Celá e-kniha Střevíce z lýčí ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
KRÁVY MOJE, KRÁVY
ZLATÝ ZVONCE MÁTE
Chcete-li vidět a chcete-li dýchat opravdový mír, jděte do chléva nebo na pastvu za kravami. Nikde jinde vás neovane takové vlahé ovzduší klidu a hojnosti jako v blízkostí těchto zvířat, jako v prostředí prozvučeném rytmickým škrundáním jejich požehnaných zažívacích traktů. Ležící kráva je nenapodobitelným ztělesněním blahobytu, spokojenosti a bezpečí. Je to teplá peřina naplněná mlékem a jistotou, že zítra bude zase dobře. Bůhví, proč se stračena nestala symbolem míru místo holubice. Snad proto, že je na mírumilovnost přece jen poněkud hromotlucká. Obzvláště ve srovnání s holubicí. Kdo jednou viděl holubičku, jistě byl přesvědčen, že kdyby něco, tak by ji přepral. O krávě by to už s takovou jistotou netvrdil. Obzvláště když zabučí. Neboť když kráva začne hučet, padne strach na každého, kdo nezná alespoň obstojně kraví psýchu.
V mládí jsem čítával cestopisy a dobrodružné romány odehrávající se zhusta na poušti nebo v indické džungli. Obě tyto lokality byly trvale zaplaveny příšerným řevem krvelačných šelem. Později jsem slyšel v zoologických zahradách a ve zvěřincích chrchlat krvelačné lvy a tygry, a pokaždé mi byl jejich anginoidní chrapot k smíchu. Vždycky jsem si říkal, jak by asi v takovém cestovateli nebo autoru dobrodružných románů hrklo, kdyby slyšel hučet krávu. To je hlas, ze kterého jde hrůza, to je burácení a rachot jaksepatří! Jenže to je pouze zdání - až na to burácení je kráva opravdu ztělesněním pozemského míru.
Ostatně ani byste nevěřili, jak ráda se dospělá kráva chová. Jaký je to mazel. Samozřejmě, že na chování nemá právě ideální rozměry. Ani váhu. Kočka, holub a koneckonců i pes dají se pochovat mnohem příhodněji. Měli jsme takových krav s Čestmírem Uhrem deset a když jsme je všechny podojili a vykydali jim hnůj, pochovali jsme je jednu po druhé. Jistěže ne tak, že bychom vzali těch pět metráků hovězího do náruče a dělali s ním houpy houpy, kočka snědla kroupy. Vzal jsem kravěnce vždycky jenom hlavu, položil jsem si ji na rameno, drbal jsem ji pod bradou a říkal jí při tom spoustu něžností. Jako třeba: Ty moje můro, ty máš ale tu bednu těžkou, kdopak se ti s ní má chovat? A každá blaženě držela, funěla mi nádherně za uchem, a já funěl taky, protože nevím, kolik váží hovězí hlava přesně, ale čtvrt metráku mít bude, a to se brzy pronese.
Choval jsem ta zvířata často a rád, protože to má svůj půvab. Ona totiž má každá kravka tlamu formovanou tak, že vypadá pořád jako nafoukaná. Nebo jako uražená. Prostě jako by trucovala. Ať mi to děvčata nemají prosím za zlé, ale ona má přesně ten výraz jako roztomilá holka, která s člověkem kvůli něčemu nemluví, ale je už ochotna nechat se odprosit.
Je nasnadě, že takové důvěrnosti si člověk nemůže dovolit hned. Kráva není žádná prostopášnice, aby se mazlila s každým, kdo jí vkročí do chléva. Ale není ani žádná prostomyslná buchtička, která by důvěřivě naletěla na prvního, kdo jí předstírá nějaký cit. Člověk si musí trpělivě vyšlapávat cestičku k jejímu srdci. Cesta k srdci, jak říkávala moje maminka vede žaludkem. A kráva má ty žaludky čtyři. Protože jsme s Čestmírem Uhrem měli na starosti deset dojnic, vyšlapávali jsme si tedy cestičku k srdci skrz čtyřicet žaludků. A poctivě, protože jsme od září do vánoc zkrmili celou stodolu sena, které mělo vydržet až do května. Nedivte se tedy, že si na nás naše chovankyně nejdříve zvykly, potom k nám přilnuly a pak se nechaly i chovat. Bylo to dobře, protože s růstem vzájemných sympatií stoupala i jejich dojivost. A to bylo důležité, neboť smyslem kravího života je přece plnit mlékem bandasky, dojačky, krajáče a cisterny.
Ke kravám jsme přišli s Čestmírem Uhrem jako slepý k houslím. Byl rok 1946, v pohraničí probíhal odsun a bylo potřeba postarat se o úrodu a o veterinární inventář. Celé ročníky středoškoláků se tedy odstěhovaly na tři měsíce do pohraničí, a naše třída taky. Dojeli jsme, převlékli jsme se a rovnou ke kravám. A rovnou dojit!
Na nácvik nebylo příliš mnoho času. Vybran…
