To heslo mi dal muž, který zemřel v kobkách Arrakénu. Vidíš, odtud mám svůj prsten ve tvaru želvy. Bylo to v súku mimo město, kde mě ukryli povstalci. Heslo? Ale to už od té doby mnohokrát změnili. Znělo "Vytrvalost". A odpověď byla "Želva". Jeho zásluhou jsem se odtamtud dostal živý. Proto jsem si koupil ten prsten: jako připomínku.
TAGIR MOHANDIS: ROZHOVORY S PŘÍTELEM
Leto už byl daleko v písku, když za sebou uslyšel červa, přilákaného jeho tloukem a popraškem koření, které rozsypal kolem mrtvých tygrů. To bylo dobré znamení pro začátek jejich plánu: červi se většinou v těchto místech vyskytovali zřídka. Červ nebyl nezbytný, ale pomohl. Ghanima nebude muset vysvětlovat, kam se poděla mrtvola.
Věděl, že tou dobou už si Ghanima vsugerovala přesvědčení, že je mrtev. Zůstane jí jen malá, uzavřená komůrka vědomí, zazděná vzpomínka, jež může být znovu vyvolána slovy v pradávném jazyce, který v celém tomto vesmíru znali jen oni dva. Secher Nbiw. Když uslyší tato slova: Zlatá stezka… teprve tenkrát si na něj vzpomene. Do té doby bude mrtev.
Teď se Leto cítil skutečně sám.
Šel tím náhodným krokem, který vydával jen přirozené zvuky pouště. Nic nenaznačí tomu červu za ním, že se tady pohybuje lidské tělo. Tento způsob pohybu v něm byl tak hluboce zakořeněn, že na něj nemusel myslet. Nohy se pohybovaly samy, nebyl v tom žádný postřehnutelný rytmus. Jakýkoli zvuk, který vydávaly, se dal připsat větru nebo gravitaci. Žádný člověk tady nešel.
Když červ vykonal svou práci, Leto se přikrčil za dunu a ohlédl se po Strážci. Ano, už byl dost daleko. Zapíchl do písku tlouk a přivolal si dopravní prostředek. Červ přišel rychle, takže Leto měl sotva čas zaujmout správné postavení, než zvíře polklo tlouk. Když ho červ míjel, Leto se mu vyšvihl na bok pomocí tvůrcovských háků, otevřel citlivý okraj prstence a obrátil zvíře k jihovýchodu. Byl to nevelký červ, ale silný. Cítil tu sílu z toho, jak se obracel, když svištěl po dunách. Ve tváři cítil vánek a pod sebou žár, teplo tření, které červ přetvářel do nehotového koření v sobě.
Jak se červ hnal, Letova mysl se hnala s ním. Na první jízdu na červu ho vzal Stilgar. Letovi stačilo jen nechat svou mysl volně běžet a slyšel zase Stilgarův hlas: klidný a přesný, plný zdvořilosti jako z jiné doby. Stilgar se nikdy nesnížil k hrozivému blekotání fremenů opilých melanžovým pivem. Stilgar se nikdy neuchýlil k halasu a vychloubání, které bylo dnešním zvykem. Ne - Stilgar měl své povinnosti. Byl vychovatelem královských dětí: "Za starých dob se ptáci jmenovali podle svých písní. Každý vítr měl své jméno. Šestirázovému větru se říkalo Pastaza, dvacetirázový vítr byl Kuešma a storázový Heinali-Heinali, porážeč lidí. Pak byl ještě démon větrů v otevřené poušti: Hulasikali Wala, vítr, který polyká lidi."
A Leto, který to všechno už znal, pokyvoval hlavou, aby vyjádřil, jak je vděčný za moudrost takových vědomostí.
Ale Stilgarův hlas mohl také předávat mnohé cenné informace.
"Za starých časů bývaly jisté kmeny, o nichž se vědělo, že jsou lovci vody. Říkalo se jim Iduali, což znamenalo ,vodní hmyz', protože ti lidé neváhali ukrást vodu i jinému fremenovi. Když tě zastihli samotného v poušti, nenechali ti dokonce ani vodu tvého těla. Všichni žili na jednom místě: v síči Jacurutu. Tam se také ostatní kmeny spojily a Iduali vyhladily. To bylo dávno, ještě před Kynesem - v dobách mého prapradědečka. A od té doby žádný fremen nevstoupil do Jacurutu. Je tabu."
Tím Letovi přivolal vzpomínku ukrytou ve vědomí. Zároveň se tím hodně naučil o tom, jak paměť pracuje. Vzpomínka nestačí, dokonce ani u člověka, jehož minulost je tak mnohotvárná jako jeho, dokud není známo její použití a pokud nemůže být posouzena. Jacurutu pravděpodobně má vodu, větrolap, všechny náležitosti fremenského síče, plus tu neocenitelnou přednost, že se tam žádný fremen neodváží. Mnoho z mladších fremenů nejspíš vůbec neví, že nějaké takové místo jako Jacurutu vůbec kdy existovalo. Ovšem, budou znát Fondak, ale ten patří pašerákům.
…
