V lednu roku 1824 dal komodor Juan Bernardo Elbers, zakladatel říční plavby, zaregistrovat první paroloď, která brázdila vody řeky Magdaleny: primitivní kocábku o výkonu čtyřiceti koní, nazvanou Věrnost. O více než století později, jednoho 7. července v šest hodin odpoledne, doprovodili doktor Urbino Daza a jeho manželka Ferminu Dazovou na loď, na jejíž palubě měla podniknout svou první cestu po řece. Byl to první parník postavený v místních loděnicích a Florentino Ariza jej na památku jeho slavného předchůdce pokřtil jménem Nová věrnost. Fermina Dazová nikdy neuvěřila, že toto jméno, pro ně pro oba tak plné významu, loď opravdu získala přičiněním dějinné náhody, a nikoli chronického romantismu Florentina Arizy. V každém případě měla Nová věrnost na rozdíl od ostatních říčních lodí, ať starých či moderních, prostornou a komfortně vybavenou kajutu navíc, nacházející se vedle kajuty kapitána: tvořil ji návštěvní salon s bambusovým nábytkem v národních barvách, manželská ložnice kompletně vyzdobená čínskými motivy, koupelna s vanou a se sprchou, krytý vyhlídkový mirador s rozvěšeným kapradím v kořenáčích, velmi prostorný, poskytující úplný výhled na řeku jak vpředu, tak po obou stranách lodi, a vybavena byla neslyšně pracujícím chladicím zařízením, které celý prostor udržovalo z dosahu vnějšího hluku a v podnebí věčného jara. Toto přepychové apartmá, známé jako prezidentská kajuta, poněvadž v něm do té doby cestovali tři prezidenti republiky, nebylo určeno ke komerčním učelům, nýbrž rezervovalo se pro vysoce postavené hodnostáře a zvláště významné hosty. Florentino Ariza je dal vybudovat s tímto propagačním záměrem, hned jak byl jmenován prezidentem Karibské říční, ale v hloubi duše s jistotou, že se dříve anebo později stane šťastným útulkem jeho svatební cesty s Ferminou Dazovou. A tak když onen den nadešel, Fermina Dazová se skutečně usídlila v prezidentské kajutě jako její vládkyně a paní. Kapitán parníku přivítal na palubě doktora Urbina Dazu s chotí a Florentina Arizu s patřičnými poctami, se šampaňským a uzeným lososem. Jmenoval se Diego Samaritano, měl na sobě běloskvoucí uniformu ze lněného plátna, byl dokonale předpisový od špiček bot až po čepici se znakem Karibské říční paroplavby vyšitým zlatou nití a s ostatními říčními kapitány měl společný rázný hlas, postavu rozložitou jako seiba a způsoby florentského kardinála.
V sedm večer dali první znamení k odjezdu a Fermina Dazová cítila, jak se jí zvuk lodní píšťaly zavrtává do levého ucha jako nebozízek. Její sny předešlé noci brázdila zlá znamení, neodvážila se je však dešifrovat. Časně zrána se dala odvézt do nedalekého panteonu u semináře, který se tehdy jmenoval Hřbitov La Manga, postála před manželovou hrobkou a usmířila se s nebožtíkem mužem v monologu, v němž dala průchod spravedlivým výčitkám, jimiž překypovala. Potom mu vylíčila podrobnosti cesty a rozloučila se na brzkou shledanou. Nikomu dalšímu nechtěla říkat, že odjíždí, podobně jako zpravidla dělávala při cestách do Evropy, aby si ušetřila vyčerpávající loučení. Přestože se v životě něco nacestovala, bylo jí, jako by se chystala na svou první cestu, a s blížícím se dnem odjezdu se jí zmocňoval stále silnější neklid. Když se ocitla na palubě, cítila se opuštěná a smutná a přála si být sama, aby se mohla vyplakat.
Po posledním výstražném znamení, upozorňujícím, že je načase opustit loď, se s ní doktor Urbino Daza a jeho žena bez dramatických gest rozloučili a Florentino Ariza je doprovodil k vyloďovacímu můstku. Doktor Urbino Daza poodstoupil, aby mu dal při vystupování přednost za svou manželkou, a teď teprve se dovtípil, že i Florentino Ariza odjíždí. Doktor Urbino Daza nedokázal skrýt rozladění.
"Ale o tomhle jsme spolu nemluvili," řekl. Florentino Ariza mu s více než zřejmým záměrem ukázal svůj klíč: měl obyčejnou kajutu na společné palubě. Doktoru Urbino Dazovi to však nepřipadalo jako dostatečný důkaz neviny. Vyslal k manželce pohled trosečníka v naději, že pro své rozladění najde oporu, ale …
