Celá e-kniha Děti Duny ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Civilizovaný člověk se může stát primitivem. To ve své podstatě znamená, že se změní jeho způsob života. Staré hodnoty se změní, začnou být spojeny s krajinou, jejími zvířaty a rostlinami. Tato nová existence vyžaduje znalost těch složitých a vzájemně propojených událostí, které se obvykle nazývají přírodou. Vyžaduje určitou míru úcty k nezávislé síle obsažené v takových přírodních systémech. Když člověk získá tuto znalost a úctu, říká se tomu "být primitiv". Opak je samozřejmě stejně pravdivý: primitiv se může stát civilizovaným, ale nikoli bez toho, že se smíří s děsivými psychologickými škodami.
LETOVY POZNÁMKY (PODLE HÁRK AL-ADY)
"Jak to můžeme vědět určitě?" zeptala se Ghanima. "Tohle je hrozně nebezpečné."
"Už jsme to přece zkoušeli," namítal Leto.
"Tentokrát to třeba nebude totéž. Co když -"
"Je to jediná cesta, která nám zbývá," řekl Leto. "Dohodli jsme se přece, že cestou koření se dát nemůžeme."
Ghanima si povzdechla. Tahle slovní potyčka se jí nelíbila, ale věděla, jaká nutnost pohání jejího bratra. Věděla také, z čeho pramení její vlastní neochota. Stačilo se jen podívat na Alii, a znali všechna nebezpečí toho vnitřního světa.
"Tak co?" zeptal se Leto.
Znovu vzdychla.
Seděli se zkříženýma nohama na jednom ze svých soukromých míst, v úzkém východu z jeskyně na skálu, odkud se jejich matka a otec často dívali, jak nad bledem zapadá slunce. Byly dvě hodiny po večerním jídle a dvojčata si tou dobou měla cvičit tělo a mysl. Tentokrát se rozhodli trénovat mysl.
"Zkusím to sám, když mi nepomůžeš," řekl Leto.
Ghanima se od něj odvrátila a podívala se k černým závěsům dveřní pečeti, uzavírající tento otvor ve skále. Leto se dál díval na poušť.
Už chvíli mluvili jazykem tak starým, že i jeho jméno bylo dnes neznámé. Ten jazyk poskytoval jejich myšlenkám soukromí, do něhož nemohl proniknout žádný jiný člověk. Dokonce ani Alia, která se vyhýbala složitostem svého vnitřního světa, neměla to mentální spojení, které by jí umožnilo pochytit víc než pár náhodných slov.
Leto se zhluboka nadechl a ucítil přitom výrazný pach fremenského jeskynního síče, který se držel i v tomhle výklenku, kam nepronikal vítr. Neustálý šumot a mumlání síče i jeho vlhké horko tu ale nebyly a oba to pociťovali jako úlevu.
"Souhlasím, že potřebujeme vedení," řekla Ghanima. "Ale jestli -"
"Ghani! Potřebujeme víc než vedení. Potřebujeme ochranu."
"Třeba žádná ochrana není." Podívala se na svého bratra zpříma. V jeho očích bylo něco, co připomínalo číhající ostražitost dravce. Ty oči usvědčovaly jeho klidný výraz z přetvářky.
"Musíme uniknout posedlosti," řekl Leto. Použil zvláštní infinitiv toho starého jazyka, formu přísně neutrální rodem i časem, ale velmi aktivní tím, co naznačovala.
Ghanima jeho větu správně interpretovala.
"Mohw'pwium d'mi hish pash mohm'ka," zazpívala. Zajetí mé duše je zajetím tisíce duší.
"Mnohem víc než to," odsekl.
"A přestože znáš nebezpečí, pořád trváš na svém." Nebyla to otázka, ale konstatování.
"Wabun'k wabunat!" řekl. Povznášeje, povznášíš se.
Pociťoval své rozhodnutí jako samozřejmé a nezbytné. Když se už musí něco takového udělat, je lepší to udělat aktivně. Musejí minulostí obalit přítomnost a dovolit jí, aby se pak znovu rozvinula do budoucnosti.
"Muriyat," podvolila se tiše. Musí se to udělat s láskou.
"Samozřejmě." Gestem naznačil naprostý souhlas. "Pak se poradíme, jak to dělali naši rodiče."
Ghanima mlčela a pokoušela se polknout staženým hrdlem. Instinktivně se podívala na jih, k velkému otevřenému ergu, kde byly vidět šedé duny v posledních paprscích denního světla. Tím směrem odešel její otec na svou poslední cestu do pouště.
Leto se díval dolů přes okraj skály na zeleň síčové oázy. Tam dole byl soumrak, ale on znal tvary i barvy: květy měděné, zlaté, červené, žluté, rezavé a červenohnědé se táhly ke kamenným mezníkům označujícím, kam až sahá výsadba zavlažovaná kanátem. Za kamennými mezníky se prostíral páchnoucí pás mrtvého arrakénského života, zabitého cizími rostlinami a p…
