PLIVNÍK
Ví bůh, komu se to kuře ztratilo. Žádná z bližších ani vzdálenějších sousedek ho nepostrádala. Snad přišlo až ze Zdejciny, jenomže Zdejcina je od Stradonic na slepičí nohy nezvladatelně daleko. Mezi Zdejcinou a Stradonicemi je dobrých třicet revírů toulavých koček, třicet revírů bystrookých kolčav a nejméně čtyři farnosti pytlačících ercpsů. Přes těchto čtyřiašedesát pásem smrti může přejít jen proškolená a procvičená, zkušená nosnice, tak velká a tak rostlá, aby si ji všechny ty kočky, lasice i psi pletli s leopardem.
Jednoho dne jsme prostě přišli krmit a po výsostném území našich slepic chodilo kuře. Bylo už opeřené, ale maličké, asi tak na jedno psí polknutí. Staré na ně nevražily a ono také nikdy nepřekročilo jejich klofnou vzdálenost. Bylo hbité jako moucha masařka a pohybovalo se fotonovou rychlostí. V okamžiku, kdy na ně padl náš zrak, zmizelo za plotem.
Dali jsme mu jméno Plivník nejenom pro jeho nevysvětlitelný příchod, ale i pro nepopíratelné plivnické znaky. Ve skutečnosti to byl ovšem inverzní plivník, protože plivnické znaky nosil v obráceném poměru. Jakýsi plivník - negativ. Byl totiž celý bílý, ale na srdci měl černé pírko. A měl uhrančivé, černé oči.
Když se takový plivník objevil v období folklórního feudalismu na dvoře, muselo se mu podstrojovat a dělat pomyšlení. Odvděčoval se za to tím, že hospodáři přinášel úrodu, bohatství a štěstí všeho druhu. Jakmile nad ním hospodář neprojevoval svou radost s dostatečnou okatostí, šlo to se vším z kopce. A když plivníka dokonce zapudil anebo když plivník opustil stavení, tak přišel grunt obvykle na buben anebo vyhořel, což nebylo při tehdejší nedokonalé požárnické technice, výcviku i morálce nic neobvyklého.
Zatímco naše slepice (až na tu Zelenou, to byla potvora!) byly přítulné jako koťata, Plivník byl ostražitý jako hryzec. Rostl a rostl, a nebyl s to se domestikovat. Naše putinky, kdykoli někoho z nás spatřily, se seběhly, dřeply si před nás a nevstaly, dokud jsem je nepohladil. V létě jsem si nosíval na zahradu pod hrušku psací stroj a smolil pohádky o Makovém mužíčkovi. Slípky se rozsadily na opěradlo lavice, na špičky mých děravých tenisek, a jedna i na stůl, a vůbec jí nevadilo, že se o ni zarážel válec psacího stroje. Čas od času jsem je tedy pomuchloval, protože jsem viděl, jak se u nich vyvinula erotická závislost na mé osobě. Zastával jsem jim kohouta, a zřejmě plnohodnotně, protože po tom pomuchlání vstaly a spokojeně protřepaly svá křídla zrovna tak jako jejich kolegyně u Pelců. Tam totiž chodil po dvoře bílý kohout k neroztrhání.
Plivník si ke mně dřepat nechodil. Nikdy se nepřiblížil ani na robinzonádu, třebaže psem byl už v tom věku, kdy člověk dělá robinzonády, jen když nechce. Dokud byl malým kuřátkem, tak mi to nějak nevadilo. Když povyrostl, začalo mě to hníst. Byl jsem totiž pyšný na to, že ve vsi se se mnou přátelí každý čokl, kromě Novákovic Apolla. Jenže Apollo byl zmindrákovanej z první psí výstavy, kde si dělal zuby na jednu z medailí. Nedostal žádnou, protože měl předkus.
Když Plivník dorostl do nejvhodnější velikostí ke grilování, začala mi ta jeho nepřístupnost dělat opravdové starosti. Zima byla na krku a on ještě nikdy nevkročil do kurníku. Spal na nejvyšší větvi nejvyšší švestky, a spal tam za jakéhokoli počasí. Bičovaly ho deště a bouřky, a on je přežil. Jenže teď se blížily mrazy, a mrazy jsou největším nepřítelem slepičího hejna. Slepice, které namrznou, nejsou k ničemu. Nenesou, klempírují a jsou z nich prostě chcípáci, pokud je člověk ráno nenajde nožičkama nahoře. Každá pořádná hospodyně dbá na to, aby měla pro drůbež zateplený kurník. Ten můj evidentně promrzal, ale pořád v něm bylo tepleji než na té Plivníkově větvi.
Pak přišla opravdická zima, plískanice, mrazy a fujavice, a on spal na větvi dál. Lední medvěd by nevydržel to, co on. Nemohli jsme kvůli němu usnout, zatímco on chrněl docela slušně. Několikrát jsem si za tmy přistavil k jeho stromu žebřík a pokoušel jsem se Plivníka chytit. Kdyby se mi to povedlo, zavřel bych ho na pár dní do kurníku, protože slepice si na nový příbytek zvykne. Mělo se mi to povést hladce: všechny normální slepice jsou v noci tak apatické, že je můžete bez větší námahy třeba zakousnout. Jenže Plivník nebyl normální slepicí. Vždycky, když jsem po něm vztahoval ruku, vzlétl k noční obloze a přetřepotal se přes několik zahrad, jako by to nebyl kur domácí, ale netopýr.
Když se přiblížilo jaro a v kukani našich přítulných slípek se objevila první vajíčka, začal mi stoupat krevní tlak. Uvědomoval jsem si, že tenhle idiotský pták nebude nikdy k ničemu. Že to není kur domácí a že z něho nikdy nic domácího nebude. Že to je s prominutím prostě hajzl, který bude užírat jednu pětinu zrní a krmiva, a člověk od něho neuvidí ani skořápku. A vidíte, pak se stal ten zázrak!
Jednoho rána snesl Plivník vejce. Překrásné, umělecky tvarované vajíčko, a snesl ho on a ne ty naše přítulné bačkory. Od nich by totiž mělo nahnědlou skořápku, zatímco Plivníkovo mělo skořápku jako padlý sníh. On byl totiž leghornka a leghornky snášejí bílá vejce.
Druhý den snesl druhé vajíčko, třetí den třetí a čtvrtý den čtvrté. Nesl den co den, jenomže ne v kurníku. Vždycky na snášení přeletěl plot u našeho slepičího areálu, přepochodoval celou zahradu a snesl na seně nad králíkárnou. Kurník stál totiž na konci zahrady a králíkárna hned za chalupou. To, že snášel na králíkárně, nebyla tak velká vada. Koneckonců bylo pro nás pohodlnější sebrat snůšku hned za domem a netrmácet se pro ni přes sádek, a nota bene do kopce.
Celý týden nesl Plivník denně a vybičoval v nás nepopsatelnou euforii. Každý, kdo k nám zavítal, musel se jít na něho podívat. Jako by to nebyla slepice, ale živý dinosaurus. Nemluvili jsme o ničem jiném než o něm, asi tak jako zdegenerované babičky a matinky hovoří v jednom kuse o tom, jak jejich Sášenka dělá už paci paci pacičky a berany berany duc. A pak se přiblížil druhý týden, kdy nás Plivník šokoval podruhé. Jednoho rána nebylo na seně jedno vajíčko, ale dvě.
Nevěřili jsme svým očím a celý den jsme se hádali, jestli jsme to včerejší vejce sebrali nebo ne, protože dosud nebyla na světě vypěstována taková slepičí ráce, aby nesla dvě vejce denně. Ráno nás však čekal šok číslo tři: na seně byla zase dvě vajíčka! Další den zase dvě a potom opět. Nebylo pochyb: Plivník nesl dvě vejce denně a dokázal, že to byl opravdu Plivník. Přinášel hospodáři úrodu a bohatství, a bude nosit tak dlouho, dokud mu budeme podstrojovat a dělat pomyšlení. Přestali jsme ho rázem považovat za hajzla a říkali jsme si, ať se nažere, jak chce, protože si to zaslouží.
O týden později nás však čekal šok číslo čtyři: když jsme přišli jednou po ránu ke králíkárně pro snůšku, nebyla tam obligátní dvě vejce. Jistě si myslíte, že tam byla vejce tři. Nikoli. Seděla tam -slepice. Neznámá, cizí slepice. Leghornka. Byli jsme z ní paf.
Seděla a seděla a zvědavě zírala, jak obcházíme okolo ní s podivným výrazem v očích. Asi jsme vypadali na to, že ji chceme vystřídat. Že potřebujeme, aby sebou mrskla a uvolnila místo na seně, protože nás to vevnitř tlačí a potřebujeme užuž taky snést.
Opravdu tedy sebou mrskla, snesla vejce a uvolnila plac. Vejce tam byla ovšem dvě: jedno studené Plivníkovo a druhé čerstvé, ještě teplé, od ní.
Sledovali jsme ji jako zjevení. Jako by to byla bílá paní nebo duch Hamletova tatíka. Důstojně překráčela kolem nás a hup na plot k panu Petržilkovi. Kruci, tohle scházelo! Zanáší k nám Petržilkovic slepice, a pan Petržilka je soused a my mu zbodli týdenní snůšku vajec. A ke všemu je příslušníkem Veřejné bezpečnosti!
Jenže to nebyla jeho slepice. Překráčela totiž důstojně Petržilkovic zahradu a hup na Bártlovic plot! Potom hop dolů a o kus dál zase hup na další plot. Kolik pozemků překráčela ještě potom, to už nebylo z naší zahrady vidět. Faktem však je, že se harcovala k nám do stráně přes několik plotů a několik zahrad, aby snesla vajíčko na králíkárně. U nás. Plivník tedy nebyl tak zázračný, jak jsme si namlouvali. Nenesl dvě vejce denně. Ale byl to nade vši pochybnost opravdický plivník. Přilákal k nám úplně cizí slepici a ta u nás kladla vejce a doma se cpala zrním. Co si člověk mohl víc přát?
Naproti tomu vyvolala u nás tato nosnice manželskou krizi. Žena mi totiž uložila, abych zjistil, komu vlastně patří, abychom mohli vrátit-vajíčka jejímu majiteli. Odmítl jsem však hopkat za slepicí přes Petržilkovic i Bártlovic plot a přes všechny další ohrady. Není přece mou povinností, abych všem obyvatelům Stradonic hlídal slepice. Hlavně jsem však byl zaplaven sladkým hamounstvím: poprvé v životě jsem měl něco zadarmo! Morálně jsem se s tím vyrovnal snadno: došel jsem totiž k nezvratnému, osvobozujícímu názoru, že ta slepice patří určitě někomu, kdo si zaslouží trest. Nejspíš asi tomu, kdo k nám vlezl minulý podzim na zahradu a vyřezal nám pět hlávek zelí. Proč bych tedy měl vracet vejce kradláři, který nás připravil o zelí? Zrovna tak dobře mohla slípka patřit někomu z těch, co se zhulákali v zimě v hospodě a na návsi se seprali s vojákama. A dost možná, že patří dědkovi Houskoví, co ho pořád zdravím a on mi nikdy neodpoví. A kdoví, jestli nepatří dokonce paní Bukáčkové, která rok co rok vypaluje na mezích trávu, ačkoliv se to rok co rok zakazuje. Nebudu vracet vajíčka Bukáčkový, když upaluje čmeláky a broučky a porušuje rovnováhu v přírodě. Bukáčková je barbarka a vůbec nepatří do dvacátého století. Kdyby si jednou usmažila k obědu svou vnučku, tak bych se tomu ani nedivil.
Na to mi moje žena řekla, že pan Houska je nahluchlý a skoro slepý a nemůže mi tedy odpovídat na pozdrav. A jestli si paní Bukáčková vypaluje svou mez nebo nevypaluje, a jestli za to jednou zaplatí pokutu nebo ne, to je její věc.
Já na to odpověděl, že pan Houska, když chce, tak slyší, a když chce, tak trošku vidí. A že není pravda, že vypalování meze je věcí starý Bukáčkový. Protože tahle země patří všemu lidu, a tedy i mně, a já si nenechám pálit vlast od báby, které visí zrovna před nosem plakát „Nevypalujte trávu!“
A moje žena na to, že to nemá nic společného s tím, že kradu vejce. Ať prý se stydím, píšu prý knihy pro děti, a přitom jsem pro ně přímo odstrašující příklad. Jednak prý blábolím tak demagogicky a tak slaboduše, že by se ani nedivila, kdyby se moje knížky zakázaly, a jednak ať si uvědomím, že nejsem spisovatel, ale poberta. Prý u nich v pokladně nebo ve mzdovce by nikoho nenapadlo přivlastňovat si cizí snůšku, a to jsou jen obyčejní lidé, zatímco já ze sebe dělám intelektuála.
Vyletěl jsem, že jestli mě někdo učí krást, tak že to jsou zrovna tyhle účetní myši, protože než mi proplatí honorář, tak abych se chodil pást, a že se vůbec všechny flákají, a jestli já uživím rodinu nebo ne, to je jim jedno - ony že si to svoje prostě vydřepí na židli. A to že by měla jako moje žena vědět, protože nejvíc mě demoralizuje vlastně ona. Na celé mé tvorbě ji zajímá jenom to, kdy mi konečně pošlou honorář a jak to, že toho vypíšu tak málo, když Hemingway jezdil střílet do Afriky slony.
Na to ona vyhrkla, že asi nedostávám tak malé honoráře, jak tvrdím, jenomže je vyplácám po kavárnách s frajlinkama, které si hrajou na redaktorky jen proto, abych já, obtloustlej, směšnej a fotrovskej hejhula jim mohl platit kafíčka a kabernety a myslel si, kdoví jak pro ně nejsem zajímavej. A tak dále a tak dále.
Já na ni vyjel, že nemohu za to, že se ženský hrnou tak do zaměstnání. Že co se mne týče, tak že bych je všechny vyházel a dal chlapům pořádné platy, aby rodinu uživili, a ženské bych zahnal rodit a udržovat byty v pořádku, aby nebyl všude takový herberk jako u nás.
Na to moje žena vypěnila, že jestli je u nás herberk, tak ho dělám já, jen ať se jde každý podívat na můj psací stůl, to že není psací stůl, ale rumiště. A že by doma zůstala s velkým potěšením, že by do práce už dávno nechodila, jenže kdyby nechodila ona a spoléhala se na to, co vypíšu, tak že už bychom se opravdu dávno živili všichni tím senem, na které snáší Plivník a ta cizí slepice.
Tato hádka, která vznikla kvůli zanášení, pokračovala několik dní a vyvíjela se, jak to už v domácnostech bývá, od prostého nedorozumění, přes osobní napadání a urážky až k velkorysým myšlenkám na zničení právního pořádku a posléze světa a vesmíru, a bůhví, v co by vyústila, kdyby ji neukončil Plivník dalším šokujícím aktem. Jednoho dne přestal totiž snášet na seně u králíkárny a začal zanášet někam za plot. A nemohli jsme zjistit kam.
Cizí slepice u nás věrně snášela dál a nahrazovala nám tedy jeho snůšku. Za tohoto stavu i moje žena usoudila, že ta cizí vejce vracet raději nebudeme. Jednak jich ta slepice snesla u nás už tolik, že by to bylo trapné přiznat se k tomu po tak dlouhé době, a hlavně - Plivník - jak se jalově utěšovala moje choť - snášel třeba zrovna na tom pozemku, odkud pocházela ta cizí slepice.
Plivníkova zrada nás ovšem popuzovala. Asi po měsíci jsme našli jeho hnízdo a v něm dobrých pětadvacet vajec. Když jsme mu je vybrali, začal zanášet na jiné místo. A to jsme už neobjevili. Teda objevili, ale asi měsíc poté, co Plivník nebyl. Už po tom jeho prvním hnízdu bylo jisté, že jeho dny jsou sečteny. Zbývalo jen ho chytit.
Byl neustále ostražitý jako buvol. Kdykoli mu bylo něco divného, vzlétl jako orel. Když chodil pěšky, pohyboval se stále tou fotonovou rychlostí, jakmile jsem o něho zavadil
pohledem. Každou mou lest prohlédl, a jakmile jsem na něm uplatnil svou hbitost, způsobil jsem především úplnou břišní koliku své posměvačné ženě. ]sem totiž hbitý asi jako kropicí konev a kdykoli jsem se po Plivníkovi vrhl, vždy mi suverénně unikl. A já vždy jako na čerta spadl přitom s nepopsatelnou nemotornosti někam, kam se ani padnout nedá, a povstal jsem pak olepený něčím, co je mi hanba líčit. Několik týdnů po takovém pokusu si mě Plivník nepřipustil k tělu blíže než na dostřel ručnicí. A již po prvním pokusu dal nám ráznou plivnickou výstrahu: nevyhořeli jsme, ani nás nevyplavila voda. Seslal na nás jiné neštěstí: Houska nebo Bukáčková, prostě ten, komu patřila ta přeúrodná a věrná slepice, co nám denně snášela na králíkárně, usekl té chudince hlavu. Zřejmě se přišlo na to, že nepolepšitelně zanáší. Přišli jsme tedy o vejce a zůstal nám na krku ničemný, nanicovatý a prožraný Plivník, z něhož nebylo užitku ani za mák.
Několikrát jsem se pevně rozhodl, že už ho chytat nebudu. Že zajdu za Vendou Pelcem, členem myslivecké jednoty, a ten že Plivníka rozstřílí na cimpr campr. Nikdy jsem však za ním nešel, protože jsem věřil, že jednou Plivník musí udělat jednu malou chybičku. A opravdu jsem se toho dočkal. Několik dní jsem krmil své slepice tak, že jsem jim nenasypal celé krmítko. Sypal jsem jim zrnko po zrníčku, a tak, aby si musely pro ně k mým nohám. Musel i Plivník. Vždycky však přicházel jen za má záda, a já mu to trpěl. Abych ho uklidnil. Abych ho uspal.
Jednou před polednem sebral Plivník své zrníčko tak, že byl i on otočen zády ke mně. Poprvé! - Vždycky je totiž sbíral tak, aby mě měl na očích.
Tahle jediná chybička mi dala náskok asi dvou tisícin vteřiny a chramst! - už jsem ho držel v rukou! A udělali jsme si ho na smetaně!
Ani nám však ten s prominutím hajzl nechutnal. Chutnal asi tak jako vnučka té babky Bukáčkové.
Vraťme se však teď od Plivníka k těm původním čtyřem slepičkám a pokuste se vzpomenout si, jakou roli u nich hrál můj brácha, Sláva Tarant a Tarantovic Ňafík. Dále mi dovolte, abych po plivníkovském intermezzu pokračoval v líčení dojmů a nálad, které svému chovateli vtisknou jeho nosnice.
První vejce od vlastních slepic budí v člověku mnohem větší vzrušení než třeba chvíle, kdy poprvé v životě stane na břehu mořském. Nebo když poprvé letí letadlem. Anebo když poprvé spatří své dítě po narození. To má zpravidla šišatou hlavu a zmuchlanou tvářičku, jako by ho vytáhli z komínové roury, a jeho pleť mívá po narození stejný barevný odstín, jako - ať mi to všechno nemluvňátka odpustí, ono se jim to pak všem zlepši - ale po narození mají tvářičky stejné barvy jako mandril na svých neochlupených partiích. A chovají se nemožně. Má dcera například, když mě po svém zrozeni poprvé spatřila, začala blinkat. Vejce ne. Vejce je v mnoha směrech naprosto okouzlující. Buď je nepředstavitelně veliké, nebo roztomile maličké, buď je podivuhodně pravidelné, nebo kuriózně šišaté, buď je sněhobílé, nebo lososově růžové do bronzova, anebo je dokonce kropenaté, ale v každém případě je unikátní a úplně jiné než všechna vejce, která člověku prošla v životě před očima
Každý normální člověk si v den, kdy mu slepice poprvé snesou, zřídí sešit se zápisem snůšky. Správně totiž předpokládá, že množství vajec bude takové, že nebude možno je podchytit pouhopouhou nedokonalou lidskou pamětí, ne-li bez pomoci elektronkového počítače. Také já jsem propadl kouzlu této rustikální statistiky a podle ní jsem zjistil, že snůšková křivka se vlní velice zákonitě, ale velmi nepravidelně. Kulminovala v dubnu a pak zvolna klesala až do září, kdy se znovu, ale jen krátkodobě vzepjala, aby v říjnu nastal její katastrofální pád. V listopadu dosáhla zpravidla nulové úrovně. V prosinci nebo v lednu - pokud nebyla ostrá zima - se začala opět objevovat ojedinělá vajíčka v kukani, koncem února začala křivka opět stoupat a v březnu se vzedmuta do slibné předzvěsti onoho dubnového maxima. Konkrétně tedy snůška od čtyř slepic vypadala od ledna do prosince takto: 8-22-77-95-84-76-64-87-47-11-02. Podotýkám, že šlo o wyandotky trošku mrsknuté rodajlendkami, tedy o těžké slepice, pro které paní Schneiderová vynalezla ono označení „bačkory“. Leghornky nesou sice víc, ale bačkory zato nezanášejí, protože nepřeletí plot. A také připomínám, že v každém roce dvě z těchto čtyř kvokaly.
Na každou slepici přijde totiž jednou kvokání. Když o to chovatel nestojí, vyletěl by z kůže. Z nosnice přestane být rázem putinka a stane se z ní potvora, která šest neděl nesnese ani vajíčko. Ke všemu jsou s ní starosti. Kvokavá slepice nežere a nepije, hubne a hloupne a chová se jako hulvát, chuligán a nesnášenlivá hysterka. Mému bráchovi dvě kvokající slepice chcíply, jednak hladem, jednak a hlavně z hlouposti. Celý týden si nevzaly nic do zobáku, ačkoli měly vedle kukaně plný kastrůlek zrní.
Venkovský lid se odjakživa snažil nosnice z kvokání vyléčit. V každém kraji a v každé obci vám prozradí několik vyzkoušených a spolehlivých procedur, které slepici v tomto směru zaručeně napraví. Jemnější a citlivější chovatelky ji například zavřou do sklepa nebo přiklopí pod nůši, protože vědí, že ve tmě ji to kvokáni přejde. Méně citlivé hospodyně ji prostě vyhodí z hnízda pokaždé, když se tam kvočna usadí, protože bez hnízda se nedá kvokat.
Ve Stradonicích se dává kvokavá slepice do pytle a zavěsí se na větev, aby se houpala. Houpáním se jí zvedá žaludek a tím se z ní vyhoupá mateřský pud na základě stejného principu, jakým se likviduje na záchytné stanici pud nasávací. U alkoholiků také pěstuje odpor k alkoholu zvedající se žaludek.
Poslední skupina razantní léčby představuje všelijaké polévání, potápění, máčení a podobná mučení kvokajících slepic, které malí stejný výsledek jako všechny předcházející metody: že totiž slepice tvrdohlavě kvoká dál. Takže abych se přiznal, znám jen jediný, opravdu zaručený prostředek, po němž slepice kvokat doopravdy přestane, a ten používá můj brácha: je to sekyra.
Ještě jedno tristní období ze života slepic stojí za zmínku, a to je pelichání. Dostavuje se na podzim a přináší s sebou tu nulovou snůšku. Vypadá tak, že jednoho dne najdete doslova zapeřený kurník a výběh, protože slepice peří ztrácejí. Ale co, ztrácejí! Peří se z nich doslova sype, jako když rozpáráte polštář. Máte-li slípky tak krotké, že se dají hladit, rozsypou se vám pod rukama. Pohladíte ji poprvé a zplešatí jí krk. Pohladíte ji ještě jednou a upadne jí ocas. A potřetí ji nepohladíte, protože máte strach, že ji odpadnou křídla a jedna noha.
Pro chovatele je to epocha neradostná, protože ty buclaté a užitečné nosnice nejsou k ničemu. Celé týdny nesnesou vůbec nic, jen se cpou, jako by se nechumelilo. Ale ono se chumelí, chumelí se to jejich peří a tak hustě, že člověk čeká, kdy mu začne chodit po pozemku taková ta nahatá, oškubaná drůbež z Xaverova nebo z Libuše, a dokonce snad i v těch igelitových sáčcích a s cenovkou na krku.
Naštěstí k tomu nedojde. Jednoho zázračného týdne slepice konečně obrostou novým, hustým, prachovým a jaksi svátečním peřím, přestanou vypadat jako cuchty a začnou mít vzezření nóbl daru v péřovém kožichu, a ještě později - světe, žasni - utrousí opět první vajíčko. Na vánoce připravíte kohoutovi česneku a hrachu jeho družce a budete se těšit, až bude zima za vámi a kurník bude praskat pod tíhou jarní snůšky. Já se taky tak těšil. Jenže jen do Silvestra. Na Silvestra mi všechny čtyři bačkory zakous Tarantovic Ňafík.
To se rozumí, že Tarantovi dělají pokání. Týden co týden nám nosí košíček křapek, a Sláva Tarant už si zase cintá pentli o tom, čím je nejlepší čistit příbory a jak se správně žehlí žehličkou s napařovadlem.
