Podpořte LD sdílením:
Anotace
V díle Zpěvník autor píše milostné básně Lauře a vyjadřuje lásku k Itálii. Zpěvník má dva oddíly. Za Lauřina života a Po Lauřině smrti.
Za života paní Laury chce Petrarca sdělit národu, jak je láska zákeřná a jak se má člověk, který není zamilován. Běduje nad svým stavem, do kterého ho láska přivedla. Popisuje krásu Laury. Přemýšlí o lásce k ní a zdali ji ještě někdy uvidí, nebo zda má zemřít. Spousta lidí po práci najde oddechu, jen on stále hořkost. Krása Lauřiných očí je nepopsatelná. Stále vzpomíná na místa, kde trávili spolu volný čas. Autor nechce nikdy zemřít, protože by nemohl milovat svou vysněnou.
Po smrti paní Laury Petrarca naříká na smrt dívky, které dal své srdce. Na světě nenachází potěšení, chce umřít. Stále prosí lásku, aby mu vrátila Lauru. Bojí se, že se nikdy nezamiluje. Vzpomíná na doby, kdy Lauru poprvé spatřil. Jeho láska byla tak silná, že se mu zjevila Laura a prosila ho, aby se už kvůli ní nikdy netrápil. Autor prosí Marii o pomoc v životě.
Ukázky
Diana milenci se nelíbila
Diana milenci se nelíbila víc, když ji nečekaně viděl stát v ledové vodě — celá nahá byla —, než mně děvečka z hor, která jde prát závoj a před zcucháním sponou v šláři dál auře[1] plavé vlasy zavírat: že jim teď mne, když nebe žhne v té záři, milostným mrazením rozchvět se daří.
[1] rozuměj: dá Lauře
[2] Poznámka: úvodní verš madrigalu je narážkou na řecký mýtus o lovci Aktaiónovi, který spatřil bohyni Artemidu (Dianu) nahou v lázni.
— 1 —
Dští oheň z nebes, děvko, na tvůj vlas
Dští oheň z nebes, děvko, na tvůj vlas. Jedla jsi bukvice, z řek vodu pila — a teď sis lesk a zisky naloupila, když z tak zlých skutků tolik těžilas. Hnízdo zrad, v němž se líhne v tento čas všecka ta hanba, jež svět zachvátila; vín, lahůdek, postelí služko shnilá, rozmařilosti vše dáš napospas! V tvých síních nevěstky a starci zvadlí tvoří teď kolem Belzebuba kruh, když křepčí s ohněm, s měchem, se zrcadly.[4] Dřív nehýčkal tě v peří stinný luh — šlas v trní bosá, v bouři šaty spadlé. Dnes žiješ tak, že k Bohu čpí tvůj puch.
[3] — v intonaci biblické Apokalypsy (kap. 17.); báseň spolu s následujícími dvěma tvoří trojici protiavignonských sonetů
[4] když kepčí s ohněm, s měchem, se zrcadly — s měchem, aby rozdmýchával neřesti, se zrcadly, aby se v nich obrážely
— 2 —
Jak nový andílek se obezřelá
Jak nový andílek se obezřelá na křídlech snesla na zelený břeh, kam osud procházkou mě zaved právě. A když mě na pěšině uviděla bez druhů, bez průvodu, beze všech, hedvábnou síť tam rozprostřela v trávě. Vzplanul jsem; nebyla mi nemilá pak záře, jež jí z očí svítila.
— 3 —
Na smrt paní Laury
Co já mám dělat? Co teď, lásko má? K smrti je právě čas a já se zpozdil víc, než moh bych chtít. Paní je mrtva, srdce s sebou má. Chci-li dál za ní zas, ta hříšná léta musím přerušit. Že zde ji potkám — snít už nemohu. Čekat mi protivno je, když všecka radost moje se jejím odchodem v pláč obrátila a sladkost života mi vzata byla. Cítíš, proč, Lásko, s tebou truchlím dnes, jak krutá ztráta pálí, a vím, že tíží, bolí tě mé zlo — ne, naše zlo, protože o týž tes svou loď jsme ztroskotali a zároveň tím slunce pohaslo. Kde umný výraz slov se najde, rovný strasti, jež mě hněte? Nevděčný, slepý světe! Až příliš proč máš se mnou naříkat: S ní ztratils, cos tu krásného měl rád. Padla tvá sláva, tys to nepostřeh. A nebyls hoden, když zde ještě byla naživu, ji znát a cítit dotyk svatých nohou těch. Vždyť lesk ta krása již svou přítomností nebi měla dát. Já bědný, bez ní rád nemohu sebe mít, vezdejší svět. V pláči ji volám zpět; to vpřed mě pobízí sty nadějemi a to jen drží ještě na té zemi. Žel, v zem se ta tvář krásná proměnila, jež svědectví nám svoje[6] o nebi, blahu na výsostech dala a tvar svůj zrakům smrtelníků skryla volná už, bez závoje, jímž v stín dřív léta květu halívala, aby jej na se vzala pak jindy a už nesvlékla jej více, až božskou tím víc skvít se ji spatříme, čím více hodnot hostí před krásou smrtelnou ta na věčnosti. Líbeznější, krásnější než kdy paní vrací se ke mně zase jak tam, kde nejvíc touhy v zraku cítí. Jeden sloup života spočívá na ní, druhý na jménu v jase, které tak sladce slyším v srdci zníti. Leč mysl vrátí k žití: Je mrtva naděje, jež živá snila, když ona v květu žila. Ví Láska, čím se stanu, spoléhám — uvidí snad i ta teď v pravdě tam.[7] Měly jste, ženy, krásu před očima, a jak andělsky žila, nebesky na zemi se chovala. Kéž se mnou soucit vás a bolest jímá, ne s ní, jež vystoupila v ten mír a mne v zlé válce nechala. Jestli mi odňala jiná dlaň nadlouho pouť za ní znova, jen Láska, její slova mě drží, abych uzel nerozťal. Leč ona uvnitř tak rozpráví dál: „Dej uzdu strastem, jež tě přemáhají! Když žádost přepíná se, nebe, kam toužíš, ztratí choutka lichá. Tam žije ta, již za mrtvou zde mají. Nad svými ostatky se kráse tělesné usmívá — nad tebou vzdychá. Po slávě, která dýchá tvým jazykem dál v mnoha částech světa, prosí, ať není veta — spíš ať s tím jménem zjasní hlas a sílí, jestli ti sladké oči šperkem byly." Zeleni, jasu prchni, tam, kde je smích a zpěv, se nepřibliž, písni — pláč hledej spíš! Nesluší se ti s radostnými stát tu, ty, bezradostná vdova v černém šatu.
[5] — první kancóna na Lauřinu smrt je zachována ve dvou variantách, z r. 1349 a z r. 1356
[6] jež svědectví nám svoje / o nebi, blahu na výsostech dala — tyto a následující verše jsou výrazem neoplatonické teologické koncepce: krása zjevuje lidské mysli nebeský život; duše je lidským zrakům neviditelná, je to tvar (forma) člověka; tělo je závoj, který zahaluje duši; tento závoj vezme duše zas na sebe při zmrtvýchvstání
[7] v pravdu tam — u Boha, pramene vší pravdy
— 4 —
Překrásná žena, jižs tak miloval
Překrásná žena, jižs tak miloval, až překotně se od nás odloučila a na nebe, jak doufám, vystoupila: Vždyť každý její čin jen sladce hřál. Je čas, abys zas oba klíče[9] vzal, jež k tvému srdci měla, dokud žila. Veď k ní pouť přímou, jež se nestočila — kéž zátěž země netíží tě dál! Nejtěžší břemeno je odložené,[10] ta další můžeš lehce odložit, jak poutník bez tlumoku stoupat sem. Ted jasně vidíš, jak se k smrti žene vše, co je stvořené, jak třeba jít je duši lehké strastným průsmykem.[11]
[8] — příležitostné verše příteli, kterému zemřela milenka; podle některých vykladačů byl adresátem Petrarkův bratr Gherardo, který se pak roku 1343 stal mnichem
[9] oba klíče — chtění i nechtění
[10] Nejtěžší břemeno je odložené — břemeno lásky; ostatní jsou další pozemské zájmy
[11] strastným průsmykem — smrtí
— 5 —
Teď vidíš, Amore: mladinká paní
Teď vidíš, Amore: mladinká paní tvou vládu nectí, pro mne nemá cit, dva nepřátele má — a cítí klid. Je v sukni, prostovlasá, ty jsi v zbrani. Sedne si bosa, kolem kvete tráva. Ke mně je krutá, k tobě pohrdavá. Mne vězní. Jestli tobě ponechává dál soucit šíp a luk ti nerezaví — msti, pane, mne i sebe za bezpráví!
— 6 —
To okno, v kterém jedno slunce svítí
To okno, v kterém jedno slunce svítí, kdy se mu chce, a druhé za poledne, a to, jež — sotva severák se zvedne v krátkých dnech[13] — nápor vzduchu namrazí ti, a v dlouhých dnech ten ostroh kamenitý, kam paní v sebe pohroužena sedne v myšlenkách (na kolika místech ve dne stín její pád a otisk stop se chytil!), a krutý práh, na němž mě Amor stih, a nový roční čas, jenž ve mně křísí den dávných ran z výročí do výročí, a obličej a slova, která visí jak přibita hluboko v prsou mých — mi pláčem touhy zaplavují oči.
[12] — Lauřino okno; jedno slunce je Laura, druhé, které svítí za poledne, je přirozené slunce
[13] a to, jež — sotva severák se zvedne v krátkých dnech — protilehlé, severní okno domu
— 7 —
Toho, kdo pevně rozhod se hnát život
Toho, kdo pevně rozhod se hnát život přes proradnou pláň vln a přes útesy, od smrti dělí jenom malá bárka a daleko už není jeho konec. Měl by se stáhnout zpět a najít přístav, dokavad v kormidlo má víru plachta. Líbezný vánku, kormidlo i plachta svářeny tobě, když jsem vkročil v život milostný — v lauru doufal[15] v lepší přístav. Život mé hnal pak stokrát na útesy. A proč nastal ten bolestný můj konec? Ne zvenčí, zevnitř důvod měla bárka. Dlouhý čas věznila mě slepá bárka. Bloudil jsem, oči nezved: snad mi plachta před koncem zde už chystá věčný konec. Pak zlíbilo se Tomu, jenž dal život, volat mě zpět a chránit před útesy. A aspoň z dálky zjevil se mi přístav. Jak světlo v noci tam, kde leží přístav, z širého moře vidí loď či bárka, když neztroskotá v bouři o útesy, já — hlídka na stěžni, kde dme se plachta zhled korouhev, jež nese jiný život, a vzdychal touhou, kdy přijde můj konec. Nevím dnes, jaký na mne čeká konec. Když v jasném dni chci najít jistý přístav, lán cesty je to na tak krátký život. A pak mám strach: Nese mě křehká bárka a víc, než chtěl bych, vidím, že se plachta dme větrem, jenž mě žene na útesy. Kéž zachráním se živý před útesy a vyhnanství mé najde dobrý konec! Kéž nechci, aby směr změnila plachta, a kotvy vyhodím tam, kde je přístav! Ale já planu jak hořící bárka, je těžké opustit navyklý život. Pane, jenž řídíš konec můj i život, než ztroskotá má bárka o útesy, véd v dobrý přístav uondanou plachtu!
[14] — Petrarka často opakuje ve svých verších podobenství lidského života jako lodi na moři
[15] v lauru doufal — obvyklá Petrarkova slovní hříčka: Laura-laur (laur - mořský vánek)
— 8 —
Vidím, má vzácná paní
Vidím, má vzácná paní, ve vašich očích sladký svit se chvět a ten mi cestu k nebi ukazuje. Zvykl jsem během let v svém nitru s Láskou sám žít bez ustání; mé srdce z hrudi téměř vyzařuje. Ten pohled k dobrým činům podněcuje a vede ke konci, jenž slavným činí; jen on mě od nízkého davu vzdálí. Lidská řeč neodhalí nikdy, co mně dvě božské oči nyní dávají pocítit, ať v dnech, kdy zima rozhazuje jíní, ať zjara, kdy rok novým mládím vzlít. Tak poznal kdysi první strast můj cit... Jestli tam v nebesích, kde v práci shledal věčný hýbatel hvězd, že ji zemi ukázat je vhod, je víc tak krásných děl — žalář, v němž jsem, otevřen viděl bych; zatím k té budoucnosti zamk mi vchod. Vzdám zas v svém boji na smrt, na život dík přírodě, dni, kdy jsem zrozen byl, že tolik blaha zažít dopřeje mi, i jí, jež nadějemi pozvedla srdce. Dříve zbaven sil byl jsem si na obtíž; v ten den sám sobě jsem se zalíbil: ctnou, sladkou myšlenkou naplnil již hrud, k níž klíč v krásných očích uvidíš. Nepřály jaktěživy víc radosti Láska a Štěstí vratké těm, kterým byly nejvíc nakloněny. Všecko bych dal za krátké pohledění těch očí, jímž se živí můj odpočinek jak strom vláhou v dřeni, Blažená, sladká, sličná zajiskření života, v nichž mé štěstí zažíhá se, stravuje se a srdci dává tát! Jak mizí odevšad a slábne jiný svit ve vašem jase, tak z prsou uniká mi — když takový díl sladkosti v ně pád — kdekterá jiná myšlenka a sami zbudem: vy oči, Láska a já s vámi. Sladkost, již našli věrní milenci šťastně na jediném místě — v svých srdcích — někdy v hojnosti, nic není proti mé, kdykoli jste vznítily v kruhu bělma ze své černi svit, v jehož hře má láska zalíbení. Od kolébky a plen, dne narození na nedokonalost, zášť sudby bědné mi tento lék nebesa, věřím, dala. Trápí mě závoj, dbalá dlaň, jež jak záclona se často zvedne mezi můj skvostný květ radosti a mé oči: V noci, ve dne pláč mi dme hruď a cit se mění hned v ní tak, jak oči paní mění vzhled. Vidím, a líto je mi, že z vrozených darů nic nepomáhá: Jsem nehoden být cílem pro ten zrak. Změnit se štve mě snaha — v souladu s velikými nadějemi a ohněm vznešeným, který mě zmáhá. Pro dobro hbitým, chromým pro opak, nedbalým poct, na nichž svět zakládá si, když pilnou snahou dokáži se stát, v mínění lidí snad ozvou se o mně blahovolné hlasy. Pláč jednou dospěje ke konci — nic víc srdce nehledá si — až se v těch očích jiskra zachvěje. Víc dvorný ctitel nemá naděje. Kancóno, jedna sestra předchází tě a druhá, cítím, že se v téže skrýši už objevuje. Tím víc listů píši.
— 9 —
Vzduch plný par a dotěravá mlha
Vzduch plný par a dotěravá mlha, již nakupily kolem dravé větry, se náhle promění a přijde déšť: A už jsou téměř křišťálové řeky a místo svěžích mechů po údolí je vidět jen jinovatku a led. Mně houstne v srdci, chladnějším než led, z tíživých myšlenek taková mlha, jaká se zvedá tady nad údolí, uzavřené před milostnými větry a obklopené nehybnosti řeky, když padá z oblohy mírnější déšť. Za chvilku přejde každý velký déšť a v teple roztají sněhy a led a vidíš, jak se pyšně vzedmou řeky. Nezahalí nebe tak hustá mlha, aby, když prudce zaútočí větry, neprchla ze strání a přes údolí. Leč co je pro mne kvítí po údolí! Já pláču, ať je jasno nebo déšť, ať ledové jdou nebo vlahé větry. V srdci mé paní den ať není led a v její tváři jako vždy ta mlha: Kéž spatřím s ní jezera, moře, řeky! Zatímco budou k moři klesat řeky a zvěř milovat stíny po údolí, ať před krásnýma očima je mlha, z které se rodí v mých ten stálý déšť, a v krásné hrudi ať ztvrdne ten led, jenž budí v mé tak strastiplné větry![17] Musím vám odpovědět všem, větry, pro lásku, jež mě zde mezi dvě řeky[18] sevřela v zeleň luk a z rosy led, až kreslil jsem pak všude po údolí stín, v němž jsem stál a nedbal na žár, déšť a blesk, zvuk hromu, jímž se trhá mlha. Neprchla nikdy mlha, když šly větry, jako ten den. A řeky nehnal déšť, led teplem slunce netál po údolí
[16] — sestina líčí zimní přírodu ve Vaucluse
[17] strastiplné větry — vzdechy
[18] zde mezi dvě řeky — Sorgu a Durenzu
— 10 —
Život nám utíká a nezastaví
Život nám utíká a nezastaví se hodinku. Smrt kráčí bez ustání, dnešek a včerejšek jsou věčné štvaní do války. Stejně zítřek nedočkavý. Paměť a čekání mi srdce tráví hned tím, hned oním tak, že nemít ani sám nad příštím své duše slitování, všech myšlenek bych se už dávno zbavil. Vzpomínám, jestli srdce sladký plod kdy sklidilo, a cítím z druhé strany v své plavbě vanutí zvichřená, zlá. V přístavu vidím bouři. Lodivod je unavený, plachty potrhány a světla, k nimž jsem vzhlížel, vyhaslá.
— 11 —
Zlomen laur svěží i sloup kolonád
Zlomen laur[19] svěží i sloup kolonád, jež skýtaly mdlé mysli stín a klid. Nedoufám, že mi může nahradit Jih, Sever, Západ, Východ díl těch ztrát. Tebou mi, Smrti, dvojí poklad vzat, jenž dával blaze žít a pyšně jít. Může to zem, trůn říše nahradit? Šperk orientu a moc zlata dát? Leč jestli je to osudem tak dáno, co mohu mít než smutnou duši, vzhled, tvář skloněnou, oči, z nichž slzy kanou? Živote náš, tak krásný napohled, jak lehce ztratíš za jediné ráno, co klopotně získáváš tolik let!
[19] — obvyklé Petrarkovy slovní hříčky se jménem Laura a laurem (vavřínem), stejně tak jako se jménem rodu Colonnů (sloupů). Laura zemřela 6. dubna, kardinál Giovanni Colonna 3. července 1348.
— 12 —
Informace
Bibliografické údaje
- Autor: Francesco Petrarca
- Jazyk: Čeština
- Žánr(y): poezie
- Jazyk originálu: Italština
