HAJHA, HUSY
ZE PŠENICE
Každý, kdo někdy napsal pár řádků o husách, neopomněl se zmínit o jejich slavné kapitolské kapitole, ač na ní mimochodem není nic tak pozoruhodného: vždyť tihle ptáci řvou na každého, kdo kolem nich projde - proč by tedy neměly křičet, když se k římským hradbám, které i jim poskytovaly ochranu, připlížily pod pláštěm noci houfy lstivých Galů?
Málokdo si naproti tomu všiml, že husy obohatily dějiny hudby přinejmenším tolik, jako třeba Benjamin Britten, Felix Mendelssohn-Bartholdy nebo Gustav Mahler. Požádejte například v nejbližší mlékárně, ať vám zapískají něco od těchto tří nesporných hudebních velikánů, a určitě vám nezapískají nic. Jejich díla dosud nezakotvila v povědomí mlékařek, uzenářů, hradlařek, zedníků, jiných lidí z lidu. Ale písně o husách? Ty vám odzpívá i řidič autobusu. Zdůrazňuji, že písně o husách, v nich je ten husí přínos. Husy samy nic nesložily, to dá rozum, husy nechodí do školy, alespoň ne všechny, a na konzervatoř teprve ne, tam jich chodí ještě míň. Inspirovaly však písňovou tvorbu takovou měrou, že se jim v tomto směru mohou vyrovnat už jen ženy jako věčná inspirace umění. Nebo mi snad chce někdo tvrdit, že nezná tak pěkné písničky, jako „Pásla husy pode dvorem“ nebo „Hajha, husy, ze pšenice, hajha, husy, ze žita“, „Pode mlejnem, nade mlejnem, husy se perou“, „Letěla husička, letěla z vysoka“, „Maličká su, husy pasu, tancovala bych já až sa třasu“„,Plavala husička po Dunaji“ nebo „Bílé husy, bílé“?
A to jsem připomněl jen ty nejznámější, neboť věřím, že někdo třeba opravdu nezazpívá „Haj, husičky, haj, přes zelený háj“, „Čí to husičky na tej vodě“, „Kázala mě máti bílé husy hnáti“, „Letěla, gágala bílá hus nad vodú“, „Lietala husenka v pekném bielem perí“ anebo „Pane Musil, to jsem zkusil, když jsem vám ty husy dusil“.
Husy inspirovaly člověka k písním už jen tím, že byly. Ne každý má právě tento dar. Na někoho se můžete dívat od rána do večera a píseň z toho nebude, spíše naopak. Ale husa - jakkoli hanlivě zní toto slovo - je krasavice mezi ptáky. Je stvořena z pouhých tří barev, ale zato právě z těch, které lahodí našemu oku. Z bílé, oranžové a blankytně modré. Tedy česká husa! Nemluvím o nějakých mourovatých a strakatých husách z bůhvíjaké Tramtárie. Česká husa, vévodkyně mezi všemi husami světa, je bílá jako padlý sníh, jen zobec a stojáky má opestřené barvou pomerančové kůry. A dvě blankytně modré kapičky, tak blankytné, jak bývá májová obloha, má v očích. Připočtěte k těmto barvám její štíhlou šíji, a připočtěte vůbec to, že husa je skoro labuť, a budete se ještě divit, že se o ní tak zpívá? A nepřipadá vám taky trošku komické, že na návsi v dědinách teď sázejí eternitové kastroly s dosnami, thuje a jiné parády, a přitom úředně zakazují volné pobíhání drůbeže a zvířectva, a zvláště tedy husí, když právě husí hejno je tou nejkrásnější ozdobou venkovského plácku či říčního břehu?
Písně o husách nejsou ovšem jen oslavou husího půvabu; jsou spíše plodem dlouhé chvíle. Husy se honily na pastvu a na pastvě bylo dost času na zpívání. Na zpívání a na hraní. A v této souvislosti nemohu s jistým smutkem na duši nekonstatovat prokazatelný herní a hlavně mravní úpadek, jehož svědkem byly právě husy. Neboť ještě generace našich babiček hrála na pastvě poetické a čisté hry se zpěvy, jako „Kdo má můj zlatý pantoflíček“, „Na Héličku“, „Na královnu“ a tak dále.
Moje maminka hrála jako dítě na strništi například drápky. Drápky se hrály s pěti malými kamínky a při hře se čarovalo. Přednášelo se kouzelnické zaříkávadlo:
Obracej lívanečky - už ho mám, pes leze do boudy - šup tam! Zahrádka, ohrádka, růžička, kvítek kdo tě to naučil? - Pantáta strýček!
Kdo byl na řadě, musel nejprve jeden šutýrek vyhodit do vzduchu. Nesměl jej však nechat spadnout na zem, musel ho chytit. Ale ještě dříve, než ho chytil, musel sebrat jeden z ležících kamínků a k němu do téže ruky drapnout kamínek, co zrovna ze vzduchu padal.
Kdo tak postupně posbíral čtyři kamínky, pokračoval dál tak, že při vyh…
