ČÍ JSOU TO KONÍČKY
NA TOM NAŠEM ÚHOŘE
Nikdy mi osud nepopřál, abych se staral o koně. Ani nakrátko ne. Jen tu a tam jsem si směl pohladit jeho hladkou, jiskřivou šíji, jeho voňavou hřívu nebo měkký, růžový nos. Žádný kůň nebyl nikdy můj. Jen několikrát v životě jsem držel v rukou opratě a několikrát jsem seděl na jeho širokém koňském hřbetě.
Ze všech pohádek svého dětství jsem měl nejraději pověst o Horymírovi. Protože měl Šemíka. A protože Šemík byl kůň.
Ve Výbrnici, kde jsme žili na samotě v lesích, tahali koně kolem mého kočárku žebřiňáky se senem či s otavou z lesních luk. V zimě tam jezdívali stahovat dříví, a to byla teprve podívaná! Chuchvalce páry se jim valily z nozder, mlhovina jim stoupala ze slabin a hřbetů, kopyta se jim nabalovala sněhem, a když ta sněžná bačkora odpadla, zůstal v ní lesklý otisk podkovy jako kouzelná pečeť dětského pohádkového světa.
Kvůli těm koním jsem jako dítě toužil být sedlákem, a kdyby se mi to bylo bývalo splnilo, asi bych se věšel, kdyby mi koně brali a dávali místo nich traktor. Asi bych byl ten nejsvědomitější hospodář a koně bych měl jak panny. Bohužel - anebo naštěstí - se mi to nesplnilo, a co je ještě horší - já dodnes z téhle horoucí dětské touhy nevyrostl. Dodnes bych koně chtěl! I když jsem kvůli němu poprvé v životě poznal, co to je vydírání. Bylo to o posvícení, protože na posvícení jezdil do Nižboru kolotoč. Jezdí tam dodnes, ale dnešní děti mi mohou závidět, že za mého mlada nebyly kolotoče na elektřinu, avšak že je tahal živý kůň. Takový loudavý valach se širokánským zadkem, a jízda na jeho hřbetě stála dvakrát tolik než jízda na dřevěném koni nebo na jelenu. O každém posvícení jsem si na tuhle jízdu našetřil a celou jednu písničku jsem vychutnával onen nevýslovný pocit, který na živém koni máte, že jste tak trošku něco mezi králem, husarem, ďArtagnanem a kovbojem.
Nikdy jsem bohužel neměl jezdeckou postavu, to spíše naopak. Spolužáci mě oslovovali buřte, špekoune nebo tučňáku, což jsem tehdy považoval za urážku. Dneska vím, že to bylo označení spíš popisně věrné, asi tak jako slovo běloch označuje člověka bílé pleti a vraník koně s černou srstí. Úměrně k svému vzezření jsem byl obratný a není divu, že vysazovat mě na toho valacha dělalo Káče, principálce od kolotoče, těžkou hlavu. Byla malinká a suchoučká, ruce jako tyčinky, a úpěnlivě mě proto vybízela, ať jí pomohu, ať se odrazím a trochu se vyšvihnu. Nechápala, že chtít tohle zrovna ode mne bylo div ne totéž, jako chtít na tom koni, aby se odrazila vyšplhal na telegrafní sloup. Samozřejmě že jsem měl dobrou vůli. Odrážel jsem se a vyšvihával, jenže jsem jednou při té své nemotornosti neudělal nic jiného, než že jsem ji, chudinku, kopnul do brady. A vší silou. Div se nenatáhla pod kolotoč v mrákotách.
Kdyby to nebyl býval viděl Miloš Kettner, všechno by bylo bývalo skončilo tím, že mi řekla, jaký jsem vařbuchta a ať už jí na toho koně nelezu, protože má zdraví jenom jedno. Jenže Miloš Kettner to viděl a křičel na celý kolotoč, že se to řekne. jako že ve škole, kde jsme společně navštěvovali první třídu. Žalobníček ztratil klíček od vajíček.
Vylekal jsem se, protože jsem miloval a uctíval pana řídícího Taranta a nerad bych rozkotal jeho představy o světě a o mých hodnotách zprávou, že jsem v sobotu na kolotoči kopl Káču do brady.
Celý zbytek soboty a celou neděli jsem věřil, že se Miloš Kettner slituje a že můj zločin ve škole neoznámí. On si to také utříbil v hlavě a oznámil mi, že to neoznámí, ale že za to musím při kreslení namalovat místo něho výkres. Protože já malovat dovedu a on ne, jenže zato viděl, jak jsem nakopl Káču.
Namaloval jsem tedy za něho „Podzim na poli“. Miloš dostal jedničku a o tři dny později mě upozornil, že nic neoznámí, když namaluji další výkres. Čápa. A příští týden les, potom nádraží a pak naši rodinu.
Byl jsem nešťastný a nezkušený prvňáček a nevěděl jsem, jak se dostat z tohoto jařma. Nevěděl jsem, jak se vypořádat s tímto zcela novým životním jevem. Nenapadlo mi, abych š…
