Italský básník a prozaik Francesco Petrarca se narodil roku 1304 v Arezzu. Znalec antické kultury a klasické filologie, často nazýván otcem humanismu. Svá studia zahájil roku 1313 v Avignonu, od roku 1318 studoval práva v Montpellier a poté (od r. 1322) v Bologni. Studia ukončil z finančních důvodů krátce po smrti svého otce (1326). Ještě roku 1326 se stal knězem.
Petrarca literární činnost střídal s politickou činností a diplomatickými posláními. Snil o sjednocení Itálie jako dědičky antického Říma, proto vítal pokus římského tribuna lidu Coly di Rienzo o založení republiky; k nastolení míru a pořádku v Itálii vyzýval Karla IV., s nímž se setkal v roce 1354 v Mantově a 1368 v Udine a vedl s ním korespondenci. Psal si také s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic a kancléřem Janem ze Středy (některé dopisy byly publikovány), čímž přispěl k rozvoji humanismu v Čechách; roku 1356 navštívil Prahu.
Hlavní význam přikládal Petrarca své latinské tvorbě; hledal a studoval antické rukopisy, napsal řadu děl v latině, z nichž nejvýznamnější je nedokončený epos v hexametrech Africa (1338) o punských válkách. Latinsky psal i dopisy literárně zpracované do několika sbírek. Výrazem jeho niterné náboženské krize, jejíž začátek sám datoval rokem 1336 výstupem na Mont Venteux, jsou tzv. asketické spisy; nejvýznamnější je Secretum (Tajemství) a tři dialogy mezi básníkem a sv. Augustinem.
Setkání se šlechtičnou Laurou de Noves v avignonském chrámu sv. Kláry se stalo podnětem k psaní milostné lyriky, kterou skládal po celý život a shrnul do sbírky později nazvané Zpěvník (Rerum vulgarium fragmenta), část vyšla česky jako Sonety Lauře.
Přínosem je psychologická hloubka vyjádření myšlenek, citů a nálad milujícího člověka, zobrazení vlastního vnitřního světa básníka, zmítaného rozporem mezi pozemskými city a oddaností Bohu. Božskou komedii napodobuje didakticko-alegorický epos Trionfi (Triumfy), v němž vynikají lyrické pasáže, svými motivy příbuzné Zpěvníku. Petrarkova lyrika je nová hloubkou psychologické analýzy a dokonalou básnickou formou i jazykem. Ovlivnila nejen tzv. petrarkisty 16. století, ale i pozdější italské lyriky až po G.Ungarettiho; po staletí byla vzorem i pro poezii evropskou.
Knihy nemají být nářadím, které by zdobilo dům, nemají býti cenným zbožím, nýbrž mají býti zásobnicí, která živí ducha.
Největší závist vzniká vůči těm, kteří vlastní silou vzlétli a tak unikli ze společné klece.
Nejvíce nenáviděni jsou ti, kteří se dostanou vlastní silou ze společné klece.
Opravdu bych si přál, abych mohl říci, že jsem nikdy nepodlehl svodům těla, ale lhal bych, kdybych to tvrdil.
Zem, kde dny i v létě jsou mlhavé a krátké, rodí lid, jenž neví, že smrt je bolestná.
Jen malou vášní plá, kdo vyslovit ji může.
Své přátele dělím na ty, které obdivuji, na ty, které ctím, a na ty, s nimiž mám soucit.
Jak krásná je smrt toho, kdo hodně miloval!
Dva milostné dopisy se píší nejhůř – první a poslední.
Šlechticem se člověk nerodí, stává se jím.
Jsou city, které se nedají vyslovit jinak než mlčením.
Neuznávám jiné rozkoše než učit se.
Knihu Augustinových Vyznání jsem zavřel rozhněván na sebe, že i teď obdivuji věci pozemské – já, který jsem se měl již dávno poučit od pohanských filosofů, že mimo ducha nic není hodno obdivu a že před jeho velikostí nic není veliké. (…) Jak často, myslíš, jsem se toho dne při návratu obracel a vzhlížel k vrcholu té hory – a zdála se mi být sotva na loket vysoká proti velikosti lidského myšlení, kdyby jen se neponořovalo do bahna pozemské hanebnosti.
Francesco Petrarca
