KDO SE VEJDE NA HOUSLE
Stopadesátý sonet o jaru
Jaro je tak křehké
až se světlo láme
pomalu
slimáčími růžky
se odhodlává tráva
listí má prsty
k zemi svěšené
a ráno nepřestává
po celý den
a trvá přes půlnoc
a do poslední chvíle
na větvi hlohu
zpívá v dešti kos
a šílený je
— 1 —
Stopadesátá báseň o podzimu
Tolik pádů
a tolik ticha bez konce
A tolik nevídané lsti
Jitra jsou jako neštěstí
a málokdo si toho všímá
Bylo nám jaro léto podzim
brzy nám bude krutá zima
A vítr v listí šelestí
— 2 —
Noci a dny
I tento svět má svoje noci
a je jich mnoho
Jsou však rána
kdy hlasy ptáků něžně skřípou
jak střemchou otvíraná brána
A dny jsou
laskavé jsou dny
dny bez plotů a samá vrátka
kdy děti
malá podzimňátka
sbírají v trávě kaštany
— 3 —
Most
Přeletěl pták a křivka letu
utkvěla pevně nad vodou
tak jako most a jako úžas
a smutní lidé po něm jdou
Po mostě který nad bolestí
jak krásné paví oko tkví
na druhou stranu přecházejí
kde smutek smutné netrápí
Čí smutek nebyl spravedlivý
ten po tom mostě málo smí
pod jeho kroky zmlkne píseň
a most se pod ním prolomí
A znovu přelétají ptáci
jak ve snu lidé přes most jdou
který tu zbyl jak zbytek křídla
a modrý úžas nad vodou
— 4 —
KRAJINA SRDCE
Dávno
Hle jižní Morava kraj meruněk a vína
a Janíčka tu v písni zabili
a u jezírka blízko Podivína
střevíček bílý víly ztratily
A kdo se do luk vydá stane u té vody
po které pluje leknínový květ
jako hrst sněhu jako tělo víly
a němá pověst starodávných let
— 5 —
Balada o Ječmínkovi
Protože jsem z té Moravy
vím že byl Ječmínek král
který se v obilí schovával
říkal si s křepelkami
Kam se však schová Ječmínek
vousatý jako to jméno
až přijde podzim s úhory
a bude posečeno
Že jsme tak strašně sami
— 6 —
Večer
Pěšiny vedou do polí
a končí
kde nic nebolí
a jabloně jsou plané
A měsíc
bílý srpek dne
vyžíná ticho z kamene
a říká neříkanés
— 7 —
Krátký popis léta
Požáry Ze čtyř stran hoří léto
Omamně kvetou akátové háje
zelená duše vína doutná na vinicích
krvácí vlčí máky v obilí
Přichází tma
a po stříbrném mostě kráčí luna
Svět je jak chleba vytažený z pece
a noc ujídá
— 8 —
Podzim s mrtvým jestřábem
Krajina v mlhách Podzim hodil
kamenem zlatým ze všech sil
a u trati se v telegrafních drátech
s výkřikem jestřáb oběsil
Na nebi slunce jako jáma
do dálky běží telegrafní drát
a jako prázdná rukavice z peří
mrtvola ptáka visí za pařát
— 9 —
Zimní krajina srdce
Na stromech černé plody zimy
země až na kost
prázdno
dálka
A zůstat sám a mezi svými
jak nad zamrzlou vodou lávka
— 10 —
MĚSTO, KTERÉ MUSÍM
Sídliště
Někdo tu napsal
svoji touhu na plot
térem
a metrovými slovy
BEZ TEBE NEJSEM NIC
JEDINÁ
NĚŽNÁ LÁSKO
OČIČKO MOJE SAMETOVÝ
— 11 —
Večer na předměstí
Mám rád tu chvíli Jak stín laní
spočívá na ní neulhání
a vážně hasne denní jas
Je slyšet dětské hlasy z dvora
průčelí domů zrůžověla
zvoníci berou za provaz
— 12 —
V PŘÍTOMNÉM ČASE NEPAMĚTI
Modlitba za vodu
Ubývá míst kam chodívala pro vodu
starodávná milá
kde laně tišily žízeň kde žila rosnička
a poutníci skláněli se nad hladinou
aby se napili z dlaní
Voda si na to vzpomíná
voda je krásná
voda má
voda má rozpuštěné vlasy
chraňte tu vodu
nedejte aby osleplo prastaré zrcadlo hvězd
A přiveďte k té vodě koníčka
přiveďte koně vraného jak tma
voda je smutná
voda má
voda má rozcuchané vlasy
a kdo se na samé dno potopí
kdo potopí se k hvězdám pro prstýnek
Voda je zarmoucená vdova
voda má
voda má popelem posypané vlasy
voda si na nás stýská
— 13 —
Slova
Ta vyprošená na poslední chvíli
do mála zbývající
musí nám nyní stačit
Pověz mně
kolik jich potřebuje verš
aby ho nebylo příliš
A kolik kamínků se vejde na dlaň dítěte
a kolik do bolavých úst
Po celý den jsi zahazoval slova
aby ti zbylo večer na báseň
Někdo jde za námi a sbírá
— 14 —
Verše psané na starý i nový způsob
Vlaštovko nesmíš nás vynechat
tak jako já se nesmím ptát
a marně marná slova ztrácet
jestli je pro mne dobrá dost
ta zem kde noc tak trpce voní
Pro její staré něžné rány
sám zraněný a rozedraný
musím se vyptávat sám sebe
jestli jsem dosti dobrý pro ni
Vlaštovko nesmíš nás vynechat
až na jaře se budeš vracet
— 15 —
