Děti Duny (Frank Herbert)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Dítě, které odmítne jít v otcových šlépějích, to je symbol jedinečné schopnosti člověka. "Nemusím být tím, čím byl můj otec. Nemusím uposlechnout pravidel svého otce ani věřit ve všechno, v co věřil on. Moje lidská síla spočívá v tom, že si mohu sám vybrat, v co věřit a v co nevěřit, nebo čím být a čím nebýt."

HÁRK AL-ADA: ŽIVOTOPIS LETA ATREIDA II.

 

Poutnice tančily za zvuků bubnu a píšťaly na náměstí před chrámem, na kotnících měly šperky, jejich šaty byly lehké a odhalující. Dlouhé černé vlasy odhazovaly dozadu a pak zase do tváře, jak se točily.

Alia se dívala na tu scénu z výšky Chrámu. Přitahovalo ji to a zároveň odpuzovalo. Bylo dopoledne, hodina, kdy se náměstím začala šířit vůně melanžové kávy od stánků obchodníků v podloubích. Brzo bude muset vyjít ven a přivítat Farad'na, předat mu oficiální dary a dohlížet na jeho první setkání s Ghanimou.

Všechno šlo podle plánu. Ghani ho zabije a v následném otřesu bude jen jediná osoba připravena posbírat střepy. Loutky tancovaly, když se zatahalo za nitky. Stilgar zabil Agarvese, přesně jak v to doufala. A Agarves dovedl únosce do džedídy, aniž to tušil, tajnou vysílačkou schovanou v nových botách, které mu darovala. Stilgar a Irulán teď vězeli v kobkách Chrámu. Možná zemřou, ale možná se pro ně najde jiné použití. Neuškodí počkat.

Všimla si, že městští fremeni se dívají na tančící poutnice pod ní zaujatým pohledem. Základní rovnost pohlaví přišla z pouště do fremenských měst a přetrvala tam, ale rozdíly v postavení muže a ženy už začínaly být patrné. To bylo také součástí jejího plánu. Rozděluj a oslabuj. Alia vycítila tu jemnou změnu způsobu, jakým ti dva fremeni hleděli na exotické tanečnice.

Jen ať se dívají! Jen ať jejich mysl naplní ghafla.

Alia měla otevřené okenice a cítila teď prudký vzrůst žáru, který v tuhle roční dobu začínal s úsvitem a vrcholil v časném odpoledni. Teplota tam dole na náměstí bude ještě mnohem vyšší. Pro tanečnice to nemohlo být nic příjemného, ale stále vířily a prohýbaly se, mávaly rukama a vlasy v horečnatém odevzdání. Zasvětily svůj tanec Alie, Lůnu nebes. Jeden poradce to přišel pošeptat Alie a ušklíbal se přitom nad těmi cizími ženami a jejich zvyky. Vysvětlil také, že poutnice jsou z Iksu, planety, kde ještě zůstaly zbytky technologie.

Alia nakrčila nos. Ty ženy byly stejně nevědomé, pověrčivé a zpátečnické jako pouštní fremeni… přesně jak to říkal ten poradce, který se snažil udělat si dobré oko tím, že jí přišel říci o věnování tance. A ani poradce, ani Iksanky nevěděli, že Iks je jen číslo v zapomenutém jazyce.

Alia se zlehka zasmála a pomyslela si: Jen ať tančí. Tanec odčerpává energii, která by mohla být vynaložena na mnohem ničivější účely. A hudba byla příjemná, tenké kvílení nad monotónním rytmem bubnů a tleskajících dlaní.

Hudbu náhle přehlušil řev mnoha hlasů ze vzdáleného konce náměstí. Tanečnice spletly krok, chvilku nastal zmatek, pak se vzpamatovaly, ale v jejich pohybech už nebyla ta smyslná jednota a i jejich pohledy zabloudily k vzdálené bráně náměstí, kudy dovnitř proudil dav jako voda z otevřené propusti kanátu.

Alia se dívala na tu valící se vlnu.

Teď slyšela i slova, a z nich nejvíc jedno: "Kazatel! Kazatel!"

Pak ho uviděla, jak kráčí v prvních řadách té lidské vlny, ruku na rameni svého mladého průvodce.

Poutnice přestaly vířit, ustoupily na schody pod Alií. Připojilo se k nim i jejich publikum a Alia vycítila v přihlížejících posvátnou úctu. Ona sama pociťovala jen strach.

Jak se opovažuje!

Napůl se otočila, aby zavolala stráže, ale pak si to rozmyslela. Náměstí už bylo plné lidí. Kdyby jim bylo odepřeno to, po čem zjevně toužili, totiž vyslechnout si slepého misionáře, mohlo by to být moc ošklivé.

Alia zaťala pěsti.

Kazatel! Proč to Paul dělá? Pro polovinu lidí to byl "šílenec z pouště", a to znamenalo, že je posvátný. Ostatní si na bazarech a v obchodech šeptali, že to musí být Muad'Dib. Proč by ho jinak mahdínát nechal vykládat taková zjevná kacířství?

Alia viděla v davu uprchlíky, pozůstatky opuštěných síčů, lidi v rozervaných šatech. Tam dole bude nebezpečno, dají se tam udělat chyby.

"Paní?"

Ten hlas se ozval za Alií. Obrátila se a uviděla Ziu stát ve dveřích do vnější komnaty. Těsně za ní stála ozbrojená palácová stráž.

"Ano, Zio?"

"Má paní, je tu Farad'n a žádá o audienci."

"Tady? V mých pokojích?"

"Ano, má paní."

"Je sám?"

"Dva strážci a lady Jessica."

Alia se dotkla hrdla, protože si vzpomněla na poslední setkání s matkou. Ale doba se změnila. Jejich vztah dostal nová pravidla.

"Jak je prudký," podotkla Alia. "Jaký důvod uvedl?"

"Slyšel o…" Zia ukázala k oknu vedoucímu na náměstí. "Prý mu řekli, že nejlepší výhled je od vás."

Alia se zamračila. "Věříš tomu, Zio?"

"Ne, má paní. Myslím, že se mu donesly ty pověsti. Chce vidět, jak budete reagovat."

"K tomu ho navedla moje matka!"

"To je dost možné, má paní."

"Zio, drahá. Chci, abys pro mě vykonala určité velmi důležité příkazy. Pojď sem."

Zia se přiblížila na vzdálenost jednoho kroku. "Má paní?"

"Nech sem vpustit Farad'na, jeho strážce i mou matku. Pak se připrav na to, že sem přivedeš Ghanimu. Má být oblečena jako fremenská nevěsta do posledního detailu - úplně."

"S nožem, má paní?"

"S nožem."

"Má paní, to je -"

"Ghanima pro mě nepředstavuje žádnou hrozbu."

"Má paní, máme důvod věřit, že utekla se Stilgarem spíš proto, aby ho chránila, než z jakéhokoli jiného -"

"Zio!"

"Má paní?"

"Ghanima už prosila za Stilgarův život a Stilgar zůstává naživu."

"Ale ona je pravděpodobná dědička!"

"Jen vykonej mé rozkazy. Připrav Ghanimu. Mezitím pošli pět lidí z chrámového služebnictva dolů na náměstí. Mají pozvat Kazatele sem nahoru. Ať počkají na příležitost a promluví s ním, nic víc. Nesmějí použít síly. Chci jen, aby ho zdvořile pozvali. Naprosto žádné násilí. A Zio…"

"Má paní?" Jak chmurně to znělo.

"Kazatele a Ghanimu sem přivedete zároveň. Vstoupí naráz na můj signál. Rozumíš?"

"Znám plán, má paní, ale -"

"Prostě to udělej. Zároveň." A Alia pokynula amazonce hlavou, že může odejít. Když se Zia obrátila a odcházela, Alia dodala: "Cestou sem pošli Farad'na a ostatní, ale nejdřív ať vejde asi deset tvých nejlepších lidí."

Zia se obrátila, ale nezastavila. "Stane se, jak poroučíte, má paní."

Alia se podívala z okna. Za pár minut plán přinese své krvavé ovoce. A Paul bude při tom, až jeho dcera zasadí ránu z milosti jeho svaté přetvářce. Alia slyšela, jak vchází oddíl Ziiny stráže. Už bude brzo po všem. Po všem. Podívala se dolů se vzrůstajícím pocitem triumfu, když Kazatel zaujal postavení na prvním schodě. Jeho mladý průvodce přidřepl vedle něj. Alia viděla žlutá roucha chrámových kněží čekajících vlevo, odstrkovaných tlakem davu. Měli ale s davem zkušenosti. Najdou si způsob, jak se k svému cíli přiblížit. Kazatelův hlas hřímal po celém náměstí a dav čekal na jeho slova s napjatou pozorností. Jen ať poslouchají! Brzo už jeho slova budou znamenat něco jiného, než zamýšlel. A žádný Kazatel nebude po ruce, aby protestoval.

Slyšela, jak vchází Farad'n a jeho skupina, a pak Jessičin hlas: "Alio?"

Alia se neobrátila, když odpověděla. "Vítejte, princi Farad'ne, matko. Pojďte si užít té podívané." V té chvíli se podívala zpátky a uviděla mohutného sardaukara Tyekanika, jak se mračí na její stráže, které jim stály v cestě. "Ale tohle není k hostům zdvořilé," řekla Alia. "Pusťte je sem." Dva z jejích strážců, zjevně na Ziin rozkaz, došli až těsně k ní a postavili se mezi Alii a ostatní. Další strážci odstoupili stranou. Alia couvla k pravé straně okna a pokynula. "Tohle je skutečně nejlepší vyhlídka."

Jessica, která měla na sobě svou tradiční černou abu, se zamračila na Alii, doprovodila Farad'na k oknu, ale postavila se mezi něj a Aliiny strážce.

"To je od vás velmi laskavé, lady Alio," řekl Farad'n. "Moc jsem o tom Kazateli slyšel."

"A tady ho máte osobně," podotkla Alia. Všimla si, že Farad'n má na sobě šedý oblek sardaukarského velitele bez ozdob. Pohyboval se s pružným půvabem, který Alia obdivovala. Možná s tímhle corrinským princem bude víc než jen planá zábava.

Kazatelův hlas hřímal místností prostřednictvím zesilovače vedle okna. Alia cítila, jak jí rozechvívá kosti, naslouchala jeho slovům se vzrůstající fascinací.

"Byl jsem v poušti Zan," volal Kazatel, "v té pustině kvílivé divočiny. A Bůh mi přikázal, abych to místo vyčistil. Protože jsme byli provokováni v poušti a oplakáváni v poušti a byli jsme v té divočině v pokušení zavrhnout své zvyky."

Poušť Zan, přemítala Alia. To bylo jméno místa první zkoušky zensunnitských poutníků, z nichž vzešli fremeni. Ale jeho slova! To na sebe bere zodpovědnost za tu zkázu, která sestoupila na síče věrných kmenů?

"Divoká zvířata leží na vašich píscích," duněl dál náměstím Kazatelův hlas. "Smutní tvorové plní vaše domy. Vy, kdo jste uprchli ze svých domovů, už nerozmnožujete své dny na písku. Ano, vy, kdo jste zavrhli své zvyky, zemřete ve špinavém hnízdě, pokud budete takto pokračovat. Ale jestli dáte na mé varování, Pán vás povede zemí nástrah do božích hor. Ano, Šaj-hulúd vás povede."

V davu se ozvaly tiché výkřiky. Kazatel se odmlčel, obrátil své prázdné oční důlky ke zdroji toho zvuku. Pak zvedl ruce, doširoka je rozevřel a zvolal: "Ó Bože, mé tělo touží po Tvých cestách v suché a žíznivé zemi!"

Stará žena před Kazatelem, podle vyspravovaných a obnošených šatů uprchlice, k němu vztáhla ruce a prosila: "Pomoz nám, Muad'Dibe. Pomoz nám!"

Alii se sevřelo srdce strachem, protože ji napadlo, zda ta žena skutečně zná pravdu. Podívala se úkradkem na svou matku, ale Jessica zůstala nevzrušená a dělila svou pozornost mezi Aliiny stráže, Farad'na a scénu pod oknem. Farad'n stál nepohnutě a pozorně.

Alia se podívala z okna a snažila se zahlédnout chrámové kněží. Nebyli v dohledu a ona tušila, že se prodrali přímo pod ni k chrámovým dveřím, aby měli co nejpřímější cestu ke schodům.

Kazatel napřáhl pravou ruku přes hlavu staré ženy a vzkřikl: "Vy jste ta jediná pomoc, která zbývá! Byli jste vzdorní. Přinesli jste suchý vítr, který nečistí ani nechladí. Nesete břímě naší pouště a uragán přichází z toho místa, z té strašné země. Byl jsem v té divočině. Po písku teče voda z rozbitých kanátů. Zemi křižují potoky. Na rovníku Duny padala voda z nebe! Ó, mí přátelé, Bůh mi přikázal. Postavte v poušti širokou cestu pro našeho Pána, protože já jsem hlas, který k vám přichází z divočiny."

Ukázal na schody u svých nohou ztuhlým a chvějícím se prstem. "Tohle není žádná ztracená džedída, která už není obydlena a nikdy nebude! Tady jsme jedli chléb nebes. A tady nás hluk cizinců vyhání z našich domovů! Přinášejí nám opuštěnost, zemi, kde nikdo nebydlí, kudy nikdo neprojde."

Dav se nejistě zavlnil, uprchlíci a městští fremeni se rozhlédli a podívali se na poutníky hádže, kteří stáli mezi nimi.

Vždyť on může vyvolat krvavé nepokoje! myslela si Alia. No, jen ať: Moji kněží ho pak budou moci ve zmatku chytit.

Pak uviděla pět kněží, žlutou skvrnku, která se blížila zezadu po schodech ke Kazateli.

"Vody, které rozléváme pouští, se staly krví," pokračoval Kazatel a rozhodil doširoka ruce. "Krev na naší zemi. Vizte naši poušť, která se může radovat a kvést; přilákala cizince a svedla je do našeho středu. Přinášejí násilí! Tváře mají zastřené proti poslednímu větru Kralizecu! Vězní písek. Vsávají do sebe nadbytek písku, poklady skryté v jeho hlubinách. Vizte je, jak se pouštějí do své ďábelské práce. Psáno jest: ,I stál jsem na písku i viděl jsem, jak z toho písku povstává zvíře, a na hlavě toho zvířete bylo jméno Boží!'"

V davu se ozvalo hněvné mumlání. Zvedaly se pěsti.

"Co to dělá?" zašeptal Farad'n.

"To bych ráda věděla," řekla Alia. Přitiskla si ruku na prsa, cítila děsivé vzrušení toho okamžiku. Jestli bude Kazatel takhle pokračovat, dav se vrhne na poutníky!

Ale Kazatel se napůl otočil, namířil prázdné důlky k Chrámu a ukázal na vysoká okna Aliina orlího hnízda. "Zbývá ještě jedno kacířství!" vykřikl. "Kacířství! A jméno toho kacířství je Alia!"

Náměstí šokovaně ztichlo.

Alia stála nepohnutě, ohromena stejně jako ostatní. Věděla, že ji dav nemůže vidět, ale zmocnil se jí strašlivý pocit, že je odhalena, že je zranitelná. Chlácholivá slova v její hlavě závodila s bušícím srdcem. Dokázala se jen dívat na ten neuvěřitelný obraz. Kazatel dál ukazoval k jejím oknům.

Jeho slova ale byla na kněze příliš. Porušili ticho hněvnými výkřiky, seběhli po schodech, odstrkovali lidi. Dav zareagoval, zalil schody jako vlna, přehnal se přes první řady přihlížejících a strhl Kazatele s sebou. Slepě zakolísal, oddělen od svého mladého průvodce. Pak se v davu lidí objevila žlutě oblečená ruka; oháněla se krispelem. Viděla, jak nůž dopadl, jak se ponořil do Kazatelovy hrudi.

Hromové třesknutí, s nímž zapadla obrovská chrámová vrata, probralo Alii z její strnulosti. Stráže zřejmě zavřely dveře proti davu. Ale lidé už ustupovali a vytvářeli kruh kolem ležící postavy na schodech. Náměstí přízračně ztichlo. Alia viděla už mnoho mrtvých těl, ale jen tohle jedno leželo samo.

Pak z davu zaječel nějaký hlas: "Muad'Dib! Zabili Muad'Diba!"

"Bohové pod námi," zašeptala Alia. "Bohové pod námi."

"Na to je trochu pozdě, nemyslíš?" podotkla Jessica.

Alia se prudce otočila, povšimla si polekané Farad'novy reakce na hněv v její tváři. "To byl Paul, koho zabili!" ječela Alia. "To byl tvůj syn! Až se to potvrdí, víš, co se stane?"

Jessica stála dlouhou chvíli jako přimrazená a měla pocit, jako by jí právě řekli něco, co už věděla. Probrala ji Farad'nova ruka na její paži. "Má paní," řekl, a v jeho hlase bylo tolik soucitu, že měla Jessica pocit, že snad na místě zemře. Podívala se z Aliiny tváře, chladné a planoucí hněvem, na Farad'nův obličej, nešťastný a soucitný, a pomyslela si: Možná jsem svůj úkol provedla až příliš dobře.

O Aliiných slovech nebylo možno pochybovat. Jessica si pamatovala každý tón Kazatelova hlasu, slyšela v něm vlastní triky, dlouhé roky učení, jež strávila s mladíkem určeným pro imperátorský trůn, který teď ležel jako zkrvavená hromádka hadrů na schodech Chrámu.

Ghafla mě zaslepila, myslela si Jessica.

Alia pokynula jednomu ze svých pomocníků a zavolala: "Přiveďte Ghanimu."

Jessica se přinutila vnímat ta slova. Ghanimu? Proč teď Ghanimu?

Pomocník se obrátil k vnějším dveřím, dal pokyn k odemčení, ale než mohlo padnout jediné slovo, dveře se vyboulily. Veřeje odskočily. Závora se přelomila a dveře, tlustá plastocelová konstrukce, která měla vydržet strašné tlaky, padly do místnosti. Stráže odskočily a tasily zbraně.

Jessica a Farad'novy stráže se shlukly kolem corrinského prince.

Ale ve dveřích stály jen dvě děti: Vlevo Ghanima, oblečená v černém zásnubním rouchu, a napravo Leto, šedé hladké filtršaty pod bílým rouchem zaprášeným z pouště.

Alia se dívala střídavě na děti a na vylomené dveře a uvědomila si, že se neovladatelně chvěje.

"Vítá nás celá rodina," řekl Leto. "Babičko." Pokývl Jessice, pak se podíval na corrinského prince. "A tohle je určitě princ Farad'n. Vítej na Arrakis, princi."

Ghaniminy oči jako by byly prázdné. Pravou ruku měla položenou na ceremoniálním krispelu u pasu a zřejmě se snažila vykroutit se z Letova sevření. Leto jí zatřásl paží a s ní se otřáslo i celé její tělo.

"Vizte mě, rodino," řekl Leto. "Jsem Ari, Lev Atreidů. A tohle -" Znovu potřásl Ghanimě paží s takovou samozřejmou silou, že sebou celé její tělo škublo. "Tohle je Árja, atreidská lvice. Přišli jsme, abychom vás uvedli na Secher Nbiw, Zlatou stezku."

Ghanima zaslechla spouštěcí slova Secher Nbiw a cítila, jak se jí vracejí uzamčené vzpomínky. Plynuly postupně a úhledně a za nimi se rýsovala vnitřní představa její matky jako strážce brány. A Ghanima v té chvíli věděla, že přemohla tu obtížnou minulost. Měla v sobě bránu, kterou mohla do minulosti nahlížet, když ji potřebovala. Měsíce sebehypnotického potlačení pro ni vystavěly bezpečné místo, odkud mohla ovládat vlastní tělo. Začala se obracet k Letovi, protože mu to chtěla vysvětlit, když si uvědomila, kde to stojí a s kým.

Leto pustil její paži.

"Vyšel náš plán?" zašeptala Ghanima.

"Docela dobře," odpověděl Leto.

Alia se mezitím vzpamatovala z ohromení a vzkřikla na hlouček strážců po levici: "Chopte se jich!"

Ale Leto se sklonil, vzal padlé dveře jednou rukou a hodil je přes místnost na strážce. Dva z nich dveře přirazily ke zdi. Ostatní se v hrůze vrhli k zemi. Dveře vážily půl tuny a to dítě jimi hodilo.

Alia, která si všimla, že venku na chodbě leží padlé stráže, pochopila, že se s nimi Leto musel vypořádat, že tohle dítě vyrazilo její nezničitelné dveře.

Jessica si také všimla těch těl, viděla Letovu děsivou sílu a došla ke stejným závěrům jako Alia, ale Ghanimina slova se dotkla podstaty benegesseritské kázně, která přiměla Jessiku zachovat klid. Její vnučka mluvila o plánu.

"Jaký plán?" zeptala se Jessica.

"Zlatá stezka, náš imperiální plán pro Impérium," odpověděl Leto. Kývl na Farad'na. "Nemysli si o mně nic špatného, bratranče. Jednám i ve tvém zájmu. Alia doufala, že tě Ghanima zabije. Já budu raději, když prožiješ svůj život aspoň poněkud šťastně."

Alia zaječela na své stráže u dveří: "Přikazuji vám, chopte se jich!"

Ale stráže odmítly vstoupit do místnosti.

"Počkej tu na mě, sestro," řekl Leto. "Mám před sebou jeden nechutný úkol." Vykročil přes místnost k Alii.

Couvla před ním do kouta, přikrčila se a vytáhla nůž. Zelené drahokamy na jeho rukojeti se zaleskly.

Leto prostě jen kráčel dál, ruce měl prázdné, ale rozpřažené a připravené.

Alia bodla nožem.

Leto vyskočil skoro ke stropu, vykopl levou nohou. Zasáhl Aliinu hlavu a ona odlétla s krvavou stopou na čele. Pustila při tom nůž a ten přelétl po podlaze. Alia se po něm natáhla, ale zjistila, že Leto stojí před ní.

Alia zaváhala, připomněla si všechno, co věděla o benegesseritském výcviku. Vstala, tělo uvolněné a nachystané.

Leto se k ní znova blížil.

Alia předstírala úkrok vlevo, ale zvedla pravé rameno a pravou nohou kopla. Ta rána, přesně vedená, byla schopna zabít.

Leto ránu zachytil paží, popadl nohu, strhl Alii do vzduchu a zatočil s ní nad hlavou. Letěla tak rychle, že její rozevláté roucho nahlas zasvištělo.

Ostatní couvli.

Alia ječela a ječela, ale pořád se otáčela dokola a dokola a dokola. Nakonec zmlkla.

Leto pomalu zmírnil rychlost otáčení a lehce ji spustil na podlahu. Ležela tam a lapala po dechu.

Leto se nad ní sklonil. "Mohl jsem tebou mrštit o zeď," řekl. "Možná by to bylo nejlepší, ale my jsme teď středem tohoto boje. Zasloužíš si svou šanci."

Aliin pohled divoce šlehal kolem dokola.

"Podrobil jsem si vnitřní životy," řekl Leto. "Podívej se na Ghani. Ona také dokáže -"

Ghanima ho přerušila. "Alio, můžu ti ukázat -"

"Ne!" To slovo se vydralo Alii z úst jen obtížně. Hruď se jí prudce zdvihala a z úst jí začal proudit jeden hlas za druhým. Byly nesouvislé, proklínaly, prosily. "Vidíš! Proč jsi neposlouchala?" A pak: "Proč to děláš? Co se děje?" A jiný hlas: "Zastav je! Ať přestanou!"

Jessica si zakryla oči, ucítila, jak ji podepřela Farad'nova ruka.

Alia pořád zuřila. "Zabiju tě!" vybuchla v strašlivé kletby. "Napiju se tvé krve!" Vytryskl z ní zvuk mnoha jazyků, zmatených a propletených.

Stráže ve vnější chodbě udělaly znamení červích rohů a pak si přitiskly pěsti k uším. Je posedlá!

Leto stál a vrtěl hlavou. Přistoupil k oknu a třemi údery roztříštil údajně nerozbitné sklo.

Na Aliině tváři se objevil lstivý výraz. Jessica uslyšela z těch zkřivených úst něco jako vlastní hlas, parodii na benegesseritskou autoritu. "Vy všichni! Zůstaňte, kde jste!"

Jessica spustila dlaně z obličeje a zjistila, že jsou mokré.

"Copak nevíte, kdo jsem?" pokračovala Alia. Teď to byl její vlastní hlas, sladký a zpěvný hlas mladé Alie, která už neexistovala. "Proč se na mě tak díváte?" Obrátila prosebné oči k Jessice. "Matko, ať toho nechají."

Jessica mohla jen zavrtět hlavou, přemožena naprostou hrůzou. Všechna ta stará benegesseritská varování byla pravdivá. Podívala se na Leta a Ghani, jak stojí bok po boku kousek od Alie. Co znamenají ta varování pro ubohá dvojčata?

"Babičko," řekl Leto a v jeho hlase byla prosba. "Musíme konat Soud posedlosti?"

"Kdo jsi, že mluvíš o soudu?" zeptala se Alia - a byl to hlas hádavého muže, autokratického a smyslného muže, topícího se v neřestech.

Jak Leto, tak Ghanima ten hlas poznali. Starý baron Harkonnen. Ghanima slyšela, jak se stejný hlas ozval i v její hlavě, ale pak se brána zavřela a ona vycítila, že u ní stojí její matka.

Jessica mlčela.

"Rozhodnutí je tedy na mně," řekl Leto. "A ty máš na vybranou, Alio. Soud posedlosti, nebo…" Kývl k otevřenému oknu.

"Kdo jsi, že mi dáváš na vybranou?" ptala se Alia, ale byl to stále hlas starého barona.

"Démone!" vykřikla Jessica. "Nech ji, aby se rozhodla sama!"

"Matko," prosila Alia jako malá holčička. "Matko, co to dělají? Co chceš, abych udělala? Pomoz mi."

"Pomoz si sama," přikázal Leto a na krátký okamžik uviděl v očích své tety její pravé otřesené já, palčivou beznaděj, která se jen mihla a byla pryč. Ale její tělo se pohnulo, prkenně, násilně. Zakolísala, klopýtla, uhnula z původního směru, ale znovu se k němu vrátila, blíž a blíž k otevřenému oknu.

Z jejích rtů teď zuřil starý baron: "Stůj! Nech toho, povídám! Přikazuji ti to! Stůj! Tumáš!" Alia se chytila za hlavu, klopýtla blíž k oknu. Už se opírala o parapet, ale hlas pořád řval. "Nedělej to! Stůj a já ti pomůžu. Mám plán. Poslouchej mě. Stůj, povídám! Počkej!" Ale Alia se přestala držet za hlavu, chytila se rozbitého rámu. Jedním škubnutím se přitáhla přes parapet a byla pryč. Když padala, ani nevykřikla.

Uslyšeli výkřik davu, pleskavou tupou ránu, jak Alia dopadla na schody hluboko dole.

Leto se podíval na Jessiku. "Říkali jsme ti, abys ji litovala."

Jessica se obrátila a ukryla tvář ve Farad'nově vojenské blůze.

Informace

Bibliografické údaje

e-kniha

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF):

  • 13. 5. 2023