst, abych viděl, jak zevnitř a zezadu vypadají oči, mozek, nos i uši, a zažil jsem značné zklamání, když jsem uviděl jen její horní patro. Nikdo mi však onen div nevysvětlil a dlouho jsem se úporně dožadoval, aby mi to zubař zařídil stejně jako jí, takže by mi mohla čistit zuby, zatímco já bych si hrál venku.“

— 6 —

---

„Nedokážu si představit vhodnější rodinné prostředí pro mé umělecké sklony než onen bláznivý dům, zvlášť díky založení tolika žen, které mne vychovaly. Dědeček a já jsme tam byli jediní muži; to on mne líčením krvavých bitev a školským vysvětlováním, proč ptáci mohou létat a proč za soumraku hřmí, zasvětil do smutného světa dospělých, a povzbuzoval mou zálibu v kreslení. Zpočátku jsem kreslil po zdech, až potom ženy z domu strhly křik až do nebes: na stěny a na vrata malují jen čuňata. Dědeček se rozčilil, dal jednu stěnu ve své zlatnické dílně natřít na bílo a koupil mi barevné pastelky a pak i vodové barvy, abych si tam mohl malovat, jak budu chtít, zatímco on vytepával své proslulé zlaté rybky. Několikrát jsem slyšel, jak říká, že z jeho vnuka bude malíř, ale příliš jsem o tom neuvažoval, poněvadž jsem si myslel, že malíři jsou jen ti, co natírají dveře.

Ti, kdo mne znali, když mi byly čtyři roky, říkají, že jsem byl bledý a zahloubaný a kdykoli jsem otevřel ústa, vykládal jsem jen samé nesmysly; povětšině jsem přitom mluvil o všedních příhodách z každodenního života, šperkoval jsem je však smyšlenými podrobnostmi, aby mne dospělí poslouchali. Nejvíc podnětů jsem čerpal z rozhovorů, které přede mnou vedli, poněvadž mysleli, že jim nerozumím, nebo těch, které úmyslně šifrovali, abych jim nerozuměl. Bylo to právě naopak: nasával jsem je jako houba, rozebíral jsem je na jednotlivé dílky a ty jsem navzájem přesouval, abych zakryl jejich původ, a když jsem je pak vypravoval těm, od nichž jsem je předtím slyšel, jen žasli, jak se to, co říkám, shoduje s tím, co si myslí sami.

Občas jsem si nevěděl rady s vlastním svědomím a snažil jsem se to zakrýt tím, že jsem spěšně mrkal. Dělal jsem to tak často, že někdo uvážlivý z rodiny rozhodl, aby mne prohlédl oční lékař, který mé mrkání přičetl zánětu mandlí a předepsal mi řepný sirup s jódem; přišlo mi to velice vhod, poněvadž dospělé to uklidnilo. Sama babička ovšem došla k prozíravému závěru, že její vnuk má věštecké schopnosti. Díky tomu se z ní stala má oblíbená oběť, až do dne, kdy na ni přišly mdloby, poněvadž se mi doopravdy zdálo, že dědečkovi vyletěl z úst živý pták. Strach z toho, že by mou vinou mohl umřít, byl první, co zmírnilo můj předčasný rozlet. Teď si říkám, že to nebyly jen dětské rošťárny, jak si někdo mohl myslet, nýbrž zárodečné postupy budoucího vyprávěče, jenž chtěl, aby skutečnost byla zábavnější a srozumitelnější.“

— 7 —

---

„Bogota byla v té době vzdálené a pochmurné město, kde už od počátku šestnáctého století ustavičně mžilo. Zaujalo mne, kolik bylo na ulicích spěchajících mužů, a všichni byli oblečení jako já od svého příjezdu, v černých soukenných oblecích a tvrdých kloboucích. Naopak jsem nezahlédl ani jedinou děvku; do ponurých kaváren v obchodní čtvrti totiž nesměly vkročit, stejně jako kněží v sutaně a vojáci v uniformách. V tramvajích a na veřejných záchodcích visely smutné plakáty: ‚Pokud se nebojíš Boha, boj se syfilidy.‘

Od prvního dne jsem obdivoval obrovské valachy, kteří tahali vozy s pivem, ohňostroje jisker, když tramvaje zahýbaly za roh, a věčná přerušení dopravy, aby v tom dešti mohl projít nějaký pohřební průvod. To byla ze všeho nejsmutnější podívaná: na vyšňořené pohřební vozy, koně se sametovými čabrakami a chocholy z černých per, a nebožtíky z lepších rodin, kteří se chovali, jako by smrt vymysleli oni sami. V atriu kostela Panny Marie Sněžné jsem z taxíku uviděl první prostitutku: byla štíhlá a zamlklá a nesla se jako nějaká královna ve smutku, navždy mi z oné představy ovšem zůstala jen polovina, poněvadž tvář měla zakrytou neproniknutelným závojem.

Všecko se ve mně zhroutilo. Dům, kde jsem strávil noc, byl veliký a pohodlný, mně však vinou ponuré zahrady s tmavými růžemi a chladu, který pronikal až do kostí, připadal strašidelný. Patřil příbuzným mého otce a mým známým, ale když se sešli na večeři, už oblečení na noc, jako kdybych je viděl poprvé v životě. Vůbec nejsilnější zážitek jsem však utrpěl, když jsem vklouzl pod přikrývky a zděšeně jsem zařval, poněvadž jako by byly nasáklé nějakou ledovou tekutinou. Vysvětlili, že napoprvé to tak připadá každému, a postupně že si na zvláštnosti místního podnebí zvyknu. Dlouhé hodiny jsem tiše plakal, než se mi podařilo usnout nešťastným spánkem.

— 8 —

---

„Jedním z mých spolubydlících byl Domingo Manuel Vega, student medicíny, s kterým jsme byli přáteli už ze Sucre a který hltal knihy stejně jako já. Jednou večer přinesl tři knihy, které si právě koupil, a namátkou mi jednu půjčil, jak to dělával často, aby mi pomohl usnout. Tenkrát však dosáhl pravého opaku: už nikdy jsem nespal tak klidně jako dřív. Byla to Proměna od Franze Kafky v Borgesově pokřiveném překladu, vydaném nakladatelstvím Losada v Buenos Aires, která mi od prvního řádku ukázala v životě novou cestu a dnes patří k velkým hodnotám světové literatury: ,Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz.´ Byly to tajuplné knihy, jejichž měřítka se nejen lišila od všeho, co jsem až dosud znal, ale často byla opačná. Nebylo nutné nic dokazovat: stačilo, že autor něco napsal, a byla to pravda, bez jiných důkazů než síla jeho nadání a autorita jeho hlasu. Znovu to byla Šeherezáda, ne však v tisíciletém světě, kde všecko bylo možné, nýbrž v jiném, nenapravitelném světě, kde všecko už dávno pominulo.

Když jsem Proměnu dočetl, zůstala ve mně neodolatelná touha žít v onom cizím ráji. Nový den mne zastihl u cestovního psacího stroje, který mi půjčil sám Domingo Manuel Vega, a pokoušel jsem se o něco, co by se podobalo Kafkovu ubohému úředníčkovi, proměněnému v obrovského brouka. V dalších dnech jsem ani nešel na univerzitu z obavy, aby to kouzlo nepřestalo působit, a nadále jsem proléval závistivý pot, až potom literární kritik Eduardo Zalamea uveřejnil ve své příloze zkormoucenou poznámku, v níž vyjádřil politování nad tím, že v nové generaci kolumbijských spisovatelů chybějí jména, která by si čtenář měl zapamatovat, a na obzoru se nerýsuje nic, co by to mohlo napravit. Nevím, jakým právem jsem onu výzvu jménem své generace vztáhl na sebe, vrátil jsem se k odložené povídce a snažil jsem se, abych jí učinil zadost. Rozvedl jsem dějovou představu živoucí mrtvoly z Proměny, ovšem očištěnou od jejích falešných tajemství a jejích ontologických předsudků.

Až do úmoru jsem tu povídku znovu a znovu četl a opravoval, a nakonec jsem napsal osobní vzkaz Eduardu Zalameovi – i když jsem ho nikdy neviděl –, z kterého si nepamatuji ani slovo. Všecko jsem to strčil do obálky a odnesl jsem ji přímo do redakce El Espectadoru. Vrátný mi řekl, že mohu jít nahoru a ve druhém poschodí dopis osobně odevzdat samému Zalameovi, už při tom pomyšlení se mi však podlomily nohy. Nechal jsem vrátnému obálku na stole a dal jsem se na útěk.

To bylo v úterý a neměl jsem ani tušení, jak to s mou povídkou dopadne, byl jsem si však jistý, že pokud ji otisknou, nebude to nijak brzo. Čtrnáct dnů jsem se potuloval z jedné kavárny do druhé, abych si zkrátil úzkostné čekání na sobotní odpoledne, až do 13. září, kdy jsem přišel do kavárny Mlýn a okamžitě mne uhodil do očí název mé povídky přes celou stránku nového čísla El Espectadoru, které právě vyšlo: ,Třetí rezignace´.

Ze všeho nejdřív jsem si se zdrcující jistotou uvědomil, že nemám ani těch pět centavů, abych si noviny koupil. To byl nejvýmluvnější symbol mé chudoby, poněvadž kromě novin stála pět centavů celá řada základních věcí každodenního života: tramvaj, veřejný telefon, šálek kávy nebo čištění bot. Vyrazil jsem na ulici, i když jsem se neměl čím chránit proti vytrvalému mžení, v okolních kavárnách jsem však nenašel žádného známého, který by se slitoval a tu minci mi dal. Ani v penzionu jsem v onu mrtvou sobotní hodinu nikoho nenašel, s výjimkou majitelky, což bylo totéž, poněvadž jsem jí za dva měsíce dlužil za stravu a byt sedm set dvacetkrát pět centavů. Když jsem vyšel zpátky na ulici, odhodlán ke všemu, božská prozřetelnost mi poslala do cesty muže, jenž vystoupil z taxíku s výtiskem El Espectadoru v ruce, a já jsem ho prostě požádal, aby mi ho dal.“

— 9 —

---

„Můj zájem o studium, už tak chabý, ochabl ještě víc na univerzitě, kde mne někteří spolužáci začali oslovovat maestro a představovali mne jako spisovatele. Ve stejné době jsem si předsevzal, že se naučím budovat své příběhy tak, aby byly zároveň věrohodné i fantastické, ale bez hluchých míst. Měl jsem přitom před očima tak dokonalé a nedostupné vzory, jako je Sofoklův Oidipus král, kde hlavní hrdina vyšetřuje vraždu svého otce a nakonec zjistí, že vrahem je on sám; jako ,Opičí pacička‘ od Williama Wymarka Jacobse, což je dokonalá povídka, kde všecko, co se stane, je dílem náhody; jako Kulička od Maupassanta, a tolik dalších velkých hříšníků, které Bůh opatruj ve svém svatém království. Právě o tom jsem uvažoval jednoho nedělního večera, kdy se mi konečně přihodilo něco, co stálo za vyprávění. Skoro celý den jsem s Gonzalem Mallarinem v jejich domě na Chilské třídě probíral své literární trampoty, a když jsem se pak poslední tramvají vracel do penzionu, na stanici Chapinero nastoupil faun z masa a kostí. Rozuměli jste dobře: opravdový faun. Všiml jsem si, že nikoho z těch pár cestujících, kteří o půlnoci tramvají ještě jeli, to nepřekvapilo, takže jsem si pomyslel, že je to jen jedna z maškar, které po nedělích prodávají v dětských koutcích všecko možné. Skutečnost mne však přesvědčila, že to nepochybně je faun, poněvadž opravdu měl rohy a ježatou bradu jako kozel, a když procházel kolem, ucítil jsem, jak smrdí. Před 26. ulicí, kde byl hřbitov, vystoupil jako nějaký spořádaný otec rodiny, a zmizel mezi stromořadím v parku.

Chvíli po půlnoci jsem probudil svého spolubydlícího Dominga Manuela Vegu, jak jsem se převracel v posteli, a ten se mne zeptal, co se mi stalo. ,Do tramvaje, kterou jsem jel, totiž nastoupil faun,´ řekl jsem mu rozespale. To už byl úplně vzhůru a odpověděl mi, že pokud jsem měl těžký sen, mohly za to zřejmě nedělní zažívací potíže, jestli to ovšem má být námět mé příští povídky, připadá mu úžasný. Druhý den ráno jsem už nevěděl, jestli jsem doopravdy viděl v tramvaji fauna, nebo to byla jen nedělní chiméra. Hned zpočátku jsem si připustil, že jsem možná z celodenní únavy usnul a měl jsem tak jasný sen, že jsem ho nebyl s to rozlišit od skutečnosti. Důležité pro mne nakonec nebylo, zda byl faun opravdový nebo ne, nýbrž to, že jsem to prožíval, jako kdyby byl. A právě proto – ať už byl skutečný nebo to byl jen sen – jsem ho nemohl považovat za výplod představivosti, nýbrž za úžasný zážitek, který mne potkal.

Takže příští den jsem tu povídku na jeden zátah napsal, uložil jsem si ji pod polštář a několik dnů jsem si ji četl znovu a znovu, večer před spaním a když jsem se ráno probudil. Byl to nepřikrášlený, doslovný přepis příhody v tramvaji, tak jak se odehrála, a tak prostoduchým stylem jako zpráva o křtinách ve společenské rubrice.“

— 10 —

---

„Právě v té těžké době přišel do otcovy homeopatické poradny pozoruhodný muž, který už vypadal jako svůj vlastní duch; kůží mu doslova prosvítala barva kostí, zato břicho měl nadmuté a tvrdé jako buben. Stačila mu jediná věta, abychom na něho už nikdy nezapomněli:

‚Doktore, přišel jsem, abyste mi vyndal tu opici, co mi nasadili do břicha.‘

Když ho otec prohlédl, pochopil, že na ten případ jeho vědomosti nestačí, a poslal ho ke kolegovi chirurgovi, který mu v břiše nenašel opici, jak se nemocný domníval, nýbrž jakousi beztvarou stvůru, přesto obdařenou vlastním životem. Mne na tom nicméně nezaujala zrůda, kterou měl v břiše, nýbrž jeho vyprávění o čarovné Hadí říši, bájném kraji přímo ve správních hranicích Sucre, kam se dalo dojít jen přes dýmající bažiny a kde k nejvšednějším záležitostem patřilo pomstít se za urážku nějakým kouzlem, jako třeba přičarovat někomu do břicha takové ďábelské stvoření.

Obyvatelé Hadí říše byli přesvědčení katolíci, chápali však náboženství po svém, s kouzelnými modlitbami pro každou příležitost. Věřili v Boha, Pannu Marii i v nejsvětější Trojici, uctívali je však v každém předmětu, v kterém podle svého domnění objevili božské schopnosti. Jim mohlo naopak připadat neuvěřitelné, že by se někdo, komu v břiše narostl pekelný zmetek, mohl zachovat tak rozumově, aby se obrátil na nějakého kacířského chirurga.

Zanedlouho jsem ke svému údivu zjistil, že nikdo v Sucre nepochybuje o tom, že Hadí říše skutečně existuje, a jediným problémem je, jak se tam přes nejrůznější zeměpisné i duševní zábrany dostat. Na poslední chvíli jsem náhodně zjistil, že vyhlášeným odborníkem na Hadí říši je můj přítel Ángel Casij, kterého jsem naposled viděl, když nám poskytl ozbrojený doprovod mezi páchnoucími rozvalinami z 9. dubna, abychom mohli poslat zprávu svým rodinám. Zastihl jsem ho víc při rozumu než tenkrát, a vyslechl jsem jeho blouznivé vyprávění o několika cestách, které tam podnikl. Od něho jsem se také dozvěděl všecko, co se vědělo o Markýzince, paní a vládkyni onoho rozlehlého království, jehož obyvatelé znali tajné modlitby, jež mohly způsobit dobro nebo zlo, postavit na nohy umírajícího, i když o něm nevěděli víc než to, jak vypadá, a přesné místo, kde v tu chvíli je, nebo vyslat přes bažiny hada, jenž po šesti dnech usmrtil jejich nepřítele.

Jediné, co nesměla, bylo křísit mrtvé, poněvadž to byla schopnost vyhrazená Bohu. Žila tak dlouho, jak sama chtěla, a říká se, že se dočkala dvou set třiatřiceti let, od svých šestašedesáti však už nezestárla ani o den. Než umřela, shromáždila svá pohádková stáda a nechala je dva dny a dvě noci obcházet kolem svého domu, až vznikla Hadí bažina, nekonečná vodní plocha pokrytá světélkujícími sasankami. Říká se, že uprostřed ní stojí strom se zlatými tykvemi a k jeho kmeni je uvázaná kánoe, která vždycky 2. listopadu, ve svátek zesnulých, sama pluje až na protější břeh, střežený bílými kajmany a chřestýši se zlatými šupinami, kde Markýzinka zakopala své nezměrné bohatství.

Od chvíle, kdy mi Ángel Casij ten podivuhodný příběh vyprávěl, začala mne užírat touha navštívit ráj Hadí říše, uvízlý ve skutečném světě. Zakrátko jsme už měli všecko připravené: koně obrněné proti nebezpečím modlitbami, které je měly ochraňovat, neviditelné kánoe, čarodějné pralesní vůdce a všecko, co mohlo být zapotřebí, abychom napsali zprávu o tom nadpřirozeném světě.

Nakonec však muly zůstaly jen osedlané. Moje pomalé zotavování ze zápalu plic, posměšky mých přátel při tancovačkách na náměstí a děsivé výstrahy těch starších mne přiměly odkládat cestu tak dlouho, až k ní nedošlo. Dnes na to nicméně vzpomínám jako na zásah štěstěny: když už jsem nemohl spatřit přeludnou Markýzinku, pohroužil jsem se beze zbytku a hned od příštího dne do psaní svého prvního románu, z kterého mi zůstal jen název: Dům.“

— 11 —

---

„22. ledna následujícího roku mi Mercedes v redakci El Heraldu nechala stručný vzkaz: ,Zabili Cayetana.‘ Pro nás to mohl být jen jediný: Cayetano Gentile, náš přítel ze Sucre, nastávající lékař, hvězda tanečních zábav a sukničkář z povolání. Podle prvních zpráv ho zabili nožem dva bratři učitelky ze školy v Chaparralu, se kterou jsme ho viděli jet na koni. Během dne jsem si po sérii telegramů dal dohromady, co se vlastně stalo.

Od prvního okamžiku se ve mně probudil reportér. Rozhodl jsem se, že pojedu do Sucre a napíšu o tom, v redakci si to však vykládali jako projev sentimentality. Dnes to chápu, poněvadž už tehdy jsme v Kolumbii z nejrůznějších důvodů zabíjeli jeden druhého, a kolikrát jsme si důvody vymýšleli, jen abychom se mohli zabíjet, zločiny z vášně se však považovaly za přepych, vyhrazený jen bohatým z měst. Zdálo se mi, že to téma je věčné, a už jsem začal zpovídat svědky, až moje matka odhalila mé tajné záměry a poprosila mne, abych tu reportáž nepsal: Přinejmenším dokud je naživu Cayetanova matka, doňa Julieta Chimentová, která s ní ještě ke všemu byla skmotřená před Bohem, poněvadž byla kmotrou při křtu Hernanda, mého bratra číslo osm. Její důvod – který bych v dobré reportáži nemohl vynechat – byl opravdu závažný. Když dva učitelčini bratři Cayetana pronásledovali, pokusil se utéci domů, doňa Julieta si však pospíšila zavřít domovní dveře, poněvadž myslela, že syn je už ve své ložnici. Takže se dovnitř nakonec nedostal a probodli ho před zavřenými dveřmi.

První, co mne napadlo, bylo posadit se ke stroji a napsat o tom zločinu reportáž, narazil jsem však na nejrůznější překážky. Nezajímal mne už onen zločin sám o sobě, ale literární téma kolektivní odpovědnosti. Matkou však žádné argumenty nepohnuly, a psát bez jejího svolení mi připadalo jako projev neúcty vůči ní Od té chvíle však neuplynul ani den, kdy bych necítil nutkání onen příběh napsat. Už jsem to začínal vzdávat, když jsem mnoho let nato čekal na odlet na letišti v Alžíru. Náhle se dveře salonku první třídy otevřely a vešel arabský šejk v neposkvrněném hábitu, ohlašujícím jeho urozený stav, a na sevřené ruce měl nádhernou samičku sokola stěhovavého, která místo kožené čepičky, jaké sokolníci obvykle používají, ji měla zlatou a vykládanou diamanty. Samozřejmě jsem si přitom vzpomněl na Cayetana Gentileho, který se od svého otce naučil ušlechtilému umění lovu se sokoly, napřed s místními jestřáby a potom s nádhernými exempláři přivezenými ze Šťastné Arábie. V době své smrti měl na statku profesionální chov se dvěma samičkami a jedním sokolem vycvičenými na lov koroptví, a skotským sokolem, vyškoleným k osobní obraně. V té době jsem už znal památný rozhovor v The Paris Review, v kterém se George Plimpton vyptával Ernesta Hemingwaye, jak se ze skutečné osoby dělá románová postava. Hemingway mu odpověděl: ,Kdybych vám vysvětlil, jak se to dělá, mohlo by to občas posloužit jako návod pro advokáty, zaměřené na případy nactiutrhačství.´ Od onoho rána v Alžíru, které mi seslala sama prozřetelnost, jsem na tom však byl opačně: cítil jsem, že nedokážu dál žít v míru sám se sebou, jestli příběh o Cayetanově smrti nenapíšu.

Matka však vzdor všem mým argumentům neoblomně trvala na svém rozhodnutí mi v tom zabránit, až třicet let po oné tragické události mi sama zavolala do Barcelony a oznámila mi smutnou zprávu, že Julieta Chimentová, Cayetanova matka, zemřela, aniž se do té chvíle vyrovnala s tím, že přišla o syna. Teď však už matka ani se svou nezlomnou morálkou nenašla důvody, aby mi v té reportáži zabránila.

‚Jen o jedno tě jako matka prosím,‘ řekla mi. ‚Piš to tak, jako by Cayetano byl můj vlastní syn.‘

Onen příběh, s názvem Kronika ohlášené smrti, vyšel o dva roky později. Matka si ho nepřečetla se zdůvodněním, které uchovávám ve svém osobním muzeu jako další z jejích skvostů: ,Když něco dopadlo tak špatně v životě, nemůže to dobře dopadnout ani v knížce.‘

— 12 —

---

„Příští den jsem časně ráno odjel po silnici do Barranquilly, abych ve dvě hodiny odpoledne nastoupil do letadla do Paříže. V taxíku, který mne vezl na barranquillské letiště, pod nevlídnou oblohou, průzračnější než kde jinde na světě, jsem si uvědomil, že jsme na třídě Dvacátého července. S bezděčným popudem, který už pět let patřil k mému životu, jsem se podíval na dům, kde bydlela Mercedes Barchová. A byla tam, jako socha sedící před vraty, štíhlá a vzdálená, a oblečená přesně podle poslední módy v zelených šatech se zlatými krajkami, vlasy zastřižené jako vlaštovčí křídla, a s napjatým klidem člověka, který čeká na někoho, kdo nejspíš nepřijede. Padla na mne děsivá obava, že ji v onen náhodný červencový čtvrtek v tak časnou hodinu ztratím navždy, a na okamžik jsem uvažoval, že taxík zastavím a půjdu se rozloučit, pak jsem se však rozhodl, že raději nebudu ještě jednou vyzývat tak nejistý a vytrvalý osud jako ten můj.

Během letu mne nepřestávaly hrýzt pozdní výčitky. V té době bývalo dobrým zvykem dávat na opěradlo sedadla před vámi něco, čemu se správnou španělštinou ještě pořád říkalo psací potřeby. List pozvánkového papíru se zlatým lemováním a k němu obálka z téhož růžového, krémového nebo modrého lněného papíru, někdy i navoněného. Při svých nemnoha předchozích cestách jsem na ně psával básně na rozloučenou, z kterých jsem pak skládal papírové holubičky, a když jsem z letadla vystupoval, házel jsem je do vzduchu. Vybral jsem si jeden světle modrý a napsal jsem svůj první vážný dopis Mercedes, sedící v sedm hodin ráno před vraty jejich domu, v zelených šatech opuštěné nevěsty a s vlasy nejisté vlaštovky, aniž by vůbec tušila, pro koho se ten den oblékla. Žertem jsem jí už dřív psával jiné vzkazy, které jsem si nazdařbůh vymýšlel, a když jsme se pak náhodně setkali, dostával jsem na ně jen ústní a vždycky vyhýbavé odpovědi. Tentokrát to mělo být jen pár řádek, abych jí oficiálně oznámil svou cestu. Nakonec jsem však připsal doušku, která mne v okamžiku, kdy jsem se podepisoval, oslepila jako blesk o polednách: ,Jestli do měsíce na tenhle dopis nedostanu odpověď, zůstanu už navždy v Evropě.´ Sotva jsem si dopřál čas ještě si to rozmýšlet, než jsem dopis ve dvě hodiny ráno hodil do schránky na opuštěném letišti v Montego Bay. To bylo v pátek. Když jsem ve čtvrtek příštího týdne po dalším neužitečném dnu mezinárodních neshod v Ženevě přišel do hotelu, našel jsem dopis, ve kterém mi odpovídala.“

— 13 —

---

Stesk jako vždycky vymazal všechny zlé vzpomínky a zdůraznil ty dobré, a jeho nástrahám nikdo neunikl. Z okénka vagónu jsme viděli muže, kteří seděli přede dveřmi svých domů, a stačilo podívat se jim do tváře, abychom věděli, nač čekají. Pradleny na vápenitých březích hleděly na projíždějící vlak s toutéž nadějí. O každém cizinci, který se tu objevil s aktovkou v ruce, si mysleli, že ho posílá United Fruit Company, a všecko že zas bude jako dřív. Při každém setkání, každé návštěvě a v každém dopisu se dřív nebo později objevila táž obřadná věta: "Říká se, že se společnost vrátí." Nikdo nevěděl, kdo to řekl, kdy ani proč, ale nikdo o tom nepochyboval.

Má matka byla přesvědčená, že se z těch nočních můr už vyléčila, poněvadž po smrti svých rodičů přerušila veškeré svazky, které ji spojovaly s Aracatacou, její sny ji však zrazovaly. Jakmile ji někdo zaujal natolik, aby mu je při snídani vylíčila, vždycky to souviselo s jejím steskem po časech banánové společnosti. Přestála i ta nejtěžší období svého života, ale dům neprodala, protože doufala, že za něj dostane třeba i čtyřikrát tolik, až se United Fruit vrátí. Nakonec ji přece přemohla nesnesitelná tíha skutečnosti; ale když ve vlaku slyšela, jak kněz říká, že se společnost musí už každou chvíli vrátit, jen zoufale mávla rukou a řekla mi šeptem:

"Škoda, že nemůžeme ještě nějaký čas počkat, abychom za něj utržili víc."

Zatímco kněz mluvil, projeli jsme jakousi vesnicí, kde se na návsi shromáždil zástup lidí a kapela v úmorném slunci hrála veselé čepobití. Všecky ty vesnice mi vždycky připadaly stejné, a když mne Dědánek vzal do zbrusu nového kina Olympia, které patřilo donu Antoniovi Dacontemu, všiml jsem si, že nádraží ve filmech z Divokého západu se podobají těm, kde zastavoval náš vlak, a když jsem později začal číst Faulknera, i vesnice z jeho románů mi připadaly stejné jako ty u nás. Vlastně to bylo samozřejmé, poněvadž všechny vzešly z mesiášského zápalu United Fruit Company, a postavili je všechny stejně, jako dočasná ležení.

 

V mých vzpomínkách stál všude na návsi kostel, a barevné domečky z pohádek byly natřené základními barvami. Pamatoval jsem se na čety černošských nádeníků, kteří za soumraku zpívali, a čeledníky na statcích, před nimiž vysedávali dělníci z plantáží a dívali se na nákladní vlaky, projíždějící kolem, i na uličky v lánech cukrové třtiny, kde se ráno probouzeli sekáči, kteří tam padli při sobotních flámech. A pamatoval jsem se i na soukromá města Yankeeů v Aracatace a v Seville na opačné straně trati, jako nějaké obrovské elektrické kurníky obklopené kovovými sítěmi, které se v chladných letních ránech úplně černaly uškvařenými vlaštovkami. Pamatoval jsem se na jejich měkké modré lučiny, kde se procházeli pávi a křepelky, vily s červenými střechami a okna s drátěnými sítěmi, a kulaté stolky se skládacími židlemi na verandách, aby mohli jíst venku, mezi zaprášenými palmami a růžovými keři. Občas bylo přes drátěný plot vidět i krásné unylé ženy v mušelínových šatech a velkých kloboucích se závojem, jak si zlatými nůžkami stříhají na zahradách květiny.

Už za mých dětských let nebylo nijak snadné rozpoznat jednu vesnici od druhé; dvacet let nato to bylo ještě těžší, poněvadž z průčelí nádražních budov mezitím spadly i poslední tabulky s idylickými jmény - Tucurinca, Guamachito, Neerlandia, Guacamayal - a všechny byly ještě ubožejší, než jsem si je pamatoval. Přibližně o půl dvanácté vlak zastavil v Seville, a trvalo nekonečných patnáct minut, než vyměnili lokomotivu a nabrali vodu. To už začalo vedro. Když jsme se zase vydali na cestu, nová lokomotiva nás v každé zatáčce obdařila sprškou sazí, které se oknem beze skla dostaly dovnitř a zasypaly nás černým sněhem. Kněz i obě ženy mezitím v kterési vesnici vystoupili, ani jsme si toho nevšimli, a o to víc mi připadalo, že jedeme úplně sami ve vlaku, který nikomu nepatří. Matka seděla proti mně, dívala se z okna a dvakrát či třikrát si zdřímla, naráz se však úplně probrala a znovu se vytasila s otázkou, které jsem se tak obával:

"Takže co mám říct tatínkovi?"

Pomyslel jsem si, že se snad nikdy nevzdá a nepřestává hledat nějaké slabé místo, aby zvrátila mé rozhodnutí. Chvíli předtím přišla s několika kompromisními formulacemi, které jsem beze všech cavyků odmítl, bylo mi však jasné, že se nestáhla nadlouho. Přesto mě onen nový pokus zaskočil; připravil jsem se na další neplodnou bitvu a odpověděl jsem jí klidněji, než když o tom začala předtím:

"Řekněte mu, že v životě nestojím o nic jiného než být spisovatelem, a také jím budu."

"Ale on přece nemá nic proti tomu, abys byl, čím chceš," namítla mi, "pokud si předtím uděláš nějakou vysokou školu."

Ani se na mě přitom nepodívala a předstírala, že ji náš rozhovor zdaleka nezajímá tolik jako to, co se děje venku.

"Nevím, proč tak naléháte, když dobře víte, že se nevzdám," řekl jsem jí.

Okamžitě se mi podívala do očí a zvědavě se zeptala:

"Proč myslíš, že to vím?"

"Poněvadž vy a já jsme stejní," řekl jsem.

Vlak zastavil na nádraží, kde ani žádná vesnice nebyla, a krátce nato projel kolem jediné banánové plantáže, která měla na bráně jméno: Macondo. Všiml jsem si ho už během svých prvních cest s dědečkem, až jako dospělý jsem si však uvědomil, jak básnivě zní. Nikdy jsem to slovo od nikoho neslyšel, a dokonce jsem si ani nepoložil otázku, co vůbec znamená. Použil jsem ho už ve třech knihách jako jméno smyšlené vesnice, když jsem objevil v jakési encyklopedii, která mi náhodně přišla do ruky, že je to tropický strom podobný ceibě, který nemá květy ani plody a z jehož pórovitého dřeva se dělají kanoe a vyřezává kuchyňské náčiní.

 

Později jsem se z Britské encyklopedie dozvěděl, že v Tanganice existuje potulný kmen Makondů, a pomyslel jsem si, že od něj to jméno mohlo pocházet. Nikdy jsem si to však neověřil ani jsem takový strom nespatřil. Mnohokrát jsem se na něj v banánové oblasti vyptával, ale nikdo mi nebyl schopen nic říci; možná že nikdy ani neexistoval.

Kolem plantáže Macondo vlak obvykle projížděl v jedenáct hodin a deset minut nato zastavoval v Aracatace; jenže toho dne, kdy jsme s matkou jeli prodat dům, měl půldruhé hodiny zpoždění. Byl jsem právě na záchodě, když začal nabírat rychlost a rozbitým oknem vtrhl dovnitř suchý horký vítr, do kterého se mísil lomoz starých vagónů a zděšené hvízdání lokomotivy. Srdce se mi rozbušilo v hrudi a útroby mi stáhl ledový hnus. Vyrazil jsem co nejrychleji ven, poháněn stejným strachem, jaký lidé pociťují při zemětřesení, a našel jsem matku, jak nevzrušeně sedí na svém místě a vypočítává nahlas všecko, co právě míjelo za oknem jako chvilkové záběry života, který skončil a nikdy už neměl znovu nastat.

"Tohle jsou pozemky, které tatínkovi prodali, poněvadž mu namluvili, že je tam zlato," řekla.

Za oknem se jen mihl dům učitelů adventistů, s kvetoucí zahradou a nápisem na vratech: The sun shines for all.

"To bylo první, co ses naučil anglicky," řekla matka.

"To nebylo první," namítl jsem. "To bylo jediné."

Potom jsme minuli betonový most a závlahový kanál se špinavou vodou z časů, kdy Yankeeové přemístili koryto řeky a odvedli ji na plantáže.

"Tady bývala čtvrť lehkých ženštin, kde chlapi až do rána tančili cumbiambu a místo svíček přitom drželi v rukou svazky hořících bankovek," řekla.

 

Lavičky na hlavní ulici, mandlovníky sežehnuté sluncem a park u montessoriánské školky, kde jsem se naučil číst. Na krátký okamžik se za oknem rozzářila celá vesnice za jasné únorové neděle.

"Vždyť už jsme na nádraží!" vykřikla matka. "Jak se tu všecko změnilo, když už ani na vlak nikdo nečeká."

To už lokomotiva přestala hvízdat, zpomalila a pak se s dlouhým zasténáním zastavila. První, co na mě zapůsobilo, bylo ticho; bylo až hmatatelné, a dokázal bych ho i se zavázanýma očima rozpoznat mezi všemi jinými. Vedro tak sálalo, že jsme všecko viděli jako přes vlnité sklo. Kam až jsme dohlédli, vůbec nic nenasvědčovalo, že by tu kdy žili lidé, a všecko pokrýval lehký nános rozpáleného prachu. Matka zůstala ještě několik minut sedět, hleděla na vylidněnou vesnici a opuštěné ulice, a nakonec zděšeně pronesla:

"Můj ty Bože!"

To bylo jediné, co řekla, než vystoupila.

Dokud tam vlak ještě stál, měl jsem pocit, že nejsme úplně sami; ale když se znovu rozjel, s náhlým a srdceryvným hvizdem, zůstali jsme úplně opuštění na pospas žhoucímu slunci, a padla na nás celá tíže, která tu všude vládla, nikdo z nás však nic neřekl. Stará dřevěná nádražní budova se střechou ze zinkového plechu a s balkónem přes celé průčelí vypadala jako tropické vydání nádraží, jaká jsme vídali ve filmech z Divokého západu. Prošli jsme po opuštěné stanici, kde už dlaždice začínaly praskat, jak skrz ně prorůstala tráva, a pohroužili jsme se do nehnutého, rozpáleného světa poledního odpočinku, i když jsme se snažili najít pod mandlovníky aspoň trochu stínu.

Už od dětství jsem nesnášel ony nehybné hodiny, poněvadž jsme nevěděli, co máme dělat. "Buďte potichu, vždyť spíme," brblali spáči, aniž by se probudili. V obchodech, na úřadech i ve školách ve dvanáct hodin zavírali a znovu otevřeli až chvilku před třetí. Uvnitř domů zavládla otupělá malátnost, někde tak nesnesitelná, že si pověsili rohože na dvůr nebo si vynesli stoličky pod mandlovníky a spali vsedě přímo na ulici. Otevřený zůstal jen hotel naproti nádraží i s výčepem a s kulečníkovým sálem, a telegrafní úřad vzadu za kostelem. Všecko bylo stejné jako v mých vzpomínkách, ale ještě menší a ubožejší, a vichřice osudu to všecko nenapravitelně zpustošila: tytéž sešlé domy, zrezivělé střechy ze zinkového plechu, hlavní ulice se zbytky žulových laviček a smutnými mandlovníky, to všecko přeměněné oním neviditelným rozpáleným prachem, jenž mátl zrak a spaloval kůži. Ze soukromého ráje banánové společnosti na opačné straně trati, teď už bez drátěného plotu nabitého elektrickým proudem, zůstala jen rozlehlá poustka, kde už nerostly palmy, s pobořenými domy uprostřed vlčích máků a troskami vyhořelé nemocnice. Ani jediné dveře, jediná puklina ve zdi nebo stopa po přítomnosti lidí ve mně nevzbouzely žádnou nadpřirozenou odezvu.

Matka šla velice vzpřímeně, svým lehkým krokem a naprosto mlčky, ani se ve smutečním oblečení nijak zvlášť nepotila, její smrtelná bledost a stažená tvář však prozrazovaly, co pociťuje uvnitř. Na konci hlavní ulice jsme spatřili první lidskou bytost: ženičku chudobného vzezření, která se objevila na rohu ulice Jacoba Beracazy a prošla kolem nás s hrnečkem ze slitiny zinku, olova a cínu, a špatně nasazená poklička jí na každém kroku hrkala. Matka mi šeptem řekla, aniž se na ni podívala:

"To je přece Vita."

Já jsem ji už poznal také. Od dětství pracovala u dědečka a u babičky v kuchyni, a i když jsme se mezitím dost změnili, bývala by nás poznala, kdyby se na nás obtěžovala podívat. Ale to ne: žila už v jiném světě. Až do dneška si kladu otázku, jestli neumřela už dávno předtím.

 

Když jsme na rohu zahnuli, prach mě přes látku sandálů pálil do nohou. Cítil jsem se tak opuštěný jako ještě nikdy, a pak už jsem uviděl sám sebe i svou matku stejně, jako když jsem jako chlapec viděl matku a sestru zloděje, kterého María Consuegra týden předtím jedinou ranou zastřelila, když se jí pokoušel vylomit domovní dveře.

Okolo třetí ráno ji probudil hluk, jak se je někdo zvenčí snažil vypáčit. Vstala, aniž by rozsvítila, po hmatu našla v prádelníku starodávný revolver, z kterého od tisícidenní války nikdo nevystřelil, a potmě nejen odhadla, kde dveře jsou, ale i přesnou výšku zámku. Potom oběma rukama namířila, zavřela oči a stiskla kohoutek. Nikdy v životě ještě nestřílela, ale i přes dveře útočníka zasáhla.

Byl to první nebožtík, kterého jsem v životě viděl. Když jsem v sedm hodin ráno kolem šel do školy, leželo tělo ještě na chodníku, pod sebou skvrnu zaschlé krve, s tváří znetvořenou kulkou, která mrtvému rozdrtila nos a uchem vyšla ven. Na sobě měl pruhované námořnické tričko a obyčejné kalhoty s provázkem místo pásku, a byl bos. Vedle něj našli ležet podomácku vyrobený hák, kterým se pokoušel vylomit zámek.

Za Maríí Consuegrou přicházeli místní hodnostáři, aby jí projevili soustrast nad tím, že zloděje zabila. Večer jsme se tam s Dědánkem vydali také a našli jsme ji, jak sedí v širokém manilském křesle, jež vypadalo jako obrovský proutěný páv, v kruhu přátel, kteří horlivě naslouchali všemu, co jim už po tisící opakovala. Všichni jí přitakali, že zřejmě vystřelila jen ze strachu. Nato se jí dědeček zeptal, jestli po tom výstřelu ještě něco slyšela, a ona odpověděla, že když hák kovově zarachotil po betonovém chodníku, bylo nejdřív hluboké ticho, hned potom však zaslechla slabý, bolestný hlásek: "Ach maminko!" Zdálo se, že María Consuegra si to srdceryvné zanaříkání vůbec neuvědomovala, dokud se jí na to dědeček nezeptal. Teprve v tu chvíli se rozplakala.

 

To se událo jednoho pondělka. V úterý dalšího týdne, během poledního odpočinku, jsem zrovna honil káču s Luisem Carmelem Correou, svým nejstarším přítelem už od dětství, když se k našemu údivu spáči předčasně probudili a nahrnuli se k oknům. Na prázdné ulici jsme spatřili ženu v hlubokém smutku s asi dvanáctiletým děvčátkem, které neslo kytici zvadlých květin, zabalenou do novin. Před žhoucím sluncem se chránily černým deštníkem a v nejmenším si nepřipouštěly neomalené pohledy lidí,kteří je pozorovali. Byly to matka a mladší sestra mrtvého zloděje a nesly mu květiny na hrob.

Ona vzpomínka mě pak pronásledovala řadu let jako jednostejný sen, který všichni viděli na ulici, až jsem se jí dokázal zbavit tím, že jsem o tom napsal povídku. Je ovšem pravda, že drama, které ona žena a její dcera prožily, i jejich neochvějnou důstojnost jsem si až do té chvíle neuvědomil, a teď, když jsme s matkou jeli prodat dům, jsem přistihl sám sebe, jak jdu po téže osamělé ulici a ve stejnou vražednou hodinu.

"Připadám si jako tenkrát ten zloděj," řekl jsem.

Matka však nepochopila, co jsem tím myslel. A co hůř: když jsme šli kolem domu Maríe Consuegry, ani se nepodívala na dveře, na kterých ještě bylo vidět, jak se někdo snažil vyspravit otvor po kulce. Když jsem s ní o mnoho let později na onu cestu vzpomínal, zjistil jsem, že se na tu tragédii pamatovala, bývala by však dala vlastní duši, aby na ni dokázala zapomenout. Ještě víc jsem se o tom přesvědčil, když jsme prošli kolem domu, kde žil don Emilio, známější jako Belgičan, veterán z první světové války, jenž v kterémsi minovém poli v Normandii ochrnul na obě nohy, a jedné svatodušní neděle pak jednou provždy unikl mukám paměti pomocí výparů z kyanidu zlatitého. Nebylo mi tenkrát víc než šest let, pamatuji se však - jako by se to stalo včera - jaký rozruch ta zpráva v sedm hodin ráno způsobila. Ona událost nám natolik utkvěla v paměti, že když jsme se do vesnice vrátili prodat dům, matka po dvaceti letech konečně přerušila své mlčení.

"Chudák Belgičan," vzdychla. "Jak jsi tenkrát řekl, už nikdy si pak šachy nezahrál."

Měli jsme v úmyslu jít přímo k domu; když však nám zbýval už jen jeden blok, matka se náhle zastavila a odbočila o jedno nároží dřív.

"Radši půjdeme tudy," řekla. A když jsem chtěl vědět proč, vysvětlila mi to: "Poněvadž mám strach."

Při těch slovech jsem pochopil i já, proč mám žaludek jako na vodě: měl jsem strach, a nejen z toho, že bych měl čelit děsům svého dětství, nýbrž strach ze všeho. Takže jsme šli zacházkou po souběžné ulici jen proto, abychom nepřišli přímo k domu. "Neměla jsem odvahu ho uvidět dřív, než si s někým promluvím," vysvětlila mi matka potom, a zařídila se podle toho. Musela mě málem táhnout za ruku, bez nejmenší výstrahy však vešla do lékárny doktora Alfreda Barbozy, na nároží ani ne sto kroků od našeho domu.

— 14 —