6
Blízko mostu přes řeku Moskvu v Uspenském je restaurace Ruská jizba. Je postavená ve stylu roubených chalup, v jakých žijí ruští venkované, a kterým se říká izby. Interiér i exteriér je z borových kmenů přitlučených k dřevěným stojkám. Mezery mezi kmeny jsou vyplněny říčním jílem. Tak trochu to připomíná kanadské sruby.
Tyhle izby možná vypadají jednoduše a z hlediska samotného vybavení jsou často primitivní, ale v ruských zimách jsou mnohem teplejší než zděné nebo betonové stavby. Restaurace Izba je útulná a teplá a je přepažena na dvanáct malých uzavřených místností, každá z nich většinou pro jednu společnost. Na rozdíl od restaurací v centru Moskvy mají zaměstnanci podíl na zisku. Výsledkem je velmi chutné jídlo, příjemná a rychlá obsluha, velice rozdílná od běžných ruských restaurací.
Tento podnik zvolil Adam Munro za místo příští schůzky s Valentinou v sobotu čtvrtého září. Valentina si dohodla večeři s jakýmsi přítelem a přemluvila ho, aby ji zavedl právě do téhle restaurace. Munro pozval na večeři sekretářku z velvyslanectví a rezervoval stůl na její jméno, ne na svoje. Písemné rezervace tedy nezaznamenaly, že by tu večeřel Munro nebo Valentina.
Večeřeli každý v jiné místnosti a na vteřinu přesně v devět hodin se oba svým společníkům omluvili, že si odskočí na toaletu. Setkali se na parkovišti, Munrovo auto s poznávací značkou velvyslanectví bylo příliš nápadné, a proto následoval Valentinu do jejího osobního Žiguli kombi. Valentina byla ztichlá a nervózně kouřila.
Munro už poznal pár ruských přeběhlíků, kteří pracovali uvnitř země, a chápal, že se po pár týdnech utajování a úskoků dostaví stres vyčerpávající nervovou soustavu.
„Podařilo se mi to,“ řekla konečně. „Před třemi dny. To zasedání ze začátku července. Málem mě chytili.“
Munro ztuhl. Ať si myslela co chtěla o tom, že jí partajní mašinerie věří, Moskva nevěří nikomu, vůbec nikomu. Balancovali nad propasti, ona i on. Rozdíl byl, že on měl záchrannou sít: status diplomata.
„Co se stalo?“ tázal se.
„Někdo vešel. Strážný. Zrovna jsem vypnula kopírku a seděla jsem zase u svého psacího stroje. Strážný se choval přátelsky, opřel se o kopírku, a ta byla ještě teplá. Asi si ničeho nevšiml, ale polekala jsem se. Přepis jsem si mohla přečíst teprve doma. Při kopírování jsem neměla čas. Je to strašné, Adame.“
Vzala klíče od auta, odemkla odkládací přihrádku, vytáhla tlustou obálku a podala ji Munrovi. Okamžik předání je obvykle chvíle, kdy pronásledovatelé zasáhnou, pokud tam jsou, je to ta chvíle, kdy uslyšíš dupot nohou po štěrku, kdy se rozrazí dveře a oběti jsou vyvlečeny ven. Nestalo se nic.
Munro se podíval na hodinky. Téměř deset minut. Příliš dlouho. Zasunul obálku do náprsní kapsy.
„Snažím se získat povolení, abych tě dostal ven,“ řekl. „Takhle nemůžeš pokračovat do nekonečna. Nemůžeš pokračovat už ani krátkou dobu. A nemůžeš se vrátit a žít, jako jsi žila doposavad, teď už ne. S tím, co jsi poznala. A já to také nedokážu, když vím, že jsi kdesi ve městě a že se milujeme. Příští měsíc mám krátkou dovolenou. Zeptám se na to v Londýně.“
Tentokrát nic nenamítala, a to byla první známka, že jí začínají povolovat nervy.
„Dobře,“ řekla a za pár vteřin zmizela v temnotě parkoviště. Díval se za ní, viděl obrys světla, když otevřela dveře restaurace a vstoupila dovnitř. Počkal další dvě minuty a vrátil se ke své netrpělivé společnici.
Byly tři hodiny ráno, když Munro dočetl Plán Boris - scénář maršála Nikolaje Kerenského na dobytí západní Evropy. Nalil si dvojitou brandy a seděl a civěl do papírů na stole v obývacím pokoji. Valentinin srdečný, laskavý strýc Nikolaj to tedy setsakra nalinkoval, pomyslil si. Dvě hodiny studoval Munro pečlivě mapu Evropy a když začínalo svítat, byl stejně jako Kerenskij přesvědčený, že při použití konvenčních zbraní by se ten plán podařil. Za druhé si byl jistý, že pravdu měl i Rykov, následovala by termonukleární válka. A za třetí mu bylo jasné, že neexistuje způsob, jak to vysvětlit opozici v politbyru. Přesvědči…
