Maminka (Jaroslav Seifert)

Nůž

Strejček z maminčiny strany
- dnes mrtvý víc než dvacet let -
plul po mořích, byl u maríny
a v mládí viděl svět.

A vyprávěl. O bouřích třeba,
kterými prošel po cestách,
o lasturách jak pecen chleba
i drobných jako hrách.

O žocích kávy z Guatemaly,
o strašných zubech žraločích.
Byl šťasten, když jsme poslouchali,
poznal jsem mu to na očích.

- Když naposled jsem stočil lano
a příboj dotkl se mých pat,
byl konec! Sbohem, mořská panno!
Vrhcáby, kdo vás bude hrát?

- Po moři stýská se i v stáří,
moře je krásná zahrada.
A ráj s peklem v každém sváří,
kdo poznal moře zamlada.

- A přístav! To je barev, pane,
na tváři cítíš jeho dech.
Jak peří ptáků roztrhané
visí tam hadry na oknech.

- A všude život. Jedna radost!
Květiny, ryby, ovoce,
a víno! Toho nebývá dost.
Rád se tam vracíš po roce.

- Stužky mi vlály po rameni,
však kde to bylo, nevím už.
Jednou jsem dostal při loučení
ten nůž, ten krásný nůž.

Naslouchaje vždy těmto básním,
chlapec chuť moře okouší.
A strejček? teta zkusila s ním,
těžko si zvykat na souši.