1
Onoho května - někdy kolem patnáctého - svítilo na Washington laskavé, hřejivé slunce a přivábilo do ulic ženy s krátkými rukávy a bohatě rozzářilo první rudé růže zahrady před francouzskými okny Oválného pokoje v Bílém domě. Ale ačkoliv byla okna otevřená a do soukromé svatyně nejmocnějšího vládce na světě vanula čerstvá vůně trávy a kvítí, pozornost čtyř přítomných mužů se upínala na zcela jiné rostliny ve vzdálené a cizi zemi.
Prezident William Matthews seděl tam, kde američtí prezidenti vždycky seděli: zády k jižní stěně místnosti, čelem obrácený k severu přes široký starožitný stůl ke klasickému mramorovému krbu dominujícímu severní stěně. Jeho křeslo - na rozdíl od křesel jeho předchůdců, kteří si libovali v křeslech vyrobených na míru a podle osobního vkusu - bylo prosté továrni otáčecí křeslo s vysokým opěradlem, jaké může mít každý vyšší státní úředník. „Bill“ Matthews - trval na tom, že právě tak musí být nazýván na plakátech - ve svých úspěšných volebních kampaních vždycky zdůrazňoval svou náklonnost ke všemu domáckému, ať to bylo jídlo, oblečení či pohodlí. Tohle křeslo vídali nesčetní návštěvníci a delegace, které rád osobně vítal v Oválném pokoji, a nebylo v žádném případě luxusní. Krásný starožitný stůl, jak zřídkakdy opomenul zdůraznit, zdědil, protože stůl se stal součástí vážené tradice Bílého domu. Znělo to dobře.
Ale tím to pro Billa Matthewse končilo. V uzavřeném pracovním kruhu svých nejvyšších poradců se „Bill“ - jak ho mohl oslovit i ten nejposlednější z jeho voličů - nekonal. Odpadla i intonace srdečného chlapíka a krabatý kokršpanělí úsměv, který vábil voliče, aby vyslali „chlapce z naší ulice“ do Bílého domu. Nebyl to žádný chlapec z naší ulice a jeho poradci to věděli. Byl to první muž ve státě.
Na druhé straně prezidentova stolu, na křeslech s vysokými rovnými opěradly, seděli tři muži, kteří si u něj ráno vyžádali slyšení bez přítomnosti kohokoli dalšího. Osobně nejbližší z nich mu byl předseda Rady národní bezpečnosti, prezidentův osobní poradce v záležitostech bezpečnosti a důvěrník ve věcech zahraniční politiky. V západním křídle v budově Úřadu vlády mu říkali střídavě „doktůrek“ nebo „.ten zatracený Polák“ a byl to Stanislav Poklewski, s hubeným obličejem a ostrými rysy - někdy neoblíbený, ale nikdy podceňovaný.
Tvořili zvláštní dvojici na to, že si byli tak blízcí: plavovlasý anglosaský protestant z hlubokého jihu se světlou pletí a tmavý, mlčenlivý zbožný římský katolík, který přijel jako malý chlapec z Krakova. Ale to, čemu Bill Matthews neuměl porozumět - složité psychologii Evropanů obecně a Slovanů speciálně, to zvládal jezuity vytříbený, chladně kalkulující mozek, kterému prezident nikdy neodepřel sluchu. Poklewski se mu zamlouval ze dvou důvodů: byl velice věrný a oddaný a neměl pražádné politické ambice - nepřál si nic jiného než zůstat ve stínu Billa Matthewse. Jedna výhrada však přece existovala: Matthews musel neustále vyrovnávat doktorův podezřívavý odpor k bonzům z Moskvy s liberálnějším přístupem ministra zahraničí z Bostonu. Státní sekretář se onoho rána neúčastnil schůzky, o niž požádal osobně Poklewski. Další dva muži v křeslech před stolem byli Robert Benson, ředitel Ústřední zpravodajské služby, a Karl Taylor.
Často se psávalo, že americký Národní úřad pro bezpečnost NSA, je orgán odpovědný za veškerou elektronickou špionáž. Je to sice dobrá a populární představa, ale není pravdivá. NSA je odpovědný za tu část elektronické kontroly a špionáže, která má co dělat s odposloucháváním: odposlouchání telefonu a telegrafu, monitorování rozhlasu, ale především pročesávání éteru, z něhož se získávají denně (doslova) miliardy slov ve stovkách jazyků a dialektů, ty se nahrávaly, dešifrovaly, překládaly a analyzovaly. Špionážní družice sem však nepatřily. Vizuální kontrola, pozorování zeměkoule fotoaparáty umístěnými do letadel a satelitů, což bylo důležitější, byla vždycky doména Národního úřadu pro průzkum - NRO.
Byl to úkol, který plnilo společně americké letectvo a…
