Romance pro křídlovku (František Hrubín)

Vrcholné básnické dílo Fr. Hrubína má oři své lyričnosti výrazný základ epický, který umožnil i citlivé zfilmování. Volné verše bez rýmů se blíží básni v próze, básník překročil padesátý rok, přicházel čas účtování. Živá zůstala vzpomínka na první citové vzplanutí, která s léty rostla do romantické krásy. Křehká reminiscence nás vrací k "noci všech nocí ", kdy poprvé nesl jako chlapec "břímě lásky a smrti ", z něhož vytryskl jeho zpěv. Příběh nesleduje chronologii, i když jsou jednotlivé části přesně datovány ( např. 28. srpen 1930 ). Jde o poetické blýskání vzpomínek a reflexí mezi daty tří posázavských poutí.

Mladičká Terina, která rozžehla básníkovu imaginaci, byla děvčátkem z maringotky. Dvacetiletý František jí má plné oči po deset dní na netvořickém náměstí, kde se spolu vznášejí na řetízkovém kolotoči při hudbě aristonu. Jsou žárlivě sledováni značně starším Viktorem od střelnice, který má s Terkou své úmysly. O to víc voní kradmé úniky nesmělých milenců a děvče nezmámí ani stříbrný hlas Viktorovy křídlovky s motivem Herkulových lázní. Když si před odjezdem hoch ukradne malé, neumělé políbení, chce se mu zpívat: "Jsem k zbláznění živý, / má křídla, zřasená v krvi žil a cév, / šíleně tepají. "Tatam je přízemní smyslnost přízemní Tonky, líčící na mládence. Těch dvacet let, "těch dvacet zlatoploutvých ryb", má i svůj protipól, trpělivě se vnuk stará o dědečka po mozkovém záchvatu, který stále blouzní o domově své mladosti, a znovu a znovu prosí Františka, jehož už nepoznává: "Pane Sýkoro ... Pane Berko, doveďte mě domů. "V jediné noci se v srdci tak mladém setkává tíha lásky a smrti. ("Až před skokem stařec na chvilku procitá: "To jsi ty, Františku ?! ") Po třech necelých letech se na lešanské pouti znovu sejdou oba milenci. Je to jako závrať a příslib, touží spolu zlatě shořet v janovcích: "Což kdybychom se vzali ?" - "Proč by ne !" - A Viktor střeží každý krok a v Sázavě se voda zelená, "jako by se v ní všecka jeho žluč rozlila." Ale zažárlí i František, když Terina přijde s Viktorovou čepicí. "Do smrti neuvidím udivenější oči. - Už nikdy nepřijdeš ... "

A uplyne rok: "Poletím k Lešanům ... Poběžím rovnou na náves." - Tam ho omráčí nevyžádané Viktorovo sdělená: "Není s námi!" "Kdo ?" zeptám se, jako bych nerozuměl. "Umřela na záškrt. V zimě." ... Až po dlouhých letech se s Viktorem setkali: "Ty mě neznáš?" "Ne." "Já jsem Viktor." Obejmeme se kolem ramen a vyjdeme na spící náměstí. "Jeďme tam!" Kdysi dva sokové - navštíví spolu v noci hřbitůvek v Netvořicích a její už dvakrát vykopaný hrob. Zde - v tichu hluboké noci - "konec žalostné romance" odtroubí naposled píseň Viktorovy "flíghorny".

Dnes v noci / 28. srpna 1930 /

Pralesy kopřiv, hvězdami bičované k oknu dokořán. Vlahá srpnová noc. Sedím v okně s koleny u brady. Bdím. Musím bdít. A chlad ze světnice mě tiskne do teplých a vonných vosků tam venku.

(Tiskne mě na pečeť vzpomínky, již jednou se odhodlám zlomit.)

— 1 —

---

Osoby

Terina. Vím jenom, že je jí patnáct. Chci si ji vypodobnit, je však nevypodobnitelná. Je všechno, co mých dvacet let do mne nanosilo z vůní a tvarů a z čeho si dnes ona jak z pláství vybrala strašné sladkosti. Je všechno, co naráz zastavuje srdce, a přece to není smrt. A je všechno, čím vždycky člověk poprvé vydechne. Milenka ještě ne, na to je jí mnoho. Nevím, kolik má rukou a kolik úst, každým stéblem a lístkem a každou hvězdou mě žíznivě pije. Jsem vesmírem doteků, až mě mrazí, a přece jsem se plaše dotkli jen jednou.

Prsatá Tonka. Ze zaprášených nohou a snědých lýtek vytryskala andělsky bílá stehna.

Viktor. Nikdy nesundá čepici s hlavy, štítek je dlouhý, aby se neopovážilo slunce vykousnout stíny z divoké tváře.

Já. Stále jen obletuji vlastní srdce.

Dědeček ... Ale ne!

— 2 —

---

Dnes v noci / 28. srpna 1930 /

Je půlnoc kopřiv a půlnoc kopru, který promítá na černou oblohu své zlaté okolíky. Sedím v okně a bdím. Terina je všechno, čím vždycky člověk poprvé vydechne. A Tonce tryskají andělsky bílá stehna z vřesů a metlic...

— 3 —

---

Včera večer / 27. srpna 1930 /

Z těch deseti každý večer jsem běžel pod Běsnou k Netvořicům. A z těch deseti každý večer Terina v jízdě si ke mně vyskočila na sedačku. "Utrhne se to!" vzkřikl jsem. Zavýskla, opřela se mi koleny o lopatky a má křídla se rozprostřela v její krvi. Dosud se mnou nepromluvila jinak než výsknutím, jako by byla jen živel.

Až včera večer po poslední jízdě šli jsme si sednout k tarasu do hluchavek. Zkusil jsem ji políbit na spánek, uhnula se a bledý plamínek vlasů šlehl mě do rtů, ucítil jsem hluboko v kříži palčivost a vyhořel jsem v ústech.

"Vy nemáte holku?"

"Ne."

(Tončiny obří kyčle zakryly obzor v dálce.)

"Ne."

(Tončiny drsné ruce, jež za to léto chtěly z mých chlapeckých ramen vydřít slunce až do poslední šupinky, vytrhly naráz má křídla z Terininy krve a zpátky do zad jakoby navždy mi je zamáčkly.)

"Ne."

(Stačilo však jít druhý den podle řeky, abych byl čistý, abych necítil dech ze silných vyhrnutých rtů, které nikdy nelíbají, abych neslyšel starý hlas s nakřáplým smíchem: "Copak s takovým klukem? Pokaždý roztečeš jako svíčka!")

"Ne!"

Vzala mě kolem krku a vrátila mi polibek, ale na ústa: "Já vás mám taky moc ráda."

— 4 —

---

Dnes v noci / 28. srpna 1930 /

Je půlnoc kopřiv a kopru.

Terino, obleču tě do hvězd a tvé tělo posázím vesmíry, poslední křísnutí cvrčka na podzim bude ti slyšitelné stejně jak exploze, když vzniká nová hvězda, i v nejbědnějším hvozdíku budeš celá, jeden vesmír však sotva bude stačit na slzu, která zrcadlí tvé zalykavé pohnutí, když jsem tě včera vzal kolem ramen.

(Tak to vyslovím za třicet let, a proto už dnes to tak je. Bylo by vymyšleno to zalykavé pohnutí, kdybych zpíval o Terině, jež běhá bosa prachem návsi a vlasy střihá si sama, nakrátko jako před autodafé, a jíž za lacinou rumělkou na rtech slova se nečesají ani nepřevlékají.)

Ale já zpívám o té nevypodobnitelné, jež je všechno, co mých dvacet let do mne nanosilo z vůní a tvarů a z čeho si dnes ona jak z pláství vybrala strašné sladkosti, zpívám a nad pralesem kopřiv a kopru otáčejí se hvězdy, chorovody zářivých Flammarionek.

Stačilo jít na druhý den po Tončině objetí podle řeky a byl jsem čistý.

Ale dnes jsem nejčistším křemílkem ve velké vlně Terinina polibku.

Sedím v okně, bdím. Musím bdít. Zanic bych nespustil nohy do tiché světnice. Urval by je tam smrtelně studený vír.

— 5 —

---

Dnes v noci / 28. srpna 1930 /

Sedím v okně a bdím. Přes jedno rameno přelévají se mi teplé vůně kopřiv, druhé zamrzá v černých ledech světnice.

Odjelas navečer ve žlutém voze se záclonkami. Dnes ráno jsi ke mně vztáhla dlaně - ("Máte hezký ruce, Terino.") - na dvě bílá náměstí plynuly z tvého srdce zlatovlasé výzvy, spěchaly deseti úzkými uličkami, jež končí nad propastí - ("Hezký? coje na nich? Mají deset prstů jako každý jiný.") - s krví hrnuly se ty výzvy do tvého srdce, a kdybych byl tvé ruce nedržel ve svých, zlatovlasé výzvy vy z konečků tvých prstů opadaly.

Už nikdy se nesejdu s Tonkou, od včerejška večer leží a čeká v modřínech u Obor, a navěky zkamenělá tam leží mezi ostatními balvany, čeká a ze starých metlic vystrkuje černý bok, tisíc let bude mě marně a marně čekat.

Jsem k zbláznění živý, má křídla, zřasená v krvi žil a cév, šíleně tepají. (Když jsem se řízl břitvou, křídla vytryskla navrch rudým pírkem, tatínek trhl rukou a na prsty sesypal se mu popel.) Jsem k zbláznění živý, Terino, a chci si tě celou vypodobnit, nevím však, kolik máš rukou, kolik máš úst, každým stéblem a lístkem a každou hvězdou mě žíznivě piješ.

Zdali tě někdy ještě uvidím?

— 6 —

---

Lešanská pouť / červen 1933 /

My zatím budem hlavami ležet u sebe, já budu pálit cigaretou kolínka stébel a ona bude si navíjet na prst ostřici -

"Což kdybysme se vzali?" "Proč by ne?" "Ale ty přece chceš být profesorem?" "Nechci. To chtějí naši." "No tak nebuď!"

- bude si navíjet na prst ostřici jako snubní kroužek. V noci se budem vracet, cvrčkové pronikavě budou na cimbálky hrát neslýchané, skvělé odrhovačky -

"Nechci. To chtějí naši." "No tak nebuď!" "Naši by toho chtěli! Já se radši toulám." "Už je mi osmnáct!" "A mě třiadvacet!"

- její oči, překrásné snímačky hvězd, budu polibky zavírat a otvírat -

"Náš táta by nám koupil nový vůz, v Zlatníkách máme chalupu, v zimě bysme byli u našich."

"A co Viktor?" "Toho?"

— 7 —

---

Dnes v noci / 28. srpna 1930 /

Terino, dnes večer odjelas ve voze se záclonkami. Včera jsi mě sama políbila na ústa. A ta jediná vločka tvého polibku rozstříkla se po celé obloze. Vzhlížím k hvězdám, a kdykoli usrknu, stáhnou se všechny mé rty... Je vlahá letní noc, je v ní všechno, co navěky zastavuje srdce, všechno, čím člověk vydechne jakoby poprvé, a je to noc všech nocí, prvně v žití nesu strašné břímě lásky a smrti současně, a sladko je mi nést je, navždycky třeba, i s tím mrazením i s tím šikováním k dlouhým a drsným bitvám o život ve mně.

Noc lásky a smrti žíhá jasně a temně mých dvacet let, těch dvacet zlatoploutvých ryb. Musím bdít.

— 8 —

---

Lešanská pouť / červen 1933 /

"Což kdybysme se vzali?" "Proč by ne?" "Táta by nám koupil nový vůz!" To už ti bude osmnáct.

(To, jak jsem seděl v okně a bděl, a nevěděl, kolik máš rukou a kolik úst, to, jak jsem držel stráž nad mrtvým, to, jak mi chladem div neustydla v krvi žil a cév prudce tepající křídla, to, jak letmý dotek tvých úst byl věčný slib, to, jak se láska smrt ve mně křižovaly, to jak jsem si byl jist, že nic tu neošálí mých dvacet let, těch dvacet zlatoploutvých ryb, to už bude tak dávno!)

A ještě budu za tebou chodit dva týdny po pouti, až Do chleb, budeš mě denně čekávat ve vysokých janovcích, budem zlatě hořet jak ony, kolem úst třaslavou vůní včel, pod plamenou řekou slunce se budou míhat hluboko ztracené oblázky našich hlav, strážná užovka bude syčet na kraji našich pahorků a o smrti nebudeme nic vědět, jako o motýlím stínu nic neví jetelový květ.

A jednou přineseš mi v čepici višně. Až v tom vedru budeme ležet naznak a já unaven se budu usmívat a chytat třpyt dvou vážek pod tvými řasami, nasadíš si žertem čepici na hlavu.

(Ten dlouhý štítek, aby se slunce neopovážilo vykousnout z tváře ani stínek!)

Vstanu a vztekle ti ji strhnu z hlavy.

Do smrti neuvidím udivenější oči.

Čepicí uhodím tě do tváře.

Do smrti neuvidím zoufalejší dětské oči.

Také však uvidím ohyzdnou bílou skvrnu na tvé snědé tváři, ještě před chvílí jsem jí říkal měsíček, a místo vlasů s leskem lunných bronzů trs žita, po němž sjel nešikovně srp, v koutku úst lacinou rumělku, rozmazanou mými polibky.

(Co ty však na mně spatříš v tu chvíli? Jaký obraz k umírání si poneseš? Vychrtlého vyjevence, jehož prsty jak dušičkové svíčky budou jednou marně hledat aspoň tvůj hrob, kam by je rád zabořil, až bude zoufat, že život je dar nad jeho síly?)

Pak budeš utíkat žitem, dám se jinou cestou, abych ti nadběhl.

Ten den a ten večer, a příští dny a večery ti budu zpovzdálí dávat znamení. Ale marně. Už nikdy nepřijdeš. A kdovíkudy a na jakých cestách se to léto budeš tlouci ve voze se záclonkami.

Jen čepice, Viktorova čepice tu zůstane ležet ve zlatých janovcích, na jednom místě zůstane ležet jako ubité zvíře.

— 9 —

---

Dnes v noci / 28. srpna 1930 /

Tu moje duše řekne co nejtišeji: "Utečme, z luny jde zlověstný svit, nevěř jí, pospěšme, utečme jí, prchněme, utečme, máme-li žít!" To řekne s hrůzou a křídla její prach návsi naberou do potrhaných per, mé srdce, jako by netlouklo skorem, bude jak listí svraskalé a plné děr, a dám se na útěk a budu bloudit borem, jako jsem bloudil před lety vpodvečer s tím strašlivým břemenem.

Navždy mne bude víc o těžkou chvíli jedné srpnové noci, kdy jsem chtěl, aby ožil její předobraz, a kdy Viktor namířil světla reflektorů do lopuchů ve škarpě pod hospodou a tys odtamtud, štíhlá, se vznešeným držením, bosa, s mechovýma očima, a s ňadry, v jejichž oblém světle se nikdy neusmějí dětská ústa, tys odtamtud nevyšla.

Navždy mne bude víc o tu noc, kdy jsem tě vyvolával z měsíčných par a popel na žhavém srdci chtěl držet tvar něčeho, co už není, zatímco tys žila a žiješ, ne přízrak, ne stín, jenž vstává z már, ne bludička, ne bysta náměsíčně bílá, ale láska, jež v krvi žil a cév divoce tepá.

Navždy mne bude víc o člověka, z něhož břímě lásky a smrti a břímě života vyrazí zpěv.

— 10 —